Stará Věštkyně
Říkají mi Tao Zlatočerná. Stará Věštkyně. Vidoucí, co přežil.Ani k jednomu z těchto jmen se nehlásím. Ta strašlivá dvě století jsem nepřežila vlastní zásluhou. Ten, kdo mě udržel při životě, byl za svůj dobrý skutek po zásluze potrestán.
I o něm bych chtěla dnes vyprávět. Sesaďte se děti, příběh začíná.
Když jsem byla malá, před stovkami let, nebyla jsem ještě Věštcem. Nedostala jsem svůj fjordský diamant tak, jak jsem měla, a veškeré vědění mi bylo upřeno. Díky tomu jsem byla obdarována sedmi šťastnými lety. Hrála jsem si společně s ostatními a kromě svého vzhledu jsem nevnímala, že jsem jiná.
Víte, děti… Já jsem se tehdy zamilovala. Kdo to byl? Sám zachránce Neverhoodu, Klaymen. Možná ho znáte pod jménem Věčný hrdina? Ano, to byl on. Tichý a věčně zahloubaný. Moc nemluvil a jen se usmíval, a té tiché síle jsem z celého srdce propadla.
Ale pak jsem našla svůj fjordský kámen. Dal mi ho Krleš, můj neverhoodský bratr. Kdysi ho našel, když vybíral stračí hnízda…
Najednou jsem se stala Věštcem. Víte, co to znamená? Máte celý svůj život jako na dlani. Víte, co za několik vteřin řeknete, co uvidíte a co se stane. A jestli je to něco špatného, vidíte to mnohem ostřeji.
Taková jsem už Klaymena nemohla milovat. Když jsem s ním mluvila, cítila jsem, že je pro černého Věštce příliš dobrý.
Léta ubíhala. Krleš se stal mým věrným přítelem, protože dokázal předvídat mé vize. Pomáhal mi udržet je před Neverhoodem v tajnosti a já mu za to byla nesmírně vděčná. Zprvu to dělal téměř proti své vůli, ale za pár set let už naše pouto bylo tak silné, že beze mě nedokázal být. A já bez něj. Že jsem ho milovala, jsem si uvědomila, až když jsem v sobě našla zrnko života.
Hoborg nás Neverhooďany stvořil tak, abychom nemohli mít děti. Bylo by nás příliš mnoho a část z nás by musela opustit Neverhood. To, co se mi stalo, tedy musel být zázrak. Když jsem o tom pověděla Hoborgovi, řekl, že to je zázrak upřímné, opětované lásky.
Krleš se s našemu dítěti naoko nikdy neznal. Vím, že nebyla pravda, že by ho nenáviděl. Ale nechtěl, aby se naše pouto takhle projevilo.
Našeho syna jsem tedy zasadila sama. Vzala jsem své semínko života na poštovní ostrůvek, protože tam jsem začala svou životní cestu.
Byl v mnohém jako já. Žlutá kůže, černé vlasy a vnímavá mysl. Odhrnula jsem mu stvoly z očí a hrůzou vykřikla. Jedno oko měl rudé a zhnisané, navěky slepé. Snad kvůli tomu viděl víc než ostatní. Pokřtila jsem ho Krow, Vrána, protože stejně jako já zvěstoval smrt a záhubu, kterou jsem cítila stále blíže.
Krow miloval knihy a vyprávění. Celé hodiny probděl u Hoborga, seděl mu u nohou a vyptával se na jeho cesty. Myslím, že chtěl shromáždit všechny vědomosti plastelínového vesmíru a tak se alespoň trochu přiblížit mně. Nikdy jsem mu o svém nadání nepovídala, ale on to vytušil, jen co si dal vyprávět o Věštcích.
Když se naučil slovo technika, změnil si jméno na Techrowa.
Utište se. Ano, můj prvorozený se později stal jedním ze tří Paonů. Když jsem ho po dvou stech letech utrpení viděla znovu, měl vlasy dvakrát delší. Řekl mi, že až bude vědět tolik, co já, narostou mu do stejné délky…
