Arigův příběh

Měl to být průměrný den, ale nebyl.
Ach pardon, ještě se neznáme, že? Tedy, já jsem Arig, jeden ze Strážců. Mou sílou je Země. Umím pohybovat pevnými předměty na dálku, přimět rostliny, aby rostly, jak chci, mluvit s nimi a ještě pár dalších zajímavých kousků, které teď nebudu rozepisovat.
Spím v naší klubovně jako ostatní Strážci, ale většinu času trávím ve své Zahradě poblíž Severní pláně, kousek od klubovny. Je to taková velká jeskyně beze stropu, prosvětlená, vlhká a přiměřeně teplá, s neuvěřitelně úrodnou půdou. Je nepřístupná zvenčí – dá se tam dostat jedině skrz zesláblou stěnu, ve které mám skrytý průchod. Daří se tam všem rostlinám.
Jedna z nich je zvláštní. Její semínko spadlo na Neverhood z prolétající komety. Vysadil jsem ho tady a doufal, že se uchytí. Dařilo se mu skvěle, brzy zapustilo kořeny a vyhnalo listy. Nová květina se chovala (no dobře, projevovala) panovačně a jasně dávala najevo svou nadřazenost. Podařilo se mi ji zkrotit, aspoň do té míry, že ostatním nebrala vláhu a živiny. Pojmenoval jsem ji Agáta a trávil nad ní spoustu času. Po několika týdnech mi prozradila, odkud pochází. Slíbil jsem jí mlčenlivost, takže to neřeknu ani vám. Konečně nasadila poupě, jen jedno, zato velké. Byla tehdy rozrušená a citlivá. Z obav, aby se něco nezvrtlo, jsem v Zahradě i spal. Jednoho rána jsem se probudil, podíval se na Agátu... a jediné, co jsem ze sebe dostal, bylo užaslé „Quatere můj...“ Agáta vykvetla obrovským růžovým květem s velkou oranžovou bliznou uprostřed. Úplně zářila štěstím nad svým jedináčkem. Od té doby květ, svou velkou pýchu, už nezavřela.
Kromě Agáty mám v Zahradě taky další rostliny: srdečnou morušovnici Jitku, kterou jsem vysadil bezprostředně po zřízení Zahrady, malý špičatý strom, jenž se jmenuje Adam, množství květin a v neposlední řadě taky popínavku z Jeslí Martu, která obrostla celé stěny.
Mé rostliny vyžadují hodně péče. Proto téměř nechodím mezi Hooďany; nezbývá mi čas. Jsem od přírody samotář, bohatě mi stačí přítomnost mých rostlin. Až jednou...
Vracíme se k mému příběhu. Vstal jsem (jako obvykle) krátce po svítání. Usha už v posteli nebyl. No jo, to je naše ranní ptáče, asi už někde lítá s Kleemonem. Vyšel jsem z klubovny a zamířil k transportéru. Původně jsem měl záměr jít rovnou do Zahrady, ale cloumal se mnou hlad. Své přátele ze zásady nejím, ačkoliv mě Jitka ubezpečovala, že se jí tím nic nestane. Mířil jsem k placu, na kterém stál starý morušovník, už bohatě rozvětvený a obsypán plody. Pozdravil mě a nabídl mi pár moruší. Poděkoval jsem s tím, že si vezmu za chvilku, a vyhoupl jsem se na nižší větve, pak pořád výš, až do koruny. Tam jsem si utrhl dvě moruše a pohodlně se opřel o kmen. Morušovník si pobrukoval a sem tam se ozvala ptačí písnička. Oběma nám bylo líto, když jsem musel jít. Strom na mě ještě zavolal, ať zase někdy přijdu.
Vydal jsem se zpátky k Severní pláni, ale ještě předtím jsem navštívil přítele Krevela. Říkal jsem, že se s obyvateli Neverhoodu moc nevídám, ale výjimka potvrzuje pravidlo. Krevel se taky zajímá o zemi; sice jen o kameny, ale i tak mě jeho rozsáhlé znalosti udivily. Po několika týdnech vídání jsme se stali nejlepšími přáteli. Geolog je na rozdíl ode mě družný, ale nevadí mu být několik dní bez společnosti - to vždycky když zmizí v jeskynním komplexu (který se táhne celým Neverhoodem) a hledá nové minerály nebo si dělá podrobnou mapu. Když na něj natrefíte, udělá si čas kdykoli, přestane dělat cokoli dělá jakkoli neodkladného a je připravený jít vstříc dobrodružství. Společná spolupráce nám oběma prospěla. Znal jsem ho teprve krátce, když jsem v komplexu skal vysadil světélkující rostliny, aby si nemusel pořád brát svítilnu, a on se mi na oplátku stal spojkou se světem. Když jsem zaklepal na kus skály, za kterou měl pokoj, během pár sekund mi otevřel. Na tváři mu naskočil šťastný a veselý úsměv a zval mě dál. Jeho pokoj se mi vždycky líbil. Měl slušný architektský cit a při každé návštěvě jsem si všiml nějakého detailu, vylepšení, které přidal. Chvíli jsme si povídali. Pak se náhle zeptal:
„Znáš Dramyho?“
Odpověděl jsem, že mi o něm vyprávěl starý morušovník, ale moc ho neznám.
„Vy dva byste si rozuměli. Pokud vím, tak má z květin víc, než ty listy na hlavě.“
„Ano?“ ožil jsem. Moc botaniků se tady nenajde, bylo by dobré mít si s kým vyměnit názory a zkušenosti ohledně rostlin. Začínal jsem se cítit sám. Ne že by má Zahrada byla nudná, to ne, ale už dlouho se nic nového nedělo. Tenhle Dramy se začínal jevit jako zajímavý chlapík.
„Jo jo. Párkrát jsem ho viděl, jak si prohlíží různý kytky a keře a zkouší si je kreslit. Řekl bych, že se snaží sestavit herber... habra...“
„Herbář,“ doplnil jsem ho rychle.
„Jasně, herbář. Taky se mě ptal, kde myslím, že je dobrá půda.“
„Co jsi mu poradil?“ zajímal jsem se.
„Odkázal jsem ho na louku vedle Tunelu.“
Zaujatě jsem přikývl.
„Je to příjemnej kluk...“ zasnil se. Chvilku jsme mlčeli. Měl jsem pocit, že mi chce říct něco důležitého a hledá správná slova.
„Arigi, povídal ti morušovník taky o tom, jak se vymotával z komplexu skal?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Říkal jen, že vypadnul z jeskyně a vypadal, že se tam v životě nechce vrátit.“
„No, já o tom něco vím. Pamatuješ se na to pozdvižení, když zmizelo jedno semínko života?“ Nečekal na odpověď a pokračoval dál: „Pár týdnů po tom jsem zase prolejzal jeskyně, doufal jsem, že najdu větší krystal sfaleritu. Ty tvoje houbo-kytky byly skvělý, víš, že sám vidím dobře i ve tmě, takže s tím mihotavým zelenkavým světlem je tam jak za bílého dne. Tak jsem procházel výklenky, když jsem zaslechl kroky. Takové těžké, skoro bych řekl zlé. Plížil jsem se opatrně za tím zvukem, vždyť co tu kdo hledá, v prostředku změti těch chodeb. Pak se to zastavilo. Bál jsem se, že mě uslyšel, tak jsem se taky zastavil a zatajil dech. Ale pak to něco hodilo na zem, hrozivě se to zasmálo a rychle zamířilo přímou cestou k východu. Už jsem se o to nestaral, zřejmě se to tu vyznalo a bylo to tak rychlý, že jsem neměl šanci to chytnout. Tak jsem se začal zajímat o to, co to tam nechalo. Potichu jsem šel blíž – kdo ví, co ta věc mohla být – a vykouknul jsem zpoza rohu zrovna abych viděl, jak to něco roste a utváří se do podoby Neverhooďana.“
„To ztracené zrnko života! Dramy!“ vydechl jsem.
„Jo, ale o tom jsem tenkrát neměl ani tušení! Bál jsem se ho, netušil jsem, kdo ho tam dal ani jestli má čisté úmysly. Podle toho smíchu předtím jsem hádal, že asi ne. Ten chlapík ti vyrostl přímo tváří do louže, a taky to hned dal najevo. Pak vypadal dost dezorientovaně, jako by nevěděl, kdo je a co má dělat. Z toho jsem usoudil, že asi nechce ovládat a ničit, ale i tak jsem byl hodně opatrný. Neukázal jsem se mu, ani jsem na něj nemluvil. To obstarával on, jen si něco brumlal pro sebe. Pak se ozval takový silný hvizd, až mi přeběhl mráz po zádech. Ještě trochu jsem se stáhl a dál ho nepozoroval, jen odhadoval podle jeho hlasu a zvuku kroků, kam jde. Vydal se přímo k terase, té jak jsem ti ukazoval, je tam krásný výhled na Neverhood, ale cesta dolů žádná. Za chvilku se vrátil a vydal se na druhou stranu jeskyně, přímo ke mně. Postupoval pomalu, tak jsem mu mohl s dostatečným náskokem zdrhnout. Ale já to neudělal.“
„No počkej, počkej,“ přerušil jsem ho. „Tím mi jako chceš říct, že jsi chudáka Dramyho nechal jen tak bloudit po chodbách?“
„Ne, to ne!“ zvýšil hlas v rozhořčení z nařčení. „Já ho nenechal jen tak bloudit, já ho vedl! Jak jsem řek, bál jsem se, aby se na mě nevrhl, až mě uvidí, tak jsem ho jen naváděl k východu. Pokud byl za á zlý, tak venku si s ním poradí, respektive poradíte, líp než v tmavých jeskyních. Pokud byl ale za bé hodný, bylo mou povinností vyvést ho ven.“
Zavrtěl jsem hlavou a usmál se. „Víš, co si myslím?“ to byla řečnická otázka. „Já si myslím, že ti prostě zvědavost nedala jinak.“ V odpověď mi jen pokrčil rameny:
„To mi došlo až později. Prostě a jednoduše: Neutekl jsem od něj. Hlavně proto, že jsem ho chtěl navést na východ, ale i jak jsi říkal, byl jsem zvědavý. Po chvíli se zastavil, asi aby si odpočinul. Zatím jsem ho navigovat nemusel, protože jeskyně byly propojeny jen jednou chodbou, a i když z některých jich vedlo víc, byly tak malé, že si jich Dramy nevšiml. Přiblížil jsem se k němu a vykoukl zpoza rohu. On ti tam spal, opřený o stěnu a vypadal tak zuboženě... Už jsem si říkal, že se mu odkryju, když sebou začal škubat a křičet ‚Neslyším tě, neslyším tě!‘ Tím mě docela vylekal, tak jsem se rozhodl ho jen vyvést ven.“
„A docela ti to trvalo,“ přidal jsem sarkasticky. „Morušovník říkal, že se cpal, jako by hladověl už dva dny... I když vlastně předtím nejedl nikdy v životě.“
„Trvalo to trochu dýl, to přiznávám. Ale ta chodba nevedla přímo k východu. Svažovala se dolů, do podzemí, odkud vedlo jen málo přímých cest. A menších chodeb si Dramy nevšímal. A nejedl nic, to je pravda. Naštěstí se nepokoušel jíst ty houbo-kytky, myslím, žes říkal, že jsou jedovatý.“
„To jsou,“ přikývl jsem. „A říká se jim fungi.“
„No každopádně šel asi půl hodiny, já pořád před ním, kontroloval jsem, že půjde správně. Pak jsem došel na rozcestí. Vešel jsem do chodby, která vedla k východu a čekal, až přijde. Přišel na křižovatku a skoro se sesypal. Já zase váhal, jestli se mu mám odkrýt, ale zůstal jsem věrný svému rozhodnutí. V jedné z chodeb zaharašila nějaká krysa, pak přeběhla jeskyni a jala se ho očuchávat. Ten se ti vylekal, že vyskočil snad dva metry do výšky a zůstal viset na stalaktitu. A když pak zjistil, co ho tak vyplašilo, sjel dolů a začal se té kryse omlouvat!“
Hodil po mně výmluvný pohled, něco jako ‚Věřil bys tomu?‘ Chudák Dramy. Ten musel být vystrašený...
„No to jsem to už nemohl snést. Tenhle kluk se omlouval krysám, nemohl mít zlou náturu. Tak jsem začal mluvit. Řekl jsem mu, že nemá cenu se omlouvat kryse a že by měl jít doleva. Následoval mě. Na další křižovatce jsem mu poradil, ať jde doprava. Tak to šlo nějakou dobu. Když jsme se přiblížili k východu, schoval jsem se v jedné z postranních chodbiček, takže si mě nevšiml. Měl jsi vidět ten jeho výraz, když uviděl denní světlo. Protáhl se škvírou mezi balvanem zakrývajícím vchod – já ho prostě odsunu – a jak tamtudy prolézal, tak mi poděkoval. Říkal jsem si, že venku se ho už někdo ujme, jen jsem nevěděl, že jediný, kdo se tam zrovna potlouká, je Maloon. Pak jsem zase zašel do komplexu a nakonec...“ sáhl do jedné z poliček a vytáhl velký žlutě zelený kámen, „jsem ten sfalerit našel!“ dokončil vítězoslavně.
„Pěkný,“ ocenil jsem nerost i příběh. „Ale promiň, já už musím jít. Tak ahoj, uvidíme se!“
„Ahoj, ahoj...“ rozloučil se.
Prošel jsem vchodem (nedalo se říct dveřmi – ty většinou aspoň mají kliku) a v hlubokém zadumání jsem pokračoval na své cestě k Zahradě. Návštěva mi trvala déle, než jsem počítal, ale zato jsem měl o čem přemýšlet. Tak první, koho Dramy v životě potkal, byl Krevel. Vlastně mě to ani moc nepřekvapovalo – na koho jiného by natrefil, když se narodil ve skalním komplexu? Na Návsi už bylo pár Hooďanů, někteří na mě zírali, jako by mě viděli poprvé v životě. A moc nepravděpodobné to nebylo – ze Zahrady jsem vycházel jen málokdy. Procházel jsem Tunelem: tady se má pozornost obrátila víc k okolí – nejsem zvyklý na tmu, která v něm byla. A někdo, kdo do mě náhle narazil, zřejmě taky ne.
„Au!“ „Au!“ ozvalo se najednou. Následovaly četné omluvy z obou stran, přičemž jsme se posunuli trochu víc ke světlu přicházejícímu z Návsi. Neverhooďana, do kterého jsem vrazil, jsem neznal, ale byl mi jaksi povědomý. Měl značně osobitý vzhled: hubenou vytáhlou postavu, podivné čárky nad očima, na hlavě cosi, co vypadalo jako listy... listy? Jak jsem ho poznal, on poznal mě. Dramyho oči se rozzářily, jak vykoktal:
„Ty – ty jsi... Arig?“ a přitom na mě ukázal prstem. Cítil jsem se poněkud na rozpacích, na druhou stranu mě udivoval fakt, že jsem potkal zrovna toho, o kterém jsem přemýšlel.
„Ehm... jo,“ přisvědčil jsem. „A pokud vím, ty se jmenuješ Dramy, viď?“
„Jasně,“ rozzářil se ještě víc. „Promiň, že jsem do tebe tak vrazil, nejsem zvyklej na takovou tmu-“ Tak to jsme dva. „-ale skvělý je na tom, že jsem tě právě šel hledat.“ ...Cože? Fakt? „Chtěl jsem ti něco ukázat. Máš teďka čas?“
V duchu jsem si vybavil Agátu, která už na mne jistě netrpělivě čeká, už už jsem řekl ‚Promiň, ale teď ne, možná někdy později.‘, když jsem se rozhodl, že je načase vnést do té zaběhnuté mašinérie trochu nového vzduchu.
„Jasně, že mám,“ usmál jsem se. Dramymu se očividně ulevilo.
„To je skvělý!“ zajásal. „Takže by ti nevadilo, kdybych ti ukázal svoji zahrádku?“
Podařilo se mu mě prvotřídně zarazit. Chviličku trvalo, než fakta dopadla do sebe a já se na Dramyho, kterého mé váhání zřejmě vyvedlo z míry, znova usmál.
„Proč by mělo?“ Dramy připomínal zapálenou roznětku – přímo zněj sršelo štěstí.
„Tak... Pojď tudy.“ Vyšel z tunelu a vedl mě rychlým krokem k jednomu z prosvětlených koutků Návsi, ve kterém se vyjímala malá zahrádka. Rostly v ní různé květiny z Neverhoodu – od kopretin až po čerstvě zasazenou větévku morušovníku. Mou pozornost přitahovala zejména podivná květina, kterou jsem nikde v tomto světě ještě neviděl. Měla asi metr dlouhý stvol, u jehož kořene vyrůstaly čtyři chlupaté listy srdčitého tvaru. Na vršku se rozděloval do čtyř řapíků, nesoucí mnohem větší vydání lupenů dole. Připomínaly plachty, volně splývaly dolů a pohnuly se při sebemenším závanu vzduchu.
Arig „Teda... Máš to tu pěkný,“ pravil jsem uznale.
„Díky,“ zakřenil se potěšeně Dramy.
Pak se mě jal provádět po své zahrádce. Všechny rostliny kromě té jedné jsem znal a všechny pěly ódy na to, jak dobře s nimi Dramy zachází. Tu jedinou neznámou, která zůstávala potichu, si Dramy nechal na konec. S neskrývanou hrdostí na ni ukázal.
„A tohle je klenot mé zahrádky. Určitě sis říkal, co je zač. Její semínko sem přiletělo na kometě asi před půl rokem.“ Aha, to určitě zní povědomě. „Spadlo jako dar od Quatera přímo na mou zahrádku. Bylo slabé a trvalo dlouho, než zakořenilo. Ale od té doby roste umíněně dál. Jen se mi zatím nepodařilo vypěstovat na něm květy.“ Rostlina vyhání květy, až když se rozhodne, víš? „Doufal jsem, že bys mi s ní pomohl.“
Zkoumavě jsem se na květinu zadíval. Mlčela. Kleknul jsem si k ní na jedno koleno a než jsem se jí dotknul, dovolil jsem se Dramymu: „Můžu?“
Přikývl. Pomalu a opatrně jsem ji prohmatal. Nemocná nebyla, to určitě ne, spíš bych řekl... stydlivá?
„Co se děje?“ Dramy na mě fascinovaně pohlédl, jak jsem tiše zaševelil jazykem rostlin. „Proč nemluvíš?“ Nic. Znova jsem se dotknul vršku rostliny, kde jsem tušil skrývat poupě. Náhle mi prsty projela řezavá bolest. „Au!“ Ucukl jsem od rostliny a byl bych přísahal, že slyším její... ne, jeho syčivý smích.
„Co je?“ Dramy se nade mě starostlivě naklonil.
„Žahl mě, potvora,“ zasykl jsem a mával jsem pravou rukou ve vzduchu, abych si ji ochladil od palčivé bolesti. „Má své vlastní způsoby jak se bránit před napadením.“
„On?“ Přikývl jsem, i když to Dramymu od zmateného výrazu nijak nepomohlo. „Nevěděl jsem, že je jedovatý.“ „Jo...“ přestal jsem mávat prsty a postavil jsem se. „Spálí jen toho, koho považuje za vetřelce... což jsem já.“ Pohlédl jsem na Dramyho. „Ty jsi jeho pán. Ty jsi ho vypiplal ze semínka. Tebe nežahne,“ dokončil jsem s nádechem hrdosti.
Dramy povytáhl obočí.
„No, každopádně,“ obrátil jsem se spěšně zpět na květinu, „nemá květy, protože nechce. Tohle místo a bytosti, které v něm žijí, mu připadají podřadné.“ Zaváhal jsem. Mám mu říct o jeho pravém původu? O Hypenovi? Zavrhl jsem myšlenku, že by se to mohlo Agáty dotknout. „Jeho předky vyšlechtil Hypen Nupen, první syn Ottoborga. Žil na kometě a pěstoval na ní všechny druhy rostlin, které znal. Pořád chtěl víc a víc, až půdu přečerpal a stal se z ní neúrodný úhor. On sám na té kometě zemřel. Jen několik semínek přežilo. Jedno z nich je právě tenhle... Dáš mu jméno?“
Zatvářil se zmateně. „Jméno? Rostlinám se dávají jména?“
„A proč ne?“
„No, já nevím... To bych si ještě musel rozmyslet,“ pokrčil rameny.
„To je fajn.“
Chviličku mlčel. „Co takhle zajít k morušovníku na oběd?“ navrhnul konečně.
Chtě nechtě jsem odtrhl zrak od květiny. „Dobrý nápad,“ přisvědčil jsem. „Stejně myslím, že tady Pán Nevrlý nám už nemá co nabídnout.“ Krátce jsme se zasmáli.
Pak jsem ale poznal, že jsem něco udělal hodně, hodně špatně. Rostlina rozzlobeně zasyčela a vzápětí jsme uslyšeli jen hlasité prasknutí a zatmělo se nám před očima. Podlomila se mi kolena a klesl jsem na zem. Pálilo mě dýchat, hučelo mi v hlavě, zatmívalo se mi nejen před očima, ale i v mysli. Trvalo to nějakou chvíli, pak jsem uslyšel kašlání a seznal, že je moje. V momentu jsem se vrátil zpět do svého těla a musel jsem zkonstatovat, že to nebylo nijak příjemné. Oči mě pálily a měl jsem pocit, že se dusím. Za pár okamžiků to však ustoupilo a já byl schopen podívat se okolo. Kam jen oko dohlédlo, vzduch byl zelený. Oprava, ve vzduchu se vznášel jemný zelený prášek. Pyl. Celá louka byl poprášena tím smrtonosným prachem, zelený oblak se valil ven z Návsi. Rychle jsem vstal a pokusil se ho stáhnout k sobě. Skousl jsem si hořce chutnající ret: moje telekineze na tohle není dělaná. Dá se s ní pohybovat pevnými předměty, ale co s pylem, práškem roztroušeným ve vzduchu? Stálo to hodně úsilí zabránit jeho šíření a postupně ho stlačit do pevného tvaru. V zemi jsem vyhloubil důlek, prach do něj konečně napěchoval a zase ho přikryl. Teď, když jsem se mohl pořádně rozhlédnout, jsem si všiml kašlajícího Dramyho vedle mě. Okamžitě jsem se k němu vrhl a obrátil ho na záda. V obličeji byl bledý, pořád kašlal. Vyděšeně jsem se rozhlédl. To tu není nikdo, kdo by mi moh pomoct? Jenže marně – po celé Návsi byli roztroušeni Hooďané, kteří na tom byli stejně nebo ještě hůř než Dramy. Kolektivní agonizující kašlání a kýchání trhalo uši. Jaktože já –
Najednou jsem pocítil něco nového. Podivnou zelenavou sílu, vzdouvající se v mém nitru. Podobnou, s jakou jsem vracel život uschlým květinám a vyvráceným stromům. A náhle jsem věděl, co dělat. Klekl jsem k Dramymu, zmítajícímu se v křečích, a položil ruce na jeho hrudník. Znamení Země na mé hrudi se rozzářilo a dlaně obklopila zelená aura. Nejsem si úplně jistý, co se v tu chvíli dělo, určitě ale vím to, že Neverhooďan pode mnou se přestal třást, jeho dech se zklidnil a do jeho obličeje se vrátila zdravá barva.
Nevěřícně jsem zíral na své ruce: Já umím léčit! To je tedy síla Zmrzlého ohně! Až teď jsem tomu porozuměl. Ten, kdo vrátí Zmrzlému ohni život, stane se jeho vládcem a přijme sílu ze všech největší. Sílu uzdravovat.
Vrátil jsem se do reality, teď už však ne bezradný. Vyskočil jsem na nohy a postupně si vzal na paškál každého zasaženého Hooďana. Moment potom, co jsem dokončil svou práci, se začali probouzet první uzdravení. Všeobecná zmatenost si nenašla žádné vysvětlení, proč se najednou probírají na zemi, tak všichni usoudili, že Maniesovi nejspíš nevyšel nějaký výbušný pokus. Dál jsem je nechal v jejich rozpoložení a radši se věnoval Dramymu v rohu Návsi. Právě se probouzel.
„Jsi v pohodě?“ klekl jsem k němu starostlivě. Pomalu se posadil, zatřásl hlavou a několikrát zamrkal. „Jo, ale co se stalo?“ podíval se na mě zmateně. Pohodil jsem hlavou směrem k chlupatému nevychovanci. „Tvůj svěřenec se nechal unést.“ Pohled mi náhle zamrzl přes Dramyho rameno.
„Ááá, už pro něj mám jméno…“ protáhl znaveně. „Budu mu říkat Kristián Nekvete Nevrley.“ Pak si nejspíš všiml mého užaslého výrazu. „Arigi?“ pokusil se otočil po mém pohledu. „Co je?...“ Obličej se mu protáhl údivem.
„No, Dramy,“ začal jsem nevěřícně, „myslím, že tady Nekvete ti právě vykvetl.“ Zíraje na obrovský oranžový květ, nezmohl se na nic jiného než na ohromené přikývnutí. Pak se pomalu vyškrábal na nohy a odtrhl oči od velkolepé podívané.
„Arigi?“ Kolem nás už znovu šuměl každodenní ruch. „Půjdeme teda na ten oběd?“ Věcnost té otázky mě až zaskočila.
„To bude nejlepší,“ zaslechl jsem sám sebe říkat. Otočili jsme se k Výbušné boudě a zamířili k morušovníku. Cestou jsem ještě potřásl hlavou. Tenhle den je rozhodně výjimečný.


     

Zpět na povídky