Ochořelá
Plesk.
Kork pohlédla dolů, kde v jejím klíně ležel na hnědé peřině vlhký modrý kapesník. Položila si ruku na čelo. „Já jsem nemocná?“ zeptala se zmateně a pohled jí sklouzl na pravou stranu postele. Tam nejenže ležely její boty a rukavice, ale když její zrak zabloudil podél spodní hrany stěn na opačný konec místnosti, uzřela v koutě polospícího Klyda.
„…Klyde?“ vypadlo z ní překvapeně. Ještě než dořekla, stavitelova hlava sebou škubla a vylétla do pozoru.
„K-Kork!“ vyškrabal se rychle na nohy a přiskočil k pelesti. „T-ty jsi vzhůru! Jak – jak ti je?“ zakoktal se rozrušením.
„Kde to jsem? Co se děje?“ nevšímala si Kork jeho ustaraných otázek. Klyde zamrkal a promnul si týl.
„N-no, byl jsem tě navštívit… Dveře do laboratoře byly otevřený, tak jsem se šel kouknout, jestli jsi v pohodě… a ty jsi nebyla. Tak jsem tě vzal sem,“ přitiskl k sobě dva prsty.
No to je něco… Pamatuju si jen na bolest hlavy a jak jsem se snažila najít lék, který na to používám… prolétlo Kork hlavou. „Kam, sem?“ zeptala se nahlas.
„Mm, do – do tvého domu,“ krotce vysvětlil Klyde.
„Mého domu?“
„A-ano, do… tvého domu…“
„Odkdy mám dům?“
„Od-odjakživa… jen jsi tu nikdy nebyla, protože jsi pořád jen v laboratoři,“ pověděl jí Klyde. Kork si povzdechla.
„Jak dlouho tu jsme?“ položila další otázku.
„To nevím… asi už dost dlouho, řekl bych,“ přiznal Hooďan (ztratil pojem o čase). Kork opět vzdychla a zase si lehla. Pořád se cítila slabá, i po tom dlouhém vyspávání.
„Chápu…“ zamumlala.
„J-jestli chceš,“ zabručel Klyde rozpačitě, „můžu odejít…“ a s tím se otočil. Nečekaně ho však popadla cizí ruka, a mladík se zmateně ohlédl přes rameno.
„Neřekla jsem, že chci, abys odešel…“ broukla Kork a zavřela oči. „Sedni si…“ nařídila jemně chraplavým hlasem. Klyde se zarděl a byl moc rád za to, že Kork už nekouká.
„Ano, madam,“ potvrdil příjem rozkazu a sedl si zády ke zdi na druhé straně postele. Chvíli bylo ticho, než Kork otevřela jedno oko a uviděla Neverhooďana opírat se o žlutavou stěnu.
„Proč sedíš tak daleko…?“ otázala se unaveně a zaklapla oční víčka.
„…C-cože?“
Kork vytáhla ruku zpod přikrývky a poklepala na pelest, kam si Klyde mohl sednout. Stavitel byl nesmírně vděčný, že má zavřené oči, neboť mu tvář zalil ještě větší ruměnec než prve. Zvedl se a posadil se na postel vedle Kork.
Rozhostilo se klidné ticho a Klyde brzy začal klimbat.
Když se vzbudil, čekal, že Kork bude pryč, ona však místo toho spala přímo vedle něj, s paží ovinutou kolem jeho těla. Tmavá červeň se mu vrátila do obličeje a mladík se hřejivě usmál. Položil kapesník zpátky na dívčino čelo a znova usnul.
Hmmm…?
Kork se pomalu posadila a zamrkala. S hlavou na tom byla už mnohem líp a znova to povědomé plesknutí, když jí modrý kapesník sklouzl z čela a dopadl na pokrývku.
Vlastně ne na pokrývku, dopadl na Klydův hrudník. Kork zvedla imaginární obočí. „He?“ zkoumala, v jaké pozici předtím spala. Já ležela na něm? rozjímala při pohledu na oddechujícího stavitele.
Po krátké chvilce uvažování nad jejím ložem se jí na rtech objevil maličký úsměv.
Snad nebude vadit, když se ještě prospím… pomyslela si, když se znovu položila a objala paží Klyda. Hlavou spočinula na jeho rameni a na moment vzhlédla k jeho obličeji.
„…Fajn, Klyde. Vyhráls… Taky tě miluju.“
