Císařovy nové šaty
Nehmen Aber Zurückgeben ze sebe zlostně strhal oblečení a naházel ho na hromadu do rohu. Docela nahý začal rázovat po místnosti, ruce založené na prsou, a ze rtů se mu linul proud německých nadávek.Právě prohrál soutěž krásy, kterou sám zorganizoval. Měl za to, že jeho dlouhý, měkký stvol každého v porotě uchvátí! A ne, sice ho za věrné zabrnkání Hrací skříňky pochválili, ale oči přitom mohli nechat na Kérkovi. Nehmen si odfrknul. Zrovna Kérka! Který na sebe nesáhl, jak byl den dlouhý! Ale těsně před soutěží dostal ten geniální nápad, sundat ze stěny Trůnního sálu dekorativní závěs a zabalit se do něj jako do pláště. Porota na něj koukala jako na zjevení a dala mu tolik bodů za kreativitu, že porazil i favorita Nehmena!
„A za všechno může to oblečení!“ prsknul Nehmen. Došel k hromádce svých svršků, jeden štítivě uchopil mezi palec a ukazováček a pak ho nakopnul, až se rozplácnul o zeď. Triko se smutně sesunulo na zem, kde zahanbeně poslouchalo Nehmenovo spílání. Nemělo se jak bránit. Na Neverhoodské standardy bylo poněkud fádní. Nač mu byl neobvyklý střih, který odhaloval bříško, a zašpičatělé lemy kozaček, když Neverhooďani hleděli hlavně na barvy a Nehmenovi chyběly hned dvě – bílá a červená. Máš vlastně štěstí, myslelo si triko uraženě, že tě vůbec do té soutěže pouští. S tou oranžovou kůží pomalu jako Neverhooďan nevypadáš. Ještě že polovina soutěže krásy spočívá ve vystupování a sebevychvalování. To ti zas jde skvěle.
Tedy zrovna v té chvíli se Nehmen spíše proklínal, než vychvaloval. Taková volovina jako královsky rudý plášť – že na to nepřišel sám!
Vtom Nehmena cosi šíleného napadlo. V první chvíli to zavrhnul, nápad to byl příliš divoký i na jeho gusto, ale čím víc o tom přemýšlel, tím víc se mu to líbilo. Byl by úplně první na celém Neverhoodu…
Rozchechtal se a jeho veselý smích se rozléhal po místnosti.
***
„Kalikate,“ vtrhnul Nehmnen do Výtvarny, „seš tu?“
Od stolu překvapeně vzhlédnul červeno-bílý Neverhooďan. V jedné ruce držel jehlu a v druhé maličký červený svetřík. „Ano?“
„Kalikatééé,“ zazubil se Nehmen spokojeně a přisednul si. Svoji překládací skříňku položil na stůl před sebe. „Jak se vede? Poslyš,“ pokračoval, aniž by čekal na odpověď, „měl bych pro tebe prácičku.“
Kalikat opatrně odložil svetřík i jehlu. „Co a za co?“ Na Neverhoodu se neplatilo penězi, ale službami. A Nehmen byl expert v jednom konkrétním odvětví služeb.
„Nó,“ protáhnul Neverhooďan. „Něco by se určitě našlo.“
„Už dva týdny mi chybí souprava kříd na látku,“ vyhrknul Kalikat. „Nechal jsem ji ležet ve Velrybí tlamě a když jsem se vrátil ji hledat, už tam nebyla.“
„Hmmm,“ přemýšlel Nehmen, „třeba ji někdo nechtěně vzal. Poptám se.“ Celkem přesně si vybavoval, že na udaném místě nedávno našel krabičku plnou kříd, a vzpomínal si také, do které ze svých četných skrýší ji schoval do zásoby. Vrátit ji Kalikatovi bude hračka.
Kalikat nejdřív vzdychnul, jako by s takovým obchodem nebyl zcela spokojen, ale pak se odevzdaně zeptal: „Tak jakou prácičku pro mě máš?“
Nehmen ožil. „Dovedl bys mi ušít oblečení?“
Kalikat si ho změřil kritickým okem znalce. „Jasně. K jaké příležitosti?“
„Na denní nošení.“
Kalikat se zarazil. „Jako… nošení na jeden den?“ zeptal se, neboť si nebyl jistý, zda slova skříňky pochopil správně.
„Ne, jako navždycky. Tyhle hadry,“ zatahal Nehmen za své ubohé triko, „jsou hnusný.“
Kalikat na něj vytřeštil oči. Několikrát otevřel pusu, pak ji podmračeně zavřel, aby to zkusil jinak. Nakonec z něj vypadlo rozzlobené: „To nejde!“
„Jak to?“
„No, tohle oblečení… ti dal Hoborg!“ vysvětloval Kalikat rozčileně. „V něm tě stvořil! To si nemůžeš jen tak vyměnit. Na pár dní maximálně, ale ne napořád.“
Nehmen se naklonil dopředu, připraven se hádat. „Tak za prvé: mě nestvořil jenom Hoborg, ale všech sedm Quaterových synů.“
„Ano, ano, chlubíš se tím často a rád,“ mávnul Kalikat rukou.
„A za druhé,“ nevšímal si ho Nehmen, „kdo to řekl, že si nemůžete převlíkat oblečení? Řekl to Hoborg? A kdy? Je to psáno na Stěně zápisů?“
Kalikat se zarazil, neboť si hned nevybavoval, jestli takové nařízení opravdu na Stěně stojí. Nehmen vycítil zaváhání a kul železo, dokud bylo žhavé.
„Není to tam, protože jste si to vymysleli! Bylo vám divný, že si kus těla můžete v klidu sundat a vyměnit. Vycucali jste si to z prstu, to vám povídám! Hoborg vám stvořil oblečení na těle jen proto, abyste po Návsi nepobíhali nahatí.“
Kalikat se kousnul do rtu a sklopil zrak. Nehmen viděl, že vyhrál. Ale to říkal hop dřív, než přeskočil.
„No dobře,“ připustil krejčí, „možná jsme si to vymysleli. Ale stejně mě děsí představa, že se převlíkneš navždycky! Navždycky se změníš…“
To slovo vyslovil s hrůzou a úctou a po něm následovalo nejisté ticho.
Neverhood byla země, ve které všichni žili navěky, tolik Nehmen už pochopil. A protože tu zemi už stvořili dokonalou, nemusela se měnit a vyvíjet k lepšímu. Jeho bratr Nike o tom často mluvíval, naštvaně a úzkostně, a Nehmen býval názoru, že to není až tak zlé. Dnes to bylo poprvé, kdy ho samého zarazilo, jak moc Neverhooďani nemají rádi změnu. Jak se jí bojí. Vybavil se mu náhle zlověstný, s oblibou citovaný kousek ze Stěny zápisů: A Klogg se změnil, nejen zvenčí, ale i uvnitř. Nehmen pohlédl na svého přítele a pochopil, že právě ten kousek před chvilkou citoval.
„Rozmysli si to ještě,“ řekl konečně Kalikat tiše. „Ztratíš kvůli tomu pověst a já taky.“
„Jako… možná, no,“ připustil Nehmen. „Ale…“ nafouknul hruď, „oni si zvyknou! Uvidíš. Však je to jen oblečení.“
Kalikat se zatvářil velmi skepticky. Vlastně tak skepticky, že to Nehmena rozesmálo.
„Nic se neboj!“ poplácal ho po rameni. „Beru to na sebe, ju? Kdyby se něco zvrtlo, tak to celé byl můj nápad. Prakticky jsem tě nutil, hehe.“
„Hmmm,“ protáhl Kalikat.
„No ták, prosím,“ usmál se Nehmen. „Že jsme kamarádi. A navíc - změna je život,“ zacitoval tak přesvědčivě, jak jen svedl. Nevěděl, kde tu frázi slyšel, určitě ji nečetl na Stěně zápisů. Ale zněla dobře a Kalikata konečně přesvědčila.
„No tak dobře,“ přivolil krejčí pomalu. Usmál se. „Sám jsem zvědavý, co se stane. Třeba maluju čerta na zeď a tobě to opravdu projde! Takže…“ zamnul si ruce, „jaké barvy by sis představoval?“
***
Nike netrpělivě přešlápnul z nohy na nohu, natáhnul se a zabušil na dveře Výtvarny. „Už seš?“
„Skoro!“ zavolal zevnitř Nehmen.
„Nevrť se,“ napomenul ho tam Kalikat. „Tady máš ještě šmouhy od křídy...“
„Je zvláštní, že mě to nikdy nenapadlo,“ pokynul Nike hlavou k Výtvarně. „Člověk by řekl, že vyměnit oblečení je něco přirozeného, a přitom mě nikdy nenapadlo, že bych se taky převlékl.“
„Asi k tomu nemáme důvod,“ pokrčil Krevel rameny. „Zima tu není, neprší a nefouká… a když se zamažeš od bláta, uschne to a opadá samo.“
„Já myslel sebevyjádření,“ zavrtěl Nike hlavou. „Nikdy mě nenapadlo, že bych měl měnit, jak vypadám… Prostě jsem si vždycky přišel akorát.“
„No vidíš,“ usmál se Krevel. „Náš bráška prochází důležitým vývojovým stadiem: hledá sám sebe.“
„Ano,“ přikývnul Nike. „Jen doufám, že se najde.“
Z Výtvarny se ozval Nehmen: „Jste připravení?“
„Jo!“ zvolali jeho bratři dvojhlasně. Dveře se nato otevřely a vyšel Nehmen ve svých nových šatech. Oba čekající vykulili oči.
„No né,“ ulevil si Nike obdivně. Nehmen se úplně změnil. Z ušlápnuté hnědé myšky byl švihák první třídy. Modrá, červená, zelená – jediná bílá mu chyběla, všiml by si pozorný divák. Ale ani jednomu z bratrů to nevadilo, protože Nehmen se cítil skvěle a bylo to znát.
„Super, že jo?“ zajásal vesele. „Koukněte na ten kříž, na ten kříž – to byl můj nápad!“ Několikrát se otočil, aby se předvedl i zezadu. Nadšením nadskakoval.
„Vypadáš dokonale,“ prohlásil Nike bez uzardění. Krevel horlivě přikyvoval.
„Děkujúúú,“ vypískl Nehmen a oba je objal. „Jdu se předvést ostatním!“
A tak vyrazili: Nehmen ve svých nových šatech, za ním Nike a Krevel, kteří se vyptávali hrdého Kalikata na detaily výroby toho úžasného vohozu. Na první Neverhooďany narazili doslova za rohem. Spadly jim čelisti a koukali na Nehmena jako na zjevení, ale záhy je nakazila jeho výborná nálada a chválili mu hadry ostošest. Trochu se zarazili, když Nehmen ohlásil, že takhle bude vypadat už napořád. Podívali se po sobě nejistě, nervózně sjeli Nehmena pohledem a chystali se namítat, když tu zakročil Nike.
„Mně přijde, že vypadá mnohem líp než dřív,“ řekl a vzal svého bratra za ramena. „A vidíte, jak se směje? Kdo by mu upřel takovou radost?“
Tomu se nedalo odporovat. Ať Nehmenovy nové šaty čekala jakákoli budoucnost, tohle byla událost tak nevídaná, že bylo bezpodmínečně nutno ji oslavit. Tedy se Neverhooďani přidali k průvodu a táhli Neverhoodem s jásotem a vřavou.
Zprávy se šířily jako požár a do několika minut se každá duše na Neverhoodu obdivovala Kalikatovu dílu. Mezi posledními přišel i Hoborg, pro kterého kdosi zaběhnul do Zámku. Povykující Hooďani mu ustupovali z cesty, aby se na svého adoptivního syna mohl taky podívat.
„No tedy,“ poškrábal se král Neverhoodu na hlavě, když se mu Nehmen předvedl dvakrát dokola. „To jsou mi noviny.“
„Jak vypadám?“ zeptal se ho Nehmen nedočkavě. Dav… utichl.
Hoborg se překvapeně rozhlédl a pak si odkašlal. „No, tedy… vypadáš…“ Nehmen na něj upíral široké, jiskřící oči. Král poněkud rozpačitě rozhodil rukama a pravil: „Vypadáš úžasně. Moc ti to sluší.“
Neverhooďani propukli v jásot. Hoborg se zmateně rozhlížel, pak pokrčil rameny a připojil se ke skandování „Nové šaty, nové šaty!“. V samém středu davu Nehmen radostí skoro plakal. Byla to asi nejkrásnější chvíle jeho života.
„Hoborgu,“ překřičel Kalikat na moment ostatní. Jeho otec posuňkem umlčel dav a otočil se k němu. „Možná, že to je samosebou,“ promluvil krejčí zvučným hlasem, „ale stejně se tě musím na něco zeptat. Tak, aby to všichni slyšeli. Není problém s tím, že se Nehmen převlékl a chce v těchhle šatech zůstat už navždycky?“ Nehmen polknul a srdce mu spadlo do kalhot. Kalikat pokračoval. „Protože mně a určitě mnoha mým bratrům,“ rozhlédnul se kolem, „to nejdřív přišlo zvláštní. Stvořil jsi nás v jednom oblečení, abychom v něm žili navěky. To byl tvůj záměr. Stojí přece na Stěně zápisů, že šaty dělají člověka.“
Ozval se souhlasný šepot a všechny pohledy se upřely na Hoborga.
„...Aha!“ udělal ten. Konečně mu svitlo, proč všem tak záleželo na jeho soudu. „Ne, synové moji, není s tím problém. Všichni se můžete převlékat, jak chcete, nebo zůstat ve svém oblečení, jak chcete. Stěna zápisů říká pravdu, že šaty dělají člověka. Ale každý z vás si může vybrat sám za sebe, jakým člověkem chce být.“
„Správně jsi to řekl!“ ozval se někdo z davu.
„A jestli se nepletu,“ pokračoval Hoborg s úsměvem, „je tohle vynikající důvod na oslavu! Budeeeem...“
„...kaliiiiit!“ dokončili spolu s ním Neverhooďané. A opravdu kalili, celý den až do půlnoci. Kalili tak důkladně, že Nehmen našel čas vyhledat svého kamaráda krejčího až druhého dne. Vrátil překvapenému Kalikatovi všechny věci, které po svých skrýších našel, a pár navíc. Na jeho dotazy, proč k němu byl „osud“ najednou tak štědrý, Nehmen zrudnul a odpověděl:
„Před Hoborgem… ty ses ho ptal schválně, viď? Já se už bál, že mě chceš potopit. Ale ty ses ptal proto, aby každý přímo od zdroje slyšel, že zákaz převlíkání je výmysl a pověra. Tak… děkuju.“
„Prosím,“ usmál se Kalikat potěšeně.
Den převleků se pak slavil znovu a znovu, dohromady skoro sto let. Neverhooďani na něj pořádali velký maškarní bál, kde se každý mohl obléknout, za co chtěl, a poté to nosit tolik dnů, kolik si zamanul. Většina se převlékla zpátky hned následující den, ale už nikdo nikdy nezapomněl, že je v pořádku převléknout se, když chce být člověk někým jiným. Ať už na chvíli, nebo na pořád.
