K ničemu
„Ahóój, Kalo!“
Vzhlédla jsem od své nejnovější kresby a uviděla Willieho Trombona, svého nejlepšího kamaráda, jak nade mnou stojí s tím svým potrhlým úsměvem.
„Willie, promiň, ale může to počkat?“ poprosila jsem ho. „Ráda bych tohle dodělala, před chvilkou mě navštívila múza.“
„Kala slyšet, co Hoborg udělal?“
Tohle mě zaujalo. „Ještě ne,“ řekla jsem. „Co udělal?“
„Udělal kamaráda!“
„Cože?“
„Hoborg si udělat kamaráda. Jmenovat Klogg!“
„Vážně?“
„Jo, Willie viděl!“
„Dobré nebe, a mně nic neřekl.“
„Ně taky ne. Willie by chtít, aby ty pomoct. Ty tak povedlo stvořit Neverhood…“
„Willie, to Hoborg stvořil Neverhood. Já ho jen navrhla, a to není zas tak těžké. Chtěls mi ještě něco?“
„Noo…“
„Ano, Willie?“
„Kala dávat pozor pro Klogga.“
„Proč?“
„Být strašidelný. Zkusil vzít Hoborga korunu.“
„Co?“ vyděsila jsem se. „Má o kolečko míň? Hoborg se bez té koruny neobejde! Proč by si ji někdo chtěl vzít pro sebe?“
„Nevím… ale když Hoborg jít pryč… Klogg začít myslet… o zlýýých věcích…“
„Jak to můžeš vědět?“
„Prostě to vím.“ Willie se nervózně rozhlédl. „Ty opatrná, Kalo?“
Usmála jsem se. „Neboj se, Willie. Jestli toho Klogga uvidím, budu se před ním mít na pozoru.“
Willie na mě chviličku zíral. „Tak fajn! Pá!“ a s tím odběhl.
Vzdychla jsem a vrátila se k rozdělané práci. Chtěla jsem Hoborga požádat o malou sestřičku. Poslední dobou tu bylo trochu prázdno, i s Williem a Bilem, a tak mě napadlo, že malá sestra by byla přesně to pravé. Navíc by bylo příjemné mít někoho, kdo by ke mně vzhlížel.
Nejsem si jistá, jak dlouho jsem na té kresbě pracovala (pořád jsem nemohla přijít na styl šatů své sestřičky), když tu najednou…
„Ahoj.“
To rozhodně nebyl Willieho hlas.
Znovu jsem odtrhla oči od svého výkresu, jen abych uzřela tvář, která byla trochu podobná té mojí. Jenže… něco mi na ní nesedělo.
„Ty musíš být Klogg,“ řekla jsem obezřetně.
„Ano. Ano, to jsem já,“ pronesl cizinec. „A ty jsi…?“
„Na to snad nemusím odpovídat.“ Proč jsem to řekla, sama nevím. „Hele, nechci tě urazit, ale můžeš mi říct, proč mě vyrušuješ? Mám tady nějakou práci…“
„Nebude to na dlouho,“ ujistil mě a zároveň se natáhl a vyškubl mi blok z rukou!
„Hej!“ vyjekla jsem podrážděně. „Nech to být!“
„Klídek,“ protáhl líně. (Popravdě řečeno, to mě ještě víc napnulo.) „Jen se tě chci na něco zeptat.“
„A když ti odpovím, odejdeš už?“
„Možná. Hoborgova koruna… co o ní víš?“
Povzdechla jsem si: „Takže Willie si o tobě nevymýšlel. Koukni, moc o ní nevím, ale čím jsem si jistá, nikdo jiný se jí nemá ani dotknout. Být tebou, tak těch pitomejch nápadů nechám.“
„S tím si nedělej starosti…“ zamumlal Klogg. S tím upustil můj skicář na zem a otočil se k odchodu, stejně neočekávaně, jako se objevil.
„Kala.“
Ohlédl se přes rameno. „Prosím?“
„Jmenuju se Kala.“ Až dodnes si nejsem jistá, proč to ze mě vyletělo.
Neodpověděl a šel dál.
No… nejspíš to mohlo vyjít líp.
Zvedla jsem svůj blok a zapsala do něj poznámku: Až budu mít sestřičku, chci, aby byla odvážná.
Nikdy jsem neměla vyjít ven.
Na druhou stranu jsem taky neměla předstírat, že Klogg je mi šumafuk. Ale stalo se.
Jo, a taky jsem měla brát vážně, když mi Willie ustrašeně sdělil, že Klogg teď vypadá strašidelněji než kdy předtím.
Všechno to mělo své následky.
Pro mě to znamenalo další střetnutí s Kloggem. Zmínila jsem se, že už předtím vypadal divně? To teď bylo slabý slovo.
„Děláš chybu,“ varoval mě.
„Co, jen proto, že se nechci změnit na podlého, sobeckého podivína? Tvé myšlenkové pochody jsou pro mě fakt záhadou, a abych pravdu řekla, jsem za to ráda.“
„Zeptal jsem se tě, jestli chceš vládnout Neverhoodu se mnou,“ zamračil se. „Neřekl jsem, že to není správné.“
„No, jestli to má něco společného s tebou, už tak to není správné,“ opáčila jsem. „Ty nejsi dobrý Hooďan, Kloggu. Ubližuješ ostatním.“ Zarazila jsem se a pak tiše dodala: „Ubližuješ Williemu.“
„Co ti sakra záleží na tom malým hňupovi?“ vyštěkl na mě. „A vůbec, tak se s vládcem nemluví!“
Tak tohle přehnal.
„Takhle o mých přátelích NIKDY nemluv!“ procedila jsem skrz zaťaté zuby. „Nebo…“
„Nebo co? Něco mi uděláš?“ Začal se neskutečně provokativně smát. „Prosím tě. To bys nedokázala. Ty umíš jen kreslit ty svý obrázky. Já ovšem na druhou stranu tobě něco udělat můžu. Kdybys moji nabídku přijala, možná bych tě dokonce ušetřil…“
Neměla jsem náladu dál ho poslouchat. „A víš co, Kloggu?“ založila jsem si ruce v bok. „Mně je tě vážně líto. Proč, to si sice nejsem jistá, jenže ty jsi očividně takovej blb, že ti prostě nedojde, že tenhle svět se netočí kolem tebe.“ S tím jsem se otočila k odchodu. „Jestli chceš otroka, sežeň si svýho. Mě z toho laskavě vynech.“
Bez varování mnou smýkl ke zdi, u které jsem stála, až se mi před očima roztančily roje hvězdiček. Cítila jsem, jak se mi něco ostrého zabodlo do paží.
„Je ti jasné, Kalo,“ zasyčel mi do tváře, „že tímhle se z tebe stává terč?“ Jeho pařáty se mi zarývaly stále hlouběji do nadloktí. „Pro mě není žádný problém zbavit se tě, stejně jako celého tohohle světa.“
„Což znamená, že nejdřív budu já muset najít někoho, kdo tenhle svět zbaví tebe,“ utrousila jsem vzdorovitě, ale přitom mi po tvářích tekly horké slzy.
„A to má být jako kdo? Ty snad?“ Pokusila jsem se mu podívat zpříma do tváře, jenže místo toho jsem se jen nedobrovolně zachvěla. „Vidíš? Ani se mi nepodíváš do očí, aniž by ses třásla! Přiznej si to, Kalo…“ pustil mé ruce, takže jsem se po zdi svezla na zem. „Jsi k ničemu.“
Zmohla jsem se jen na upřený pohled k jeho nohám.
Otočil se ode mě a zůstal stát. „Až se zase otočím zpátky, ať tě tu nevidím,“ bylo všechno, co řekl.
Ani já jsem tam už nechtěla být o minutu déle.
Když jsem šla zpátky k mému a Willieho úkrytu, všimla jsem si rudých krůpějí, stékající z míst, kam se mi zabodly Kloggovy spáry. Na mé už tak červené kůži byly sotva vidět, ale cítila jsem je dvojnásob.
Mýlíš se, Kloggu, pomyslela jsem si. Není pravda, že jsem k ničemu. Dokážu ti to.
Najdu někoho, kdo tě svrhne.
„Kalo!“
„Teď ne, Willie, mám práci.“
„Furt kreslíš někdo, kdo porazit Klogga?“
„Ano. Nemá právo dělat to, co dělá.“
„To teda ne. Proto Willie přinést semínko života!“
„Ne! Opravdu?“
„Jasně! Tak budeš moct udělat toho svýho pastelíňáka!“
„To by šlo!“
„Kam ho dát, Kalo?“
„Vím o jednom dokonalém místě, Willie. Pojď se mnou.“
„Já jen doufat, že Klogg o tom nedozví…“
„Co ty tu děláš?“
Při pohledu na tu neznámou postavu se mi všechno vytratilo z hlavy. Nevěděla jsem, jak jí odpovědět. Posledních několik minut jsem měla rozmazané: pamatovala jsem si, jak se vezu ve Velkém robotu Bilovi s Williem a Klaymenem, že jsme to zvládli až k Hoborgově zámku, Klaymen a já jsme se spustili po provaze dolů a dostali se do Zámku… pak kanón, který jsem navrhla, najednou vystřelil… a pak…
Stála jsem v jedné z mnoha místností Zámku, před touhle holkou, která vypadala, jako by ji nedávno napadla puma; tak rozdrásané a rozdrápané měla tváře. „Ne… nevím…“ zamumlala jsem. „Byla jsem tu s Klaymenem, a pak najednou byl pryč… a Willie s Bilem… to dělo…“
„Já vím,“ přerušila mě ta dívka. „Já to viděla taky.“
„Ale… Můj nejlepší kamarád! Je pryč! K čertu s tím Kloggem…!“
Před několika měsíci jsem si slíbila, že už nebudu brečet. Jenže… to prostě nešlo zadržet.
„Věř mi, já toho hnusáka taky nesnáším,“ řekla má spolutrpící. „Od chvíle, kdy mě stvořil, mi jen rozkazuje a ponižuje mě! A koukni, co mi udělal s ksichtem!“ ukázala na rány ve své tváři.
Zkusila jsem přestat plakat. „Tím chceš říct… že ty s ním musíš být už od narození?“
„Přesně tak.“
„Takže vlastně… já si nemám na co stěžovat. Mě Klogg napadnul jen jednou.“
„Po tobě šel taky?“
„Jak jsem řekla, jenom jednou. V podstatě po mně chtěl, abych mu sloužila… tak jsem řekla něco, co ho asi naštvalo…“
Hlas se mi zadrhl. Poraněné ruce mě ještě čas od času bolely.
„Ale ty ses nedala, že ne?“
„Přirozeně… vmetla jsem mu do tváře, že je blb.“
„Fakt?!“ zasmála se – poprvé za celou tu dobu. „Tak to jsi udělala to, co já chtěla už odjakživa!“
„Aha… tak… asi jo.“ Pocítila jsem na rtech úsměv.
„Poslouchej mě, každý, kdo si takhle troufne odporovat Kloggovi, je silný.“
„D-díky! A každý, kdo to s ním tak dlouho vydrží, je taky silný.“
„Na tom kvótružel nesejde, protože dokud tu vládne on, nemůžu pryč.“
„Ale Klogg tady zrovna není, ne?“
Dívka se na mě podívala. „No, zrovna teď ne…“
„Tak co tě drží od toho, abys vypadla pryč?“
„Nakázal mi, ať tu zůstanu.“
„Myslím, že Klaymen ho právě zaměstnává natolik, že si nás ani nevšimne.“
„Kdo je to vlastně Klaymen?“
„Kluk, kterého jsme já s Williem udělali, aby porazil Klogga. Přišla jsem sem s ním.“
„Fakt? On je tu, aby dal korunu zpátky Hoborgovi?“
„Tak jsme to plánovali, ano.“
„A právě teď se vypořádává s Kloggem?“
„To doufám.“
„V tom případě odsud mizím! Mám toho dost. A tohle si beru s sebou!“ sebrala klarinet pověšený na zdi. „Na tohle jsem nikdy nesměla hrát.“
„Cože?“ vystřelilo ze mě. „To je ohavný!“
Když jsme vycházely ven ze Zámku, uvědomila jsem si, že si s tou holkou povídám, dokonce se s ní směju! I když mi Willie pořád chyběl, takhle mi bylo o trochu líp. Až když jsme se dostaly před Zámek, něco mi došlo.
„Hele, promiň, že odbočuji, ale mluvím s tebou celou dobu a ani nevím, jak se jmenuješ.“
„Jo, jasně!“ plácla se do čela. „Já jsem Kleo. A ty jsi…?“
„K-Kala,“ vybreptla jsem. Tentokrát bylo říct to mnohem jednodušší.
PRÁSK!!
„DO PRDE –“
TŘESK!
„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁáááááááá!…“
Obě jsme při nečekaném hluku nadskočily. Obrátily jsme se po jeho zdroji a jen tak tak jsme zahlédly rozmázlou rudou skvrnu, která právě vyletěla ze Zámku.
„Co to ksakru bylo?!“ přeskočil mi hlas.
„Ten hlas poznám kdykoli a kdekoli,“ odpověděla Kleo. „To byl Klogg.“
Oči se mi rozšířily. „Myslíš, že to Klaymen ho…“
„Ty to víš líp než já,“ pohodila rameny.
„Kalo?“
Otočila jsem se a uviděla jednu z nejbáječnějších věcí ve svém životě.
„Hoborgu…“
„Klaymene! Kleo! Kalo! Tady nahoře! Ahóój!“
„Jááá Bil! Jáá Bil!“
„Willie! Bile!“
Ta dlouhá noční můra… konečně skončila…
„Kalo! Neverhood volá Kalu!“
Vzhlédnu od svého skicáře, vytržená ze svého snu.
„Proč brečíš?“
Na tváři mé maličké sestry Karly jsou znát obavy, přejíždím dlaní po té svojí. Má pravdu, slzí mi oči.
„Jejda… promiň,“ povídám jí. „Jen jsem se na chvilku zamyslela. Nic důležitého.“
Ségra se na mě na chviličku zadívá, pak se usměje. „Když to říkáš,“ a odběhne zpátky ke svému stádečku fwoveček. Poměry v Neverhoodu se od té doby změnily. Já pořád dělám Hoborgovi designérku, ale teď kreslím většinou jen pro zábavu. A díky Williemu a Karly si pomalu získávám další přátele. Jsem tak ráda, že jich mám ve svém krásném životě tolik.
A to mi kdysi řekli, že jsem k ničemu.
Pokračovala jsem v kresbě, avšak po tváři mi přelétl malý triumfální úsměv.
Kloggu, mýlil ses.
