Ruzův příběh

Co je, co zas?! Co po mně zas chcete? …Vyprávět svůj příběh? Tak to si strčte někam, já chci spát!
…Ticho bude! Áh, kvótřefotře, vy si nedáte pokoj. Odplavte! Odleťte! Odcokoli, hlavně ať už to je!
…Tak fajn, fajn, hlavně mě přestaňte mlátit polštářem přes hlavu! Prokvótra, to je zase den… Jó, jó, už vstávám! …Hele, nechte si ty kecy, jo? Jako Hooďan snad mám právo se vyspat, ne? I když v mým případě… No to je fuk. Jasně, už sem vzhůru! Přestaňte kecat a poslouchejte, fakt nemám chuť vyprávět to dvakrát.
Ruze. No, menuju se Ruze. Co je na tom tak divnýho?! Každej má ňáký méno! Jo, Ruze, čte se rúz, volá se Ruzi. A to jako představení stačí! A nestrkejte mi tady ňáký, že Arig se k vám choval líp. Ten je z jinýho těsta než já! A teď ať už to mám za sebou.
Už ze začátku to vypadalo jako úžasnej den. (A to říkám se všeckou ironií, co se do toho dá narvat.) Půlnoc, jedna hodina ranní, dvě… Spánek stále nepřicházel. Měl sem fakt chuť přismahnout trochu Gomea, to jeho chrápání je zlo! Jenže to bych se musel pohnout, a to se mi vážně nechtělo. Zabít! Díkykvótru se mi nakonec podařilo nějakým nepochopitelným zázrakem usnout.
Ráno se dostavilo na minutu přesně. Což podle mě fakt nemuselo. A voni fakt nemuseli dělat takovej randál! Grrrr… Aspoň že se Arig zdržel svýho obvyklýho výstupu s polštářem. Odněkud připlul nejasnej údaj, že dnes chtěl Hoborg představit novýho Hooďana, a zakousl se mi jak motorovka do rozespalý palice.

***

„A proč vstáváme tak brzó?“ ozvalo se nevrle ze zmačkaných podušek.
„Protože se Gome nabídl, že pomůže Argilovi,“ odvětil jeden z mladíků kolem inkriminované postele a dál prohledával své lože. „Áá, kde to je?“ zamumlal si pro sebe a zvedl přikrývku. Z ní vypadl malý, výstražně žluto-černě pruhovaný váleček s nápisem „Chraňte před nárazy! Prudce výbušné!!“, křísl o podlahu a výhružně se rozkutálel do středu místnosti…! „To se opovaž!“ vykřikl dooranžova zbarvený Hooďan a prstem ukázal na téměř explodující výbušninu. Jiskra neochotně zhasla a váleček se zastavil. Náhlé nebezpečí bylo zažehnáno. „Čeče, příště bych si měl dávat větší bacha,“ zavrtěl Strážce ohně hlavou a zvedl granát ze země. Jeho nevyspalý bratr ho s debilním výrazem pozoroval a nedocházelo mu, jako drama se právě odehrálo. Upřímně řečeno, opravdu se mu nechtělo přemýšlet ani nad touto téměř nehodou, ani nad faktem, že Gomeova pomoc nijak znatelně nesouvisela s neobvyklým, skupinovým, časným, prokletým budíčkem. Jediným jeho přáním bylo spát. Jenže…
Tohoto prostého požitku mu nikdy nebylo dopřáno. Jeho bratři ho naprosto proti jeho vůli vytáhli z postele a donutili ho jít na světlo kvótří. Ruze chvíli mžoural, pak se rozhodl, že asi nemá cenu snažit se usnout za pochodu, tak jen přepl z módu „Chci spát!“ do módu „Zabít!“a zůstal v něm po většinu dne. A toho dne se opravdu něco dělo.

Dotaz. Proč tu vůbec sme? Proč tu vůbec stojím? Odpoví mi někdo? Aha, přirozeně ne. Jen do mě strčej a řeknou, že se to hned dozvím. Jé, hele, Hoborg. A má proslov. Hm, proslov. Kašlu na proslov! I když… možná poslouchat proslov nebude taková nuda jako tady stát a čumět do blba. „Nový Neverhooďan… bla, bla, bla, bla, bla… bratr…“ Takže nakonec nic zajímavýho. Proč sem teda vstával tak brzo?
„Nespi,“ dloubl do Ruze Usha. Vyšší Hooďan po něm loupl očima, ale nic neřekl a jal se dál zíral na čtvercovitou hlavu svého krále. Strážce vzduchu pokračoval. „Po novém Hooďanovi se můžeš těšit na jinačí zábavu. Zrovna tebe by to mohlo zajímat.“
Hele, todle by možná stálo za to vnímat.
„Někdo našel tady na Hoodu divnou věc. Vypadá to jako stříbrná hvězdice a tiše to vrčí. Zanesli to Hoborgovi a ten říkal, že je to nějaký stroj od Yntů. Víš, ti –“
„Jo, jo, vím, kdo sou Ynti, potomci a služebníci Homena a jeho syna, já vím, umím číst…“ skočil Ushovi Ruze do řeči.
„Tak tihle Ynti zkonstruovali tuhle hvězdici jakou součást vesmírných lodí…“
Čím dál, tím líp. Zajímalo by mě, jestli je na vesmírnejch lodích dost klidu na nerušenej spánek.
„…a je tam manuál, takže i když Idina yntsky neumí dokonale, přeložila…“
No, a…?
„…je to elektromagnetický zařízení používané k manipulaci kovovými předměty na dálku.“ Strážce vzduchu se zadostiučiněním pozoroval, jak se Ruze s trhnutím probral z ignorace a začal se zaujetím poslouchat všechno, co přišlo po slově „elektromagnetický“. „Jenže pád na Neverhood ho poničil, a yntská technologie je sakra náchylná k vyvádění různých věcí, co nemá, když to v ní všechno nešlape. Argile si nedal pokoj a vymámil na Hoborgovi, že se v tom dnes dopoledne bude vrtat. A Gome se nabídl, že mu s tím pomůže.“
Ruze si pobaveně odfrkl. „Gome? To si fandí.“

Něco vám povím. Jestli je na Neverhoodu někdo, koho byste fakt neměli pouštět k jakýmukoli zařízení, natož elektrickýmu, je to Gome. Von dokáže rozbít cokoli, kdykoli a kdekoli a za jakejchkoli okolností to přivést k prudce destruktivním účinkům. Nejhorší je na tom, že se vždycky k takovejmdle opravám přímo hlásí. Jemu to prostě nedojde.

Jé, čekej… Možná už vím, proč to ranní vstávání. Někoho napadlo, že pomoc Strážců by se v případě těch destruktivních účinků mohla šiknout. Kvótřefotře, zabít! Nejsme žádný uklízečky či co! Nemůžem v jednom kuse napravovat, co ostatní podělaj!
…Náš účel, jo? Kašlu na účel, nějaká divná hvězdice není důvod, proč mě tahat z postele!

***

„Jestli se v tom budeš dál takhle vrtat, dostaneš ránu,“ varoval bleděžlutý Neverhooďan svého soukmenovce. Argile po Ruzovi hodil zlým pohledem, ale náruživé šťourání šroubovákem trochu zmírnil. Kolem rozebrané yntské hvězdice porůznu postávali zaujatí i neinteresovaní Strážci a přímo v jejím srdci, obnaženém zdroji energie, se šroubovákoval Argile, nadšený toť mechanik-amatér, jehož nejvíce zajímaly věci co nejnebezpečnější. V rohu jeho kamarádka Kassie zatím úspěšně odolávala Dakovým děvkařským pohledům. Strážce ohně si mohl dovolit nedávat pozor – v téhle hvězdici nebylo zhola nic hořlavého. Spíš byl zvědavý, o čem přemýšlí Ruze, který nakukoval Argilovi přes rameno.
Hm, tak kvůli tomudle možná dokonce stálo za to si trochu přivstat. Ynti se v tom vyznaj. Na rozdíl od tohodle maníka… Ten nemá páru, jak s tím zacházet. Jestli ten šroubovák nevyndá, dotkne se živýho obvodu a tomu se to líbit nebude… …No, dyť jsem to říkal. To zabolelo. Teď to ho bude brnět jako bláznivý.
„Nechceš toho na chvilku nechat?“ navrhl Ruze zelektrovanému mechanikovi. Argile mu věnoval dlouhý, nevraživý pohled, přendal si šroubovák do druhé ruky a dál se věnoval své předchozí činnosti. Strážce neviditelných sil zavrtěl hlavou a s nepříjemným pocitem se ošil.
Tadle věc si dělá s magnetickým polem, co chce… Au, to docela bolí! Čeče, dej si oddech, na todle bys radši neměl sahat.
„Argile, nech to bejt!“ vyplivl úsečně a kousl se do rtu. Jako ostatní vnímali zvuky, on vnímal elektromagnetické pole. A to v tomhle okamžiku vyvádělo tak šílené kousky, až to bolelo.
„To ani náhodou,“ odsekl Argile, nevšímaje si panického podtónu v Ruzově hlase, „už to skoro mám.“ A s tím prudce vrazil šroubovák do přístroje.
Nastal zkrat. Naprostý chaos. Pár blesků, pár hromů… dokud zařízení nevyhořelo a další kus yntské technologie nebyl ztracen.
Ruze stál na nejistých nohou a otřeseně zíral na Argila, který jen díky okamžité reakci pudu sebezáchovy zkrat přestál bez zranění a neméně otřeseně civěl na místo, kde se před chviličkou nalézaly jeho ruce.
„Kvótřefotře, co si myslíš?!“ vyštěkl na něj Strážce. „Máš vůbec páru, jaký si teď měl štěstí? Elektřina není na hraní!“
Zabít! Teď hned, dyť von je takový pako! A né, že jsem mu to říkal, von si prostě musí prosadit svou! Mohl udělat kdovíco! Destabilizovat Neverhood, změnit jeho rotaci, vychýlit ho z dráhy…
Čekej… co je zase tohle?

Odpověď na Ruzovu otázku se nacházela v Chodbě zápisů. Kometa Pyrageorge, již opět plná života, si to vesele šinula po své oběžné dráze, když ji zasáhla rozsáhlá fluktuace magnetického pole, způsobená zkratem yntské hvězdice. Kometina dráha nabrala nový směr – přímo vstříc Neverhoodu. A Pyrageorgovo gravitační a elektromagnetické pole, to Ruze cítil na hony daleko.
No to si děláš srandu! Co to na nás zase letí?! Kvótřefotře, jestli s tím rychle něco neudělám, celý nás to rozmašíruje!
Neviditelné síly! Elektřino, magnetisme, gravitace! Ukažte, co umíte, a pošlete tudle masu někam hodně daleko! Jen trochu seštelovat… a už se jede!


***

A jelo se. Fakt nevím, co k tomu dál říct. Neverhood zachráněnej, všickni šťastný jako blechy (jako vždycky), včetně toho novýho, kerej neměl tucha, kerá bije. Hele, co k tomu mám říct?
…Co se dělo dál? To je ten problém, nic se nedělo! Zbytek dne byl až zoufale nudnej.
…Aspoň něco? No, na chvilku sem usnul. :D Ale zase mě probudili. :( Takže nic. Čau.


     

Zpět na povídky