Gomeův příběh
Jednoho krásného rána jsem se domluvil s Doodlesem, že zajdeme na piknik. Dali jsme si spicha v poledne u kanónu. Přišel jsme trochu pozdě - cesta z naší klubovny mi trvala poněkud déle, než jsme očekával - a stal jsme se svědkem hlasité výměny názorů Hyrja a Dooa.Asi nevíte, kdo je Hyrjo, co? Hyrjo, celým jménem Hyro Jyro, byla malá škodolibá bytost, o které se v Chodbě zápisů nepíše. Spadl na Neverhood před několika měsíci a od té doby nám prováděl samé naschvály. A teď zpátky k příběhu.
Doo stál na dně jezera a kvůli zvednutému mostu se nemohl dostat nahoru. Hyro Jyro byl na druhé straně a bezmocnému Dooovi se okázale vysmíval. Všiml jsem si, že s vozíkem někdo jezdí na zdi, příliš vysoko, než aby na něj Doo dokřikl. Namíchl jsme se a zařval na Hyrja, ať dá pokoj a most spustí. Věnoval mi pouze krátký pohled a opět se jal častovat Dooa posměšnými nadávkami. Když jsem viděl, že takhle nic nepořídím, začal jsem přecházet na druhý konec mostu. Hyrjo vzhlédl, mírně zesinal, pak se otočil a odběhl do přepínací místnosti. Byl jsem asi v půlce, když mi došlo, co chce udělat. Most se pode mnou zatřásl a já ztratil rovnováhu. Vzápětí jsem přepadl dozadu a skutálel jsem se z nově utvořených schodů na dno jezera.
Když jsem si vytřel bláto z očí a vyplival ho z pusy, seznal jsem, že jsem si narazil temeno hlavy a můj zrak se dá přirovnat k roji hvězdiček a můj sluch k dunění zvonu. Doodles ke mně přispěchal a pomohl mi si sednout. Pak vrhl nevraživý pohled na Hyra Jyra, který se opět nevázaně smál, protože schody byly opět mostem. Když se mi podařilo vstát, řekl jsem:
„Pojď, vezmeme to oklikou.“
Doo přikývl a vydali jsme se k Radaru. Uvnitř bylo několik Hooďanů, nespokojeně pokřikujících na adresu Tramena, který klečel u rádia a vrtal se v něm.
„Co se děje?“ zeptal se ho Doo. Tramen utrápeně vzhlédl:
„Čau, Doo, ahoj, Gome. Rádio se zaseklo, nemůžu přijít na to, jak to spravit.“
„Pomůžu ti,“ nabídl jsem se okamžitě. Tramen vykulil oči a ihned mě začal ujišťovat, že to zvládne sám.
„OK, tak hodně štěstí,“ pokrčil jsem rameny. „Pojď, Doo,“ pokračoval jsem, „nebudeme se mačkat tady. Možná přijde někdo, koho si Hyrjo netroufne poslat dolů nebo sjede vozík.“
Doodles pokrčil rameny: „Tak jo.“
Vyšli jsme spolu s několika Neverhooďany, které už nebavilo tísnit se uvnitř Radaru, a Doo navrhl, že má hlad, takže bychom si mohli dát ten piknik už tady. Souhlasil jsem, tak jsme si blízko konečné vozíku rozbalili ubrus a začali vyndávat jídlo. Autíčko se vrátilo, nám se však už nechtělo od rozloženého oběda pryč. Vtom se ozvala rána... no... jako z děla. Vzhlédli jsme vzhůru, kde jako ve zpomaleném záběru letěla dělová koule přímo do tenké jezerní zdi, která zadržovala vodní masu za ní.
„No potěš -“ vyklouzlo mi, ale nestihl jsem dokončit. Projektil se zabořil do stěny... a na ní se objevily pukliny...
„A sakra,“ zaslechl jsem Dooa.
Stěna povolila a živel, s nímž je spjatý můj život, se začal dravě valit na omráčené Hooďany na dně jezera. Vzpřáhl jsem ruce proti němu a vší silou jsme se ho snažil zatlačit. Vodní proud se začal tříštit o ochranný štít. Zařval jsem na Dooa:
„Vyjeď s ostatními nahoru!“ Prudce přikývl a zakřičel na ostatní v jezeře.
Dál jsem jim nevěnoval pozornost. Veškerá má energie směřovala k udržení štítu.
První skupina vyjela. Tlak narůstal. Zapřel jsem se nohama o dno a rukama nataženýma vzhůru před sebe jsem zadržoval masu studené vody.
Vozík se vrátil dolů, vzápětí vyvezl nahoru další skupinu. Malé pramínky se draly skrz clonu. Z Radaru vyběhlo několik dalších. Quatere můj, blesklo mi hlavou, tak dlouho tohle neudržím. Vody jsem měl po kotníky.
Třetí skupiny se dostala nahoru. Štít se proděravěl na několika dalších místech.
Vozík se vrátil pro poslední skupinu. Pramínky se změnily v řeky. Ne, ne, ještě pár vteřin!
Vítězství! Čtvrtá várka je nahoře!
Štít zkolaboval.
Zaslechl jsem výkřik: „Gome!“ Další zvuky už přerušila voda. Těsně předtím, než mě přílivová vlna zasáhla, jsem napravo koutkem oka zahlédl vysokou postavu...
Náraz mě skoro ochromil. Ve vodě se ale cítím... eh... jako ryba ve vodě, tak jsem si hned zvykl. Pohlédl jsem vpravo a vyděsil jsem se. Asi deset metrů ode mě zvolna klesala ke dnu Tramenova postava.
Neváhal jsem. Několika tempy jsem k němu doplaval a jal jsem se ho táhnout nahoru.
Žjova... Je to těžší, než vypadá. Ještěže můžu dýchat i pod vodou. Držel jsem ho za límec a snažil se dosáhnout hladiny. Už jen pár metrů...
Konečně. Vynořil jsem se z vody a vytáhnul Tramena na světlo kvótří. Přivítal mě radostný i vyděšený křik těch na břehu. Doplaval jsem tam a nejdřív jsem vystrčil Tramena. Na souši vážil ještě víc, než ve vodě, tak to chvilku trvalo. Ihned k němu přiklekl vyplašený Doo, Tramenův nejlepší přítel, a snažil se ho přivést k životu.
Když jsem se namáhavě vysoukal z vody, téměř nikdo mi nevěnoval pozornost. Prostrkal jsem se za Tramena, poněkud nešetrně odstrčil Doodlese, který se mu snažil dávat umělé dýchání, a klekl si za něj. Vytáhl jsem jeho bezvládné tělo do sedu, sepnul ruce pod jeho hrudí a prudce jsem trhnul k sobě a nahoru. Ještě že nemá na zádech trny, napadlo mě. Tramen prudce hiknul, jak z něj vyletěla trocha vody, a rozkašlal se.
A je to v suchu. A to doslova. Ozval se nadšený jásot. Doodles se postavil před Tramena a aniž by se musel nějak shýbat, silně ho objal. Tramen, stále kašlaje, trochu překvapeně objetí vrátil. Pak ho Doo pustil a poněkud nečekaně obejmul i mě. Se škytnutím ze mě vyletěl vzduch, co jsem měl v sobě, a já se ho pokusil uklidnit: „Klídek, Doo...“
Výsledkem bylo, že mě stisknul ještě pevněji. „Gome,“ zaštkal, což mě překvapilo - myslel jsem, že to mokro, co cítím na rameni, je jen voda z jezera, „ty netušíš, jak mi bylo, když se Tramen s poslední skupinou nevrátil... Ostatní říkali, s nimi odmítl jet, protože nechtěl přetížit vozík...“ Opatrně, abych se nepopíchal o jeho trny na zádech, jsem mu objetí vrátil. „Pak se ta voda provalila a on tam zůstal... Ty Gome, já měl takovej strach...“ Stisknul jsem ho víc, aby si uvědomil, že by mě už měl pustit. Asi mu to došlo, protože jeho sevření povolilo. Podíval se mi do očí:
„Díky.“
Byl jsem mírně vyveden z míry, tak jsem se zmohl jen na: „Jo... Nemáš zač.“ To už zmizel v klubku ostatních, kde vyčníval vysoký mechanik.
No... co říct dál? Přišlo se na to, že tím, kdo vystřelil z kanónu a málem tak zabil jednoho Hooďana (i když ne toho, kterého doufal), nebyl nikdo jiný než Hyro Jyro. Díky tomu, že o podobné vraždy se opakovaně pokoušel už od svého příchodu, se stal první bytostí, kterou Hoborg nadobro vykázal z Neverhoodu. Přeju mu to. Vy snad ne?
Napuštěné jezero zůstalo nějakou dobu napuštěné, protože nikdo nevěděl, kam střelit, aby se pramen ucpal. V tom čase jsem Neverhooďany učil plavat (samozřejmě jen ty, kteří chtěli, a pod řádným dozorem).
Tramen se z jeho nehody? úrazu? brzy naprosto zotavil a první věc, kterou po vypuštění jezera udělal, bylo, že spravil rádio.
A já se zase vrátil k běžnému životu s ostatními Strážci a jen vyprávěním se předával dál příběh, jak jsme šli s Dooem na piknik.
