Reinkarnace
Prolog
Ahoj! Tady Míša. Rád bych vám sdělil, že Kryša a já jsme nikdy v životě nebyli šťastnější. Jakže, vy nevíte, o čem mluvím? Aha, no jasně! Ještě jsme se neseznámili, co? Takže, já jsem Míša a tohle je moje dvojče, Kryša. Víte, my jsme vždycky nebyli dvojčata a nežili jsme v Neverhoodu. Zde je můj příběh, čtěte, jestli se odvážíte! Varuju vás, moc smyslu to nemá, a mohlo by to vážně ohrozit vaše zdraví.Kapitola první: Všechno to začalo... mnou!
„Ahoj, Molly!“ pozdravila mě Anča, když jsem si v autobusu sedla vedle ní.„Čau,“ odpověděla jsem mrzutě. Anča, má drahá starší sestra, se mnou chodila na střední.
„Ale ale, tenhle tón se mi vůbec nelíbí! Co ti zas přeletělo přes nos?“
„Chceš to slyšet? Kule z ájiny.“
„Si děláš srandu! Po tom všem šprtání? Měli ti dát aspoň dvojku! Cos tam proboha dělala?“
„Co já vím, asi mě učitel nenávidí.“
Byl to můj první rok na gymplu. První čtvrtletí prváku, nabité neskutečnými známkami a naopak postrádající jakoukoli formu kamarádství. Tři nešťastné měsíce bez přátel, kdy jediným odvazem bylo sníst tři poháry zmrzliny a svlažit to litrem bublinkové limonády na ex. To se jen stěží dá nazvat šťastný život…
„Takžé, hmm... potkala jsi na obědě někoho novýho?“ zajímala se. Pouze jsem jí věnovala jeden ze svých 'Děláš si ze mě šoufky?' pohledů a jala se opět zírat z okna. Vždycky jsem myslela, že se se mnou nikdo nechce kamarádit, protože jsem jiná. Mnohem později jsem si uvědomila, že je to proto, že se s nikým nebavím.
Po zbytek cesty domů jsme jen tiše seděly.
Na rohu jsme vystoupily a šly k našemu domu. Mamka byla v kuchyni a pekla něco, co smrdělo hůř než vítěz soutěže Nejsmradlavější ponožky světa. Ve vaření byla mistr, ale péct neuměla vůbec. Bohužel se soustavně snažila tohle své umění vylepšit, ať se nám to líbilo nebo ne.
„Ahoj, děcka! Jak bylo ve škole? Co jsi dostala z toho testu, Molly?“ volala z kuchyně, zatímco to něco vyndávala z trouby. Vypadalo to jako přejeté zvíře.
„Další pětku,“ oznámila Anča mámě, než jsem jí stačila cokoli vysvětlit.
„Co? No to snad nemyslíš vážně! Táta se na to s tebou učil celé dvě hodiny! Jakto že jsi zase dostala pětku?“ reagovala šokovaně mamka a položila svůj nejnovější neúspěch na kuchyňskou linku.
„Jasně!! Přiznávám se! Jsem naprostá kráva! Zastřelte mě!“ zaječela jsem, nasraná na celý svět.
„Ale Molly! Neříkej, že...“ její hlas se vytratil, kuchyní se totiž začal šířit oblak kouře. Mamka zřejmě něco v troubě vylila a nechala ji běžet.
Zatímco se s Ančou staraly o dýmem zaplněnou kuchyň, já šla k sobě do pokoje. Byly čtyři odpoledne, ale já už další sekýrování nemohla snést. Mým jediným cílem bylo jít k sobě, zamknout dveře a spáchat sebevraždu. Ale neudělala jsem to, protože jsem srab. Taky jsem slyšela, že většina pokusů o sebevraždu končí neúspěchem a když člověka chytí, dají ho do vězení. Tak jsem to neudělala. Ale dveře jsem zamknula.
Padla na mě nějaká únava, tak jsem si sedla na postel a začala si sundavat boty, že se natáhnu. Pak se mi ale děsně zatočila hlava a zvednul žaludek. Zpanikařila jsem. Vstala jsem, jenže se mi zatmělo před očima - sesula jsem se na zem a omdlela. Už jsem se nevzbudila.
Když jsem přišla k sobě, vznášela jsem se v černé, nekonečné prázdnotě. Neměla jsem ponětí, jak jsem se ocitla mimo Zemi. Pak se má mysl zaplnila spoustou protichůdných myšlenek: Jsem ve vesmíru... ale jak jsem se sem ksakru mohla dostat? Ááá! Unesli mě mimozemšťani! Ne, počkat... Nejsem na žádné vesmírné lodi, ani si nepamatuju, že bych odešla ze svého pokoje... Mmm... bylo mi blbě... točila se mi hlava... upadla jsem na podlahu... nic jsem necítila... Ježíšmarja! Já umřela!... ale na co? Aha! Musela jsem mít nádor nebo tak nějak. Ale vždyť mě nic nebolelo... Možná je to jen sen...
„Zdravíčko, Molly,“ pozdravil mě hluboký, dunivý hlas z nicoty. Tolik mě polekal, že jsem sebou prudce mrskla, následkem čehož jsem se začala točit jako káča. Když jsem se konečně uklidnila, zase se ozval: „Omlouvám se za ten život, co jsi měla na Zemi.“
„Co... jak to myslíš?“ opáčila jsem zmateně a snažila jsem se otočit směrem, odkud ten hlas přicházel.
„To se nedá tak lehko vysvětlit...“
„Za pokus nic nedáš. Jediná věc, která se nedá lehko vysvětlit, je tenhleten divnej sen,“ pomyslela jsem si, ale mé myšlenky kupovidu zazněly nahlas.
„No... tvá duše není úplná. Nestihl jsem ji dokončit, protože mi nešťastnou náhodou spadla na Zemi a zrodila se tam. Proto máš tak strašný život. Nedal jsem do tebe dost štěstí, radosti a učenlivosti.“
„Skvělý. Právě to jsem chtěla slyšet. Mám špatnou duši. Joo,“ pronesla jsem sarkasticky. Pořád jsem si nezvykla na fakt, že mé myšlenky jsou slyšet.
„Ehm, tak jsem myslel, že když už jsem tě našel, vytáhnu tě ze Země a dám ti druhou šanci. Ne, vlastně počkej! Mám lepší nápad! Chtěl jsem ti nabídnout reinkarnaci...“
„Jsem ráda, že sis to rozmyslel. Takže půjdu do nebe?“
„...ale místo toho tě prostě dám svému nejlepšímu příteli Quaterovi.“
„Quaterovi...? Ne, počkej, o čem to mlu...“ Než jsem stihla dokončit myšlenku, bíle se zablesklo a o chvilku později jsem uslyšela hlas jiné neviditelné bytosti.
„Zdravím, Ježíši! Jak bylo?“ řekl nový hlas tomu prvnímu.
Ježíši? To mi jako chce říct, že ten, s kým jsem tu mluvila, byl sám Ježíš? A sakra! Mám problém! pomyslela jsem si, ale tentokrát to naštěstí nebylo nahlas. Nejspíš proto, že ani jeden nadpřirozený nemluvil se mnou.
„Dobře, díky. Quatere, pamatuješ se na tu nedokončenou duši, o které jsem ti říkal? Přivedl jsem ji sem a doufám, že by mohla jít někam do tvého vesmíru. K Homenovi, nebo tak.“
„Á, takže tohle je ona? Opravdu vypadá nějak přepadle.“ To máš recht. Až se z téhle halucinace probudím, nechám si udělat rentgen. „Proč ji chceš dát ke mně?“
„Protože už od narození vedla pěkně mizerný život. U tebe by si od něj mohla odpočinout.“
„Tak počkej, tím bych si nebyl tak jistý, Ježíši. Když jsem prve inkarnoval tvou duši, nevybarvila se zrovna nádherně. Pamatuješ se na Klogga, ne?“ Aha, už se nedivím, proč zradil tak úžasnýho taťku.
„Přirozeně... ale tahle je jiná. Vím, že Klogg byl zlý, už v mém vesmíru to byl zločinec. Proto jsem ti ho taky dal, aby měl možnost žít jiný život. Ale tahle se už na Zemi chovala dobře. Jen její život nestál za nic, když nebyla úplná. U tebe je pro ni to nejlepší místo.“
„No fajn. Ale je to naposledy, žádné příště. Už jsem vzal dvě tvé duše a nápad reinkarnace se mi zas tak moc nelíbí. Jestli se ukáže, že je to taky výlupek všeho zla, budu velice, ale velice nerudný!“ Už jsi vzal dvě? Co to jako má znamenat? Chtěla jsem to říct nahlas, ale nevyšlo to. Takže já můžu mluvit, jen když mi to dovolí!
„Díky, Quatere. Uvidíme se!“ Ježíš domluvil, opět se objevil ten zářivý záblesk a já už jeho přítomnost necítila.
„Tak se na tebe podíváme,“ pronesl Quater a materializoval se mi přímo před nosem. Znova jsem se vylekala, kopla jsem nohama a chvíli se točila jak káča. Quater nebyl takový, jakého jsem si ho malovala - teda jestli vypadal takhle. Ukázal se jen jako zářivá silueta.
„Ty... jsi...?“ pokoušela jsem se ho zeptat, jak se mi ještě točila hlava z rotace v nulové gravitaci.
„Já jsem Quater. Těší mě, Molly,“ zněla jednoduchá odpověď.
„Tohle je divný. Musí to být sen. Neverhood je jen počítačová hra, kterou vymyslel nějaký maniak. Tohle nemůže být skutečný.“ Od té doby, co tu hru dostal můj bratr, jsem na ní byla závislá. Sama jsem ji sice moc nehrála, ale dívala jsem se pokaždé, když se jí prokousával brácha. Musíte snad hrát celý den, abyste se mohli označovat za nadšeného fanouška?
„Dost už bylo řečí, čas nás tlačí. Tak... jdeme na to. Pořád se mi nápad dělat pro Hoborga duše nelíbí, ale co s tebou, když už jsi tady?“ Quater se přiblížil. „Tak se na to podíváme.“ Zvedl ruku (aspoň myslím, že to byla ruka) a dotknul se mého čela. Bylo to... jako by mi někdo strčil do hlavy video a přehrál rychle celý můj život. Vše, co jsem kdy udělala, mi ve vteřině proběhlo před očima. Když to skončilo, Quater dal svou ruku zase zpátky. Pocítila jsem, jaké asi je mít vymytej mozek. „Když už tě mám dodělat, trochu toho využiju,“ promluvil opět Quater. „Hoborg vytvořil nádherný svět s mnoha šťastnými obyvateli, jenže někteří nemají moc dobrý cit pro to, aby se vyhnuli problémům... Do tebe ho dám trochu víc, pomůžeš jim.“ Jak mluvil, pozvedl ruku a v jeho dlani se zformovalo jasně modré světlo. „Taky moudrost a vědomosti... většina z nich potřebuje moudrost... Hoborg je úžasný filosof, jenže nemá dost času na to, aby je to naučil.“ Kolem modré koule světla se objevilo zelené víření. „Hmmm... stává se tam hodně neobyčejných věcí, což vyžaduje neobyčejnou pozornost... hodila by se ti zvláštní pomoc ode mě! Neboj, zdáš se mi způsobilá tu sílu ovládat.“ Zelené světlo obklopila zlatá aura. Pak to celé rychle hodil směrem ke mně. Než jsem stačila nějak zareagovat, míč mě trefil do hrudi a následně se roztekl všude po mém těle. Ten pocit byl vážně divný! Naskočila mi husí kůže.
Pak Quater opět promluvil: „Do třetice všeho dobrého... Hoborg právě hodil na zem dvě zrnka života, radši už běž, než si je zaberou Hoborgovy duše. Sbohem, a opatruj se!“ Chtěla jsem se ho zeptat, co myslí tím 'do třetice všeho dobrého', ale než jsem stačila cokoli říct, znovu se mi zatočila hlava a začala jsem padat dolů do temnoty.
Kapitola druhá: Veselé narozeniny!
„Teda z toho jsem na větvi!“ prohlásil nový hlas, když jsem začal cítit své tělo. Kéž by ne (au!). Trvalo mi chvilku, než jsem si uvědomil, že ležím na tvrdé zemi v nějaké budově. Nemohl jsem se hýbat, natož pak otevřít oči. A nevzpomínal jsem si na cokoliv předtím.„Jsi... v pořádku, mé dítě? Ten blesk ti zdá se ublížil...“ řekl starostlivě jiný, hluboký hlas. Podařilo se mi otevřít oči a spatřil jsem před sebou dvě bytosti. Na obou bylo něco bizarního. Ten s hlubokým hlasem měl čtvercové tělo i hlavu, zakončenou dlouhou korunou.
„V pořádku? Uh...“ heknul jsem, jak jsem se pokusil vstát, a skoro jsem se skulil zpátky, když jsem si všimnul kráteru, ve kterém jsem ležel.
„Teda... Nemyslel jsem, že kdy uvidím něco jako opravdový blesk...“ žasla ta druhá bytost. Něco na ní bylo zvláštního... něco, čemu se mi chtělo smát. Dobře jsem si ho prohlídl a vypadalo to, že se na mě usmívá. Byl hubený, měl protáhlou hlavu, hnědé rty podobné párkům, něco jako... stopku... vyčnívající z vršku hlavy a v půlce se rozdělující na dvě, a samozřejmě ruce a nohy. V koutku duše jsem tušil, že takhle správná bytost nevypadá, jenže jsem bohužel nevěděl, jak by měla vypadat. Každopádně se mi tenhle vzhled líbil.
„Blesk... cože? Co se stalo?“ zeptal jsem se Korunovaného. Odhadl jsem, že za tím vším stojí on. Zdál se mi nějak povědomý...
„No, hodil jsem tvé semínko života společně s tvým bratrovým. Tvůj bratr vyklíčil okamžitě, ale tvoje tam jen tak leželo. Došlo mi, že asi ještě nejsi připravený, když vtom z támhletoho okna vyšlehl blesk a zasáhl tvé zrnko. Potom ses narodil a teď jsme tady,“ řekl Korunovaný. Znělo to jednoduše...„Aha... No, já... co?“ přerušil mě zvláštní zvuk vycházející z mé hrudi. Znělo to jako škrábání. Všichni v místnosti se na mě podívali - Korunovaný, Dlouhá hlava i já. Škrábání se stupňovalo, pak přešlo v hlasitější a hlasitější bouchání; při každém se mi hruď vyboulila. „Ááááá!! Mým - mým vnitřnostem se znelíbilo moje břicho!“ zaječel jsem hlasitě. No co, vy byste udělali to samé, kdyby se z vaší hrudi ozývalo podivné bouchání.
„Jeje... myslím, že něco chce ven... Hele, já mám v hrudi takový pěkný koš... Co ty?“ řekl Dlouhá hlava a ukázal modrým prstem (byl to krásný odstín modré) na můj hrudník. Podíval jsem se, kam mířil, a uviděl tři tlačítka. Byla usazená v řadě, prostřední modrá hvězdička, ostatní dvě prostá, bílá kolečka. Když jsem sklonil hlavu, abych se na ně podíval zblízka, všiml jsem si, že mi z hlavy taky vyrůstá něco jako stvol, jen mnohem delší, zlatě žlutý a zkroucený jako šňůra od telefonu. Byl bych se rád prohlédl trochu líp, ale pořád tu bylo to nepříjemné bouchání vycházející z mé hrudi.
Dlouhá hlava to vyřešil stisknutím mého hvězdičkového tlačítka. V okamžiku se mi v nadbřišku zformovala malá dvířka, rozlétla se a z díry vylétla karmínová skvrna se zakrouceným ocasem a udeřila Korunovaného do tváře. Jediné, co jsem dokázal udělat, bylo zaječet, jako by mě na nože bral. Pak jsem ztratil rovnováhu a přepadl dozadu na podlahu. Korunovaný taky spadl na zem a rudý krvelačný pudink mu žral obličej. Měl jsem pocit, že to odporné zabijácké stvoření je moje vina (Vyšlo přece z mé hrudi!) a zalitoval jsem, že mě vůbec kdy někdo stvořil.
Jak tam Korunovaný ležel, mutantská louže bahna mu stekla z tváře a na hrudi se začala formovat do pevného tvaru. Nevěděl jsem co jiného dělat, než tam sedět a sledovat, jak se tvaruje do koule se zakrouceným ocasem, velkýma kočičíma ušima, trojúhelníkovou pusou a dvěma pahýlovitými výrůstky, které asi měly zastávat funkci nohou. Když se zdálo, že to skončilo, podívalo se zviřátko na tvář Korunovaného. Teda myslím, že se na ni podívalo - těžko říct, když nemělo žádné oči.
Najednou promluvilo: "Úúvůůů, pytrí morki óry..." Znělo to jako "Jé, Pytrie se moc omlouvat,", ale dost možná, že ve své koulovské řeči zaklelo. Pak se otočilo na mě, usmálo se a zapištělo: „Mikíí! Ritikí mojmojmojmojmojmojíí!“ Tak teď jsem neměl nejmenší tušení, co povídalo. Náhle vyskočilo směrem ke mně. Byl jsem natolik vyjevený, že mě nenapadlo nic jiného, než ho chytit do náručí. Ale místo aby se mi přisálo na tvář, přitulilo se blíž ke mně a začalo jemně příst. Ihned jsem si v duchu vynadal, že jsem si kdy myslel, že by mohlo někomu ublížit. „Ty malá sladká kuličko,“ zašeptal jsem mu do uší a předení ještě zesílilo.
Když jsem vzhlédl, spatřil jsem Dlouhou hlavu a Korunovaného, který už vstal z podlahy, jak mě a kulaté koťátko opatrně pozorují. Rozhodl jsem se prolomit ticho jakous takous konverzací.
„Ehm... Víte, asi jsem ještě nepochytil, jak se jmenujete,“ zeptal jsem se Korunovaného. No, jak jinak byste navázali kontakt s osobou královské krve?
Vrhl ještě jeden podezřívavý pohled na zvířátko v mém náručí a pak promluvil: „Ach ano, mé jméno je Hoborg, král Neverhoodu. Stvořil jsem vás dva, abyste žili šťastně se mnou, svými sourozenci a přáteli. Svá jména si zvolte sami, tak, aby na vás co nejlíp pasovala. Pojďte se mnou, ukážu vám váš domov.“ Pokynul nám, abychom šli za ním. Pohlédl jsem na Dlouhou hlavu a on na mě, pak jsme pokrčili rameny a jali se následovat Hoborga. Hoborg... to jméno mi připadalo povědomé, ale přitom jaksi úplně nové... nevzpomínám si.
Než jsme s Hoborgem došli k východu, stihl jsem se pořádně prohlédnout. Měl jsem zelené tričko, modré šortky, jasně červené prsty a modrý prstenec okolo palců. Moje kalhoty vypadaly jako Hoborgovy, jen o trochu kratší. Chtěl jsem si prohlédnout svou tvář v nějakém zrcadle, ale žádné jsem nezahlédl. Od nesení mé kočičky mě už bolely ruce a přemýšlel jsem o tom, že ji dám zpátky do svého hrudníku, ale na to byla příliš velká.
Když jsme vyšli ven, uviděl jsem pár tuctů podobných bytostí, které různě pobíhaly a dělaly všechno možné. (Od teď jim budu říkat prostě Hooďani.) Každý se od druhého lišil: někteří měli stopky a jiní ne; tři, dvě, jedno nebo žádné tlačítko na hrudi a tisíc dalších jedinečných rysů na tisíc způsobů. Ale z toho chumlu je stejně nejhezčí Dlouhá hlava. Na hrudi má dvě hnědá tlačítka se zlatým pruhem začínajícím u jednoho, přebíhajícím přes záda a končícím u druhého, červené skvrny na ramenech a okolo loktů, rudý pruh přes nárty. A co mě z toho všeho zaujalo nejvíc, jsou jeho oči. Pravda, jsou to jen svislé čárky, ale nádherné, jasně modré čárky. Mohl bych do nich zírat celý den... ale na to teď není čas. Zatím jsme oba zírali na ty davy Neverhooďanů a svět, do kterého jsme se narodili.
„Zdravím vás všechny! Pojďte sem a poznejte své nové bratry!“ oznámil Hoborg. Většina Hooďanů se téměř okamžitě zastavila uprostřed pohybu a obrátila se na mě a Dlouhou hlavu. Chtělo se mi utéct, ale taky jsem se chtěl seznámit se všemi těmi zajímavými bytostmi: kompromis byl, že jsem se schoval za Hoborga.
„No tak! Neboj se. Jen se s tebou chtějí seznámit. Nejsou všichni prohnilí od morku kostí,“ řekl. Všiml jsem si, že všichni se na mě a Dlouhou hlavu usmívají, tak jsem zase vystoupil zpoza Hoborga. Malé zvířátko v mém náručí zakňučelo a já ho utěšovatelsky podrbal na hlavě.
„Co má tohle prokvótra být?!“ zakřičel jeden Hooďan a ukázal na kouli v mých rukách.
„Uh, tohle?“ vykoktal jsem a podíval se na bytůstku v mém náručí. Vzhlédla na mě. „ Je to... mm...“
„Pytrí! Pytrí pytrí pytrí pýtrííííí!!“ vykviklo zvířátko na Hooďana.
„Stačí ti to?“ zeptal jsem se. Od té chvíle jsem jí začal říkat Pytrie (a vyslovuje se to [pytrí], jasný?).
Pak promluvil jiný Hooďan: „Zdarec! Tak jak se jmenuješ? Jej! Zapomněl jsem. Jsi tu nový. Jsem to ale hlava!“
„Ne, ne! Já mám jméno... myslím...“ zarazil jsem ho. Měl jsem tak nějak pocit, že už jméno mám, ale nemohl jsem si na něj vzpomenout.
„Vážně? A jaký?“
„Mikí! Mikí mikí mikí!“ začala Pytrie. Miki?
„Noo... nemůžu si nějak vzpomenout... myslím, že to začínalo na M... ma... mamamamámá... maj maj maj... mu mu... me me...“ pokračoval jsem celou škálou zvuků, které začínaly na M, ve snaze vyhrabat to slovo z mé paměti. Mé opravdové jméno určitě začínalo na M, ale jak dál, to jsem si zaboha nemohl vzpomenout.
„Tak proč si prozatím neříkáš jinak?“ přerušil mě Hooďan.
„Mikííí!“
„To je fakt... Jak bych se měl jmenovat?“
„Co třeba... Míša?“
„Jo, to zní hezky! Odteď jsem Míša!“ pravil jsem šťastně. Míša, Michal, to jméno je nádherný. Všichni mi říkají Míša, jen Pytrie mi říká Miki, buď se jí to líbí víc, nebo neumí říct Míša.
Pak jsem si vzpomněl na Dlouhou hlavu. Ohlédl jsem se po něm a našel ho ve skupince jiných Hooďanů, diskutujících o něčem, čemu jsem nerozuměl. Vypadalo to, že mu nedalo moc práce si tu nadělat přátele. Chtěl jsem se připojit ke skupince, ale... no, nechtěl jsem je rušit, tak jsem si řekl, že se s ním sejdu později, až nebude mít co na práci.
Potom se Pytrie začala otírat o mou hruď. Pohlédl jsem na ni, stejně jako několik Hooďanů okolo mě. Pytrie přestala příst a stále tvrději se domáhala do mé hrudi. „Mikí, Pytrie vona ou akín,“ podívala se na mě. Měl jsem pocit, že chce zpátky do mé úložny v hrudi, tak jsem ji položil na zem a stisknul hvězdičku. Malá dvířka se otevřela a Pytrie do nich skočila. Ve vzduchu se zase roztekla do beztvaré hmoty a proklouzla do díry. Aha, tak takhle se dostane zpátky! pomyslel jsem si.
Potom mě malá skupinka Hooďanů provedla po Neverhoodu. Celou tu dobu jsem zažíval ošklivé déja-vu. Věděl jsem, že jsem tady ještě nikdy nebyl, ale všechno mi bylo tak povědomé... jako bych to tu viděl už dřív. Samozřejmě jsem to nikomu neřekl, aby si nemysleli, jaký jsem blázen, ale já si jako blázen opravdu připadal.
