Říkal si Tao
Dnu, kdy jsem Taa potkal poprvé, se říká různě. V kalendáři má datum 1.1.0 Neverhoodského letopočtu. V Chodbě zápisů se o něm mluví jako o prvním dni čtvrtého věku. A na Neverhoodu je znám jako den, kdy Klaymen zachránil Neverhood.Já mu říkám den, kdy jsem probudil Hoborga.
V tento památný den završil můj otec stvoření Neverhoodu tím, že svou zem zaplnil obyvateli. Několikadenní oslavě, jež následovala, se dostalo názvu první ukrutná kalba. Na jejím začátku oznámil Hoborg, že svým novým dětem záměrně nedal jména. Prý ať si sami zvolí, jak by se chtěli jmenovat. Stejně jako své jméno si pak můžou svobodně vybrat svůj osud. Volba jména tedy byla žhavým tématem diskuzí.
Chodil jsem po Neverhoodu a pobaveně jsem sledoval, jak nadšeně se bratříčci na svůj úkol vrhají. Je to jméno dostatečně hustý? Dá se lehce zapamatovat? Hodí se ke mně? Někteří se zajímali, jak jsem si jméno vybral já. Odvětil jsem, že mě pojmenoval Willie Trombone, čímž se v obležení ocitl i Willie. Všichni se ho jeden přes druhého vyptávali, jaké jméno by jim dal. Willie odpovídal kupodivu bez zaváhání – jednomu Hondo, druhému Hypen Lupen –, dokud nerozdal všech šest jmen svých šesti bratrů. Pak se na chviličku hluboce zamyslel... a vzápětí začal rozdávat ta samá jména odznova. Když mí sourozenci zjistili, že se dva či tři jmenují stejně, zachvátila je menší panika. Do toho ještě přišla zpráva, že první dva Hoborgovi synové měli jména začínající na K, takže je to zřejmě tradice a jiná jména na Neverhood nepatří.
Honba za jmény trvala skoro stejně dlouho jako první ukrutná kalba. Na jejím konci jsem měl dvacet bratrů, všechny se jménem začínajícím na K, a mizivou vůli si je všechny pamatovat. Každý se mi přišel představit tolikrát, že jsem nabyl přesvědčení, že mám bratrů nejméně čtyři tucty a všichni jsou strašně nerozhodní.
Ale jedna výjimka se našla. Hned první den se mi jeden z nich představil jako Tao a své rozhodnutí po celou dobu nezměnil. Po skončení první ukrutné kalby byl tedy jediný, koho jsem znal jménem. A zřejmě byl jediný vedle mě, Willieho a Hoborga, jehož jméno znali všichni. Zaprvé všechny nemátl tím, že by si jméno neustále měnil. Zadruhé se proslechlo, že zatvrzele odmítá podřídit se obecnému názoru, že by si ho změnil měl. A zatřetí svou roli sehrálo i to, že vypadal jinak než všichni ostatní, takže si každý pamatoval jeho tvář.
Mně osobně se Taův přístup docela zamlouval. Samozřejmě že žádné pravidlo, že neverhooďanská jména musí začínat na K, nikdy neexistovalo. Nejspíš si ho někdo vymyslel prostě proto, aby se při honbě za jmény víc bavil. Když jsem tedy vyslechl názor, že Tao si vybral jméno tak, aby se jím mohl předvádět, docela mě to namíchlo. Řekl jsem tomu vykukovi, že je to pěkná hloupost, a vyložil jsem také proč. Pro začátek jim Hoborg řekl, aby si vybrali jakékoli jméno se jim zlíbí, ne ať si vyberou jméno od K. Jméno od T tedy de facto nebylo žádné předvádění. Jako další tu byla skutečnost, že Tao si své jméno zvolil hned prvního dne, kdy se nějaká Káčka ještě vůbec neřešila. Takže ke své volbě musel mít jiný důvod. A nakonec: opravdu si vykuk myslí, že Taovi nestačí ta pozornost, co má už teď kvůli svému zevnějšku? Vykuk splasknul, uznal, že mám pravdu, a omluvil se. Od té doby jsem už řeči o Taovi neslýchal.
To bylo poprvé, co jsem využil respektu, který ke mně všichni chovali, k ovlivnění veřejného mínění.
Následující půlrok jsem strávil odpočinkem s Williem, učením jmen svých nových bratrů a občasnými rozpravami s Hoborgem. Při nich přišla řeč i na Taa. Hoborg mi sice nevyjevil, proč ho stvořil jiného než zbytek, nicméně mi poděkoval, že jsem se ho během první ukrutné kalby zastal a tak mu pomohl zapadnout mezi ostatní.
Od té doby by pro mě Tao byl pravděpodobně prostě jeden z původní dvacítky, nebýt jisté příhody. Jednoho dne mě zčistajasna popadla létající mašinka a odnesla mě na planetu lebkopic, Idznak. Tam jsem dostal misi svrhnout Kloggovu vládu a zastavit jeho invazi na Neverhood. Než jsem ji dokončil, podíval jsem se smrti do očí tolikrát, že bych to ani spočítat nedokázal. Někdy v té době jsem, aniž bych o tom věděl, začal myslet tak nějak... jinak. Když Pekelný stroj č. 9 vybouchl nad Neverhoodem, zjistil jsem, že mi není líto, že jsem minul přistání a pluju sám vesmírem. Krátil jsem si čas fotografováním a přemítal jsem o věcech mezi nebem a zemí, které by nikdo z mých bratrů nepochopil. Bylo mi dobře. Myslím.
Nevím, jak dlouho jsem tam plul. Ale nakonec jsem opět uslyšel vrzání křídel létající mašinky a ten chytrý malý stroj mě odnesl zpátky na Idznak. Tam jsem se setkal s Jerrym-O, nejchytřejší lebkopicí a tím, kdo mě povolal proti Kloggovi. Po nějaké té přátelské konverzaci se Jerry-O zatvářil ustaraně a navrhnul mi, abych na nějakou dobu zůstal u něj. Prý že mě nemůže poslat zpátky k mé rodině s tím, že se omlouvá, ale jejich hrdina se při záchraně jeho světa maličko pominul na rozumu. S díky jsem přijal. Vracet se mi nechtělo.
Jelikož jsem na Idznaku neměl co dělat, šmejdil jsem Jerrymu-O po domě a učil se zacházet s jeho vynálezy. Můj hostitel z toho nebyl dvakrát nadšen, ale nakonec přivolil pod podmínkou, že se nebudu dívat pod postel.
Brzy jsem měl spodní stranu postele dokonale zmapovanou. Většinu tohoto prostoru vyplňovala literatura, a to literatura nezvyklého rázu. Jelikož jsem velké části nerozuměl, ptal jsem se průběžně svého hostitele, co která slova a obraty znamenají. Jerry-O odpovídal vesměs koktáním a červenáním, takže jsem nabyl dojmu, že se literatura zpod postele příliš nehodí ke každodenní konverzaci. Mně osobně se ty knížky a obrázkové časopisy líbily. Psalo se v nich o věcech, o kterých jsem lautr nic nevěděl. Často jsem přemýšlel, jaké by bylo zkusit je na vlastní kůži.
Jednoho dne, když jsem se už opravdu hodně nudil, jsem Jerrymu-O navrhl, abychom spolu „vyšplhali do větví“. Jerry-O mě vyzpovídal, co všechno o „šplhání do větví“ vlastně vím. Pak mi vysvětlil, že do větví se šplhá pouze s osobou velmi blízkou a navrhovat to komukoli jinému je krajně neslušné. Na závěr prohlásil, že když vyvádím takové klukoviny, už je mi zřejmě dobře, a bude nejlepší, když se vrátím domů.
Návrat proběhl lépe, než jsem očekával. Byl jsem pryč dlouho a neposílal jsem žádné zprávy, takže se všichni především báli, že mě exploze Pekelného stroje č. 9 roztrhala na kusy. Převládalo tudíž nadšení z toho, že jsem se vrátil, spíš než zděšení, v jakém stavu jsem se vrátil. Fakt, že jsem nechtěl mluvit o tom, co se stalo, - a mluvit obecně -, přijali s pochopením. Hoborg a Willie samozřejmě dostali plnou zprávu o tom, co se od mého únosu z Neverhoodu dělo. I ti ale respektovali, že jsem se stal málomluvným, a dál o událostech na Idznaku nemluvili.
Jen Hoborg vypadal přešle. Novina o Kloggově smrti ho zasáhla hluboko a trvalo několik dnů, než se přiměl vůbec o ní říct mým bratrům. Jestli se ale strachoval i o jejich reakci, tak si nemusel dělat hlavu. Okamžitě po jeho proslovu propukly oslavy. Tváří v tvář nespoutanému veselí svých sourozenců jsem si konečně připustil, proč jsem návrat na Neverhood odkládal. Samozřejmě, pro ně byl Klogg ztělesněním všeho zla a jeho smrt byla jedině dobře. To byla spíš moje hloupost, že jsem se s tímhle výkladem nespokojil. V hlavě mi znělo stále jedno slovo: bratrovrah.
Když jsem jednou s Williem procházel Radarem, už zdálky jsem slyšel, že rádio hraje na plné pecky Klogg Is Dead. Willie si ten trhák polohlasem začal prozpěvovat ještě dřív, než jsme vešli do Radaru. Zaťal jsem zuby vztekem a když jsme šli kolem rádia, strčil jsem do ladicí ručičky. Ozvala se uširvoucí statika. Posluchači vyskočili a rozhořčeně za mnou volali do Jezera. Vtom je někdo okřikl:
„Dejte mu pokoj! Myslíte jako, že se mu líbí, jak tu odrhovačku hrajete pořád dokola? Jak by vám bylo na jeho místě? Muset zabít vlastního bratra a ještě o tom každý den slyšet v rádiu!“
Nakouknul jsem okýnkem do Radaru, kdo mě to tak srdnatě brání. Byl to Tao. Willie mi nahlédl přes rameno a utrousil: „Statečný. Ale nemá vkus na dobrou muziku.“ A brumlaje zkomolená slova Klogg Is Dead odjel zeleným autíčkem do svého domku.
Později toho dne jsem Taa uviděl, jak sedí v okně Galerie a zamyšleně kouká do Jezera. Dlouho jsem se nerozmýšlel a šel jsem si sednout vedle něj. Tao se otočil, a když zjistil, že jsem to já, usmál se a udělal vedle sebe místo. Takhle jsme seděli a mlčeli, dokud nás někdo nenašel a nezačal se vyptávat, co zajímavého děláme.
Později jsme spolu mlčeli znova a znova, až se z toho stal zvyk. Tao koukal, kde co lítá, a já jsem přemýšlel o svých věcech. Jistěže jsem o nich mohl přemýšlet sám, ale ve dvou to bylo tak nějak příjemnější. Jednou jsem třeba přemítal o tom, že jsem vlastně s Taem nikdy nemluvil, kromě dne, kdy jsem probudil Hoborga a Tao se mi představil. Na společné mlčení nebylo slov tak úplně třeba.
Sledoval jsem Taův profil a vzpomínal jsem, co vlastně o něm vím. Byl to dvaadvacátý syn Hoborga. Mezi jeho rysy patřily kromobyčejná vnímavost a snaha vždycky vidět věci z obou stran. Tao neměl rád hloupé hádky. Často jsem ho vídával, jak okřikuje obě strany a navrhuje rozumné řešení. Ale kromě toho jsem o něm moc nevěděl. To byla nevýhoda mlčení oproti mluvení.
Tao se ohlédl a naše pohledy se setkaly. Zvědavě jsme si hleděli do očí. Tao byl jediný Neverhooďan s černýma očima. Spoustu mých bratrů to děsilo a Taovu pohledu uhýbali. Mě to naopak přitahovalo. Zatímco oči každého Hooďana měly určitou hloubku, Taovy jako by byly bezedné. Vypadaly – ano, vypadaly úplně jako studna na dně Jezera. Ověnčené varováním „Neskákej do studny, umřeš!“, ale zároveň skrývající nesčetné světy a dechberoucí poklady.
A já jsem věděl, že kdo skočí do studny, neumře. Jenom padá, padá a padá...
A tak jsem i já propadl Taovi.
Svému novému příteli jsem řekl věci, které jsem si vždycky nechával pro sebe. Popsal jsem mu, jak zabít lebkopici ukopnutím lebky. Přiznal jsem se mu k nesmírného pokušení nad nabídkou vládnout Neverhoodu po boku staršího bratra. A nastínil jsem mu také, jak rozkladně na mysl působí náhle si uvědomit, že jsem stejného bratra bez jediné výčitky zabil.
A Tao poslouchal. Mlčky, trpělivě poslouchal a nevynesl jediného soudu. To já jsem posuzoval, které z mých skutků byly dobré a které špatné, za která rozhodnutí se stydím a na která jsem hrdý. A najednou se mi ty věci přestaly vracet. Skončily sny o yntích vajíčkách i náhlé závratě. Skrze Taovo ticho jsem došel odpuštění.
Hoborg poznamenal, že naše rozhovory přestávají být jeho monologem. Willie si pochvaloval, že se častěji směju. Mezi sourozenci jsem způsobil pozdvižení tím, že jsem na otázku odpověděl několika souvislými větami. Příští ukrutná kalba, již čtvrtá v pořadí, se konala pod velkým transparentem „Klaymen zase mluví“. Byl jsem šťastný, že je mé zotavení tak těší.
Nikoho však netěšilo tolik jako Taa. Když jsem se ho zrána zeptal, jak se mu můžu odvděčit, rozesmál se a řekl: „Já už svou odměnu dostal. Vidím tě šťastného a veselého – a víc mi není třeba.“ Tehdy jsem pochopil, co Jerry-O myslel osobou velmi blízkou.
Zavedl jsem Taa do horního patra Zámku, kde byly ložnice. Nikdo je léta nepoužíval, a tak jsme tam měli úplné soukromí. V průzračném tichu Zámku jsem Taa políbil a spolu jsme vyšplhali do větví.
Od toho dne mi byl Tao nejbližším přítelem. Hoborg se dal slyšet, že nám to přeje. Willie, myslím, trochu žárlil. A Tao i já jsme byli, pokud mohu soudit, šťastní jako blechy.
Jen jeden mrak plul po obloze naší idyly. Tao přede mnou měl tajemství. Chápal jsem jen tolik, že šlo o jeho původ. Když jsem se vyptával, Tao se vykrucoval. Potom se vymlouval, že nemůže mluvit. Po roce trpělivého zpracovávání však kápnul božskou – že nesmí. Že mu Hoborg zakázal o jeho původu s kýmkoli mluvit.
Okamžitě jsem předstoupil před Hoborga a žádal vysvětlení. Viděl jsem jasně, jak otec zvažuje, jestli mi v tomhle má věřit. A pak mi – k mé hrůze – sdělil, že mi nic nemůže říci. Mně, svému nejstaršímu žijícímu synovi, neoficiálnímu dědici a drahému příteli. Nebyla to první otázka, na kterou mi Hoborg neodpověděl. Ale byla první, která mě zastudila u srdce. Odešel jsem od něj rozezlen a odhodlán přijít všemu na kloub.
Pak přišla druhá studená sprcha. Když Tao uslyšel, že se chystám rozkrýt tajemství jeho původu, zbledl jako stěna a zapřísahal mě, ať od svého záměru upustím. Jeho tajemství mělo, říkal, sílu zničit Neverhood. Připomněl mi můj stav po výbuchu Pekelného stroje č. 9 a zeptal se, jestli chci, aby takhle už navždy vypadal celý Neverhood. Řekl jsem, že ne. A Tao mi řekl: „Tak se už neptej.“
Taa ani Hoborga jsem se tedy již neptal. O to dravěji jsem se vrhnul na ostatní zdroje informací. Hoborgovy knihy i Chodba zápisů mi záhy vydaly svá tajemství. Možností, odkud by Tao mohl pocházet, jsem našel mnoho a mně nezbylo, než je jednu po druhé zkoušet. Žel jsem nebyl dost rychlý. Taovo tajemství se obrátilo proti nám dřív, než jsem tomu stihl předejít.
Jednoho večera otřásla Neverhoodem mohutná exploze a na zem se začaly snášet kusy kraboušího masa. Willie, který by snědl prakticky cokoli, ale krabouší obzvlášť miloval, okamžitě uspořádal celovečerní hody. Dal jsem si tu práci zjistit si od krabobijců, jestli se při lovu nikomu nic nestalo. Tao totiž rád večeřel moruše, takže tu byla jistá šance, že v té chvíli byl v Krabí aréně také. Krabobijci mě však ujistili, že lov proběhl naprosto hladce. A tak jsem Taovu nepřítomnost připsal tomu, že prostě neměl chuť na krabouší.
Ráno mě probudilo šuškání. Líně jsem ležel a poslouchal. Co jsem ale slyšel, se mi ani za mák nelíbilo.
„Slyšels? Krabobijci nám včera lhali. Krabouš stihnul někoho sežrat, než ho vyhodili do vzduchu. A druhýho zavalila skála. Před chvílí ho šli vykopat, jestli eště žije.“
„A kdo jsou ti dva chudáci?“
„Tao a Krleš.“
Hrklo ve mně jak ve starých pendlovkách. Vyskočil jsem na nohy a utíkal jsem do Krabí arény. Cestou jsem se modlil, aby ten zavalený byl Tao.
Dorazil jsem, když už větší část závalu byla odklizena. Vrhnul jsem se do práce. Bratři na mě něco křičeli, ale já je neslyšel. Lámal jsem kamení a odhazoval ho za sebe, až museli uskakovat stranou. Pak jsem zevnitř skály uslyšel hlas. Naštvaný, kyselý hlas, který mi nadával, „ať sebou pohnu, krleš“.
Zapotácel jsem se a před očima se mi zatmělo. Ustoupil jsem stranou a nechal bratry, ať odvalí poslední balvan. Z odkrytého otvoru se vyhrabal Krleš.
Nebeská ruleta mi dnes nepřála, pomyslel jsem si a schoval jsem obličej do dlaně. Někde daleko spílal Krleš svým osvoboditelům do vrahů a pokrytců.
„Klaymene?“ Někdo mi položil ruku na rameno. „Je ti něco?“
Vzhlédnul jsem. Přede mnou stál Tao, živ a zdráv. Bez rozmyslu jsem ho objal. Můj přítel překvapeně nadskočil, ale pak se zasmál a objal mě také. „Promiň, něco jsem tam hledal. Snad jsem tě moc nevyděsil...“
„Jaktože nejseš sežranej?“ vyhrknul jsem.
„Sežranej? Ne, to Krleš byl málem sežranej. Ale nic nám není,“ ujistil mě Tao. Vzápětí syknul bolestí a chytil se za hlavu. „Jenom... mě bolí hlava. Asi mi na ni něco spadlo. Můžem někam, kde není tak světlo?“
Rychle jsem ho vzal za ruku a odváděl jsem ho pryč. Několik sourozenců se k nám chtělo připojit, ale Krleš na ně zařval: „Ne tak rychle, vy skety! Necháte nás tu trčet celou noc a pak zdrháte před hlasem spravedlnosti?“
Otočil jsem se na nejbližšího a zeptal jsem se: „Je to pravda?“ Bráška se přikrčil a bázlivě kývnul. Zamračil jsem se na něj a ukázal jsem ke Krlešovi. Utíkající skupinka vzdychla a vydala se zpátky nechat si nadávat.
„Ještě že to nemusím poslouchat,“ poznamenal Tao, zavěsil se do mě a nechal se odvést do domu U Pěti píšťal. Tam si kecnul vedle přehrávače a hlasitě zaúpěl. „Ať jsem si z nejlepší pastelíny, jestli tohle není bolest, tak nevím co.“
„Co se stalo?“ zeptal jsem se.
„Krabouš. Schovali jsme se do skalní průrvy a ta se na nás sesypala. Vykopat nás přišli až ráno.“ Začal jsem se omlouvat, ale Tao mávnul rukou. „Když ti to neřekli, tak jsi to nemohl vědět. V pohodě. Hlavně že jsme venku.“
„A co hlava?“
„Jo, ta mě pěkně štve. Nevíš, co by na to pomohlo? Stalo se ti už někdy něco takového?“
„Jednou mi Willie hodil na hlavu květináč. Ale to tolik nebolelo. Není možný, že jsi něco chytil? Nebo snědl?“
„Nejedl jsem nic od včerejšího poledne. A od koho bych co chytal? Ten krabouš byl zdravej jako řípa.“
„Třeba ti vadí světlo, když jsi tak dlouho byl ve tmě.“
„To by mi vadilo světlo každé ráno.“
„Třeba tě někdo uřknul.“
„Třeba.“ Tao si povzdechnul a přejel si dlaní po čele. „Je to hrozně nepříjemný.“
Nějakou dobu jsme se dohadovali, jak Taovu záhadnou migrénu léčit, když tu někdo venku začal vyvolávat jeho jméno. Tao se omluvil a vyšel ven.
„Co je?“
„Tady seš! Všude tě hledám. Musím ti něco říct, tomu nebudeš věřit.“ Někdo Taa nastrkal zpátky dovnitř a nechal za sebou zaklapnout dveře. „Přišel mi fakt hustej dopis...“ Ten někdo se otočil a spatřili jsme jeden druhého. Krleš se na mě zamračil. „Můžeš nás laskavě nechat o samotě?“
Obočí mi údivem vyletělo až ke stropu. Otočil jsem se na Taa s gestem „co to má znamenat“? Tao se poplašeně podíval z jednoho na druhého a vyrazil ze sebe:
„Krleši – to je v pohodě. Klaymen... Klaymen je můj nejlepší přítel. Před ním můžeš mluvit o čemkoli.“
„Jo tak to si teda nemyslím. Protože tohle se týká tý modrý věci z včerejšího večera – a upřímně doufám, žes ji tam nenechal.“
„Nenechal, mám ji tady – ale o co jde?“
„To ti řeknu, až se tady Klaymen vypakuje.“ Krleš si založil ruce na hrudi a nepřátelsky si mě měřil. Pomalu jsem vstal a došel až k němu.
„O co jde?“ zeptal jsem se se vší autoritou, co jsem si na Neverhoodu za ta léta získal. Mysl mi pracovala na plné obrátky. V rychlém sledu jsem si uvědomil, že Tao s Krlešem v tom závalu strávili noc. Průrva pravděpodobně byla příliš úzká na pohodlný, oddělený spánek. A teď o té noci mluvili jako o něčem, co bych neměl slyšet. Musel jsem vědět, co se stalo.
Jenže Krleš si postavil hlavu a nehodlal ustoupit. To jsem ale ani v nejmenším neměl v úmyslu ani já, takže jsme se na sebe durdili jako dva kohouti, dokud nás Tao oba neokřiknul a nenavrhnul kompromis: ať Krleš řekne, co chce říct, ale vynechává citlivé informace.
„Tak fajn, no,“ souhlasil Krleš. „Ale dělám to jen proto, aby tě co nejdřív přestala bolet šiška.“ Ze zápěstí si odmotal černou tkanici a podal ji Taovi. „Navleč na to ten šutr.“ Na Taův pochybovačný pohled netrpělivě mlaskl. „No dělej! Vyndej ho, stejně ho odteďka budeš nosit pořád.“
Sledoval jsem, jak si Tao sáhnul pod tričko a vyndal modrý kamínek vybroušený do tvaru slzy. Vzal od Krleše tkanici a slzu na něj navlékl.
„Uvaž si ho kolem čela.“
Na tuhle instrukci se Tao hromově zamračil a založil si ruce v bok.
„No dělej! Krleš, co nejhoršího by se mohlo stát? Maximálně sebou zase sekneš a to tvůj nejlepší přítel vidět může, ne?“
Tao po mně střelil pohledem. Rychle jsem se vzpamatoval z noviny, že Tao sebou minulou noc „seknul“, a kývnul jsem. Tao vzdychnul a roztáhnul tkanici před sebou. Opatrně si ji přiložil k čelu kamínkem doprostřed a vzadu zavázal. Zamrkal. „Přestala mě bolet hlava,“ řekl překvapeně.
„Jo,“ tlesknul Krleš vítězoslavně. „Dopis nekecal.“ Tao si sáhnul na čelo a úlevně se usmál.
„Co je to za kámen?“ zeptal jsem se, pátraje v paměti po léčivých drahokamech. Tao a Krleš se po sobě nejistě podívali.
„Přísně tajné,“ řekl nakonec Krleš.
„Co je to za kámen?“ adresoval jsem otázku přímo Taovi. Ten si povzdechnul a rozhodil rukama.
„Klaymene... co ti mám říct? Buď budu zticha, nebo ti budu muset něco nakecat.“
„Řekni mi pravdu,“ požádal jsem ho. Tao znova bezmocně rozhodil rukama, tentokrát o něco zoufaleji.
„Hele,“ řekl Krleš, „některý věci se prostě neříkaj.“
„Věci, co neřekneš,“ řekl jsem pomalu a uvážlivě, „tě užírají zevnitř jako červ vinnou révu, dokud docela neuschneš.“ Tao sebou trhnul. Ta slova mi kdysi řekl on sám a dobře věděl, co je na nich pravdy.
„Já vím, Klaymene,“ zamumlal a přejel si dlaní po tváři. „To vím a věř mi, teď si nepřeju nic víc než všechno ti to říct. Bylo by to mnohem jednodušší pro nás pro všechny. Ale... i kdybych opravdu seschnul jako ta vinná réva... vyzradit tohle tajemství by bylo ještě mnohem horší.“
Bylo mi, jako by mi do žaludku spadl ledový balvan. Tohle odmítnutí bolelo víc než to minule. Teď jsem totiž žárlil na Krleše. Polknul jsem, abych se uklidnil, a ukázal jsem na Krleše.
„Kolik toho ví on?“ zeptal jsem se Taa.
„Nic jsem mu neřekl,“ ujistil mě Tao honem. Věnoval jsem mu pátravý, nedůvěřivý pohled: opravdu nic? Tao se zašklebil a přiznal: „Dobře, řekl jsem mu dvě věci. Jedna je úplně nepodstatná a druhou se zakrátko dozví všichni.“ Naklonil jsem hlavu ke straně a naznačil jsem, ať pokračuje. Tao si poněkud podrážděně povzdechnul. „Ta nepodstatná je, že se ve skutečnosti nejmenuju Tao, ale mám jiné jméno. Ta, co se brzo doví všichni, je, že to jméno je ženské. Jsem prostě holka, jen jsem to nevěděl... teda... nevěděla.“
„A jak se doopravdy jmenuješ?“ zeptal jsem se. Tao pokrčila rameny.
„Na tom už nesejde. Rozhodnul... sakra, rozhodla jsem se nechat si pořád říkat Tao.“
„A to jméno?“
Krleš obrátil oči v sloup a odpověděl za ni. „Staša, když to musíš vědět. Ale na tom nezáleží. V dopise toho stálo víc, než že tě hlava bolí, protože nemáš na čele ten šutr. Taky se tam psalo, že dokud ho budeš nosit na čele, tak se čas od času složíš. Nic se ti nestane, nic tě nebude bolet, ale pár minut o sobě nebudeš vědět. A v té chvíli bude šance, že budeš mluvit o něčem, co bys nerada, aby někdo slyšel.“
Tao mlčky, pomalu přikývla. Upřeně se zadívala do rohu a usilovně přemýšlela.
„Vsadím se, že teďka přemýšlíš, jak to zaonačit, aby tě přitom nikdo neviděl,“ uhodl Krleš. „No, buď ráda, mám řešení.“
Tao probodla Krleše pohledem. „A to?“
Krleš se nejdřív podíval na mě. Myslel jsem, že mě opět požádá o odchod, a založil jsem si ruce na hrudi. Krleš se ale ušklíbnul. Z toho úsměvu mě zamrazilo.
„V dopise mi přišel podobnej modrej šutr, jako máš ty. K němu byly instrukce, že když ho spolknu, tak budu moct předpovídat ty tvoje,“ prsty naznačil uvozovky, „záchvaty. Takže ti budu moct říct chvíli předem, že se máš někam uklidit. A taky, no,“ tvářil se, jako by to byla kdovíjaká otrava, „asi s tebou budu muset chvíli zůstat a dát na tebe pozor. Aby se ti nic nestalo a tak.“
Kousnul jsem se do rtu a rozzlobeně ho žvýkal. Ten hlupák mluvil a Taině dobru a zdraví jako o nepříjemné povinnosti, kterou byl pověřen. Co já bych za to dal, moci jí takhle pomáhat. Bylo to nefér.
Ale pak jsem přišel na řešení.
„Dej mi ten kámen,“ řekl jsem Krlešovi.
„He?“ vykulil bratr oči.
„Vezmu si ten kámen místo tebe. Ty se tím nebudeš muset dál zabývat a já Tao budu pomáhat rád.“ Tao se na mě vděčně usmála a Krleš zaváhal. Vzápětí se ale znovu zamračil.
„Tak to teda ne. Ten dopis jsem dostal já. Kdyby ten, kdo ho poslal, chtěl vybrat tebe, poslal by ho tobě.“
„A kdo ti ho poslal?“ vypálil jsem okamžitě.
Krleš kouknul na Tao. „No... to bych vlastně taky rád věděl. Podepsala se jménem, ale já nikoho takovýho neznám.“
„Můžeš to říct nahlas,“ vyzvala ho Tao.
Krleš vytáhnul ze záňadří list papíru a přečetl: „La Leona. Víš, kdo to je?“
Tao překvapeně zalapala po dechu a přikryla si ústa rukou. Na naše pohledy váhavě kývla. „Vím. Ale že by ti psala zrovna ona... Můžu si to přečíst?“
Krleš jí dopis podal. Tao ho přelétla očima a čím dál četla, tím širší nervózní úsměv se jí roztahoval po tváři. Nakonec ho vrátila Krlešovi s úsměvem od ucha k uchu.
„Co se křeníš?“ hodil po ní Krleš. Tao zatřásla hlavou a pokusila se přestat usmívat.
„Jen že... La Leona je hrozně důležitá osoba. A že na mě takhle myslí... o tom by se mi ani ve snu nezdálo.“
„No to je moc hezký, ale že bys mi třeba řekla, kdo to je?“ zopakoval Krleš svou otázku. Úsměv na Tainých rtech rychle pohasl.
„Ale no tak, kluci,“ dupla podrážděně. „Opakuju vám to pořád dokola a vy to pořád nechápete. Některé věci vám říct prostě nemůžu!“
„V takové věci nevěřím,“ prohlásil jsem.
„A já chci vědět, kdo mi píše korespondenci a proč ji píše zrovna mně,“ přisadil si Krleš.
„Radši bych teď mluvila o tom, kdo z vás dvou si vezme ten kámen,“ změnila Tao téma. Bylo to podlé, ale účinné.
„O to nehodlám diskutovat,“ oznámil bez váhání Krleš. „Dostal jsem ho já, beru ho já.“ Tao se ale nezdála tak úplně přesvědčená. Nervózně lomila rukama a házela po mně nerozhodné pohledy, až nakonec řekla:
„Krleši... můžu se podívat na obálku toho dopisu?“
Krlešovi poklesla čelist: „Ty... ženská, ty si myslíš, že jsem otevřel cizí dopis? Jako já ti tu obálku klidně ukážu. Ale tímhle jsi u mě klesla.“ Ze záňadří vyňal bílou obálku a něco malého si z ní vsypal do dlaně. Zahlédl jsem záblesk modré a najednou mě napadlo něco bláznivého. Mohl jsem Krlešovi ten modrý kamínek vzít silou. Nebyl jsem větší ani silnější, ale rozhodně jsem byl hbitější a zkušenější rváč. (Že by se mi ten rok na Idznaku přece jen projednou hodil?) Stačilo by přiskočit, zkroutit Krlešovi ruku, aby kamínek upustil, čapnout ho, hodit do úst a polknout... A připoutal bych Tao navždycky k sobě.
Smutně jsem vzdychnul. To nešlo. K čemu by mi byla blízkost a sdílená tajemství, kdybych jich nabyl podrazem?
Tao dostudovala Krlešovu obálku a vzhlédla. „Je pravá,“ oznámila, pohrávajíc si s papírem v prstech. „Adresa sedí a pečeť je stejná, jako co jsem dostala před léty. Je to fakt od La Leony pro tebe,“ vrátila obálku Krlešovi.
„No proto,“ zabručel ten. „Chtěl by tady Klaymen ještě něco říct?“
Oba se obrátili na mě.
Chtěl jsem toho říct hodně. Na jazyku mě pálily tucty otázek, na které bych už nikdy jindy odpověď nedostal. Ale nakonec jsem jen pokrčil rameny a řekl: „Ať si vybere Tao.“
Tao vzala mé dlaně do svých a dlouho na naše spojené ruce hleděla. Pak tiše pronesla: „Dopis dostal Krleš.“
Přikývnul jsem. Tao pokračovala:
„La Leona měla pro své rozhodnutí nějaký důvod. Nevím jaký. Sama bych...“ Polkla a upřela svůj pohled na můj hrudník. „Sama bych si vybrala tebe.“
Přivinul jsem ji k sobě. Ona se už rozhodla. Mělo mi to dojít.
„Neznamená to, že se přestaneme vídat,“ zašeptala. Zavrtěl jsem hlavou a pohladil ji po vlasech. Přitiskla se ke mně blíž, pak se odtáhla a usmála se na mě. Taky jsem se na ni usmál. A říkal jsem si: jestliže se usmívám, proč mám v ústech hořko?
Tao o krok ustoupila a pokynula Krlešovi. „Můžeš ho spolknout.“
Krleš se na nás nedůvěřivě díval. „Máte teda všechno vyřešený?“ Tao souhlasně kývla. „Tak fajn,“ pokrčil Krleš rameny a hodil si kamínek do pusy. Sledoval jsem, jak polknul. A bylo hotovo.
„Tak já půjdu,“ oznámil Krleš. „Dopis jsem ti ukázal, tvoje milostné trable jsme vyřešili... a já se půjdu poohlídnout po místech, kam tě v případě potřeby zatáhnu. Mějte se,“ zamával a měl se k odchodu.
„Zadrž ještě,“ zavolal jsem na něj. Krleš se otočil a viditelně sebou trhnul, když jsem k němu došel na délku paže. Zvednul jsem pravou ruku a položil mu ji na rameno. „Svěřuju Tao do tvé péče. Doufám, že se o ni dobře postaráš. Nezklam mě.“
Krleš na mě chvíli udiveně civěl. „Teda... nevím, co jste vy dva spolu měli, ale fajn, postarám se o ni.“
Kývnul jsem a spustil ruku z jeho ramene. Krleš se trochu otřásl a spěšně vyšel ven.
„Počkej na mě!“ vyběhla za ním Tao. Než se zaklaply dveře, slyšel jsem, jak se dohadují, s jakým předstihem ji Krleš přijde varovat. A pak bylo ticho a já jsem byl sám.
Chlap v televizoru nade mnou se chvíli otáčel od dveří ke mně, od dveří ke mně, až se nakonec zeptal: „Nepůjdeš za ní?“
„Ne,“ odpověděl jsem mu.
„Hm. Neboj, nikomu nic nepovím.“
Podíval jsem se nahoru. Telechlap se na mě přiblble usmíval. „Díky,“ řekl jsem mu. A vyšplhal jsem po žebříku do horního patra, abych se trochu pomazlil s Frenchiem a zahnal hořkost ve svých ústech.
Už v té chvíli jsem nejspíš tušil pravdu. Že toho dne jsme si s Tao řekli svou první lež. Že jakmile jí dovolím držet si přede mnou tajemství, začneme se jeden druhému odcizovat. Pomalu. Nenávratně. A že čím déle si Tao bude svá tajemství držet pro sebe, tím více se její bezedné černé oči budou plnit smutkem. A že do takových očí bude těžší a těžší se dívat, až se i pro mě stane jejich pohled nesnesitelným. A... a že do těchto očí se dokáže dívat jen Krleš.
