Běžec
„Fakt nechápu, jak se Ottoborgův syn mohl dopracovat k takovýhle výdrži,“ zkonstatoval Arken a odložil stopky. Ten kluk oběhl Beržinské pohoří už čtyřikrát. Normální Neverlanďan by touhle dobou už dávno ležel v prachu cesty s jazykem na vestě. Ark zavrtěl hlavou a poklusem se vydal za oblakem zvířeného prachu.„Haló! Pane!“ zakřičel padesát metrů od kružáka. Ten však nijak nereagoval. Ark trochu přidal. „Pane, zastavte!“ křikl z plných plic. Volaný ho tentokrát zřejmě uslyšel, protože přešel do chůze a nakonec se zastavil.
„Zdravím vás, pane, mohl bych se vás zeptat –“
„Kdo jsi a co po mně chceš, že mě zastavuješ?“ vypálil oslovený od boku a změřil si Arkena nepřátelským pohledem. Arka to tak zaskočilo, že na chvilku nedokázal odpovědět. A nebylo divu. Kružák mu totiž nejenže drze vpadl do řeči a dokonce mu tykal, ale v jeho hlase nebylo ani stopy po kyslíkovém dluhu, který by po tak dlouhém běhu musel nutně následovat.
„A-Arken,“ vybreptl, „syn –“
„Nezajímá mě, čí jsi syn,“ přerušil ho Neverlanďan, „prostě mi řekni, proč tu kvůli tobě stojím jako tvrdý y.“
Obviňuje mě, že kvůli mně vypadl z rytmu, napadlo Arkena. Ten nebude jen tak nějaký kružák, co utíká, jen když má v patách krabouše. Nahlas však řekl jen:
„Chtěl jsem se vás zeptat –“
„Prosím tě,“ zarazil ho Neverlanďan a podrážděně zavřel oči, „nevykej mi. To nesnášim.“ Ačkoli Arken byl jemná a nesvárlivá bytost, kružákovo věčné skákání do řeči mu začalo lézt na nervy.
„Fajn, chci se tě zeptat,“ pozměnil větu kousavě, „kde jsi u Arvenova hřebenu přišel k takový výdrži?!“
„Mám ji po tátovi,“ odvětil kružák a přivřel oči. „Jen kvůli tomu mě sleduješ?“ Arken trochu zrudnul.
„Jak to říkáte-říkáš, zní to, jako bych měl nekalé úmysly.“ Kružák náznakem kývl.
„Mám ten dojem. Proč tam teda dřepíš?“ založil si ruce na prsou a přejel Arka rentgenovým pohledem.
„Z hecu…“ Arken uhnul pohledem od černých, propalujících očí. Ne, nechtělo se mu vyprávět, jak přišel snad už naposledy na planetu, kde žila jeho nyní už ex-přítelkyně Vex, a konečně jí dal kopačky. Původně sem přišel, aby trochu vypustil, ale jak položil svou nohu na povrch planety, ztratil na běh veškerou chuť a místo toho se jen odploužil na své oblíbené místečko v úpatí Beržin. A tam poprvé uviděl tohohle Neverlanďana.
„Já vůl!“ přerušil jeho úvahy kružák a plácl se do čela.
Servítky si teda nebere ani se sebou, přeběhl po Arkenově skleslé tváři úsměv a zdržel se tam.
„Ať tu děláš cokoli, měl bych se představit,“ odlepil Neverlanďan dlaň od čela a natáhl ji k Arkovi. „Nike, syn Arvena,“ pronesl své jméno a stiskl ruku v zelené rukavici pevně, ale ne drtivě.
„Syn Arvena?“ zopakoval Arken nevěřícně, místo aby se sám představil. „Děláš si ze mě šoufky? Otec netvoří kružáky.“ Nike povytáhl obočí a založil si ruce v bok.
„Ujišťuji tě, že nedělám. Kdo ti dal právo nazývat Arvena otcem?“
„To bude ta chvíle, kdy mě vlastní rukou stvořil,“ odsekl Ark, neboť v něm ještě dřímalo plno trpkosti. Proti jeho očekávání se však podezření na Nikeově tváři přetvořilo na překvapení.
„V tom případě bychom byli bratři,“ upozornil ho a pranic si nedělal z Arkova tónu.
„Asi to tak bude,“ připustil Arken a jízlivost z něj zase rychle vyprchala. Kružák nevypadal, že by lhal. Vlastně nevypadal, že by kdy říkal něco jiného, než si myslí. A i když po něm prve vyjel, vzbuzovalo to v Arkenovi důvěru. „Arken, syn Arvena,“ nabídl Nikeovi ruku. Nike ji vzal a drobet formálně se objali.
„Konečně někdo normální v téhle obrovské díře,“ okomentoval to s úsměvem Nike. „Většina inteligentních bytostí se mě pokusila zabít a potom sežrat, takže se bez opatrnosti neobejdu.“
„To chápu,“ přikývl ulehčeně Ark. „Žádné strachy, já tě sežrat nehodlám.“
„No to bych prosil,“ řekl kružák způsobem, že se jeho bratr cítil celkem trapně. Ale později mu došlo, že Nike to tak zle nemyslí, jen postrádá taktu. „To není jako doma...“
„Doma kde?“ zeptal se Ark, aby zakryl, že téhle poznámce neporozuměl.
„Na Neverhoodu,“ odtušil Nike a zakřenil se, když zračil Arkův nechápavý výraz. „Co, překvapenej?“ ušklíbl se.
„Docela jo. Hoborg ti nabídl domov?“ zajímal se Arken.
„V podstatě ano,“ pokrčil kružák rameny, „je to sice o něco komplikovanější, ale na tom ani nesejde.“ „Proč seš teda tady, když můžeš být na Neverhoodu?“ nechápal to Arken. Nike se usmál.
„Ty to tam znáš, co? No, v tom případě víš taky, že tam není žádné místo. Je to ostrůvek, ani ta největší pláň nemá víc jak dvě stě metrů.“ Rozpačitě se zasmál. „Jestli něco nenávidim, tak je to málo místa. Klaustrofobie se tomu říká.“
„Znám,“ kývl Arken. „Takže hledáš rozlehlou zemi, ve které nejsou uzavřené prostory?“ Nike pokrčil rameny a kývl. „Tak to seš tady správně,“ pokračoval Ark. „Tahle země je jedna z největších, co jsem kdy viděl. A viděl jsem jich víc než dost.“
„Díky za tip. Ty jsi cestovatel?“ zajímal se Nike.
„To ani ne, ale když strávíš tolik času ve snaze dohnat a předběhnout nejrychlejší bytost ve vesmíru, už máš nějaký ten rozhled,“ zakřenil se Ark.
„Nejrychlejší bytost? Snad nemyslíš Arvena?!“ řekl kružák skoro pohoršeně.
„Jo,“ přitakal Arken a divil se, jak moc to jeho bratra vzalo.
„Podle mě sis tím ukousl větší sousto, než dokážeš spolknout,“ potřásl Nike hlavou. „Není možné předběhnout Arvena, sedmého syna Quatera… aspoň to si já myslím,“ prohlásil neotřesně.
„Mysli si to,“ pohodil Ark rameny, „já to budu zkoušet dál. Nejseš první, kdo mě odrazuje, ale já půjdu dál, i kdyby mi uřezali nohy i ruce a já se za tátou musel plazit po rozpáraným břiše, ze kterýho by mi vytékaly jedna po druhé nafouklé vnitřnosti…“ Arken vypadal, že by byl ochotný jít ve svém výčtu bolestivých věcí, které by s radostí přestál jen pro svůj cíl, ještě mnohem dál, ale Nike ho radši přerušil poplácáním na rameno.
„Sebevědomí ti nechybí. Hodně štěstí,“ popřál Arkovi pochybovačně. Toho to zaskočilo v půli věty, zaraženě zmlkl a se zahanbením si uvědomil, že se zase nechal unést. Naštěstí jeho bratr okamžitě svedl téma rozhovoru někam jinam.
„Už mě nebaví jen tak tady stát. Co takhle pětkrát okolo tohohle pohoří?“ navrhl.
„Beržinu? Proč ne,“ souhlasil Arken a začal odpočítávat. „Tři, dva jedna –“
Nádech, výdech. Nádech, výdech. Točila se mu hlava. Hlavně se nepotácet, to ne, zůstat stát na místě. Nádech, výdech. V klídku pístku se narovnat, tak, dobře, pustit se kolenou a dát plicím trochu místa. Fajn.
Arken byl první, kdo popadnul dech.
„Tak tohle… to bylo něco,“ vydechl uznale a poplácal Nikea po třesoucím se rameni. „Čeče, nasadil jsi pěknou rychlost.“ Kružák neodpověděl, jen se zhluboka nadechl, vydechl a narovnal se.
„P-přeháníš,“ zavrtěl bez dechu hlavou. „Ten-tenhle čas… není nic… proti tomu… co-co bych mohl… kdybych se do toho… uměl pořádně… opřít.“ Nike vyčerpaně dokončil sáhodlouhou výpověď a ještě hodnou chvíli lapal po dechu, než se jeho kyslíkový dluh jakžtakž srovnal a on dokázal souvisle promluvit.
„Co takhle malý klus? Někam jinam, Beržiny už znám.“ Arken, který si chvíli předtím sedl do mechu a postupným obrušováním dával tvar malému křemenu, vzhlédl.
„Klíďo pído,“ zasmál se a kamének i se svými nástroji schoval. Pak se zvedl a společně se svým bratrem zamířili na severozápad, přímou čarou od Beržin.
