Dakeův příběh
„Ahoj, krásko černovlásko,“ pozdravil Dake a usmál se na děvče sedící na hraně fontány. „Jakpak ses vyspala?“„Jako vždycky,“ odvětila Neverhooďanka, „ale tentokrát líp než ty.“ Mládenec zamrkal.
„Co tím myslíš?“ otázal se. Dívka si povzdechla.
„Neboj, nikomu to nepovím. Ale příště buď, prosím tebe, opatrnější,“ požádala ho. Dake ještě jednou mrknul a odtáhl se.
„Ty toho nějak moc víš! Kde ty zprávy bereš?“ zeptal se, úplně vyvedený z míry. Hooďance přeběhl po rtech úsměv.
„To je moje tajemství. Stejně jako to, co se stalo dnes –“
„Tao, přestaň si hrát na neviňátko!“ skočil jí Dake rozčileně do řeči. „Řekni mi, odkud to víš,“ domáhal se.
Dívka zavrtěla hlavou.
„Tao!“
„To ti neřeknu.“ Znělo to přátelsky, ale bylo znát, že mu neřekne opravdu nic, ať bude naléhat, jak chce. Dake se trochu zamračil a na znamení urážky si založil ruce na hrudi a vystrčil spodní ret.
„Ts. Tajnůstkářko. Já to z tebe vytáhnu,“ vyjádřil se odhodlaně.
„To se ještě uvidí,“ pousmála se Tao. „A teď už utíkej, ty pyromane, Manies na tebe čeká.“
„Hm, jasně.“ Strážce ohně jí věnoval dlouhý pohled (z velké části směřovaný k jejím prsům) a otočil se k ní zády. Spěšně odkráčel k Výbušné boudě a po cestě si umiňoval, že o událostech včerejší noci se nesmí nikdo jiný dovědět.
A to ten den začal tak slibně.
„Ahoj, krásko černovlásko,“ pozdravil Dake a usmál se na děvče sedící na hraně fontány. „Jak ses nám vyspala?“
„Jako vždycky,“ odvětila Neverhooďanka. „A ty?“ Mladík vypnul hruď a pěstí do ní bouchnul.
„Svěží a plný ohně. Nedala bys mi pusu?“
„Moment překvapení? To na mě nefunguje,“ zasmála se dívka.
„No ták… aspoň jednu mrňavou? Pro mě?“ nasadil Hooďan štěněčí očka. Slečna se k ničemu neměla, ale on se nevzdával. „Pro štěstí? Abych nic nevyhodil do vzduchu?“ Teď děvče opravdu vyprsklo smíchy.
„Běž už, ty pyromane. Nejsem tvoje holka, abych se s tebou pusinkovala,“ mávla rukou směrem k Dynamitové boudě. Dake měl ale dobrou náladu.
„Neodejdu, dokud mi ji nedáš. Aspoň jednu. Třeba i na tvář,“ stál si na svém.
„Kdepak,“ zavrtěla slečna hlavou.
„Nebuď na mě zlá, Tao.“
„Kdo říká, že jsem zlá? Kdy jsem ti ji dala naposled?“
„To bylo dávno! Nejmíň před rokem.“
„Bylo to včera ráno!“
„No vidíš, tak co ti brání dát mi ji znova?“
„To ti to nestačilo?“
„To teda ne.“
„A včera Kassie?“
„Jak o tom víš?“
„Mám své zdroje.“
„Kassie je prima, ale já chci pusu od tebe!“
„Ohó, a proč zrovna ode mě?“
„Protože se tváříš jako ledovec a hraješ ‚Nejsem k dostání‘. A to mě rajcuje!“
„Že by? V tom případě tě rajcuje půlka Neverhoodu, včetně kluků!“
„Neodbíhej od tématu. Dej mi už tu pusu.“
„Nedám.“
„Proč ne? Jsem snad vošklivej?“
„Nejsi. Jsi fešák.“
„To bych prosil. A dáš mi tu pusu?“
„Ne.“
„Tak si ji vezmu!“
„Zkus to, jestli se odvážíš.“
Mlask.
Plesk! Facka jak vyšitá. Tao nebyla z těch, které by se daly svést Dakeovým šarmem. Dake ale na druhou stranu nepatřil k těm, kteří hází flintu do žita. Tak dlouho naléhal a žadonil, až konečně vytouženou pusu dostal, třebaže jen letmou a na tvář. I tak spokojen se vydal k Výbušné boudě, kde na něj čekal nejlepší kamarád Klenn Many Stemmer. Dake i Klenn byli oba neskuteční pyromani a vrcholy bytí prožívali při pořádných explozích a spalujících požárech. Želkvótru přitom museli brát ohled na ostatní sourozence a obyvatele Neverhoodu, stejně jako na fyzikální zákony, jimiž držel ostrov pohromadě. Už dřív se přesvědčili, že si ani zdaleka nemůžou dovolit vše, co jejich choutky žádaly, takže většinu času se snažili najít kompromis, kdy neobtěžovali okolní Hooďany a sami si přišli na své.
Dnes chtěli opět pokoušet hranici. Podařilo se jim smíchat několik hornin a vytvořit střelný prach, který sice nevybuchoval, zato dlouho a vydatně hořel. Dakea to přirozeně nadchlo a ihned požádal jejich dodavatele surovin (alias Krevela), aby jim připravil plnou káď. Neverhooďan vyhověl a ráno se oba pyromani sešli nad kamenným vědrem plným hnědého prášku, na jehož vršku trůnil vzkaz „Bacha, ať zase něco nevyvedete.“.
„Ten má starosti,“ zachechtal se pobaveně Dake, papírek zmuchlal do kuličky, zapálil a vyhodil do vzduchu.
„Nemůžeš se mu divit,“ pronesl Manies, opřený o poličky s vyrovnanými výbušninami a zamyšleně pozorující ohořelé zbytky, snášející se na zem. „Má vždycky z první ruky, co jsme zase provedli.“
„Ale nemůžeš popřít, že to vždycky stojí za to,“ vycenil Dake zuby.
„To ne,“ připustil Klenn s úsměvem. „Třeba ty petardy. Ještě tejdny každou chvíli buch buch, kolik jsme jich vyrobili.“
„Neurvalo to pár Hooďanům ruce?“ zavzpomínal Dake.
„Vedlejší účinky,“ mávl druhý pyroman rukou. „Maj si dávat pozor.“
„Hráli si s ohněm…“ zakřenil se Strážce ohně a nabral do dlaně trochu okrového písku. „Co s tím uděláme?“ zeptal se, zatímco nechal směs pomalu přesýpat zpátky do kádě.
„Napadá mě nasypat to do ohniště a opékat si na něm krabouší klepeta,“ navrhl Manies.
„Tak to ti ohýnek vydrží asi pět let, pokud to chceš spálit všechno,“ učinil Dake odhad a podpálil pár posledních zrníček v ruce. „Mně by se líbilo něco většího a bouřlivějšího, kde by plameny šlehaly až k nebesům,“ zasnil se nad hořící pravačkou.
„Jo? A kde to chceš zapálit? Tady v Aréně?“ Klenn to myslel jako vtip, ale k jeho překvapení Dake pokrčil rameny a přikývl.
„Může být. Je to samá skála, chytnout tam nemůže nic…“
„No počkej,“ skočil mu Manies do řeči, „a co morušovník? To ho chceš spálit na prach?“
„Máš pravdu, na to jsem nepomyslel…“ zarazil se Strážce ohně. Chviličku bylo slyšet jen praskání ohně, než se Klenn záhadně usmál.
„Mám nápad,“ ohlásil.
„Sem s ním,“ zareagoval ihned Dake a smetl dohořelá zrnka z dlaně.
„Představ si: Půlnoc. Tma jak v pytli. V Krabí aréně kruh hnědého písku, průměr pět metrů. Zapálíš…“
„…A plameny vyšší než zdi Arény,“ doplnil Dake rozzářeně. „Perfektní.“ Manies souhlasně kývl.
„Nemusíme to tam házet hned všechno. Stačí desetina a máme ohýnek na celou noc,“ spřádal nadšeně plány. Ze žhářského vytržení je náhle vyrušil zvuk otevíraných dveří – a z Návsi do Boudy vešla Kassie. Dake na ní ulpěl pohledem a jeho myšlenky se okamžitě přenesly od ohně k další oblíbené činnosti, totiž děvkaření a uhánění hezkých holek. Kassie se mu líbila, taky už s ní párkrát chodil a ona mu rozchod vždycky odpustila, a tak dal Klennovi spěšné ahoj a gentlemansky jí nabídl rámě. Děvče se začervenalo a zavěsilo se na něj.
„Kam máte namířeno, krásná dámo?“ otázal se zdvořile.
„K morušovníku na snídani,“ odpověděla se sklopenýma očima.
„Smím vás tam doprovodit?“ otevřel levou rukou dveře do Krabí arény.
„To bys byl hodný…“ usmála se a jako první vyšla z Boudy.
„Počkej, to už jdeš?“ zavolal na něj Manies.
„Stejně musíme čekat do večera,“ křikl Dake zpátky a dál se věnoval Neverhooďance. „Jakou jste měla noc?“
„Dobrou. Přesně jak jsi mi přál,“ řekla Kassie a znovu se zapýřila.
„Takže ses vyspala dobře? To rád slyším,“ přikývl proutník souhlasně. „Nerušilo tě rádio?“
„Vůbec ne,“ zavrtěla dívka hlavou, „nastavil jsi dobrou stanici, bylo to jako ukolébavka.“ Dake se pyšně nafoukl nad svým úspěchem. Včera dopoledne mu totiž Kassie dala hubičku pěkně na ústa a on jí na oplátku s pomocí stavitele Klydea vedle jezerního rádia přes den vydlabal a vypálil hliněnou komůrku s pohodlnou postelí, kam ji večer s přáním dobré noci uložil. Kassie neměla vlastní domov a spala kde se dalo, takže Dake považoval za dobrý nápad jí nějaké to bydlo zřídit. Kvótružel si nepamatoval, že to udělal už dvakrát – a ani mu nepřišlo divné, že Klydeovi celou dobu práce hrál na tváři vědoucí úsměv a šlo mu to podezřele rychle od ruky. (Holt když něco děláte potřetí, už v tom máte cvik.) Kassie to však nijak nevadilo, neboť v tom spatřovala jen opakované roztomilé gesto a bylo fajn občas se vyspat v pořádné posteli. Stejně se jeskyňka za pár dní zase zbortí a nezbyde po ní ani památky. Zatím ale měl Dake sám ze sebe dobrý pocit a se širokým úsměvem lva salónu utrhl Kassie šťavnatou moruši.
„Krásný plod pro krásnou ženu,“ věnoval jí ho svým obvyklým květnatým stylem, kterým hovoříval s příslušnicemi něžného pohlaví. (No, jak víte, Tao není zrovna příslušnicí něžného pohlaví. To už by se dalo říct spíš příslušnicí hrubého pohlaví. Důvod, proč se nechávala nazývat dívkou, sice netkvěl v o trochu vyvinutějším hrudníku, než Neverhooďani mívají, nicméně Dake si vždycky myslel, že to je právě kvůli tomu, a tak se v tom nebudeme déle vrtat.)
„Díky,“ kývla Kassie a jala se moruši konzumovat. Strážce ohně si vzal vlastní a mezi sousty zálibně pozoroval chroupající děvčátko, které po něm taky občas hodilo pohledem. Mladík nenápadně upustil ohryzek na zem (nechtěl se přece ve společnosti dámy projevovat krkáním) a pohladil ji po tváři. Dívka přivřela oči při neobvykle teplém doteku, dokud na tváři neucítila jeho dech. Nadzvedla víčka a zračila dvě zářící oči. Usmála se a dala mu měkkou pusu. Dake byl v sedmém nebi.
Než se setmělo, stihli spolu ti dva strávit příjemný den. Většinou se procházeli po Neverhoodu a povídali si, občas se připojili ke skupině jiných Hooďanů, nebo si našli tiché místečko na tajné věci. Zkrátka večer věděli už všichni, nejen Tao, že Dake a Kassie spolu opět chodí. Ne že by to byla nějaká převratná zpráva, jejich sourozence už dávno přestaly udivovat Dakeovy neobvyklé aktivity. Holky ho měly rády, neboť se k nim choval pozorně, ale v randění viděly jenom zábavu bez žádného hlubšího významu. Kasanova oceňoval, že se vždy rozcházely v dobrém a vztah mohl kdykoli začít od začátku. A kluci ho brali.
„Čao, Maniesi!“ vpadl Dake do Výbušné boudy celý vysmátý.
„Vítám tě zpátky,“ zareagoval pyroman a vzhlédl od velkého listu papíru, rozloženého na kolenou, na němž laboroval s rozebraným dynamitem. „Vyranděný?“
„Dal bych si ještě,“ zakřenil se mladík, „ale Kassie už je unavená, tak jsem ji dal spát,“ vysvětlil. „Máš to?“
Klenn poklepal na vědro hnědého písku s lopatkou na vrchu, přistavěné po jeho boku. „Tady to je. Se zapálením asi ještě počkáme, co?“
„Jo, to bude lepší. Ještě je trochu vidět,“ přitakal Dake. „Co děláš?“ sedl si na bobek před něj.
„Tenhle drobek mi dneska nechtěl chytnout,“ informoval ho Manies. „Znáš to, Willie dostal chuť na krabouší, tak si zahrál na skříňku a zavolal mě. Já zapálil, hodil, roznětka dohořela a nic,“ potřásl hlavou. „Tak se snažím přijít na to proč.“ Dake se natáhl a prstem nabral trochu střelného prachu na Hooďanově klíně. Pak ho olízl a zašklebil se.
„Je v tom bahno,“ prohlásil kysele. „Fuj, to je chuť,“ vyplázl jazyk. Klenn na něj kouknul a pak sjel pohledem na inkriminovaný střelný prach.
„Fakt? Jak se tam dostalo?“ zeptal se překvapeně. Dake si ještě jednou olízl prst a zamyslel se.
„Chutná to jako bláto z jezera,“ pravil nejistě. „Není možný, že jsme nějakej ten materiál brali odtamtud?“
Klenn zapátral v paměti. „A víš že jo?“ luskl prsty. „Jedna dávka hnědele fakt šla odněkud od jezera… Krevel našel novou žílu, ale pak zjistil, že jde od vody… tak nám ji dal a prej že trochu horší kvalita…“ uvažoval Manies. „Ale… já myslel, že jsme ji nedávali do dynamitu pro krabouše.“ Strážce ohně pokrčil rameny.
„Asi jsme to zamíchali do normálních zásob,“ řekl bezstarostně. Klenn se podíval na něj, pak na svůj klín, zpátky na Dakea, vzdychl a sundal si papír ze stehen.
„Co venku, už můžeme jít?“ vstal a oprášil se. Druhý mládenec vyhlédl z Boudy.
„Jo, jdem,“ souhlasil a vyšel z červeného domku do tmy. Manies popadl vědro a opětovně se přesvědčil, jak je těžké. Dotáhl ho na půl cesty ke dveřím, když se Dake vrátil, neboť si ve své slabé paměti opět osvěžil fakt, že v noci je tma a on nevidí. Zamrkal a s přátelským „Ukaž,“ mu pomohl káď dostat ven. Jakmile se přes ně přelila temnota, Strážce ohně nabral do hrsti trochu prášku a zapálil ho. Plameny vyšlehly, div neolízly i obsah vědra, a mihotavě osvětlily Krabí arénu ode zdi ke zdi. Klenn pustil škopek, narovnal se a založil si ruce v bok, zkoumaje terén. Pak ukázal na prostředek Arény.
„Co tady?“ navrhl.
„Fajn,“ přikývl mladší Neverhooďan a oba pyromani se dali do práce. Pomocí lopatky a vlastních rukou (ne té, kterou Dake svítil) roztrousili hnědý písek do velkého kruhu na zemi. Jak bylo dílo hotovo, na moment se kochali.
„Jdeme na to?“ Manies nijak nemohl zkrotit úsměv, který se mu roztáhl po tváři. Strážce ohně se v odpověď jen široce zazubil, pozvedl pravici a skrz rozevřené prsty vysypal na zem hořící prach. Směs na kamenné podlaze vzňala; oheň se rychle rozšířil do kruhu a vysálal vysoko nad jejich hlavy. Zatímco Klenn před náhlým žárem couvnul, Dake se ani nehnul a obličej mu zkřivil naprosto euforický výraz. Pokročil ještě dál a vstoupil do plamenů. V té chvíli Maniesovi zmizel z očí. Plápolaly v něm pocity úžasné volnosti, štěstí a nekončícího spalujícího blaha…
Kap kap. Jen o pár desítek metrů dál Kassie neklidně spala. Vrtěla se a přetáčela, neustále rušena pomalým kapáním vody. Neprocitla, ani když se počalo ozývat tiché, namáhavé skřípění. Komůrka povolovala.
Zpátky v Krabí aréně se otevřely dveře z Dynamitové boudy a vykoukl jiný Hooďan. Přelétl zrakem Arénu v plamenech a utrousil tiché: „Fuj.“ Rychle dvířka zase zabouchl a odešel.
Dobře věděl, že spodní voda stoupá. Netušil proč, prostě to tak bylo. Pastelína jen kus pod jeho nohama byla vlhká, hlouběji už nasáklá a pod tím vším se v srdci pastelínového ostrova převalovalo podzemní jezero. Odtamtud se brala voda celého Neverhoodu, ať už čerpadly do fontán nebo výpustí do velkého jezera pod Willieho domkem. Nezáleželo na tom, kolik vody z podzemní zásobárny odteče, nikdy jí neubývalo. Ta teorie se mu moc líbila, a tak ho napadlo sejít s Krevelem dolů to omrknout. Přes den se pořád něco dělo, takže čas měl až v noci. Spoléhal na to, že když projeví zájem o podzemní chodby, Kre ho ochotně doprovodí, i kdyby ho třeba vzbudil. Jenže na cestě narazil na tohle ohnivé hnízdo, což mu opět připomnělo, jak moc ho kousky toho šíleného pyromana štvou. Oheň z duše nesnášel, a proto se radši vydal přímou čarou co nejdál od toho pekelného požáru.
Kassie se konečně probudila. Měla špatný pocit. A to hlavně z toho, že ležela v mokrém. Mírně znechuceně se nadzvedla a postel mlaskla, jak provlhlá byla. Kassie vstala a šlápla opět do mokrého. Zmateně se ve tmě rozhlédla, viděla však jenom šerosvit kruhového východu. Dotápala ke zdi, opřela se a přes ruku jí přetekla voda. Dívka sebou škubla a rozhodla si najít sušší lože. Došla k otvoru ve zdi a uvnitř po pravé straně nahmatala kulaté tlačítko. Vděčně se zaposlouchala do vzdáleného baďa-baďa-baďa: Klyde konečně přidělal k jejímu pokojíku i přivolávač jezerního autíčka, jako měl Willie, aby ráno nemusela čekat na Dakeův příjezd (podruhé na to kvótružel zapomněl; měl velké štěstí, že Kassie nebyla pomstychtivá, protože tam zůstala viset, dokud ji někdo náhodou nenašel). Za sebou uslyšela zaskřípění – poplašeně se otočila a rychle zase vyhlédla ven, jestli vozík už přijíždí. Napadlo ji, že se komůrka hroutí a dostala strach. Jakmile autíčko dorazilo, okamžitě po hlavě vylezla ven, ale to už padaly ze stropu velké kusy bahna a než se stačila protáhnout otvorem celá, rozmoklá zemina ji přimáčkla k podlaze a od pasu dolů ji uvěznila v blátivé stěně. Kassie vytřeštila oči, vyjekla a pokusila se vytrhnout s vlhkého sevření, jenže se namáhala marně. Po chvíli strnula a ztichla.
To jsem se zase do něčeho namočila… pomyslela si s nevolí a vzdychla. Jak to vidím, odsud se nedostanu do rána. Rukama omakala, kam až jí zával sahá, v naději, že se vyhrabe na svobodu. Drtivý tlak ji však rychle přesvědčil, že to nemá cenu. A tak rezignovaně čekala na záchranu.
V Krabí aréně zatím Klenn dostával pocit, že se to vymyká z rukou. Oheň už hořel dobrou čtvrthodinu a nezdálo se, že by mu docházelo palivo. Naopak to vypadalo, že sálá čím dál víc a plameny šlehají stále výš. Dake uvnitř to žhavil do nejvyšších obrátek - chtěl si ty vzácné orgie užít naplno a nebral ohled na to, že stěny Krabí arény se zahřívají do té míry, že se vzduch v kamenném údolí stává téměř nedýchatelným. Manies, jakkoli měl oheň rád, stále disponoval jakýmsi pudem sebezáchovy a ten mu momentálně říkal: „Uteč!“ Pyrotechnik vrhl ještě jeden pohled na plamenný sloup a zamířil k Výbušné boudě. Otevřel dveře a ovanul ho chladný vánek. Naposledy se ohlédl na hořící kruh a vklouzl dovnitř. V uzavřené místnosti poprvé ocenil, jak tlusté jsou pastelínové zdi Boudy. Dalo se tu dýchat a to mu stačilo.
Dake se rozkošnicky vyvaloval ve zbytcích řeřavějícího popela. Ani za nic se mu nechtělo vstát z rozpáleného kamene, který byl svědkem snad nejpříjemnějšího zážitku v jeho životě. Z pocitu blaženosti ho vyrušil až zvuk otevíraných dveří. Otočil líně hlavu a zřel tmu. Až zvuky kroků, provázené zdušeným syčením, ho nasměrovaly na opatrně našlapujícího Maniese.
„Tak co?“ zeptal se Hooďan ležícího Strážce ohně.
„Naprosto úžasný,“ vydechl Dake a široce se zakřenil. K ničemu dalšímu se však neměl, a tak Klenn párkrát přešlápl:
„Nemohl bys vstát?“ zeptal se nakonec. Druhý pyroman na něj překvapeně pohlédl.
„Próč?“ protáhl.
„Protože se mi škvaří nohy,“ ušklíbl se Manies. Dakeovi konečně docvaklo, co to tu při každém kroku zasyčelo, a pocítil prchavý záchvěv provinilosti. Ten ale vzápětí zmizel jako pára nad hrncem a Neverhooďan se na horkém loži protáhl.
„Tak běž spát,“ poradil kamarádovi dobrosrdečně. Toho nenapadly žádné argumenty, kterými by Dakea zvedl ze země, a proto pokrčil rameny a s přáním dobré noci se šel vyspat.
Strážce ohně ještě chvíli ležel. Cítil se příliš nabuzený na to, aby teď usínal; místo toho se rozhodl omrknout, jak se Kassie spí. Pomaloučku a ležérně se vyhrabal na nohy, oprášil se od vyhaslého popele, rukou si přejel po blonďatě žlutém stvolu a vypravil se předpokládaným směrem Dynamitové boudy.
Pak vrazil do zdi. A znova. A znova. Po dlouhém bloudění už šeroslepec uvažoval o tom, že si posvítí něčím jiným, než co lze za normálních okolností spálit, když „Prokvótra, konečně,“ nahmatal dveře do Výbušné boudy, zatáhl za ně a vpotácel se dovnitř. Popaměti našel sirky a s úlevným výdechem jednu zapálil. V toužebně očekávaném světle bezpečně vyšel z Boudy druhou stranou a přes můstek se vydal na cestu ke Kassie. Ve Fialovém tunelu málem zakopl o několik spících Hooďanů. Opatrně je obešel a přitom dumal, proč někam nezalezou. Tyto myšlenky mu vystačily až k zelenému autíčku, pak se musel soustředit na to, aby správně odbočoval. Jako vždycky to však skončilo u metody pokus-omyl, protože si opravdu nedokázal zapamatovat, kam kdy má zajet. Trvalo mu to dost dlouho a sirka již dohořívala, i když ztlumil plamen tak, že osvětloval sotva autíčko.
Baďa-baďa-baďa… baďa-baďa-baďa… Kassie pomalu rozevřela oči. Moment mžourala, zvědavá na přibližující a zase se vzdalující se zvuky… když v tom jí došlo, že to je pomoc. Víčka se jí rozlétla od sebe, ale moc toho neviděla – až když vyvrátila hlavu nahoru, zahlédla koutkem oka mihotavé, slaboučké světýlko.
„Haló! Haló, pomóc! Pomoc, tady u rádia!“
Zvuky se zastavily. Tíživý, nadějný moment bylo ticho, pak se ozvalo:
„Prosím? Co říkáte?“
„Pomoc! Tady u rádia, zavalilo mě bláto.“
Přeskočila jiskra. „Kassie?!“
„Dakeu!“ Dívčině vhrkly do očí slzy úlevy. „Pomoz mi! Ta komůrka mě zavalila, nemůžu ven!“
„Pro ohnivé rány,“ zaznělo tiše a zděšeně. Kassie se otočila zpátky čelem dolů a vděčně čekala, až ji přijde vysvobodit. Najednou se přes ni seshora přelilo zlaté světlo. Rychle zase vzhlédla a uzřela nevídané.
Dake ve vozíku stál. Nahrben, aby levou rukou dosáhl na ovládání, v pravé držel něco dlouhého hořícího. Hooďanka přimhouřila oči a rozeznala mezi zářivými plameny lesklou čepel stříbrného meče. Poklesla jí čelist, jak sledovala ten zjev.
„Vydrž, květinko!“ křikl Strážce ohně a pohlédl dolů, aby se ujistil, že jede dobře. „Hned budu u tebe.“ Zavalená dívka se omámeně dívala, jak dole křižuje po cestách v jezerní stěně, dokud nevyjel až k ní.
„Není ti nic? Jsi celá? Ukaž, dej mi ruce, zkusím tě vytáhnut… Ne, to nejde… Jsi v pořádku, zlatíčko?“ vysypal na ni očividně pod vlivem hesla ‚Zachovejte paniku‘.
„Ne, nic mi není… Opravdu nic…“ odpovídala mezitím Kassie a stále zmámeně pozorovala hořící meč.
„Musím tě dostat ven. Prokvótra, miláčku, hrozně se omlouvám, já… Vydrž, prosím tebe vydrž.“ S tím jí dal letmý polibek na uklidněnou (na svoji uklidněnu) a vztyčil se. „Nehýbej se,“ přikázal a vrazil meč do zdi.
Kssssschch… zasyčelo bláto zlostně, jak se spékalo pod silnými, ale nadmíru opatrnými pohyby horké čepele. Dake to s jedenapůlručákem uměl, ale tlak pastelíny seshora byl prostě obrovský, a tak trvalo dlouho než vůbec kolem dívčiny obkreslil spálený kruh.
„Hnn, Dakeu…“ zasténala Kassie vyhlédnouc zpod rukou kryjících obličej. „Dej to dál, hrozně to pálí…“
„Panekvótře, promiň, promiň, květinko,“ omlouval se o překot Dake a schoval meč za záda. „Moc se omlouvám, nejsem s tím zvyklý před ostatníma…“ foukal na spáleniny na jejích rukou. „Moc to bolí?“
Kassie se trochu usmála, „Ne, ani ne… Stejně už se to hojí.“ Pyroman a milovník si ale nedal říct a bez ustání drmolil, jak ho to mrzí, zatímco se co nejšetrněji snažil dostat Kassie ze stěny. Trvalo to dlouho, ale konečně Kassie ucítila, že její vězení povoluje a nakonec se za Dakeovy pomoci sesypala do vozíku i s kusem hlíny, ve kterém uvízla. Její zorný úhel nedovolil, aby zahlédla, jak mizí meč z Dakeovy ruky, v každém případě světlo zmizelo a on se k ní sklonil a oběma teplýma rukama ji přetočil na záda. Omlouval se znova a znova a pak zmlkl.
Kassie nedocházelo, proč je najednou takové ticho. Náhlé a naprosté; zdálo se, že se Neverhooďan ani nehýbe, jako by náhlým poryvem severáku zmrzl (jako by to bylo možné). A vskutku, pro tuhle absurdní hypotézu mluvil fakt, že Dake se chvěl.
„Mmmm…“ Ne, to nebylo citoslovce spokojenosti, naopak, vrcholného nepohodlí a nepříjemnosti. Hlas se Strážci ohni třásl jako list osiky, něco ho muselo šokujícím způsobem vyvést z míry. Kassie netušila, co to je.
„Dakeu?“ oslovila ho tiše.
„Panekvótře, dej mi sílu…“ zašeptal mládenec a zabořil ruce do vlhké hlíny. S námahou odtrhával kusy zeminy a Kassie měla dojem, že s největším vypjetím přemáhá zvracení. Už se neomlouval a vydával přes zaťaté zuby znechucené zvuky, a to bylo vážné, protože u něj byly jeho květinky vždycky na prvním místě. Dívka nevěděla proč, ale aby ji vysvobodil z bahna, musel se uchoslyšně neskutečně přemáhat.
Konečně bylo hotovo. Kassie se roztřeseně postavila na nohy a mžourala do tmy. Dake ji s mlasknutím objal, načež se jeho pružné tělo v křeči vypjalo, jako by už už házel šavli. (Nebo cokoli mu to předtím hořelo v ruce.) Urychleně ji pustil, zdušeným hlasem jí doporučil, aby si sedla, a sám se chopil řízení. Autíčko se rozjelo a to dalo Hooďance čas na lepší očištění od bláta. Nic neviděla, Dake nejspíš taky vzdálenost křižovatek odhadoval, a tak ze sebe stírala bahno aspoň po hmatu. Překvapivě dojeli dřív, než se rozednilo, dokonce to nemohlo trvat víc jak půl hodiny. Strážce vystoupil jako první a ve tmě našmátral Kassiinu ruku.
„Promiň, drahá, nemám tu nic na svícení,“ řekl přiškrceným hlasem. „Budeme to muset najít potmě.“
„Nevadí,“ ujistila ho dívka a stiskla mu ruku.
„Miláčku, tady tě nechám. Umyj se ve fontáně.“
„Kam půjdeš?“
„Spáchat hygienu. Prokvótra… Tak dobrou noc.“
„Dobrou noc.“
„Quateře Quateře Quateře Quateře…“ mumlal si Dake, když procházel Výbušnou boudou. Sirku už nepotřeboval, na Návsi ulomil z Trnovníku suchou větev a sobě i Kassie udělal světýlko. Teď se ale jeho mysl upínala pouze k jediné věci… k tomu vědru v rohu. Bylo mu jedno, že je těžké. Bylo mu jedno, že možná probudí tím šoupáním Maniese dole. Nutně, urgentně, neodkladně se potřeboval očistit od toho příšerného bláta!
Když sypal směs plnými hrstmi po zemi, zmocňovala se ho třesavka. Ještě byl natolik při smyslech, aby škopek odtáhl dál, potom si stoupl doprostřed rozprostřeného písku a upustil hořící větev na zem.
Panekvótře…
To byla úleva. Dake si sedl na zem a nechal se oblizovat plameny. Nádherně to hřálo a hlavně – hlavně to škvařilo a rozmělňovalo bláto na jeho těle. Ach Quateře, jak nenáviděl tu hnusnou, kyselou, mazlavou směs, které říkali bahno. Kdyby měl životního nepřítele, bylo by jím právě bahno. Pokaždé, když šel po jezerním dně, dával víc než na cokoli pozor, aby do nějaké mokřejší louže nešlápl. Hnusilo se mu to jako nic na světě. I když stavěl společně s Klydem Kassie tu komůrku, nechal stavitele udělat všechnu špinavou práci a dokonce si tam nechal nanosit otepi dřeva, které pak jenom zapálil a s chorobnou pečlivostí dozíral na to, aby byl každý centimetr místnůstky pečlivě vypálený. Pálená hlína syčela a kouřilo se z ní, ale Dake nepolevoval a vyždímal z každé větvičky, co se dalo, jen aby necítil vevnitř nechutnou vodu, ale příjemný závan kouře. Proč se komůrka sesypala, nevěděl. Možná ji dost dobře nevypálil… Ale kuš, to je teď už jedno.
Snažil se vnímat jen božskou očistu těla i duše, ale hluboko v jeho vědomí stále hryzala motorovka viny.
„Brýráno, Dakeu.“
„Hoy, Manies.“
„Už jsi to slyšel? Dneska ráno praskla jezerní stěna a Jezero málem přeteklo! Ještě že tam je výpusť, jinak by nás to celé zatopilo.“
„Souhlasím, že to je opravdu nefalšované, čtyřiadvacetikarátové štěstí.“
„Jo a Dakeu, ty jsi dneska ponocoval s naším milovaným vědrem? Není hezké brát příteli milenku. Musíš se obhájit a já beru jenom opravdu pádné důvody.“
„Musel sem se vykoupat v ohni. Byl sem celej od bláta.“
„…Fakt?“
„Jo.“
„Jak ses prokvótra zrovna ty zamazal od bláta? Myslel jsem, že ho nemáš rád.“
„Blázníš?! Já nenávidím bláto.“
