Poisonous
1. část: Dravá kořist
Vesmír je veliký. Plný bytostí. Plný nejrůznějších osudů. Poslechněte si osud bytosti, zvané Hypen Nupen. Osud, který se odehrál už tak dávno…„To je nehoráznost!“ mumlal si Hypen pro sebe. „Hnus! Apokalypsa!“ pohoršoval se dál, zatímco nacházel další a další ohlodané listy. „Kdokoli tohle udělal, ošklivě si to odskáče!“ Pak uviděl svou nejhezčí orchidej. Už dokonávala. „T-ty…“ Celý se roztřásl zlostí.
Toho dne jeho lán země slyšel tak jadrné výrazy, že by byla ostuda je opakovat. Pro ilustraci: „požírači fepgerkinů“ bylo zdaleka nejslušnější. Večer byl tak vyčerpán, že se nedokázal vypravit ani na svou obvyklou pochůzku a spal jako zabitý.
Jenže zaslouženého odpočinku mu nebylo dopřáno. Okolo třetí hodiny ranní ho vzbudilo šelestění, dupání a co hůř – nenasytné chroupání. Vyskočil na nohy a rozzuřen do nejvyšších obrátek vyběhl, ozbrojen motykou, na zahradu.
„Kde seš?! Ukaž se, ať jsi, kdo jsi, ať tě můžu zabít!!“ zařval z plných plic. Chroustání přestalo, chviličku bylo ticho a pak se záškodník dal na bezhlavý útěk. Kružák ho však nehodlal nechat uniknout bez trestu a rozběhl se za ním cestou necestou. (Ale přitom si dával velký pozor, aby nepošlapal nějakou ze svých milovaných květinek.) Nepříčetně mával motykou nad hlavou a klel, až se hory zelenaly.
Náhle a zcela nečekaně dupot zmizel. Zahradník se prudce zastavil a rozhlížel se, kam má udeřit. Křoví nalevo od něj se lehoučce zachvělo. Hypen neváhal – širokým obloukem se rozpřáhl motykou…
Nnníík! Táhlý dětský kvil ho zarazil na poslední chvíli. Pádná rána už nedopadla; Nupen se místo toho sklonil a rozhrnul křoví.
„Ušáček! Zviřátko, copak ty tu děláš?“ vydechl překvapeně. Obklopen planými růžemi tam seděl maličký, vyplašený zajíček a celý se chvěl strachem. Zahradník natáhl ruku, aby ho pohladil, ale saveček vystrašeně ucouvl a schoulil se do klubíčka.
„Ale no tak…“ promluvil kružák něžně a pomalu sunul ruku k němu. „Přece by ses nebál… já ti nechci ublížit… Určitě tě vyděsil ten hnusný, odporný vrah květin, že ano? No, no…“ a s tím ho podrbal za ušima. Zajíček sklopil slechy, zavřel oči a přitiskl se k jeho ruce. „No vidíš… už je to dobré,“ chlácholil ho zahradník, zatímco strčil do růžoví ještě druhou ruku a chlupatý uzlíček jemně vzal do náruče. Vůbec mu nepřišlo, že to přítulné zvířátko se živí už od narození jeho květinami, a když si ho nesl domů, neviděl u motyky žhnout dvě rozzlobené, vyděšené mateřské oči, které pozorovaly svého synečka a jeho únosce s nesmírnou zlobou.
Hypen se se zajíčkem rychle spřátelil. Ušák se dal rychle ochočit, poslušně za zahradníkem hopkal a jeho květinek se ani nedotkl. Hypen si zase užíval přítomnost malého kamaráda jako dávno zapomenutý komfort. Tak žili pospolu a ani jednoho nenapadlo, že se vlastně navzájem nenávidí.
Jednoho večera přišla za zajíčkem jeho matička. Stárla a chtěla aspoň ještě jednou uvidět svého synečka. Hypen Nupen ji hnal přes tři pole, v patách s ušáčkem.
„Potřebuješ jméno,“ řekl po honičce zajíčkovi, který zastříhal ušima. „Budu ti říkat Qainn,“ oznámil mu a podrbal ho na zádech. „Líbí se ti?“ Ušák vyskočil do vzduchu. „To jsem rád,“ usmál se Hypen. „Pojď, Qainne, jdeme domů!“ Chlupáč se ohlédl zpátky, ale odhopkal s ním.
Tu noc mu něco nedalo spát. Měl tak hezké nové jméno, Qainn, ale prostě nemohl usnout. Nakonec se po neklidném převalování a přešlapování zvedl a šel ven. Čekala tam stará zaječice. I chutnou pochoutku si odepřela, jen aby zase uviděla svého mazlíčka. Qainn zapomněl, že je Qainn, popravdě řečeno zapomněl na všechno kolem Hypena Nupena jako starostlivého velkého kamaráda, a zůstala mu jen nejasná postava s motykou a s označením „Pozor! Utéct!“. Se šťastnou maminkou odskákal do noci.
Ráno se rozednilo (překvapivě). Hypen Nupen se probudil (překvapivě), zívnul (překvapivě) a protáhl se (překvapivě). Pak se začal shánět po Qainnovi (překvapivě). Jaké však bylo jeho překvapení (a teď už doopravdy), když našel jeho pelíšek prázdný! Volal ho, vábil, ale zajíček nepřiběhl. Kružák posmutněl a rozhodl se, že drahého přítele půjde hledat.
Hledal, hledal, nenacházel. Zaječí matka skryla svého drahouška pečlivě, přepečlivě a dávala moc velký pozor, aby se ten velký, ošklivý nepřiblížil ani na půl míle. Krmit se chodili, jen když zahradník nebyl nablízku. Tak ráda byla za nalezení svého zlatíčka.
Zato Hypen Nupen… Tolik dní hledání a po Qainnovi ani vidu, ani slechu. Nakonec to musel vzdát a vrátit se domů, ke svým květinám. Přísahal si, že se jim bude věnovat jako nikdy předtím a nedopustí, aby se jim stalo to, co Qainnovi. Začal tvrdě dřít, aby zacelil ránu ve svém srdci. Stará zaječice vyhrála.
Kolik uběhlo dnů, týdnů, měsíců, let? Hypen Nupen to nepočítal, a i kdyby, byl by brzy přestal, protože by to bylo nadmíru deprimující. Na Qainna už téměř zapomněl, avšak někde hluboko zůstala zasutá vzpomínka na roztomilého, chlupatého kamaráda, čekající na svou příležitost znova vyplavat na povrch. Tou příležitostí se stala velká okružní pochůzka, kterou Hypen naplánoval na třetí den po slunovratu.
Cílem této pochůzky bylo hlavně srovnat všechny regiony a zjistit, co různým lánům chybí nebo naopak přebývá. Zahrnovala nejen střed polí, kde se obvykle pohyboval a kde rostly ty nejkrásnější květiny, ale i odlehlejší oblasti, kde se vyskytovaly i obyčejnější druhy. Pro každou takovouhle pochůzku se musel obrnil velikou dávkou trpělivosti, jelikož často nacházel také plevel a všechny odporné rostliny, které nekvetly. Samozřejmě je ihned vytrhl i s kořeny a obloukem hodil na kompost, ale pak musel pokračovat v cestě.
Na severním okraji polí přežívaly hlavně popínavky a liány. Ty první neměl Hypen moc v lásce, neboť vykvétaly krátce a jen jednou za několik let, zato ty druhé nesly krásné, dlouho svěží květy, které rád používal jako dekorace. Problém však byl ten, že až moc často bývaly jedovaté. Některé z květů vylučovaly omamné látky, takže k nim nebylo radno čichat, z jiných při sebemenším poranění vytékala hustá, mléčná tekutina, která na kůži nesnesitelně pálila, a jiné byly celé pokryty pichlavými ostny. Zahradník tohle všechno věděl, a tak se k těm nebezpečnějším radši ani nepřibližoval, dobře si vědom své smrtelnosti. Avšak pojednou se ozval stísněný zvuk, při kterém mu ztuhla krev v žilách, a donutil ho pospíchat k porostu ostnatých lian. Znal ho tak přesně…
Nnníík! zaznělo to slabé volní znova. Hypen se prudce rozhlídnul a vyrazil správným směrem. Pod jednou liánou ležel chlupatý drobeček, poškrábaný, popíchaný a škubající sebou ve smrtelných křečích. Nupen mu chtěl přiskočit na pomoc, ale pud sebezáchovy ho strhl dozadu, když masožravá liána uvolnila několik svých dlouhých, smrtonosných šlahounů, které dopadly na ubohého zajíčka jako bič quatří a nadobro ho pod sebou pohřbily.
Hypen zůstal omráčeně stát: právě viděl zemřít jednoho ze svých nejlepších přátel... Nevědomky si vzpomněl na své bratry. Skončí taky jako Qainn? Nedokázal si odpovědět. Jako ve snách se vydal zpět a dokončil pochůzku.
Doma zalehl do postele a netečně přemítal. Skončím taky takhle? Vinou svých květin? Zase nechal nepřítele vyhrát. Jeho život byl jedna velká prohra.
Prohrál i v okamžiku, kdy o mnoho let později bezmocně pozoroval umírat svou poslední květinku. Tak jako ona zemřela mladá, on zemřel starý, nechápaje že už je čas odejít.
Letitá liána se smála. Konečně! Konečně to dokázala! I když z půdy je úhor, ona konečně kvete! Bude mít mladé, kteří se rozletí po světě a zahltí ho svými ostny! Jak šťastná byla při pomyšlení na tu nádhernou džungli, ve které budou pobíhat stáda zajíců, které budou žrát, zrovna jako tamtoho, co jí dal sílu nasadit poupě. Otevřela květ a čekala na opylení. Čekala den. Čekala měsíc. Čekala celé roky. Stále nic, žádný pyl, který by dal jejímu snu křídla. A tak poctivě čekala dál, zatímco kolem ní se půda pomalu zotavovala. Mrtvá těla květin se rozložila a dala růst odolnějším, nenáročnějším rostlinám. A jak plynul čas, na kometě se zase rozbujel život. Z jejího ocasu sem tam přilétala další semínka jako memento, odkud se vlastně ten život vzal. Ale stará liána jen čekala. Nic jí nevzalo naději, že jednoho krásného dne přinese větřík tak toužebně očekávaný žlutý prach, který dá zrod jejím dětem.
Nakonec však… měla štěstí. Sama Pyrageorge jí zachránila krk. Kometina dráha totiž opisovala dlouhou, protáhlou elipsu. A tak se stalo, že se znova rozžhavila doruda, když se střetla s planetou Berpie. Průlet atmosférou byl krátký, ale i tak ji stihl zpomalit. Liáně to však bylo upřímně jedno. Už myslela, že umře, že nikdy nevychová ta maličká semínka, když vtom… Na její blizně, sešlé věkem, se usadil pyl. Pyl jejího druhu! Liána byla tak šťastná jako nikdy předtím.
To všechno se stalo přibližně rok před osudovou srážkou. Díky svému zpomalení totiž kometa protnula dráhu malého ostrova Neverhoodu těsně předtím, než po ní profičel i on sám. Z hroudy země vycházely neobvyklé elektromagnetické vlny, jenž zapůsobily na Pyrageorgovo jádro takovou přitažlivou silou, že se kometa prudce vychýlila z původního kurzu (přičemž přišla o část atmosféry, plné semínek a výtrusů) a zamířila přímo na mnohonásobně menší Neverhood. Magnetické pole se však na poslední chvíli změnilo a Pyrageorge ostrov jen o kousek minul. Neverhood pak proletěl již zmíněným oblakem semínek a několik jich vzal s sebou. Mimo jiné i semínko vzácné orchideje a dvou jedovatých rostlin, z nichž jedna byla ostnatá liána. Kometa poté zamířila přímou čarou k jedné ze záhad pastelínového vesmíru – pastelínové červí díře. Skrz ni se dostala do jiného vesmíru, kde mimo jiných bytostí žili i lidé. Po rozrušujícím průchodu červí dírou se však ve vzduchoprázdnu, naplňujícím tento prostor, rozprskla na malé kousíčky. Jeden z jejích úlomků, kdysi součást Ottoborgovy Chodby zápisů, která se při rozpadu jeho světa roztrhla na dvě části, se dostal i na Zemi a stal se předmětem užaslého zkoumání. Ostatní kousky se jen vznášejí vesmírem a čekají, až je někdo najde.
2. část: Kruté hrdlo
Jižní plání procházel mladý Hooďan. Mladý, to doslova, bylo mu totiž sotva pár dní. Stvořil ho Hoborg, šestý syn Quatera, ze svého definitivně posledního semínka života. Věda že další šanci už nedostane, král Neverhoodu se na svém nejmladším synovi pořádně vyřádil. Do vínku mu dal jméno Klaudios, „Nejmladší z urozených“, a srdce stejně velké jako on sám. Na levém nadloktí nesl Hooďan značky králů a obdobné znamení se rýsovalo i kolem levého stehna. Hoborg byl spokojen – jeho syn byl přátelský a spravedlivý, i když trochu uzavřený. Kdyby bylo třeba, dokázal by se po něm ujmout vlády.Dnes večer se Klaudios vracel z Velkých plání, unavený celodenním poflakováním. Šeřilo se. A možná to bylo zčásti tou tmou nebo roztočenou hlavou z Ovcomůrky, že si nevšimnul ostnaté liány, která se plazila po zdech. Nikdo ho na ni zvlášť neupozorňoval, protože jak bylo zvykem dávat pozor kolem Špičatého stromu, tak se věnovala zvýšená pozornost chůzi v okolí téhle liány. Jenže to Klaudios nevěděl, a v jednu chvíli se až nebezpečně přiblížil k jejímu porostu. Nezávislý pozorovatel by vám jistě potvrdil, že se zdálo, jako by po něm šlahoun náhle chňapnul a omotal se mu kolem levého předloktí. Ostré trny se Klaudiovi zaryly do kůže a Hooďan ze sebe vyrazil krátký, překvapený výkřik bolesti. Zdravu rukou se chytl za zápěstí a trhl. Liána ho však nepustila a výsledkem bylo jen to, že mu ostny pronikly ještě hlouběji do masa, což doprovázel další bolestný výkřik a zdušené syčení. Neverhooďan na vteřinu polevil ve své snaze vymanit se z pichlavého sevření, aby vzápětí škubl vší silou a konečně se šlahounu vyrval. Takovéto počínání však na jeho předloktí zanechalo bolestivé známky v podobě rozdrásaných, pálících ran. Klaudios se zapotácel a pevně zavřel oči, čekaje až ty pocity odezní, ale jeho zrak ani rovnováha se nevracely. Náhle zjistil, že leží tváří k zemi. Pokusil se vzepřít na rukách, ale zmučená levačka se pod ním podlomila a s žuchnutím ho seslala zpátky na zem. Neverhooďan se přetočil na bok a postupně zjišťoval, že mu dělá problémy udržet se při vědomí. Chtěl otevřít oči, ale všechno mu nějak odplouvalo z dosahu…
Do pozdní noci nikdo Ovcomůrkou nejel. Nikdo si tedy nevšiml zhroucené postavy, tiše se třesoucí v nočním chladu. I Fazolák už šel dávno spat, když se červený domek-výtah znova roztočil. Dole z něj vystoupil urostlý Neverhooďan, pojmenovaný Klenn Many Stemmer, častěji přezdívaný Manies. Mířil doprostřed louky, kde zamýšlel zkoušet své nové pyrotechnické vynálezy, které by právě tady, v neobydlené části Neverhoodu (vinu na tom měl hlavně Fazolák a jeho kladivo) měly nadělat co nejmenší škody. Sirky mu však kvótružel navlhly, a tak si s sebou nesl zapálenou pochodeň. V mihotavém světle plamenů zračil jiného, zjevně spícího Neverhooďana. Zarazil pochodeň do stěn, došel k mladíkovi a poklepal mu na rameno.
„Vstávej, ‘símtebe. Je zima, nastydneš.“ Ten druhý nereagoval. „Slyšíš?“ jemně s ním Manies zacloumal. „Vstáávej!“ Když se mu nedostalo žádné odezvy, tiše si povzdechl a se zamumláním „Ty máš ale spaní…“ Hooďana přetočil na záda, aby mu viděl do obličeje. V té chvíli se poprvé zarazil. Paže toho kluka byla na omak mrtvolně studená… Dotknul se jí znova, aby zjistil, že se nezadržitelně třese. „Ty tu musíš bejt už hodně dlou…ho…“ převalil Manies slova v puse, když mu zrak sjel níž, na předloktí. To nebude jen tak podchlazení… napadlo ho a nevěřícně civěl na rozšklebené rány, které se už dávno měly zahojit. „Co se ti stalo?“ vypustil bezděčnou otázku. Neverhooďan neodpověděl – jak by taky mohl, když byl momentálně v bezvědomí. Klenn zkusil Klaudia znovu probrat, tentokrát už o něco drsnějšími prostředky. Zabralo to a Neverhooďan otevřel oči, zmateně zamrkal a zkusil se nadzvednout. Manies se usmál.
„No to je –“ utnulo ho náhlé kašlání, vyluzované právě probuzeným Hooďanem. A nezdálo se, že by hodlalo polevit; naopak se stupňovalo, až Klaudia donutilo stočit se na bok, jak sebou mlátil v neovladatelných křečích. Pyroman vyděšeně koukal. Několikrát mladíka bouchnul do zad, ale nezdálo se, že by to nějak pomohlo. Jeho tělem otřásal nepříčetný záchvat kašle, který nebral konce. To příšerné lapání po dechu Klenn už nevydržel.
„Skočím sehnat pomoc!“ zakřičel a vyrazil k Fazolákově díře.
„Kch – kcho –“ zastavilo ho. Manies se otočil: Klaudios se k němu snažil ohlédnout a přemáhal dávení, jako by se mu něco snažil říct. „Kchor – Kork!“ vyplivl Hooďan a nanovo se zkroutil v nezastavitelném kašli.
„Kork, jasně! Běžím za ní!“ vyjekl Klenn a s Fazolákem o závod skočil do tmavé díry. Vydrž, proběhlo mu hlavou, jak po paměti našel skřípavé křeslo teleportéru. Vydrž, už jdu! a s tím označil za svůj cíl žluté křeslo. Bílý záblesk… Vyskočil z transportéru a vběhl do místnosti v jezerní zdi, kde čapl kroužek na stropě, podlaha se pod ním rozevřela a Klenn začal klesat na pomaloučku odvíjeném lanku. Ještě než dosáhl podlahy Galerie, uznal za vhodné se pustit. Ihned po dopadu hmátl po vypínači, po jehož stáhnutí se tmavá místnost konečně prosvětlila.
„Kork!“ zavolal z plných plic. „Kork, ozvi se, jsi tady? Kork!“
„Co je, co se děje?“ zazněl slabý, rozespalý hlas. Manies se po něm otočil a zřel, jak se zmenšená laborantka vyhrabává zpod stolu plného baněk a zkumavek.
„Kork! Rychle vstávej a pojď, pod Ovcomůrkou je nějaký Hooďan, hrozně kašle a nejde to zastavit a děsně sebou mlátí a dusí se –“
„Dost, dost, to stačí!“ zarazila ho Kork, když konečně opustila zrádné bludiště křehkých lahviček a nástrojů. „Vlez do BOBBY stroje a už drž zobák!“ Klenn vyjukaně udělal, jak řekla, a ve chviličce už ji následoval v bezdechém úprku po schodech. V Galerii se lékařka nezdržovala mixováním chemikálií na druhém konci místnosti, místo toho si od pasu odepnula zkumavku zelené tekutiny, napila se a podala ji Klennovi. Už zvětšená si ji pak vzala zpátky a s překvapivou svižností (na to, že se právě probudila) vyšplhala po žebříku. Pyroman jejímu vražednému tempu tak úplně nestačil, takže když stanul nahoře, doktorka už mizela v transportéru. Celou cestu pod Ovcomůrku zvládli v čase téměř rekordním. Když z výtahu vystoupili, Kork ostřížím zrakem zhodnotila situaci. V levém zadním rohu palouku se s kašlem svíjela neurčitá postava, nad ní stál Fazolák a rozpřahoval se kladivem…! Laborantka však měla pro strach uděláno, a než se fialový mužíček nadál, nakopla ho svou botou z těžké gumy. Fazolák odlítl o kus dál, načež upustil kladivo a s vyděšeným bolestným vřískotem utekl do svého domečku. Kork stiskla knoflík na své hrudi a začala se v ní přehrabovat.
„Uklidni se, prosím tebe!“ napomenula Klaudia, než našla teploměr. Odpovědí jí však byl jen další kašel. Doktorka se zamračila, klekla si k němu a chytla ho za ruku. „Přestaň na chvíli!“ nařídila rázně. Její podrážděný výraz se však pomalu změnil na poplašený, když mezi mladíkovými křečemi rozeznala umdlené pokusy o zastavení, všechny do jednoho neúspěšné. Vzdala pokusy s teploměrem (pacient sebou moc házel), místo toho si stáhla rukavici a konečně se škubnutím ucítila, jaký chlad z něj jde. „Vážné,“ zamumlala si pro sebe a ze své hrudi vytáhla injekci sedativ. Pak se však zarazila. Klenn to všechno bezmocně pozoroval, když se k němu laborantka otočila.
„Co mu to udělalo?“ zeptala se úsečně.
„Nevím,“ pohodil pyrotechnik rameny, „už jsem ho tak našel.“ Pokusil se nevnímat dávení, které znělo, jako by Klaudios mlel z posledního. „Jen tak tu ležel a byl studenej jako led. Když sem ho probudil, hnedka začal kašlat…“ dokončil třaslavě svou výpověď. Kork se mezitím zamyšleně otočila zpět k vyčerpanému pacientovi.
„Kdo ví, jaké by mohly být vedlejší účinky, když to bylo dost silný, aby mu to udělalo tohle,“ zamumlala si pro sebe, načež zandala stříkačku zpátky a zazírala na Fazolákovo kladivo. Maniesovi s menším odkladem došlo, co se jí asi honí hlavou.
„No to snad nemyslíš vážně!“ vyřkl pohoršeně, ale to se už lékařka natáhla po rukojeti a tupou zbraň potěžkala v ruce. A než jí v tom Klenn stihl zabránit, jedinou ranou do hlavy ukončila Klaudiovo trápení… prozatím.
„Tohle bude snad stačit,“ hodila kladivo za hlavu, směrem k Fazolákově díře, jen tak tak že minulo vyvaleného Klenna, který na ni civěl s pusou otevřenou.
„Co to…“ našel ztracený hlas. „Co to děláš, prokvótra?! Seš lékařka, máš ho vyléčit a ne zbít!“
„Nemůžu ho vyléčit, dokud sebou bude takhle házet,“ odvětila laborantka s ledovým klidem. „A navíc mu to příliš ubírá síly. Takhle je to mnohem lepší,“ zkonstatovala neomylně a začala zkušeným zrakem prohlížet Klaudiovo levé předloktí. Pyrotechnik na to nenašel odpověď a jen nečinně přihlížel, jak si Kork opět natahuje gumovou rukavici a opatrně přejíždí prsty po otevřeném zranění.
„Rozhodně je to nějaký jed,“ přemýšlela nahlas, „ale odkud, prokvótra? V životě jsem něco tak silnýho neviděla...“ Vzhlédla na Klenna. „Přines vodu!“ nakázala velitelským hlasem.
„K-kolik?“ zeptal se zaskočeně Manies.
„Kolik uneseš,“ mávla doktorka rukou a pyroman polkl.
„Už jdu.“
Zatímco Klenn se vzdálil, doktorka ze svého hrudníku vytáhla skalpel a sterilizovanou zkumavku. Z Klaudiova předloktí odebrala kousek tkáně, vytáhla špunt z hrdla skleněné nádobky a strčila do ní kousek bílé pastelíny na pozdější zkoumání. Pak se začala věnovat tělesné prohlídce. Než se Manies vrátil s dvěma vědry po okraj naplněnými vodou (Quater ví, kde je splašil), už věděla, že Klaudios je podchlazený, otrávený, vyčerpaný, má rozpáranou ruku, těžký zánět v krku, bouli na hlavě a až se probudí, všechno ho bude bolet.
„Uf,“ hekl Klenn a shodil škopky na zem, až z nich voda vyšplíchla a namočila všechno kolem, včetně Klaudia a Kork. Laborantka vrhla po pyrotechnikovi nevraživý pohled, vstala a odtáhla Klaudiovo nehybné tělo k vědrům, kde mu důkladně vypláchla ránu chladnou vodou.
„Byli jsme tu pozdě,“ utrousila přitom přes rameno, „většina jedu se nejspíš už vstřebala.“ Manies to přešel mlčením. „Fajn,“ utřela si Kork ruce do sukně, „teď ho musíme dostat odtud do laboratoře. Potřebuje protijed.“
„A na mě bude, abych ho tam donesl,“ pochopil pyrotechnik.
„Jdu napřed,“ oznámila Kork a zamířila k Fazolákově díře. Klenn se na urostlého Hooďana podíval. V cestě do Korčiny laboratoře totiž stály dvě zásadní překážky… seskok do Fazolákovy díry a spuštění se na provaze do laboratoře.
„Ty se proneseš,“ povzdechl si pyroman, bezvědomého Klaudia si přehodil přes rameno jako pytel brambor a vydal se na nebezpečnou cestu.
Trvalo dost dlouho, než se Manies konečně objevil v laboratoři. Kork zatím měla napilno – musela odklidit spoustu věcí, aby získala místo na pořádnou postel. Bála se, že BOBBY záření by pacientovi, který na tom už tak nebyl moc dobře, jen uškodilo, a musela ho tedy ubytovat na narychlo sehnané válendě v tmavším rohu místnosti. Pyrotechnik Klaudia na lůžko okamžitě složil a oddechl si. Kork se o něj postará, teď už snad bude moct zkusit ty úžasné nové výbušné směsi. Doktorka proti jeho odchodu nic nenamítala a Manies se ve zmenšené formě vzdálil.
Laborantce nastaly krušné časy. Nedokázala totiž určit podstatu jedu – sice poznala, že je rostlinného původu (přičemž jí došlo, že pochází nejspíš z té liány, a několikrát v duchu proklela všechny ty blbce, kteří ji tam nechali růst), ale nic víc. Pracovala celou noc, avšak její snaha nenesla žádné ovoce. Neverhooďanův stav se zdál příliš vážný na to, aby zkoušela medicíny, u kterých si není stoprocentně jistá, že zaberou. Jako doktorka nesměla podat žádný lék, který by ublížil. A tak jen strávila celou noc pobíhajíc po laboratoři v zarputilém odhodlání co nejdřív dostat toho Hooďana ze své laboratoře zdravého. Ráno ji našlo nevyspalou, zemdlenou a rozzuřenou. Ze samé zloby nakonec usnula na laboratorním stole.
První procitl Klaudios. Chvilenky sladkého probouzení mu bylo dopřáno jen na moment. Okamžik potom totiž zjistil (přesně podle Korčiných předpokladů), že se cítí, jako by se po něm právě přehnalo stádo Fwadobytka. Když se trochu rozkoukal, uvědomil si, že takový bordel je snad jen v laboratoři.
„Haló?“ vydal ze sebe syčivý zvuk. Polknul, a pevně stiskl oční víčka, jak to zabolelo. Zkusil si pročistit krk, ale něco mu bránilo v pohybu, ztuhlé patro, vylučující ohavnou chuť, a to neodbytné šimrání… Kvótružel mu nedošlo, že trochu zakašlat nebude moc dobrý nápad – a to už vzápětí ošklivě dávil a vyděšeně lapal po dechu.
Kork se probudila téměř okamžitě. Vymrštila se od stolu, vypila trochu své medicíny a rychle se zvětšila. Pak bleskově přiskočila ke Klaudiovi a vlastní vahou ho přitiskla na lůžko, ze kterého se právě hodlal skutálet.
„Koukni se na mě,“ vyzvala ho důrazně a pohledem zachytila mladíkovy hnědé oči. „Poslouchej mě. Jsem Kork, lékařka. Od teď budeš dělat, co ti povím, ať seš brzo zdravej a já můžu zpátky ke svým výzkumům,“ nařídila hlasem, který nesnesl odporu. Hooďan přikývl, neschopen mluvy. „Tak, teď mi pověz: dokážeš přestat?“ položila doktorka zásadní otázku, na niž mladík zatřásl hlavou. „Sakra, já si to myslela,“ zaklela Kork. „Fajn, posaď se. Uleví se ti.“ Pomohla Neverhooďanovi do sedu a spokojeně sledovala, jak se jeho kašel tiší. „Teď dokážeš přestat?“ Klaudios to zkusil a díkykvótru to fungovalo. Kašel se zastavil a zbylo jen namáhavé sípání, doprovázené těžkými pohyby hrudníku. „Skvěle,“ okomentovala to Kork. „Jak se jmenuješ? A opatrně, ať zase nezačneš.“
„Klaudios,“ zahvízdalo to skrz Hooďanovy rty.
„Ty asi budeš ten novej, Hoborgův poslední syn, co?“ zúžily se laborantce oči. „Kat mi o tom říkala… prej seš slušnej a nemáš rád, když se ubližuje druhým.“ Klaudios opět kývl. „Když seš takovej slušňák, určitě ti nebude dělat práci dodržovat kázeň,“ řekla doktorka příkře. „Nemám ráda, když mě někdo vyrušuje od práce. Takže budeš zticha, jasné?“ Mladík kývl – co jiného mu taky zbývalo. „No dobře.“ Korčiny tvrdé rysy trochu povolily. „Teď ti něco povím o tvém zdravotním stavu. Tohle všechno ti udělal jed z trnů liány pod Ovcomůrkou. Abych pravdu řekla, ještě s nikdy jsem se s ničím tak silným nesetkala. Reaguje snad se všemi látkami za vzniku nových a nových toxinů, které způsobují záněty všude po těle,“ ukázala na Klaudiův krk a levou ruku, kterou měl pečlivě zafačovanou, „a nedá se vyplavit z organismu. Bude trvat dlouho, než najdu protijed. Do té chvíle budeš tady.“ Nadechla se. „Jestli to pro tebe bude moc těžký, můžu ti dát nějaký utišující nebo posilující prostředky, ale ještě nevím, jaké budou vedlejší účinky. Mohly by víc uškodit než pomoct.“ Pátravě se na Hooďana zahleděla. „Zvládneš to?“ Klaudiův mírně zmatený výraz se změnil na rozhodný a on naposledy kývl. Byl stvořen, aby byl silný, proč by se měl lekat nějakého jedu, co mu teď zuří v těle… Určitě přijdou i horší chvíle…
„Tak jo,“ lehce se usmála lékařka.
Tím začalo dlouhé období těžké práce. Klaudios, vsedě opřený o roh místnosti, většinu času prochrápal. Když nespal, pozoroval Kork, jak laboruje, až se z ní kouří. Doktorce se stále nedařilo, všechny testy vycházely negativně. Kvůli tomu i z nedostatku spánku byla čím dál podrážděnější; když na ni někdo jen promluvil, tvrdě odsekla a fachčila dál. Pár dní si také nemohla zvyknout na všechny ty zvuky, které Klaudiovy nemocné plíce vydávaly, ale vzhledem k tomu, že jí dávaly nepřetržité zprávy o jeho dýchání, se je snažila akceptovat. Když už zněly příliš namáhavě, radši přerušila pokusy a u jeho lůžka počkala, až se zase zlepší. Několikrát se totiž stalo, že se mladík začal doopravdy dusit; v tom případě si lékařka osvěžila lekce o první pomoci a umělém dýchání. Občas byla tak unavená, že se nedokázala soustředit, ale ani usnout, tak si jen s obavami prohlížela Hooďanovy bledé, strhané rysy a doufala, že bude líp. Koncem týdne se Klaudiův stav začal pomalu zlepšovat; otok cest dýchacích splaskl a ruka se hojila. Kork tomu byla ráda, neboť i když jí na tom pramálo záleželo, sama scházela před očima, protože se na moment nezastavila a stres s bezmocí ji užíraly jako červ vinnou révu. Jenže pak přišel večer, kdy ustupující sípání najednou ztichlo docela. Doktorka měla za to, že se Klaudios zase dusí, ale nebylo tomu tak. Když nasadila první pomoc, pocítila slabý odpor signalující že k zástavě dechu nedošlo. Musela si vzít stetoskop, aby zaslechla rezignovanou práci plic, které to po týdnu rozežírání vzdávaly. Rozhodla se jednat.
Poprvé za celou svou kariéru hodlala požádat někoho o pomoc. Tím někým byl Arig, Strážce země. Kork věděla, že mezi jeho silami je i schopnost vyléčit jakékoli zranění. Čas od času se zastavil u ní v laboratoři, aby jí přinesl léčivé byliny, které potřebovala do svých léků. Jenže neměla páru, kde ho najít. A tak se obrátila na stálici, která byla po celém Neverhoodu známa svou láskou k ohni a hezkým děvčatům. Dake, Strážce ohně, se většinou zdržoval ve Výbušné boudě, a tam Kork také zamířila.
„Mmm… ahoj,“ pozdravila lékařka rozpačitě, když za sebou zavřela dveře. Dake vzhlédl od několika kartonových krabic a zeširoka se usmál.
„A hele, kohopak tu máme… Zdravím, krásko!“ mrknul spiklenecky.
„Kork, prosím tebe, Kork,“ opravila ho laborantka a nedala mu šanci pokračovat. „Potřebuju od tebe pomoct. Teď hned.“
„A copak by to bylo?“ opřel se Dake o zeď a začal ji svlékat pohledem.
„Sehnat Arige,“ odvětila doktorka a úspěšně ignorovala, jak Strážcovy oči ulpěly na její hrudi. „V laboratoři mi už týden leží nemocný Hooďan, kterýho nedokážu vyléčit.“
„M-hm?“ zabručel mladík, jenž ji zjevně moc neposlouchal. Kork se dopálila.
Plesk! Dřív než se Strážce nadál, doktorka mu dala svou rukavicí facku, až se mu před očima roztančil rej hvězdiček.
„Arig. Laboratoř. Teď. Hned,“ zavrčela mu do ksichtu nebezpečným tónem. Dake okamžitě ucouvl.
„J-jasně!“ kvapně se snažil dostat z dosahu dalších ran.
„Fajn,“ otočila se Kork na podpatku, rozrazila dveře a zase je za sebou zabouchla. Hooďan, znalý proutník, dlouze hvízdl. Lékařka ho však zaslechla a dostala chuť si na někom vybít vztek. O pár sekund později její se její bota setkala s Dakeovou holení s razancí hodnou mistra karate, a laborantka zanechala drzouna v Boudě, s očima zalitýma slzami bolesti, naprosto nechápajícího, co se právě stalo.
Po několika minutách, když byl zase schopný chůze, se Dake odebral do Krabí arény. Ihned nato zjistil, že moc toho v noční tmě nevidí, takže se vrátil do Boudy, vzal si tam sirku, zapálil ji a jako s pochodní se s ní vydal zpátky k červenému vozíku na konci Arény. Odjel až na druhý konec trasy, kde vystoupil, plavným pohybem seskočil (no, spíš spadl) z balkónu do nižšího patra a otevřel zakódované dveře. Po dlážděné cestičce došel až na Jižní pláň, kde ležela jejich klubovna, skrytá pod jedním ze zeleno-oranžových kuželů. Stačilo vědět kde a na kterém trochu zatlačit a homole se odsunula na stranu, odhalujíc díru s žebříkem pod sebou. Tudy Dake slezl, a jak dopadl na podlahu nevelké místnosti, vchod nahoře se zasunul na původní místo. Strážce pohledem prozkoumal, kdo už šel na kutě. Usha oddechoval na horním patře palandy, nad chrápajícím Gomem. Ruze tu byl taky, ale Arig nikde. Dake pohodil rameny a rozhodl se tady počkat.
„Zhasni,“ zavrčel rozespale nevrlý hlas zprava, kde ležel Ruze.
„Spi, ‘símtě,“ odvětil bdící Neverhooďan a sirku zhasil. Ozvalo se nejasné zabručení a šustění povlečení, jak se Strážce neviditelných sil přetočil ke zdi. Dake potmě dotápal ke své posteli, kde se posadil na pelest a čekal, až se dostaví Arig. Čekal dlouho a Quateře div se, že začal tlouct špačky. Když Strážce země konečně dorazil, nalezl Dakea pokojně spícího vsedě. Zatřásl s ním a polohlasem mu sdělil, ať jde spát. Hooďan chvíli ospale mžoural, pak poznal hlas Arige a nepředvídaně vstal. Jeho bratr, který ho stále držel za rameno, to neustál, a oba vytvořili na podlaze valnou hromadu.
„Ticho bude!“ houkl otrávený hlas. No jo, někdo má holt blbý spaní.
„Pojď ven,“ zasyčel Dake, jak se snažil vymotat své okončetiny z Arigových. Strážce země vydal zdušený zvuk, protože Hooďan na něm se právě opřel rukou o jeho obličej.
„Mmmm!“ zaznělo nasraně a odnikud přilétl polštář s takovou silou, že Dakea shodil na zem o kus dál. Strážce ohně hekl a rozmázl se po podlaze. „Tady se spí! Jestli se chcete prát, dělejte to venku!“
„Což chceme,“ zvedl se konečně Arig a pomohl Dakeovi s vyraženým dechem na nohy. Oba se přesunuli k žebříku, když se hlas ozval znovu, tentokrát s náznakem prosebného tónu.
„Vraťte mi polštář.“
„Tady ho máš, Šípková Růženko,“ ušklíbl se Strážce země a telekinezí poslal vybavení postele zpátky ke svému majiteli (ovšem tak, aby ho nejdřív láskyplně přidusilo). Oba bdělí Strážci potom vyšplhali nahoru, odsunuli kužel a konečně se octli veku.
„Tak, teď mi řekni, cos vlastně chtěl,“ opřel se Arig o homoli a v naprosté tmě se zadíval do vzduchu na předpokládanou pozici svého bratra.
„Jo, hned,“ odbyl ho spěšně Dake a zapálil sirku. „To je lepší. No, byla za mnou Kork a chce tě poprosit o pomoc,“ vysvětlil.
„Kork?“ zopakoval se zájmem Arig. „Co potřebuje?“
„Abys jí vyléčil nějakýho pacienta, s kterým si už neví rady,“ informoval ho Strážce ohně. „Asi je to vážný, vypadala docela ustaraně. A neslušelo jí to, víš, vona je kus ženský a –“
„Díky, díky, vím, jak Kork vypadá,“ zarazil ho Hooďan. „Spěchá to? Mám tam jít hned?“
„Asi jo,“ pokrčil mladík rameny. „Dyť jsem říkal, že si s tím dělá těžkou hlavu, a navíc je určitě unavená, sotva se plete a vždycky se tak pěkně mračí… hele, kam jdeš?“
„Do Laboratoře,“ zamával mu Strážce země přes rameno a zmizel v Ovcomůrce.
Mezitím Kork už hodnou chvíli čekala u Klaudiova lůžka. Trochu ve své pracovně poklidila, protože tři Neverhooďani by se tam za normálních okolností rozhodně nevešli, ale to bylo tak všechno, co mohla dělat. Nervózně ťukala prsty o pelest a těšila se, až konečně zmizí. V té chvíli její žaludek udělal nepříjemný kotrmelec, jenž ji zarazil. Zase bude mít čas na své výtvory, míchat chemikálie, pomáhat Hooďanům… proč přitom má tak nepřirozený pocit? Mohlo by to být tím, že si na Klaudiovu přítomnost už zvykla?... Ale kuš, to je přece blbost. Bez něj se jí žilo dobře bezpočet let, proč by to s ním mělo být jiné?
Konečně se poklop ve stropě rozevřel a Arig se jím spustil do laboratoře. Doktorka se vymrštila na nohy a vyšla mu vstříc.
„Ahoj, tak jsem tady,“ pozdravil ji Strážce a rychle se proplétal k pacientově posteli. „Co mu je?“ Lékařka kývla.
„Před týdnem ho poškrábala jedovatá liána u Ovcomůrky.“ Arig svěsil hlavu – za tohle se cítil zodpovědný. Měl si jí všimnout hned. „Ten jed reaguje se všemi známými látkami a produkuje mraky toxinů, které vyvolávají těžké záněty. Neexistuje na něj protijed, a proto potřebuju tvoji pomoc,“ dokončila svou výpověď.
„Chápu,“ přitakal Strážce a pokynul hlavou ke Klaudiovi. „Můžeš ho, prosím, vzbudit?“ Lékařka přistoupila k mladíkovi a jemně s ním zatřásla.
„Klaudiosi? Klaudiosi, probuď se.“ Jmenovaný nejdřív zamžoural, pak oči otevřel a zrak mu uvízl na neznámém, zeleném Hooďanovi.
„Tohle je Arig. Přišel ti pomoct,“ představila ho Kork.
„Ahoj,“ pozdravil Strážce. „Vyléčím tě.“ Klaudios pomalu přikývl.
„Dobře.“ Arig natáhl ruce před sebe a zavřel oči, z jeho soustředění ho však vytrhl Klaudiův hlas.
„Bude to bolet?“ zeptal se chraptivě. Strážce země se na něj konejšivě podíval.
„Nemělo by. Přinejhorším to bude nepříjemný pocit.“ Kruhový znak na jeho hrudi se zeleně rozsvítil a Strážce položil světélkující ruce na mladíkův hrudník. Ten semknul oční víčka a hryzl se do rtu. Šimralo ho to všude po hrudi, v plicích i hrdle. Myriády maličkých mravenečků se producírovaly v jeho vnitřnostech, až to nevydržel a zakašlal. V tu chvíli se z mírumilovného hmyzu stali nemilosrdní zabijáci, kteří se mu krvežíznivě zakousli do hrtanu a odmítli se pustit. Mladík propukl v nezastavitelný kašel a Arig křikl na Kork:
„Podrž ho!“ Laborantka poslechla a hbitě zmítajícího se Hooďana přitiskla ke zdi. Ten ji nevnímal, vlastně nevnímal ani to, že se stále nachází v laboratoři, pro něj existoval jen ten nesnesitelný pocit, že ho něco zevnitř trhá na kousky. Pak konečně přišlo vysvobození a on omdlel.
Probral se ve stejné pozici, v jaké strávil celý druhý týden svého života. Ospale pootevřel kukadla a rozhlédl se. Kork k němu stála zády a míchala nějaké sloučeniny na laboratorním stole. Neverhooďan radši nepromluvil, ale rozpoznával, že se cítí líp než kdy za posledních sedm dní. Opatrně se protáhl a potěšeně zaznamenal, že jeho plíce i svaly už fungují, jak by měly.
„Dobré ráno,“ zazněl Korčin hlas s náznakem radosti. „Už je ti líp?“ Klaudios zachrchlal a promluvil.
„Mnohem…“ Laborantka se zvětšila a podala mu lahvičku zlatavé tekutiny.
„Vypij to,“ vybídla ho. Mladík se na ni nedůvěřivě podíval. „Morušovice. Teď už ji můžeš,“ ujistila ho doktorka. Hooďan tedy přiložil flakónek k ústům a cítil, jak se mu s každým lokem vrací síla. Lékařka ho pozorovala a prázdnou nádobku si od něj vzala. „Už tu nemáš co dělat,“ pronesla a začala lahvičku vymývat. „Nic ti už není.“ Slyšela šustění, jak se Klaudios zvedl z postele a nejistě se postavil na nohy. Otočila kohoutkem, postavila lahvičku na odkapávač a obrátila se. Ztuhla, neboť Klaudios stál přímo před ní.
„Díky, Kork,“ usmál se vděčně a doktorku objal. Ta se samým překvapením zapomněla pohnout a její mozek na chvilku klapal naprázdno. Znovu fungovat se rozhodl až ve chvíli, kdy se mladík odtáhl. „Moc ti děkuju,“ pohlédl jí do očí a s tím se otočil a zamířil ke schodům do Radaru. Ještě než zmizel ve dveřích, lékařčina mysl se rozhodla dělat, za co jí platili, a doktorka ještě křikla:
„Zítra se tu stav na kontrolu!“ Klaudios vykoukl zpoza rámu a zamával jí, jako že rozumí. A byl pryč.
Kork stála sama ve své pracovně. Všemi smysly vnímala to náhlé ticho, tu samotu. Pak se pomalu rozhlédla, jako by si chtěla ten pohled navždy vrýt do paměti. Rozházená postel, pomalu kapající voda z kohoutku, slaboučký odér morušovice ve vzduchu. Několikrát zamrkala a jala se uvádět laboratoř do původního stavu. Přitom se jí po tváři rozhostil nepřítomný úsměv. Těšila se, až toho kluka uvidí znova.
