Požehnán neznalostí

Požehnán neznalostí, požehnána neznalostí

Klaymen pomalu stiskl zubatou kliku a beze spěchu otevřel dveře. Položil dlaň na obrubeň a tiše je za sebou zavřel.
V trůnním sále se jeho dech rozléhal. Klaymen zatajil dech a vyšel směrem k trůnu.
Hoborg si ho všiml a zvedl hlavu. Klaymen se uklonil na pozdrav.
„Dobré ráno, Klaymene,“ Hoborgův hlas rezonoval sálem, mocný a laskavý. „Jak se ti vede?“
Klaymen stanul před trůnem, pokrčil rameny a usmál se. Pak ukázal na Hoborga.
„Mně? Mně se vede velmi dobře, děkuji,“ řekl ten. „Máš něco na srdci?“ Klaymen si položil ruku na hruď a přikývl. „Tak tedy povídej.“ Hoborg se naklonil dopředu a se zájmem svého syna pozoroval.
Klaymen zjevně hledal správná slova, ale Hoborg ho nechal rozmýšlet se a jeho upřímný zájem neochabl. Konečně Klaymen zvedl hlavu. „Vidím Tao,“ řekl a stvrdil to přikývnutím.
„Ach, Tao. Vyrostla v krásnou dívku.“ Klaymen přikývl. „Copak je s ní?“
Klaymen se na chvíli zamyslel a jakoby mimochodem si dal ruku na srdce. Pak spokojen s tím gestem pátravě vzhlédl do Hoborgovy tváře, jestli ten pochopil.
Hoborg mu rozuměl. Zamyšleně si prstem třel bradu a pak se zvednul na nohy. Klaymen ustoupil z cesty, aby král mohl sejít ze schůdků. Hoborg k němu otočil hlavu, kývl a sám vyšel do prostoru. Klaymen zvědavě naklonil hlavu na stranu, ale zůstal stát pod trůnem.
Hoborg se obrátil zpátky na něj. „Rozumím ti. Mohu vám dát otcovské požehnání,“ nabídl.
Klaymen se usmál a pokrčil rameny. Stiskl si tlačítko a z hrudního koše si vytáhl hrst černých kamínků. Ukázal je Hoborgovi, sedl si na zem a vysypal je na podlahu. Hoborg došel k němu a sedl si mu po boku. Klaymen kamínky přerovnával, až z nich vytvořil dvě čárky souběžně vedle sebe. Zachytil Hoborgův pohled, zvedl dva prsty do vzduchu jako k přísaze a přiložil si je k očím. Pak jimi ukázal k dvěma čárkám na podlaze. Hoborg pochopil.
„To jsou Tainy oči?“ Klaymen přikývl. Opatrně sebral kamínek z každé čárky a nahradil ho kamínkem bílým. Vzhlédl na Hoborga a nesmírně šťastně se usmál. „To je když je šťastná,“ pochopil Hoborg. Klaymen kývl, podíval se na oči s veselými světýlky a jeho úsměv pohasl. Opět opatrně vybral bílé kamínky z očí a místo nich tam dal dva červené.
Tentokrát nevzhlédl a dlouze na čárky na podlaze hleděl. Pak na ně ukázal a podíval se na Hoborga. „Něco,“ řekl přiškrceně a v jeho očích byl strach. Hoborg shlédl na kamínky a podíval se zpátky Klaymenovi do očí. Ten pohled sklopil a díval se na červeně lesklé oči. „Něco,“ zopakoval. Dlouho na ty oči na zemi hleděli a přemýšleli, co rudého v nich je.

Požehnán neznalostí, prokleta vědomostí

Tao seděla na hraně fontány jako každé ráno a nepřítomně hleděla do dálky. Klaymen jí poklepal na rameno. Tainy černé oči přelétly k němu.
„Klaymene…“ zamumlala a, jako by zapomněla, až po chvíli dodala: „Dobré ráno.“
Klaymen se zazubil a zvědavě naklonil hlavu ke straně. Vztáhnul ruku a dotknul se jejího čela.
„Hm? Ach,“ usmála se Tao, „tohle? To je… fjordský kámen,“ řekla pomalu, jako by její pozornost upoutalo něco jiného. Klaymen si ji pátravě prohlížel.
„Jak?“ zeptal se. Tao po něm znovu šlehla pohledem a Hooďan se maličko zamračil.
„Dal mi ho Maloon,“ odpověděla Tao a nespustila z něj oči. „Včera nás krabouš zahnal do Klennovy komůrky pod Výbušnou boudou.“
Klaymenova tvář se rozsvítila poznáním a on naznačil rukama obrovskou hromadu a že padá na zem. „Duž.“
„Ano, hezky se na nás sesypala. Strávili jsme něco času spolu… a ukázalo se, že Maloon ten kámen má už několik let.“ V Taině hlasu zazněla hořkost – Klaymen na ni nechápavě pohlédl a ona se omluvně usmála. „Tak mi ho vrátil, já si ho nasadila a…“
„A?“ nevydržel to Klaymen.
„A jsem zase celá,“ řekla Tao a dále to nerozváděla. Klaymen si modrý drahokam prohlížel.
„Ah,“ pochopil najednou. Otevřel si hrudní koš, hrábnul dovnitř a vysypal na zem hrst černých, červených a bílých kamínků. Tao sledovala, jak si k nim kleká a přerovnává ty černé a bílé do kulatého tvaru. Pak vzdychla.
„Ano,“ přisvědčila, hledíc na symbol jin-jang, „tak to funguje.“ Klaymen nadul hrudník, ukázal na bílou část a potom na Tao. „Tohle jsem já? Bílá, čistá a neposkvrněná? V tom případě ta černá polovina je fjordský kámen, co?“ Klaymen přikývnul. Tao se ušklíbla a skryla to. „Dá se to tak říct. Ale i to černé je mojí součástí, bez něj nejsem celá.“
Klaymen nezvednul oči od kamínků. Přiložil ukazováček k ústům a přemýšlel.
Tao se po chvíli zvedla. „Omluv mě,“ řekla a odešla.
Klaymen se bez hnutí díval na symbol na zemi. Pak váhavě natáhnul ruku a počal kamínky přeskupovat. Po několika minutách roztržitého hraní ustal nad dvěma souběžnými černými čárkami s bílými kamínky uprostřed. Dlouho do těchhle očí zíral, jako by si jejich veselý výraz chtěl vrýt do paměti. Pak smutně vzdychnul a nahradil bílé kamínky červenými. O tyhle oči pohledem jen zavadil a místo toho sevřel ony dva bílé kamínky v dlani a přitisknul si je k srdci.
Pomalu vstal a vydal se k břehu jezera. Chvíli nad ním stál, oči přilepené k ústí studny hluboko pod ním. Napřáhl se a bílé kamínky do něj hodil.
Klaymen se ohlédnul se přes rameno a pohledem vyhledal Tao, která schoulená seděla ve stínu za návsí. Sklesle vzdychnul a Tao schovala tvář do dlaní.

Proklet vědomostí, prokleta vědomostí

Klaymen neměl stání a přecházel po Neverhoodu sem a tam. Potkával své bratry a marně v nich hledal stejné znepokojení.
„To je ale krása.“
„Prý se tomu říká hvězdy.“
„Jé, vidíš, tamta bliká!“
„Škoda, že tu není Hoborg, aby to taky viděl.“
„Kdy myslíte, že se vůbec vrátí?“
Klaymen bloudil svou domovinou sám a bez pokoje. V temnu zavřeného Radaru do něj náhle vrazil stín.
Chytil se ho za ramena, aby neupadl, a ucítil chvění. Ve tmě před jeho očima něco modře problesklo a Klaymen věděl, s kým má tu čest.
Tao se celá třásla a občas tichounce zasténala. Klaymen ji postavil do jediného čtverce světla v místnosti a upřeně si ji prohlížel. Nedokázala se mu podívat do tváře. Její oči neklidně těkaly kolem, křečovitě rozšířené a bez mrkání. Klaymenovi se zazdálo, že do nich padá, a zapotácel se. Pod Tao se podlomila kolena a oba spadli na zem.
Klaymen ji objal paží kolem pasu a zděšeně se k ní přitiskl. Tao zaštkala. Její bratr si druhou roztřesenou rukou stisknul knoflík a posypal zem směsí kamínků z hrudního koše. Snažil se ovládnout chvění, které na něj z Tao přecházelo, a vybíral ze směsi bílé a červené kamínky, dokud jich nezbylo jen pár na černém pozadí. Ukázal na obrazec a na okno. Za ním na obloze, odjakživa inkoustově černé, svítily stejné, bílé a červené tečky.
Tao přikývla. Klaymen hloubavě hleděl z okna na nebe. Zrak mu sklouznul zpátky ke kamínkové nápodobě: Hooďan z ní vybral všechny barevné kamínky a urovnal zbylé černé do dvou souběžných čárek. Pak přidal dva červené.
Tao se na něj dívala, jako by nemohla odtrhnout zrak. Klaymen zvednul dva prsty jako k přísaze a přiložil je pod Tainy vytřeštěné oči. Ucítil slzy. Namířil prsty na zarudlé čárky a řekl: „Ty.“
V Taině obličeji se něco zlomilo. Svěsila hlavu a její dlouhé černé vlasy šimraly kamínky na podlaze. Klaymen si ji přivinul blíže a nechal její němé slzy, aby mu stékaly po rameni.
„Naděje,“ zašeptal prosebně. Tao zavrtěla hlavou.
Klaymen strnul a dívku od sebe odstrčil. Chvatně sebral oba rudé kamínky do dlaně a černé sestrkal k sobě, aby zaplnily jejich místo. „Černá,“ mumlal přitom, „jsi černá.“
Shlédnul na temné oči bez naděje na zemi a vzhlédnul k Tainým, zrovna takovým. Vstal a couvnul. Zavrtěl hlavou. Tao se zvedla a upřeně ho pozorovala. Klaymen zatřásl hlavou. Tao ustoupila ze čtverce světla do stínu a spolkla ji tma.

     

Zpět na povídky