Dvojice mužů
Po špinavé, nehostinné ulici velkoměsta šla dlouhým krokem dvojice mužů v cestovních pláštích s kapucemi. Oba byli urostlí a pohybovali se sebejistě, pružně a rychle, ale přitom beze spěchu. Kápě jim spadaly přes obličej, takže jejich tváře skrýval stín, jen v náhodných záblescích světla odráženého prosklenými okenicemi se zaleskly jedny černé a jedny světlehnědé oči. Ačkoli se drželi bok po bohu, bylo jasné, že ten černooký vede. Druhý mládenec ho následoval na zdánlivě chaotické cestě napříč metropolí. Mapovali terén, neboť byli cizinci a v neznámém městě se nejprv potřebovali zorientovat.Až jednou se černooký zprudka zastavil. Jeho druh to nečekal a stihl udělat ještě dva kroky, než se mu své šlépěje podařilo stočit zpátky ke příteli.
„Co je?“ zeptal se středně položeným, místy přeskakujícím hlasem. Druhý zakuklenec mlčky ukázal před sebe, na okraj ulice. Světlooký chvilku nechápavě civěl na zaprášenou mezeru ve shluku přetékajících popelnic, než mu došlo, na co ho kamarád navádí. V šeru se umdleně hýbala vychrtlá kupa kostí a chlupů. Pouliční pes, jenže na krátko přivázaný ke kamennému okapu a se svázanými běhy.
„Co s tím čoklem?“ rozhodil mladík rameny. Černooký po něm střelil pohledem.
„Jestli něco nemůžu vystát… tak je to upírání svobody někomu druhému,“ prohlásil skrz zaťaté zuby. Hlas měl o něco hlubší, tvrdší a klidnější. I když v této chvíli se mu třásl vztekem. Druhý protočil oči v sloup.
„No a? Co je ti po psovi?“
„Není jediný. Tady všude sedí porůznu přivázaní psi, ale že by ho někdo ještě svázal…“ Zachvěl se odporem. „Tuhle lhostejnost a krutost prostě nepřekousnu.“ A s tím vykročil blíž k opelichanému tvorovi – ten však začal kňučet, jak nejhlasitěji dovedl (což bylo v situaci, kdy na sebe ti dva nechtěli upoutat pozornost, víc než dost). Světlooký se poplašeně rozhlédl, ale nikoho z kolemjdoucích to zjevně nezajímalo. Druhý muž se potichu usmál.
„Bojí se mě,“ zkonstatoval jakoby pobaveně a stáhl si kapuci. Jeho přítel sebou okamžitě škubl a přispěchal k němu, kryje ho z jedné strany svým tělem.
„Zbláznil ses?!“ zasyčel vyděšeně. „Kvůli malýmu čoklovi se tu takhle ukazuješ?! Ti lidi z tebe nebudou moc šťastný!“ Černooký pomalu zatřásl kučeravou blonďatou hlavou.
„Ále neboj…“ pomalu se sunul k pejskovi. „Ani si mě nevšimnou…“
„To říkáš teď! Ale pamatuješ na Gorgonely, ne? ‚Světlookej indián s blonďatým číňánkem, no to je návštěva!‘ Ti nás hnali jak psy! Sakra, Nikeu, posloucháš mě vůbec?!“ vyšiloval tlumeně, zatímco Nike dával vyhublému čoklíkovi kus masa a očuchat ruku.
„Poslouchám, poslouchám…“ odbyl ho nepřítomně, jak zručně přeřezával provazy. „Už to skoro je…“
Hromádka kostí se zvedla a roztřeseně se postavila na nohy. Nike ji podrbal za ušima a narovnal se, natahuje si kápi přes hlavu.
„No to je dost,“ zavrčel jeho druh a sjel psíka nepřátelským pohledem. „Jdem už.“ Černooký kývl a vydali se dál cestou velkoměstem.
Pes je následoval.
