Noční Plavání
Žlutý teleportér v jezeře se rozsvítil a do nočního šera vyplivnul fialového Hooďana. Byl to podsaditý, nemotorný kluk, co nosil modré trenýrky a bílé tričko se znakem vody. Jmenoval se Gome a byl Strážcem vodního živlu.Gome zívnul a ospale vylezl z teleportéru. Ten se vzápětí rozžal znovu a přinesl Gomeova bratra. Tenhle byl zelený jako první jarní listí, oděn v sytě trávových kalhotách a bílém tričku se znakem země. Říkali mu Arig, ale většině Neverhooďanů byl znám jen jako Strážce země. Neměl totiž v lásce společnost a když už musel vyjít ze své zahrady, tak jenom v noci.
„Je tam tma,“ řekl Gome a ukázal palcem na vchod do Galerie v jezerní stěně. Když se tam Arig zadíval, zdálo se mu, že se tam převalují stín na stínu. „Pojď, skočíme do jezera.“
Arig shlédnul z plošiny teleportéru dolů. „Nevidím dno,“ poznamenal.
„Je docela blízko,“ poplácal ho Gome po rameni. „Na můj povel – tři, dva, jedna, hop!“ Sevřel v ruce bratrovo zápěstí a vrhnul se do blátem vonící tmy.
Šplouch.
„Nevadí, že jsme celí od bláta, že ne? Kdybych tohle udělal Dakeovi, ten by mě hnal! Stejně se za chviličku umeješ, no ne? Arigi?“
„Bláto mi nevadí.“
„Bezva! Kde jsou schody?“ mžoural Gome do tmy. „Hele, tam.“
Strážci vystoupali ke kanónu a Gome byl vmžiku ve vrzavém křesle. „Za kterou zdí se tlačíš, vodičko? Já tě cítím, drahá, vylez ven!“ A vystřelil.
Dělová koule prorazila stěnu jezera a z podzemního rezervoáru vystříkl mocný proud vody. Gome zahalekal nadšením a vyskočil z křesla.
„Slyšíš, jak řve? Hučí a zurčí! Tohle je největší vodopád, jaký kdy v Hoodu zažiješ! Že je úžasnej?“ ohlédl se Gome na Arige.
Strážce země přikývl a sledoval, jak se hliněné schody samy zvedají ze dna a vytváří most na druhou stranu jezerní kotliny. Kdyby zůstaly v jezeru, nasákly by vodu a rozpadly se. Přistoupil k hraně srázu, ze kterého se rychle stával břeh. Posadil se a čekal, až mu voda smočí nohy.
„Juchú!“ vřískl Gome a po hlavě skočil do jezera. Voda vystříkla do výšky a snesla se coby myriády maličkých kapiček. Arig spršce nastavil tvář a zamumlal: „Prší…“
Když Gome vyplaval na hladinu, Arig se ho zeptal: „Proč na Neverhoodu neprší?“
Gome se zamyslel. „Nejsou tu mraky. Vidíš, proč mě to nenapadlo? Budeme mít počasí!“ zajuchal a plácnul do vody dlaní. Do vzduchu se vznesl oblak kapek a jako déšť spadl o kus dál. „Krásně to cinká… Déšť jsem neslyšel padat už jak dlouho. Bráško, už sis smočil nožku? Pojď do vody!“
Arig se svezl z břehu. Hladinu rozrazil s tichým šplouchnutím a zmizel pod ní.
Gome se zasmál a také se ponořil. Pod hladinou byla černočerná tma. Gome zavřel oči a nechal vodu, ať ho hladí. Svým dotekem mu říkala, kde co je i jaké to vydává zvuky. Bublinky… Arig stále klesal. Gome se odrazil nohama a jako torpédo vystřelil směrem k bratrovi. Několikrát ho obkroužil a šťouchnul do něj. Když se mu nedostalo odezvy, vzal Arige za ruku a zatahal za ni. Arig mu stiskl dlaň, ale stále se nepokoušel plavat. Jen klesal ke dnu jako kámen.
Gome ho zavolal jménem a důrazně ho zatahal za ruku. Arig něco odpovídal, ale vycházely z něj jen bubliny. A pak se křečovitě rozkašlal.
Gome na nic nečekal a vytáhl ho na hladinu. Tam se na něj Arig zavěsil a pudil z plic vodu, co nabral.
„Prosím tebe, co to zkoušíš?“ napomenul ho Gome. „Seš snad Strážce vody, abys dejchal pod hladinou?“
„Promiň,“ vykašlal Arig. „Vzpomněl jsem si na vodní rostliny. Ty pod vodou dýchat umí, tak jsem myslel…“
„No jasně, ty suchozemče. Nechceš na břeh, aby ses nám úplně nerozpustil?“ utahoval si z něj Gome.
Arig se na něj překvapeně podíval. „Jak to víš?“
Gome se zasmál. „To se tak říká, ty chytráku.“ Pak se zarazil. „Cože?“
Arig pokrčil rameny. „Myslím, že se mi rozpouští nohy…“
„Cože?“ vyjekl Gome a zajel pod hladinu. Tam nahmatal Arigovy nohy, jak šlapou vodu. Až ke kotníkům z nich už zbývaly jenom kosti. Nad nimi bylo Arigovo maso mazlavé a tiše se odrolovalo. Gome popadl Arige za límec a několika tempy ho dotáhl ke břehu. „Vylez! Vylez, dělej! Pro Quatera a všechny jeho syny, můj brácha se rozpouští jako v kyselině! Sodoma Gomora! Bolí to? Arigi, Arigi, řekni něco…“
Arig mu položil ruku na rameno. „Nebolí to,“ řekl Gomeovi. „Klid, nic se mi nestalo.“
„U Bertbertova kníru, to mi říkej, až ti opadá všecka plastelína z těla a bude z tebe kostra čili mrtvola! Pro Quatera, pro Quatera, jak tohle vysvětlím mamince? U Arvenových chodidel, tohle mi neodpustí!“
„Gome,“ řekl Arig a položil bratrovu ruku na svou nohu.
„No pěkný kostičky máš, no… ne?“ Gome přejel dlaní po Arigově noze. Byla celá. „Tobě se to zahojilo! Jé, to je štěstí! To je úleva! To jsem rád!“ Gome padl Arigovi kolem krku.
„No jo, no jo,“ mumlal Arig a snažil se od sebe Gomea odstrčit.
„Jejdamane! Jé! Až mi buší srdce,“ sáhnul si Gome na hrudník. „To mi nedělej, ty uličníku! Do vody tě už nepustím.“ Vytáhl Arige na nohy a ukázal na most přes jezero. „Běž domů, běž se vyspat, bratříčku. Jeď z krabí arény červeným autíčkem a pak na Velké pláně. Snad se mi nerozložíš v posteli. Jé, to byl nápad, brát tě v noci na plavání. Tak už běž, dobrou noc!“
Arig mu zamával a vydal se po mostě pryč. Gome si oddechl. Počkal, dokud neuslyší, jak se dveře s třemi západkami zavírají, a pak skočil zpátky do vody.
Arig si v temnotě Fialového tunelu ohmatal kůži. Byla suchá, jako by se do ní voda vpila.
„Ještě chvilku bych tam zůstal,“ zašeptal do tmy někomu neurčitému, „a rozpadl bych se celý…“ Pak zavrtěl hlavou a šel se vyspat.
