Stavíme problémy
1. kapitola
„Ať se snažím, jak chci, pořád se rozpadají..." říkal si v posteli mladý, smutný Neverhooďan. Když vyhlédl z okna, ve večerním šeru ještě bylo vidět ostatky napůl postavené budovy, která tam ještě před chvílí stála na velmi nejistých základech. Pohled na tu spoušť mu na náladě nepřidal; odvrátil zrak, překulil se na břicho a podepřel si bradu dlaněmi. „Jestli to takhle půjde dál... nikdy jí tu laboratoř nedostavím,“ povzdychl si.„A co kdybys použil trochu Hoborgovy pastelíny... Klyde?“
Klyde ztuhl. Někdo byl venku a věděl, jak se jmenuje. Rychle vyskočil na nohy a couvl směrem od jediných dveří v místnosti. „Ale... z Hoborgovy pastelíny se n-nesmí stavět,“ odpovídal neznámému hlasu. „Říkal, že z té jeho vznikají živé bytosti... zatímco z mé jen budovy.“ A nejen to... vždyť Hoborg stvořil z téhle pastelíny i mě... a jen díky ní jsem to, co jsem, pomyslel si.
Zvenčí se ozval dušený smích, který pak přerostl v nekontrolovaný řehot. Klyda to znervóznilo a začal ustupovat k oknu, ze kterého chtěl vyskočit a utéct do bezpečí. Jenže pak ucítil, že se něco ostrého dotklo jeho ramene. Ztuhl uprostřed pohybu. Kdy se to dostalo dovnitř?...
Pomalu sklopil zrak dolů a uviděl, co ho tak pevně svírá; bílé špičaté pařáty... V té chvíli už nepotřeboval vidět víc. Už věděl, kdo to za ním stojí, a zasáhla ho vlna strachu a paniky. A pak udělal to nejlepší, co ho právě napadlo...
Hlasitě zaječel. Druhá ruka mu okamžitě zakryla ústa.„Ticho! Chceš snad vzbudit celý Neverhood?“ zaprskal Klogg. Klyde souhlasně přikývl. O Kloggovi toho slyšel hodně, a nic dobrého. Jeho učitel mu už vyprávěl, jak mu Klogg ukradl korunu, která ho zmutovala, a jak všem způsobil tolik potíží. Klogg si povzdechl a strčil Klyda na jednu z jeho židlí. „Tak podívej, Klyde. Já ti chci nabídnout svou pomoc... Chceš ji přijmout, hmmm?“ usmál se křivě.
„A-ani ne...“ zamumlal Klyde a zabořil se do židle. Klogg si povzdechl, tohle bude trvat ještě dlouho.
„Klyde, zahoď své předsudky, nechci ti ublížit... pokud by sis to ovšem nepřál...“ zableskly se pařáty a hrozivý úsměv. Klyde se pokusil ztratit v židli, zatímco o překot třásl hlavou. „Dobře, jsme přátelé! Takže k věci...“
Klogg strčil mladíkovi do klína sklenici plnou jakýchsi hrudek. „Z tohohle můžeš postavit tu laboratoř,“ informoval ho s úsměvem.
Klyde si ji prohlédl. Ty hrudky uvnitř připomínaly Hoborgova semínka života, jenže byly celé červené a nepravidelně tvarované. „C-co to je?“ nedala Klydovi zvědavost.
„Tihle drahoušci jsou má vlastní semínka na tvoření... Jsou mnohem lepší než Hoborgovy kousky pastelíny,“ představil je Klogg, ale všiml si, že to Klyda moc nezajímá. „Z nich postavíš cokoli, nezávisle na tvých schopnostech a nadání!“ Spokojeně se ušklíbl, když si všiml Klydova nadšeného výrazu.
„To je bezva! Moc ti děku-“ zarazil se mladík a otočil se ke Kloggovi, kterému na tváři hrál očekávající úsměv. „Ale ty mi je nedáš jen tak, co?“ zeptal se a bál se, co za ně bude chtít.
„No to mi čteš myšlenky! Jediné co chci, je chemická směs nazývaná morušovice. Tu lze dostat na jediném místě. Jenže ona...“ vyslovil s krajním znechucením, „mi nedá ani trochu.“ Klogg si naštvaně založil ruce a nevšímal si Klydova vyděšeného výrazu až do chvíle, kdy promluvil.
„T-to mi chceš říct... že když ti Kork tu morušovici nechce dát...“ zadrhl se, „po mně chceš, abych ji vzal proti její vůli?“
Kork byla v podstatě lékařka. Pracovala, prakticky žila v laboratoři, kde míchala chemikálie, výtažky a extrakty, aby jimi uzdravovala nemocné a zraněné Neverhooďany. Klyde se s ní poprvé setkal, když mu bylo opravdu zle a ona ho přišla vyléčit, a okamžitě propadl její chladné kráse. Jenže ona jeho city neopětovala, spíš ji vůbec nezajímaly. Když ji navštívil v laboratoři, jen ho odbyla. „Jsem ráda, že ti už je líp, ale sem nemůžeš, je to tu... tak nějak přecpané a malé...“ V té chvíli se zavázal, že jako symbol díků a vyjádření svých citů jí postaví její vlastní laboratoř, kde se nebude muset zmenšovat. Právě přílišné vystavení BOBBY záření jí ztrpčovalo život vedlejšími účinky, že se zmenšila, kdykoli byla ve stresu nebo ji něco vyděsilo.
Klyde byl zmatený. Z téhle červené pastelíny by Kork mohl postavit laboratoř... jenže Klogg výměnou chtěl něco, na čem pracovala. „Já - já nevím...“ Začal pomýšlet na odmítnutí nabídky. Klogg zpozoroval, že se jeho výraz změnil ze šťastného na nejistý, a ovinul levou paži kolem jeho ramen.
„Ale no tak, Klyde,“ začal, „ona si jí vždycky může nadělat víc! A ty jí budeš konečně moct dát tu laboratoř. No tak, co na to říkáš?“ natáhl k němu pravačku a čekal na potřesení rukou, které by jejich dohodu stvrdilo. Klyde shlédl na jeho pařát a hlavou mu probíhaly značně protichůdné myšlenky.
„Tak... tak dobře... přinesu ti ji...“ souhlasil nakonec a stiskl Kloggovi ruku. Na Kloggově tváři se objevil nepoctivý, spokojený úsměv a vzal sklenici pastelíny Klydovi z klína. „Tohle dostaneš, až budu mít svou morušovici. Budu čekat...“ S tím vyšel ven a nechal Klyda samotného s jeho nejistotou, zda to bylo správné rozhodnutí.
2. kapitola
„Ahoj... jak to... jak to jde?“ pozdravil Klyde a ze strany pozoroval, jak Kork pečlivě odlévá chemikálie a mísí je ve velké kádince.„Klyde, jestli jsi přišel jenom proto, aby sis popovídal, ráda bych, abys zas odešel. Nemám na povídání čas...“ odbyla ho Kork, zatímco zapisovala poznámky o reakcích na velkou tabuli.
„To ani ne...“ zavrtěl hlavou Klyde a sledoval, jak Kork zase slévá nějaké tekutiny. „Jen jsem se chtěl zeptat, jak jsi na tom s tou... morušovicí...“ Přitiskl k sobě ukazováčky. Už teď měl výčitky svědomí, že souhlasil s Kloggovým návrhem, a když stál přímo vedle ní, bylo mu ještě desetkrát hůř.
„Jo tohle? Už jsem vychytala skoro všechny mou-“ Kork se zarazila a ohlédla se na něj přes rameno. „Jak vůbec víš o morušovici?“ Otočila se na Klyda, který tváří v tvář jejímu podezřívavému výrazu ztuhl.
„A... mmm... ř-řekl mi o ní Hoborg...“ odpověděl ve snaze skrýt nehezkou pravdu.
Laborantka si založila ruce na prsou a začala pomalu klepat levou nohou o zem. „Opravdu? Hoborgovi jsem o ní ještě neřekla...“ pronesla mrazivě.
Ale ne... Klyde rychle přejel zrakem po malé laboratoři v naději, že se mu nabídne nějaká výmluva. Nenabídla. „Ummm...“ Uhnul Korčinu pohledu a sklopil oči na nervózně pobrnkávající prsty.
„Jediná bytost, které jsem o ní řekla, je totiž...“ Mladík zavřel oči a čekal na odhalení jeho přetvářky. „...Kat.“ Oční víčka se mu překvapením rozlétla dokořán.
„V-vážně? Kat o tom ví taky?“ zakoktal se. Kork si ruce v rukavicích založila v bok a vzdychla.
„Říkala jsem jí, ať to nikomu neprozradí... Asi jsem podcenila její prořízlou hubu,“ zamumlala rozladěně. Klyde k ní sebevědomě přistoupil blíž, teď když věděl, že o morušovici ví jedna z jeho nejlepších kamarádek.
„No jasně, to byla Kat, hehe... A - a na co vůbec ta morušovice je?“ zíral na jednu z broušených lahviček, která obsahovala zlatě hnědou tekutinu, s nenápadným štítkem „extrakt z moruší“.
„Chápej,“ začala Kork, „moruše obsahují nějakou látku, nejsem si úplně jistá jakou, která je činí nejen chutným ovocem, ale i bohatým zdrojem energie. Není lehké ji získat, ale až přijdu na nějaký účinný způsob, chci ji podávat slabým nebo nemocným Hooďanům, aby zas měli sílu do života.“ Vykládala se zaujetím, ale zároveň obezřetně pozorovala, jak Klyde lahvičku sundal z poličky a se zájmem si ji prohlížel.
„To je úžasný...“ zašeptal a sledoval, jak flakónek krásně láme světlo. Nenapadalo ho, proč by něco takového Klogg chtěl mít... vždyť nevypadal slabě ani nemocně.
„Klyde...“ zaslechl Kork promluvit.
„Ano?“ neodtrhl oči od zlatohnědé látky.
„Já ti lhala...“ Lékařka si všimla, jak se při těch slovech Klydovy oči rozšířily a na obličeji se mu objevil zmatený výraz. „O morušovici jsem Kat nikdy neřekla... Jediná bytost, která to doopravdy ví, je... Klogg...“ Mladík ztuhl a Kork k němu přišla blíž. „Klyde, vrať mi tu lahvičku... teď hned,“ požádala ho. „Netuším, co ti Klogg namluvil... ale ihned mi ji vrať,“ natáhla ruku před sebe.
Klyde se ani nepohnul. Mohl jí ten flakónek vrátit a Kloggovi pak lhát; v tom případě by jí nikdy nepostavil novou laboratoř...
Jenže on to neudělal.
„Klyde! Stůj! Vrať se sem dolů!“ vykřikla Kork a rychle vypila trochu léku, který ji vrátil zpátky do původní velikosti.
„Je mi to líto, Kork!“ zakřičel Klyde přes rameno a vyběhl po schodech do Galerie.
„Klyde!“ naposledy zaječela laborantka a bezmocně sledovala, jak její maličký přítel mizí za zdí Laboratoře, kde ji nechal s mnohem více práce, než měla ráno.
3. kapitola
„Kvůli čemu... kvůli čemu tohle doopravdy dělám?“ zeptal se sám Klyde sám sebe. Seděl pod morušovníkem, zíral na flakónek v pravé ruce a levou se drbal zezadu na hlavě. Jeho svědomí mu nedalo na chvíli pokoj a se zavřenýma očima ho nutilo znovu a znovu mít před sebou Korčin obličej plný paniky, když utíkal s její prací. Dlouze vzdychl a stiskl velké červené tlačítko na levé straně své hrudi. V nadbřišku se mu otevřela dvířka a on dal morušovici dovnitř, načež je zase zavřel. Pak si přitáhl nohy pod bradu, obejmul je pažemi a začal přemýšlet, co má dělat dál.Pořád to můžu napravit, pomyslel si. Zatřásl hlavou a znova zavřel oči. Co to vůbec dělám? položil si otázku, na niž si nedokázal odpovědět.
„Klyde?“ ozval se zleva dívčí hlas. „Jsi v pořádku? Vypadáš nějak ustaraně.“ Klyde ten hlas poznal a trochu ho uklidnilo, že patřil jeho kamarádce. Otevřel oči.
„Opravdu? Ne, to... to nic není, vážně... Kde je Kat? Vždyť je pořád s tebou, ne?“ zeptal se Mongoose. Dobře věděl, že ty dvě se téměř nikdy nerozdělily, protože Kat byla první, kdo Mongoose přijal takovou, jaká byla. Většina Hooďanů se na ni dívala skrz prsty, hlavně kvůli chlupatému ocasu, který jí dal Hoborg.
„Kat, ta je v Chodbě zápisů. Hledá něco o motýlech,“ informovala ho Mongoose s milým úsměvem. Klyde přikývl, když si vzpomněl, že Kat a Mongoose se snaží chytit několik motýlů, které našly. Vyrobil jim několik sítěk, ale ještě se nedostal k tomu, aby jim je dal. „Opravdu vypadáš smutně... Určitě tě něco trápí,“ přisedla si k němu dívka.
„Ne, nic mě netrápí, všechno je... v pořádku...“ pokusil se mladík Mongoose uklidnit, ale moc se mu to nedařilo. Něco ho totiž rozhodně trápilo.
„Ale kdepak,“ ozval se nepříjemný hlas z vršku morušovníku, „všechno v pořádku není. Ještěs mi nedal, co jsem chtěl... Klyde...“ Jmenovanému se rozšířily oči. Mongoose se rychle odtáhla od kmene morušovníku a snažila se co nejrychleji dostat pryč. V koruně stromu totiž seděl Klogg s tím svým křivým úšklebkem a posměšně je pozoroval.
„K-K-Klyde! Utíkej! To je Klogg!“ Mongoose se konečně postavila a obrátila se k Dynamitové boudě, ale než se stačila rozběhnout, Klogg ji popadl za ocas.
„Je mi líto, ale nepusstím tě, dokud mi tady Klyde nedá něco, co kvůli mně ukradl,“ zasyčel jí do ucha.
„C-cože? Klyde, ty jsi něco ukradl? Prosím tě, pusť mě...“ vysypala ze sebe rychle Mongoose.
Klyde mohl Kloggovi říct, že morušovici nemá. Mohl přijít na něco, čím by všechno napravil.
Jenže... on to neudělal.
„Fajn... hlavně ji pusť...“ souhlasil roztřeseně a vyndal si z hrudního koše Korčinu morušovici. Klogg se usmál a pustil Mongoosinu oháňku.
„No vidíš, tak těžký to zas nebylo, ne?“ nadhodil, zatímco šel ke Klydovi. Mongoose padla na všechny čtyři, rychle se však zvedla a uháněla pryč sehnat pomoc.
Proč tohle dělám? bušilo Klydovi v hlavě, jak se Klogg přibližoval. Myslí se mu míhaly myšlenky na dobro i zlo.
Některé věci prostě napravit nemůžu...
4. kapitola
„Kat,“ zavolala Kork do dlouhé chodby, „neviděla jsi tu Klyda?“ Čekala na kamarádčinu odpověď. Od té chvíle, kdy Klyde zdrhl z její laboratoře s morušovicí v ruce, se ho horečnatě snažila najít. Po vyčerpávajícím pobíhání se na ni konečně usmálo štěstí a v Chodbě zápisů narazila na jednu ze svých kamarádek. Jenže Kat na její otázku nereagovala, dokonce nijak nereagovala ani na Korčinu samotnou přítomnost. Vypadalo to, že je hluboce začtená do povídání o Ogdillovi. „Haló? Kat, posloucháš mě vůbec?“ přistoupila k ní Kork. Připadalo jí, že zírá na písmo. „Kat?“ zamávala jí rukou před očima, ale jako by mluvila do vzduchu. „Kat, ty zase spíš s otevřenýma očima?“ Dívka neodpověděla, jen potichoučku zachrápala. To byla pro Kork poslední kapka. „KAT!“ zařvala.Kat poplašeně vyjekla a přepadla dozadu. „Jau... se tu snažím... číst,“ zamumlala. Laborantka protočila oči v sloup.
„Kat, nevidělas tu Klyda? Má něco, co mi patří a potřebuju to vrátit,“ zeptala se jí.
„Jóó, Klyda? Waka waka waka waka...“ Kat vyskočila na nohy. „Co ukrad? Tvý srdce? Hm? Hmmmm? Tak ho jdem - AUU!“ vřískla, když jí Kork dupla na nohu.
„Kat, myslím to vážně. Klyde by mohl udělat něco, čeho bude později litovat,“ naléhala na ni.
Najednou uslyšely křik. „Kat! KAT! Rychle poběž!“ bez dechu připádila Mongoose. Kork se rozšířily oči, Kat měla pětivteřinové zpoždění.
„Co se stalo?“ spěchala jí lékařka vstříc.
„Klyde... Klyde...“ supěla Mongoose, „...Klyde... ukrad... nějakou... Klogg!“ lapala po dechu.
„Klyde ukrad nějakou Klogg?! To zní smrtonosně!“ vykoukla Kat zpoza Kork. Pak si všimla, že laborantka zaťala pěsti.
„Ten osel! Kope si vlastní hrob!“ procedila Kork mezi zuby a vyběhla z Chodby zápisů. Kat s Mongoose jí stačily jen ke vchodu.
„Je u morušovníku!“ zavolala na ni ještě Mongoose.
Proč tohle děláš?
5. kapitola
„Kloggu?“ ozval se Klyde váhavě, když si jeho starší bratr už hodnou chvíli zálibně prohlížel lahvičku se svým starým známým křivým úšklebkem.„Co zas?“ zamručel Klogg.
„Jen... jsem se chtěl zeptat, na co to potřebuješ... A kdy mi dáš tu pastelínu, cos mi slíbil?“ Kloggův úsměv se ještě roztáhl, pak přešel ke Klydovi, jednou paží ho objal kolem ramen a druhou rukou mu zlatohnědou tekutinu podržel před očima.
„Vidíš tohohle drahouška, hm? Když ho vypije nějaký slabý Hooďan, vrátí se mu síly... A teď si představ, co udělá s někým, kdo už tak je silný.“
„Ale ty přece nejsi slabý... ani nemo-“
A pak mu konečně docvaklo, proč Klogg morušovici vlastně chtěl. Odtáhl se od něj a ustoupil o několik kroků dál. „T- ty chceš... provést něco zlého, že ano?“ vypravil ze sebe mělce.
„No teda, někdo tady na to přišel...“ řekl Klogg pobaveně.
„Takže ta slíbená pastelína...“ Klydovi se třásl hlas. Klogg se znovu zadíval na flakónek ve své ruce a ďábelsky se usmál.
„Musím snad dodržovat sliby, které jsem dal Hoborgovu výtvoru?“ odvětil. Pod Klydem se podlomila kolena, nemohl tomu uvěřit. Klogg ho využil, nechal ho odvést špinavou práci, stáhl ho prakticky na svou úroveň!
„A teď se podíváme, co tenhle drahoušek dove- au! Co to-?“ zasyčel a sebral ze země malý kámen, který ho trefil do hlavy.
„Jestli tu morušovici ihned nepoložíš, přistane ti na palici něco ještě většího,“ zavrčela Kork rozlíceně. Nejenže Klogg lahvičku už měl, ale Klyde mu ji na jeho příkaz opravdu dal! „Doufám, že si z toho něco odneseš, Klyde,“ procedila mezi zuby. Jmenovaný sklopil zrak, nedokázal se jí podívat do očí. Ano, byla to všechno jeho vina...
„Dej mi to, Kloggu. Teď hned,“ přikázala Kork, natáhla ruku před sebe a nebojácně učinila několik kroků ke Kloggovi. Zastavila se sotva metr od něj, ale on jí nevěnoval žádnou pozornost. Místo toho se jen nepatrně usmál a odzátkoval flakónek.
„Chceš to zpátky, co? Fajn, ale nejdřív ti dám tohle...“ a s tím na jeden hlt vypil celý jeho obsah a vymrštil ruku dopředu. Kork i Klyda zastihl nepřipravené.
„Ne, počkej, to -! ...grh...ha...ah...“ Agónie nedovolila lékařce dokončit větu.
Klyde stále klečel na zemi, oči plné nevíry a hrůzy. A za tohle můžu jen já... prolétlo mu hlavou a roztřásly se mu ruce. Obrovská síla, kterou teď Klogg získal, prakticky zdvojnásobila to, co už měl. Umožňovalo mu to dělat věci, které nikdy nedokázal. „Odvedl jsi skvělou práci, štěně,“ usmál se Klogg. Kvůli téhle nestvůrné síle projela jeho paže přímo skrz Korčino tělo.
Některé věci prostě nemůžu napravit... pomyslel si Klyde otřeseně, jak zíral na následky svých činů.
6. kapitola
Klyde ze sebe nedokázal vypravit ani slova, když sledoval tu příšernou scénu. Na Kloggově tváři se rozšiřoval ten starý ďábelský úsměv; chytil Kork za rameno a vytáhl z ní svou pravačku. Doktorka padla na zem a bolestí se zkroutila do klubíčka. Ruce ovinula kolem prsou a pevně semkla oční víčka.„Tohle děcko by vážně zasloužilo... co myslíš?“ sklonil se Klogg, aby viděl tiše trpící Kork do tváře. „Rád bych tu zůstal a trochu si popovídal,“ narovnal se, „ale čeká na mě jedna koruna. Uvidíme se, Klyde! A díky za pomoc!“ zachechtal se na cestě pryč. Klyde zůstal omráčeně, nehnutě stát, dokud ho potlačované zasténání nevrátilo zpátky do reality.
„K-Kork!“ vykřikl vyděšeně, vymrštil se na nohy a přiskočil ke zraněné Hooďance. „Kork?“ přiklekl k ní. „Jsi v pořádku -...“
„Běž, Klyde...“ procedila Kork mezi zuby a ještě těsněji obemkla ruce kolem hrudi. Mladík takovou reakci rozhodně nečekal.
„A-ale ta rána v hrudníku tě...“ zakoktal vystrašeně. Laborantka se pokusila vzhlédnout, ale neuspěla a jen přitiskla hlavu na prsa.
„Ty pako... Běž napravit, co sis navařil... Na mě nezáleží... Běž zastavit Klogga,“ vypravila ze sebe. Klydovi se rozšířily oči.
„Ale mně na tobě záleží... Nech mě aspoň vzít tě do bezpečí!“ naléhal a doufal, že Kork bude souhlasit. Ona však neodpověděla a až po chvilce zopakovala:
„Běž napravit, co sis navařil.“
„Tak fajn,“ přikývl náhle Klyde a jedním ladným pohybem zvednul Kork ze země, vzal ji do náruče a namířil si to k Jeslím.
„Ááá! Ne! C-co si myslíš, že děláš, ty - a - argh!“
„Řeklas, ať jdu napravit, co jsem si navařil,“ zopakoval mladík její dřívější slova. „A začnu s maličkostma, kupříkladu dostat tě do bezpečí.“ Nedokázal ve svém hlase skrýt, jak krutě zranění jeho přítelkyně bolí i jej. Váhavě mrknul dolů, aby viděl, co na to Kork. Ta však jen zavřela oči a potichu snášela muka každého kroku. Pak mu zrak sjel na tmavou díru v jejím hrudníku, která občas vykoukla zpod křečovitých paží. „Kork, moc mě to mrzí...“ hlas se mu třásl, otevřel dveře do Výbušné boudy.
„Radši si ukousni jazyk... pomůže to asi stejně,“ napomenula ho lékařka.
„Ale i tak mě to mrzí. Za tohle všechno můžu jenom já,“ posmutněl.
„Ne... vlastně za můžu i já,“ zamumlala Kork. „Neměla jsem tu morušovici vůbec dělat, natož ji prozradit Kloggovi.“ Stavitel si ji soucitně prohlédl.
„Co kdybysme za to mohli oba dva?“ navrhl nakonec.
„To si ještě rozmyslím...“ otevřela Kork jedno oko. Klyde šťastně dorazil do Jeslí a narazil tam na Mongoose a Kat. Běžely se schovat, jakmile uslyšely, že Klogg je nablízku, a mladík vděčně nechal Kork v jejich péči.
Já to napravím... pomyslel si na půl cesty k Hoborgovu zámku. Přísahal si, že kvůli Neverhoodu odvede dobrou práci.
7. kapitola
„Mm, Kat? Mám pocit, že Kork je na tom moc špatně,“ zírala vystrašená Mongoose na lékařčin obličej, zrůzněný bolestí. Přitom si nervózně hrála se svým dlouhým, huňatým ocáskem a čekala na kamarádčinu odpověď. Nic se však neozvalo. „Kat?“ otočila se ke vchodu, kde Hooďanka stála na stráži. Ta na to nic neřekla, a Mongoose došlo, že zase usnula s otevřenýma očima. Byl to s ní kříž: byla tak hyperaktivní, že usínala vestoje, i s očima otevřenýma. Mongoose stiskla prostřední tlačítko na své hrudi, čímž odklopila větší kruh pod ním. Z nově vzniklých dvířek vyňala malý oblázek a s omluvným zamumláním „Promiň...“ ho hodila Kat na hlavu.„Éé? Co se děje? 'Smě volala, Mongoose?“ probírala se dívka pomalu. Jmenovaná výmluvně ukázala na Kork, která právě křečovitě sevřela svůj hrudník a v návalu bolesti se překulila na bok. Kat se na ni podívala a jen co noha nohu mine se k ní vydala. „Ále neboj...“ protáhla usměvavě. „Dyť je v pohodě.“
„Copak nemáš oči?!“ odporovala slečna s ocáskem. „V-vždyť se na ni podívej! Jasně že není v pohodě!“ hledala v obličeji své kamarádky známky normality.
„Kdepák, koukni, už je támdle,“ ukázala Kat prstem.
„Co-cože? Kdy se tam dostala?“ zakoktala se Mongoose. Kork totiž stála na nohou a snažila se jít, i když to znamenalo opírat se ramenem o zeď Jeslí a ještě více utrpení pro její hruď. „K-Kork! Počkej, stůj! Nikam nechoď-!“
„Kam... kam šel?“ zachraptěla Kork odhodlaně.
„Jó, pan Waka waka waka šel hledat Klogga a tak vůbec, takže je nejspíš v Ho-tatíkově zámku...“ odvětila Kat nadšeně. Mongoose se vyškrábala na nohy a pokusila se lékařku zastavit.
„Prosím tě, Kork, dej si říct! To zranění tě musí hrozně bolet a navíc -“
„Pokud vím... tak co se zranění týče... mám mnohem větší zkušenosti... než ty...“ zasyčela dýchavičně Kork a umíněně pajdala dál. „A taky... mu musím pomoct.“ Doktorka se zhluboka nadechla a stiskla červený knoflík na svých prsou. Z otvoru těsně pod hrozivou dírou vyndala smotaný obvaz a ovázala si ho kolem hrudníku.
„Kork...“ zamumlala Mongoose nešťastně.
„Zakřičte jupí, protože pan Waka waka wakalička není naší drahé Korčince tak docela šumafuk! Jjj-“
Kork mrštila po Kat svůj vlastní kámen.
„Drž zobák, ty krávo!“ zasykla zostra a napůl se narovnala, aby mohla vyjít z Jeslí. „Musím mu pomoct... Je to taky moje vina...“ zamumlala si pro sebe, když opatrně zamířila k Fialovému tunelu. Tady to máš, Klyde. Spokojenej? Teď za to můžeme oba... pomyslela si při vzpomínce, kdy ji mladík žádal o společnou vinu. „A takhle je to vždycky,“ brumlala si cestou ve tmě, „takový jsi, Klyde. Pořád stavíš problémy...“
8. kapitola
Výtah se rozjel nahoru a Klyde ten čas využil na přemýšlení, co teď udělá.Jak mám Hoborgovi říct, že jsem nejen někoho zranil, ale taky dopomohl Kloggovi zpátky k moci? lámal si hlavu. Náhle se výtah zprudka zastavil, jako by někdo vyhodil pojistky. Sice dojel do patra, kam Klyde potřeboval, ale dveře ne a ne se otevřít. Mladík na ně zabušil: „Hoborgu, jsi tam? Hoborgu! Slyšíš mě?“
Zvenčí se ozvaly kroky. U výtahu se zastavily a kabinku naplnil skřípavý zvuk, ze kterého nabíhal husí kůže.
„Heh. Hoborg tě neslyší… ale já jo,“ zazněl posměšný hlas. A cosi neuvěřitelně silného se vklínilo mezi dveře a rám a roztáhlo je kousek od sebe. Tou škvírou bylo vidět Kloggovu postavu. „Že je to úžasný, Klyde?“ zasmál se. „Předtím bych tohle nedokázal!“ Jmenovaný o krok ustoupil a zády narazil do zdi.
„C-co jsi udělal – Hoborgovi?“ odvážil se zeptat. Klogg překvapeně zamrkal a na moment na něj zíral, pak se však zlověstně usmál.
„Víš, být tebou, tak si radši dělám starosti o sebe…“ zavrčel s úsměvem. Klyde se podél zdi odtáhl na opačný konec výtahu a jeho starší bratr zatlačil dveře až k druhé straně futer. „Tak co?“ vstoupil do kabinky a puštěné dveře se za ním rezolutně zabouchly. „Co budeš dělat? Jsem na tebe zvědavý…“ naklonil hlavu na stranu. „V podstatě máš dvě možnosti.“ Zvednul jeden ze svých ostrých, zahnutých pařátů. „Pokud se mi vzepřeš, nebude mi dělat nejmenší problémy roztrhat tě na cucky. V opačném případě bys mi mohl sloužit jako svému novému králi. Tak co si vybereš, hmmm?“
„Ne…nemůžu tě přijmout za svého krále… To bych zradil Hoborga a -“
„Dyť si svý přátele zradil už tak!“ zavyl Klogg. Klyde sklopil oči k zemi – měl pravdu…
„Tak víš co?“ došla Kloggovi trpělivost. „Dokud se nerozhodneš, zůstaneš tady.“ A s tím zase roztáhl veřeje a vyšel ven z kabiny. „Nashledanou!“ zachechtal se a za hlasitého prásknutí ponechal Klyda ve společnosti jeho svědomí.
Na cestě zátky si všiml blikajícího světýlka jedné kontrolky. „To snad ne… V mém Zámku… je vetřelec?!“
9. kapitola
„Běžte pryč… ksakru…“ zavrčela Kork a opatrně vylezla z křesla transportéru. „Nedovolila jsem vám jít za mnou,“ zamračila se na své stopařky.„Promiň mi to, Kork…“ svěsila hlavu Mongoose. „Já šla za Kat… nechtěla jsem být sama…“ Lékařka vzdychla v duchu „je mi to jasné“.
„Jé, podívejte se na tohleto, holky! Takovej hezkej… nó, telka!“ zasmála se Kat. „Pojď, na něco se kouknem, Lupíku,“ podívala se na vršek své hlavy.
„Bééé…“
„Kat,“ začala Kork nebezpečným tónem, „proč sis proquatera s sebou musela vzít tohleto? Konáme velmi závažný úkol!“ zírala nepřátelsky na fwovečku, přilepenou izolepou na dívčinu hlavu.
„Lupík je tajný agent a je móc závažná fwovečka!“ ohradila se Kat a poplácala zvířátko po hlavičce. Kork protočila oči v sloup a položila si ruku na zafačovanou hruď. Bolest sice polevovala, hlavně díky obvazům, ale Katiny šaškárny ji štvaly mnohem víc.
„Mm, holky? Výtah je rozbitý…“ ukázala Mongoose na tlačítko tvaru šipky, které předtím bezúspěšně stiskla. Dveře se měly otevřít, nic se však nestalo.
„Vej… Vejtah?!“ zpanikařila Kat. „Počkej, von je rozbitej? No UF! Líbám zem úlevou!“ otřela si čelo a Lupíkovy nohy rukou. Fwovečka na to nic.
„Ne, ty slepice… to je špatný… teď budeme muset…“ Laborantka si skousla ret a nakvašeně kopla do dveří výtahu svou gumovou botou.
„Přesně tak, Korčíku, vybij si vztek na tom pitomym vejtaháku! Á bum!“ bouchla Kat pěstí do zdi. Pod knoflíkem výtahu se objevil zvláštní otvor. Všechny tři zmlkly a zaraženě na něj koukaly.
„Počkejte chvilku…“ napadlo něco Mongoose a stiskla prostřední tlačítko na své hrudi, které opět otevřelo kruh pod ním. Dívka ze sebe vyndala malou větvičku.
„Budeme opejkat buřty?“ strčila Kat do Kork, která ji ignorovala a jen pozorovala, jak Mongoose strčila dřívko do díry a trochu s ním zakroutila. Klik! Dveře výtahu se otevřely.
„K-Klyde?!“ uskočila Mongoose poděšeně. Mladík užasle vzhlédl a odlepil se od zdi, vida své kamarádky.
„M-Mongoose? Kat? …Kork?...“ všiml si bandáží omotaných kolem laborantky. Náhle ho přes ksicht přetáhla Korčina gumová rukavice.
„A ty tu jen stojíš a lituješ se! Seber se, ty babo!“ nařkla ho.
„A-ale…“ mnul si Klyde rozbolavělé tváře, „Klogg má Hoborgovu korunu!“ Mongoose málem omdlela. Kat deset vteřin trvalo, než si uvědomila plný dopad jeho slov. Kork jen vzdychla a vešla do výtahu.
„Tak jdem, než bude pozdě,“ pronesla velitelským hlasem. Mongoose Kork následovala, ale Kat začala couvat do rohu místnosti. „Kat, okamžitě sem pojď a nedělej scény,“ nařídila doktorka.
„Ani náhodou, Korčulo! Vy si jeďte krabicí smrti, já půjdu po schodech… é, po okně,“ opravila se Kat. „Jdeme, Lupíku!“ Kork se natáhla a za triko Kat vtáhla do přecpaného výtahu. „Ne! Né! Vejtahy jsou ošklivý a strašidelný! Ne! Spadnou s náma a my s tím nebudem moct nic dělat! Pusťte mě, nemůžu dejchat! WAGH!“ vyšilovala klaustrofobička, jak se ji Kork s Mongoose snažily udržet na místě. Nakonec se pověsila Mongoose za krk a nervózně se rozhlížela po stísněném prostoru. Když se dveře konečně otevřely, vylítla z nich jako neřízená střela a Mongoose vyběhla za ní.
„Pfft… myslíš, že tohle bylo strašidelný? Jen počkej na Klogga,“ odfrkla si Kork a v čele týmu zamířila do Trůnní místnosti.
10. kapitola
„Ty tupoune!“ zaječela Kork a zabouchala do dveří vedoucích do Hoborgova trůnního sálu.„Co, co jsem zas provedla?“ podrbala Kat Lupíka na své hlavě po hlavičce.
„Chová se jako puberťák,“ zavrčela laborantka a znovu práskla pěstí do dveří. „Klyde, na tvý hrdinství tu nikdo není zvědavej!“ zakřičela skrz ně. Vzápětí zalapala po dechu, chytla se za hruď a podle veřejí se sesunula na podlahu.
Mongoose jí okamžitě přispěchala na pomoc. „K-Kork…“ zkusila najít slova, kterými by doktorku utišila.
Na druhé straně barikády Klyde pustil šroubovák, který nacpal do pantů, aby se nemohly otevřít. „Mrzí mě to, Kork, fakt…“ zašeptal si pro sebe, „ale nemůžu tě do toho tahat.“ Opřel se o dveře předloktími, když tu za sebou zaslechl tleskání. Otočil se a našel jeho zdroj nahoře, na Hoborgově trůnu. Tam se kromě ztuhlého krále roztahoval i Klogg a nadšeně aplaudoval.
„Bravo, Klyde, bra-vo!“ pochválil ho a seskočil ze slušné výšky dolů. V ruce svíral flakónek se zbytečky zlatohnědé tekutiny. „Dámy a pánové, všichni mí následovníci! Rád bych vám všem ze srdce poděkoval za tuto krásnou cenu, ovšem nejvíce musím děkovat tady svému drahému příteli Klydovi,“ uklonil se směrem k mladíkovi, „protože kdyby jeho nebylo, nikdy bych se sem nedostal.“ Klogg se pobaveně zašklebil a ukončil svůj proslov k neexistujícímu publiku.
„Pro tebe nejsem žádný přítel,“ odsekl Klyde a sevřel pěsti.
„Ale jasně že seš,“ obrátil se mutant na Hooďana a vyšel mu vstříc. „Jen a jen díky tobě se ze mě stal král Neverhoodu s touhle novou silou. Kdyby ti na tý krávě záleželo, nic bys pro mě neukrad. A to je u mě přítel,“ vysvětlil Klogg.
„Ne, to ne… to není pravda,“ zamumlal Klyde.
„Ale no tak. Nezapírej to, Klyde, to nemám rád.“
Síní se rozlehla další rána na dveře, až se oba bratři překvapeně otočili.
„No tyjo, ta se jen tak nevzdá, co?“ potřásl starší z nich hlavou a vydal se zpátky k Hoborgovu trůnu. Tam zvedl korunu, která se povalovala na prvním schodu, a namířil ji na Klyda. „Co bys řek na to, abys vládl tomuhle světu?“ zeptal se se zlými světýlky v očích. „Potřebuješ jen odznak krále,“ navrhl.
Stavitel jen civěl na zlatý klenot a usilovně přemýšlel. Když si ho nasadí, změní se na mocichtivého tyrana. A to se mu opravdu nechtělo. „Nejsem tak pitomej jako ty,“ zavrtěl hlavou.
Klogg se zamračil, podíval se na korunu ve svých spárech a pak na Hooďana kus od něj. „To je škoda. Byl by z tebe tak dobrej pomocníček… No nevadí, prostě si udělám novýho, co? A přidám do něj i trochu morušovice,“ zachechtal se spokojeně a vytřásl z koruny zrnko života. Pak odzátkoval lahvičku a poslední kapku nechal stéct na semínko. Klydovi se rozšířily oči. Nemohl dopustit, aby Klogg vytvořil novou bytost, a zvlášť ne zlou! Přiskočil ke dveřím, vytáhl z nich šroubovák a vší silou ho mrštil po Kloggovi. Ten upustil semínko ze zasaženého pařátu a zrnko spadlo zpátky do koruny.
„Jaůů!“ vřískl mutant bolestí, odhodil klenot a jeho tvář nabyla výrazu vzteklého pitbula. „Tak tohohle budeš litovat!“ zasyčel a zamířil přímo k odbojnému Neverhooďanovi. „Roztrhám tě na kousky a předhodím tě kraboušům, a pak se uvidí, kdo má navrch!“ Než však stihl cokoli udělat, za rameno ho popadla cizí ruka.
„Jen škoda, že já už dobře vím, kdo tady má navrch,“ zabručela Kork. Klogg se bleskově otočil a jeho ksicht se tak důvěrně seznámil s lékařčinou pěstí, že jeho let zastavil až podstavec Hoborgova trůnu.
„Zásah! Tak tomu říkám K.O.!“ vypískla Kat a nadšeně objala Lupíka, div ho nerozmáčkla. Mongoose hbitě skočila po lesklé koruně, avšak Klogg byl rychlejší.
„Copak bys chtěla?“ zazíral vychytrale na vystrašenou dívku.
„Uch… vlastně nic,“ odpověděla Mongoose a svým ocasem mu vyrazila klenot z rukou. Kat ho o kousek dál lehce chytila.
„Hurá, postřeh!“ vyvřískla vítězoslavně.
„Hrrm,“ zamručel Klogg a přejel zrakem po čtveřici Hooďanů, kteří jeho velkým plánům stáli v cestě. „Tak tohle nebylo nic moc,“ řekl, nespokojený jednak s délkou bitvy, jednak s jejím výsledkem. Pak ho však něco napadlo a na rtech se mu usadil ten samý křivý škleb, který už pěkných pár dní Klyda pronásledoval jako noční můra. „Ale na tom vlastně nezáleží…“ přistoupil k nejbližšímu sloupu, který podpíral rozložitou střechu s horními patry. „Mám dost síly na to, abych rozbořil celý zámek a vás pohřbil pod jeho sutinama.“ Naposled otočil hlavu na Kork. „Chci ti poděkovat, žes mi připravila takovej skvělej enrdžy-drynk. A tobě, Klyde, žes mi ho ukrad. Bylo mi potěšením s vámi pracovat, škoda, že to musí takhle skončit,“ zasmál se, pevně pilíř sevřel a trhl jím.
Sloup se ani nehnul. „Co to –“ Klogg se ho znovu pokusil strhnout, bez výsledku. „Co se to tu děje?! Síly jsem měl dost!“ zakřičel rozhořčeně.
„Aha, takže to vypadá, že nás přece jen nezradil. Dobrá práce, Klyde,“ ukázala Kork zmatenému mladíkovi vztyčený palec.
„Co to kecáš?“ domáhal se Klogg pravdy.
„On ti to neřekl? Já mu totiž rozhodně říkala, že morušovici ještě nemám hotovou, takže má pořád nějaké mouchy,“ vyžívala se lékařka v Kloggově reakci.
Mutant přivřel oči a střelil po mladém staviteli vražedným pohledem. „Tohle mě nezastaví… To já jsem dědic Neverhoodu, já mu budu vládnout… a nejdřív zabiju každého z vás!“ slíbil Klogg a utekl.
„No tak to bylo lehký jako facka!“ zasmála se Kat a šťastně vyskočila do vzduchu.
Epilog
Otrávený povzdech, to bylo to první, co Klyde zaslechl, když vystoupil z BOBBY stroje. Zvědavě po očku nahlédl do laboratoře. Ještě nevěděl, jestli ho Kork dokáže po tom všem vystát.„Ah-ahoj, Kork, jak se vede?“ pozdravil po malém zaváhání. Laborantka po něm střelila pohledem přes rameno a začala umývat stůl po svém posledním pokusu.
„Klyde, to kecání jsme snad už skončili, ne?“ zavrčela. Mladík si promnul šíji.
„Promiň, děje… děje se něco? Vypadáš nějak naštvaně –“
„Po tom ti nic není,“ přerušila ho doktorka. „Běž pryč.“ Zacinkalo sklo několika lahví, které zasouvala zpátky na své místo.
Klyde k sobě přitisknul ukazováčky a o krok ustoupil. Náhle mu však padl do oka útržek papíru s naškrábaným „Pozn.V-Ú,zp.reg.“.
„Co to… co to znamená?“ ukázal na lístek. Kork po něm chňapla a ukryla si ho v hrudním koši.
„Už jsem řekla. Po tom ti nic není,“ odsekla. Pak si založila ruce v bok a přejela stavitele nepřátelským pohledem. „Klyde, co tu pořád chceš?“
Klyde sebou škubl a s nepříjemným pocitem, že tu opravdu není vítán, si odkašlal.
„No, víš, Kork… Chtěl jsem se ti… chtěl jsem se ti pořádně omluvit za to, co se stalo. A říct, že mě to fakt mrzí,“ vyslovil konečně to, co ho užíralo už pěkných pár dní. „Jestli mě nenávidíš, je mi to jasné. Jen jsem chtěl tohle –“
„Klyde, to ne. Nemám důvod tě nenávidět. Nelíbí se mi, že jsi udělal takovou krávovinu, ale to je tak všechno,“ informovala ho lékařka. „Nemusíš se mi omlouvat za něco, za co nemůžeš.“ Stavitel hodlal odporovat, ale ona ho utnula. „A když to říkám já, tak o tom nepochybuj.“
Klyde se špičkou nohy podrbal na lýtku. „No, když myslíš…“ zabreptal s očima upřenýma k zemi. Na chviličku bylo ticho, dokud mladík nevzhlédl na Kork. „Máš… máš aspoň čas na… potřesení rukou? Víš, jako přátelské,“ navrhl nervózně a natáhl před sebe pravačku.
Laborantka chvilku přemýšlivě zírala na nabízenou ruku.
„Ale ty máš asi moc práce…“ vzal stavitel zkroušeně gesto zpět. Vtom vylétla doktorčina ruka v šedivě gumové rukavici, sevřela jeho dlaň a zatřásla s ní.
„A teď už mě nech v klidu pracovat,“ uzavřela jejich rozhovor, pustila mu ruku a otočila se zpátky ke stolu.
Klydovi to nemusela říkat dvakrát. Vyrazil ze sebe spěšné „Měj se,“ a vyběhl po schodech z laboratoře. Když se vrátil do své původní velikosti, vyšel z Radaru, opřel se zvenčí o dveře a podíval se na svou pravačku.
„Ona mě vzala za ruku a potřásla mi s ní,“ zakřenil se šťastně a trochu se začervenal.
„No jasně, ale měla rukavici a tak, takže to nebylo zas takový…“ objevila se zničehonic Kat.
„Jo, ale stejně to bylo – h-hej! Ty jsi nás špehovala!“ tentokrát stavitel zrudnul jako rak. Jeho kamarádka tanečním krokem doskákala ke schodům z jezera a přitom si prozpěvovala:
„Nemohla jsem odolat, waka waka wáka, odpor marný, Kork a Klyde! Jéééjeje!“ zakončila vesele nesmyslný popěvek. „Pojďte, můj drahý Watsone,“ zavolala přes rameno a vyběhla po stupních nahoru.
„P-p-promiň nám to, Klyde!“ vyběhla zpoza Radaru Mongoose, kde se schovávala, protože nechtěla Klydovi lézt do jeho věcí. „Jé, Kat, počkej na mě!“ zaječela a hbitě kamarádku následovala nahoru.
„Ne, ne, počkejte! Jak jste nás mohly –“ vystartoval mladík za oběma dívkami.
„To vím jen já a nikdo jiný!“ zavřískla zvesela Kat.
Zdá se, že Klyde musí vyřešit nový problém.
