Snář Věštce
Žluté líce spící Neverhooďanky se zaškubaly; pak se zvedly a přivřely i za víčky vidoucí oči do měkké náruče. Tao se probudila.Mátožně pohnula pažemi a přikryla si obličej. Ne že by se chtěla schovat před noční můrou, tu uvěznila ve svých dlaních na čele; spíš aby svým snům zabránila protéct ven.
Sny.
Ode dne, kdy si na čelo poprvé pověsila fjordský kamen, ji pronásledovaly každou noc. Vlastně to byl jediný sen, který se s postupnými obměnami opakoval.
Zpočátku jen stála ve tmě, byla jí zima a nevěděla, co má dělat. Po několika nocích mezi černotou zachytila pablesky světla. Pak rozlišila po své pravé a levé ruce dvě obrovská zrcadla. V obou se občas mihly obrazce všedního života – Klester střílel z děla, kluci hráli na babu, Willie snídal moruše… Časem si všimla, že po každém následuje nějaká lapálie – špatné zacílení a projektil urval Klaymenovi hlavu. Kolja uklouzl a jen včasné chňapnutí Katczy ho zachránilo před pádem z Neverhoodu. Williemu zaskočilo a chudák kružák se málem zadusil. Staše rychle došlo, co vidí.
Sny ji varovaly, upozorňovaly na různé nehody. Ty byly v Hoodu běžné, ačkoli si je nikdo nebral vážně. Staše to však brzo začalo lézt krkem. Nelíbilo se jí, co každou noc vidí, a výjevů v zrcadlech se bála. Jenže když se pokusila nespat, dříve či později to nevydržela a zase se ocitla v prázdnu. Navíc v tom začala nalézat jakési uspokojení. Nechápala, jak ji může bavit pozorovat přehmaty a nedorozumění, ale nedokázala se ovládnout. Naučila se, jak zaostřovat do dálky a tím přivolávat dávnější obrazce, i když nikdy znovu nedosáhla na ten první na bitevním poli. A to se snažila.
Hnusila se sama sobě.
A pak tu byly vize. Hned druhý den po prvním věšteckém snění ji znenadání přepadla slabost a v okamžení zírala na zastřelení Velkého robota Bila. Když zase přišla k sobě, křísil ji hlouček bratrů. Co ji překvapilo, opodál stál i Maloon. Ostatní ho ignorovali, ale ji stejně zahřálo u srdce, že mu ní možná záleží. Celý den ho pak měla za patami a ráno se za ni pověsil znova. Proč ji tak stopuje, pochopila až v momentě, kdy ucítila, že se zase vzdaluje od reality. Modráček ji ihned nevybíravě čapnul a odtáhl do ústraní. Tentokrát uzřela, jak mladičký Klogg mlsně zírá na Hoborgovu lesklou korunu, shazuje mu ji z hlavy a Hoborg ji chytá jen okamžik předtím, než mocichtivému synkovi dosedne na hlavu… Vize byla krátká, ale když odezněla a Tao otevřela oči, Maloon znuděně seděl vedle ní a do země klacíkem kreslil velká ozdobná K. Dívka vydala bublavý hrdelní zvuk a rozkašlala se. Modráček se na ni koukl a ušklíbl se.
„Musel jsem ti zacpat pusu, začala jsi křičet,“ informoval ji, jako by to bylo naprosto přirozené. Staša moc dobře nechápala, proč je zrovna on ochotný jí pomáhat, ale byla za to ráda. Zvedla se a šla si po svých. Modráčka za patami se už nezbavila. Nemusel být ani poblíž, ale stejně se jí zdálo, že je neustále ve střehu a vždycky chvíli před vizí se objeví, aby ji varoval. Byly to prakticky jediné příležitosti, kdy se vídali, jindy když se náhodou potkali, Maloon ji ignoroval stejně jako všechny ostatní. Trvalo měsíce, než spolu zase prohodili slovo – a to jen proto, že Tao se zase nachomýtla k jeho šikanování. Tentokrát ji tak nasral, že mu dala facku. Příští vizi ale opět strávila s ním. Přemýšlela, jestli to bral jako povinnost, protože takové překonání uraženého ega u něj ještě nezažila. Nikdy, nikdy nevynechal a nikdy se nezpozdil, když přišlo na vize. Tao mu za to byla ohromně vděčná. A možná to byl právě ten vděk, který ji k němu přitahoval a vázal. Stal se jí jedinou oázou klidu, jedinou bytostí, se kterou se mohla chovat přirozeně. Jeho železná pravidelnost se jí stala utišující jistotou, ne jako to „být stále ve střehu“, když mluvila s Neverhooďany. Byl to sice jen titěrný bzučivý pocit vzadu v mysli, ale nedovolila si ho úplně ignorovat, protože by jim pak mohla vyzradit tajemství, které si pro jejich vlastní dobro nechávala pro sebe. Byla pravda, že se s nimi pobavila a přišla na jiné myšlenky. Ale modráček ji bral takovou, jaká je, a to jí dávalo pocit bezpečí, jediný v celém jejím životě.
Bezpečí před svým uměním.
Jako dotěrné mouchy narážející do světla. Muška přiletí, v plné rychlosti třískne o sklo, spadne, otřepe se a znova vylétne. Tao se bála chvíle, kdy se sklo rozsype. Neodvažovala se domýšlet, co bude následovat.
To sklo potřebovala vytvrdit. Najít své tao, esenci žití a chuť jednat podle svých citů. Dosud ho nedokázala uchopit. Ani si nebyla jistá, jestli ho vůbec lze dosáhnout, i přesto však opatrovala naději, že jednou ve stojaté a přece plynoucí řece času nalezne pevný bod, vnitřní logiku, smysl pro své bytí. Jenže zatím bylo daleko, tak daleko, že nebylo v dosahu, nebylo v dohledu, nebylo… prostě nebylo. Zatím to snášela. Díky modráčkovi, díky tátovi, díky bráškům. Ale jak dlouho to vydrží, nevěděla.
Aspoň něco nevěděla. Požehnaná nejistota v téhle věděním nadané mysli.
Strnulá postava se opět pohnula. Tao ze sebe vypustila dlouhý vzdech, místy přecházející do tichounkého úpění, a shodíc nohy z pelesti se posadila. Botky měkce klaply o kamennou podlahu. Neverhooďanka se zhluboka nadechla a zvedla se. Začal nový den.
