Tao
Zrození Tao
„Počkej tady, Klaymene. A já ti udělám další přátele.“Hoborg vešel do Jeslí a v přesném pořadí zatáhl za několik kroužků visících ze stropu. Žebřík na druhé straně místnosti se posunul dopředu a vládce Neverhoodu po něm vylezl do druhého patra. Tam si sundal korunu a vytřásl z ní na dvacet semínek života. Věděl přesně, jak by měli jeho synové vypadat. Když mu Klogg sebral korunu (Hoborg se bezděky otřásl a přejel si rukou po hlavě, jako by se chtěl ujistit, že tam ten lesklý kus kovu pořád je), upadl do bezmocného spánku. Bezmocného, ano, ale nikoli bezesného. Za celý ten čas si stačil podobu dalších synů promyslet do všech detailů. Teď už stačilo jen hodit semínka na zem a počkat, až vypučí.
Hoborgovy nové děti se hromadily v Jeslích, dokud nepřišly na to, že když jeden z nich podrží čtvrtý kroužek, ostatní můžou vyjít ven. Klaymena, spícího u kořenů trnovníku, si sice všimli, ale nebudili ho. Vypadal, jako že se prospat opravdu potřebuje.
O něco později se Hoborg zadíval na poslední semínko ve své dlani. Odložil ho až na konec, protože vypadalo trochu pochroumaně. Hoborg ho prozkoumal zblízka a usoudil, že jeho obavy byly zbytečné. Tohle zrnko života bylo stejně životaschopné jako všechna ostatní. Se slavnostním pocitem, že tímto zakončuje stvoření Everhoodu, hodil semínko na zem.
Čekalo ho však překvapení. Ne že by semínko nevyrostlo, ono vyrostlo v pořádku, ale ta bytost... to nebyl žádný Everhooďan. Hoborg na něj koukal jako vyjevený. Tohle přece stvořit nechtěl! Řekl semínku přesně, jak má rozpučet a kdo z něj má vyrůst. Žlutá kůže a černé vlasy rozhodně v jeho instrukcích nebyly. Někde se stala chyba.
Hoborgův dvaadvacátý syn zamrkal, podíval se na svého stvořitele a rozhlédnul se kolem. Nakonec konstatoval: "Něco chybí."
"Vítej na Everhoodu, můj synu," řekl Hoborg a položil mu ruku na rameno. "Je ti dobře?" Ať stvořil kohokoli, doufal, že je v pořádku.
"Ne," odtušil mladík. "Něco chybí."
"Co chybí?" zeptal se Hoborg. Uvažoval o tom, zda se nevydařené tvoření podepsalo na intelektu jeho syna.
Mladík se zarazil. "Nevím," přiznal nakonec. Zadíval se na Hoborga a zdálo se, že ho poprvé opravdu vidí. "Promiň. Nevím, co do mně vjelo. Měl jsem pocit... ale to je jedno. Říkal jsi... Everhood?"
Hoborg se zaradoval. "Ano, Everhood je země, kde spolu budeme žít. Já jsem Hoborg, otec tebe a všech Everhooďanů. Pojď, představím vám vašeho staršího bratra."
Otec a syn slezli po žebříku dolů, kde na ně čekal jeden z Everhooďanů.
"To je dost, že jdete," usmál se na ně. "Začínaj mě bolet ruce od toho kroužku. Fíha, pěkná sukně, brácho."
Hoborg se bezděky ohlédl. Ano, jeho poslední syn měl na sobě sukni. A... boty na podpatku. Kdyby Hoborg nevěděl, že všichni Everhooďani jsou kluci, začal by pochybovat o svém rozhodnutí nazvat ho svým synem a ne dcerou. Ale to mohlo počkat.
"Tohle zviřátko," ukázal na chodící pár ozubených čelistí, "se jmenuje kroužkolapka. Když mu dáš do pusy kroužek, chytne ho a už ho nepustí."
"Ahá!" svitlo Everhooďanovi. "To mě vůbec nenapadlo. Díky, tati!"
Skrz otevřené dveře vyšel Hoborg ven, probudil Klaymena a náramně si užil svůj první proslov. Po něm se Everhooďani rozprchli do všech koutů své nové domoviny, aby je pokřtili ukrutnou pařbou.
Hoborgův poslední syn si byl dobře vědom toho, že vypadá úplně jinak než ostatní, takže se styděl jít taky. Místo toho zalezl zpátky do Jeslí a jal se je zkoumat. Váhavě podrbal kroužkolapku, která spokojeně přežvykovala čtvrtý kroužek, a vzápětí objevil, že za žebříkem do vyššího patra je díra do země. Opatrně se do ní spustil a dopadl na poštovní ostrůvek.
Z temnoty vesmíru, která ho obklopila, se otřásl. Nakouknul do poštovní schránky a po chvilce přehrabování k vlastnímu úžasu zjistil, že se v ní nachází psaní s jeho obrázkem na obálce.
Jak někdo dokázal vyhotovit tak věrný portrét bytosti, která se narodila sotva před deseti minutami, nešlo Everhooďanovi na rozum. Zlomil pečeť ve tvaru kulatého černobílého znaku, otevřel obálku a četl:
Drahá sestro,
tento dopis Ti dojde krátce poté, co se narodíš. Máš mnoho otázek a já se Ti pokusím zodpovědět alespoň některé z nich.
Jsi členkou Bratrstva Věštců. Rok co rok posíláme na pouť vesmírem stovky takových zárodků, jako jsi Ty. Mnoho světů je obydleno Věštci a mnohem víc jich ještě obydleno bude. Naše tradice trvá tisíciletí a přetrvá staletí. Tak bylo předpovězeno.
Věštec je bytost nadaná schopností nahlížet do budoucnosti i minulosti. Podle druhu vidění se Věštci dělí do tří skupin: Bílí vídávají budoucnost a minulost vzdálenou více než jejich život, Zlatí přítomnost a blízkou minulost a budoucnost a Černí zlé události. Ty jsi zčásti Zlatý a zčásti Černý Věštec, budeš tedy vídat špatné příhody, co se stanou za tvého života. Tak bylo předpovězeno.
Vím, že jsi ztratila svůj fjordský diamant. Vytrvej v jeho hledání. Až si ho nasadíš na čelo, pochopíš. Tak bylo předpovězeno.
Najdi své tao,
La Leona
„Najdi své tao…“ zašeptal. Netušil, co to slovo znamená, ale líbilo se mu natolik, že se rozhodl si ho vyvolit za jméno.
Vesele smotal dopis do ruličky a vylezl po žebříku do Jeslí. Teď, když měl jméno, se cítil o hodně sebevědoměji. Vyšel ven a rozhlédl se po svém novém domově. Byl opravdu nádherný. Jasné barvy a jednoduché tvary se tu kombinovaly s okouzlující samozřejmostí, jeho obyvatelé byli veselí a přátelští. Pobíhali po ostrově a upřímně se radovali ze života. Tao šťastně vydechnul. Ano, takhle nějak si představoval ráj.
Po dvou dnech bezcílného bloumání a náhodných pařeb se ocitnul na dlouhém mostě s trny vyčnívajícími ze země jako zábradlí. Víc než most ho ale zaujalo to na jeho konci – majestátní zámek se spoustou věžiček a obrovskou vstupní bránou. Tao od svých bratrů věděl, že právě tam sídlí Hoborg. Doufal, že mu poví něco o fjordském diamantu. A osvětlí mu, jak mohl dostat dopis tak krátce po narození.
Hoborga našel, jak sedí na trůnu a je hluboce ponořen do svých myšlenek. Anebo spí. Těžko říct s někým, kdo nemá obličej. Tao nehodlal riskovat, že přeruší královský spánek, a tak radši tiše vycouval. Než ale stihnul udělat dva kroky, zvedl Hoborg hlavu a zavolal na něj:
„Pojď sem.“ Hooďan poslušně předstoupil a zářivě se na tatínka usmál.
"Ahoj, tati," pozdravil.
„Ahoj, synu. Co tě ke mně vede?“ opáčil Hoborg. Tao měl dojem, že ho sice probudil, ale že se nezlobí. Třeba zapůsobil ten úsměv.
„Našel jsem si jméno,“ oznámil. „Odteďka jsem Tao.“
„To jsem rád, Tao,“ řekl Hoborg. "Víš, že tvé jméno znamená cesta?"
„Ne," připustil Tao, "ale dává to smysl. Říct někomu "najdi svou cestu" asi dává větší smysl než "najdi své tao"."
Hoborg se na trůnu víc narovnal a předklonil se, aby na svého syna lépe viděl. "On ti někdo řekl, abys našel své tao?"
"No," potvrdil Tao. "Tady v tom dopise. Na ten jsem se chtěl taky zeptat." Vytáhl si dopis zpod trička, kde ho nosil, ježto neměl hrudní koš, uhladil ho a podal ho Hoborgovi. Ten na něj chvíli zíral. Tao předpokládal, že čte. Kdyby měl oči, bylo by legračnější ho sledovat. Ale Hoborgův hlas měl do legrace daleko, když řekl:
"Kdo ti to dal?"
Ostrý tón Hooďana překvapil. "Našel jsem to v poštovní schránce hned potom, co jsi mě stvořil," odpověděl. "Je to něco zlého?"
"Ne ani tak zlého jako..." Hoborg se odmlčel a znovu nahlédl do dopisu. "Černý a Zlatý Věštec. Quatere, to je nadělení." Když Tao znepokojeně přešlápl, ujistil ho Hoborg spěšně: "Není to nic zlého. Jen mě to překvapilo. Mít na Neverhoodu Věštce, a to ještě Černého a Zlatého... s tím jsem vůbec nepočítal."
"Takže je pravda, co se píše v tom dopisu? Že budu vídat špatné věci, co se stanou za mého života?"
Hoborg se na Taa upřeně zadíval. Potom nahlédl do dopisu. Pak zase na Taa. Hooďana to pěkně znervózňovalo. "Myslím," řekl král Neverhoodu nakonec, "že ne. Myslím, že vidění mít nebudeš, dokud nenajdeš ten fjordský diamant.“
"Aha... a jak vypadá?" zeptal se Tao. Je těžké hledat něco, co znáte jen podle neurčitého jména.
"Pokud vím, je modrý. Tao, něco ti chci říct, tak dobře poslouchej." Hoborg udělal významnou pauzu. "Být Věštec ti teď možná přijde jako skvělá věc. Ale věř mi, není. Vidiny jsou těžké břemeno, zvlášť pokud jsi zčásti Černý Věštec. Vědomosti Věštce nejsou nic, co bych svým dětem přál."
"Rozumím," přitakal Tao. "Hádám, že toho o Věštcích víš o hodně víc než já, tak ti budu věřit. Jestli někdy najdu nějaký modrý drahokam, tak ti ho přijdu ukázat, dobře?"
"Dobře," oddechl si Hoborg. "Pamatuj, není to nic krásného ani příjemného. Nejlepší bude, když na celou záležitost zapomeneš, můj synu." Hoborg podal Taovi dopis zpátky. "Tohle si schovej pro případ, že to někdy bude potřeba. Ale moc se nad tím nezamýšlej. Takhle je to lepší."
Tao choval ve svého otce velkou důvěru, a tak se celou věšteckou záležitostí úplně přestal zabývat. Později pochopil, že to bylo naprosto správné rozhodnutí.
Zmoudření Tao
Uplynulo sedm let. Tao žil mezi Neverhooďany a nic mu nescházelo. Jeho počáteční obavy, že nezapadne kvůli své žluté kůži a vlasům, se vypařily okamžitě poté, co potkal Willieho Trombona. Dopis si schoval na bezpečném místě a už jen ze zvyku koukal po modrých drahokamech. Prostě si užíval života. Byl sice o krapítek vážnější a filozofičtěji založený než zbytek jeho bratrů, ale to mu nebránilo poznat a sžít se se světem, na který se narodil. Až jednoho dne se něco stalo... něco, co mu navždycky změnilo život.Bylo pozdní odpoledne. Tao mířil k morušovníku, aby se nasvačil. Když procházel Dynamitovou boudou, neušly mu výkřiky nadávek z druhé strany. Otočil se na Kérku, který seděl na televizi a balil špalík dynamitu.
„Co se tam děje?“ ukázal Tao na dveře na druhé straně místnosti.
„Eh, tohle?“ vzhlédl Kérka od práce. „Myslím, že Krleš zase dělá problémy… Nic zvláštního.“ A vrátil se zpět ke své výbušnině.
Tao si povzdechl a otevřel dveře ven. Naskytla se mu nepříjemná podívaná na rvačku. Kursk, známý prchlivec a rváč, klečel na zmítajícím se Krlešovi a uštědřoval mu další a další rány. Kousek opodál ho povzbuzovalo několik bratrů. Tao to nevydržel a vyběhl ven.
„Kursku, nech ho!“ zakřičel. Kursk se ohlédl. Toho využil Krleš: skrčil se a prudce vykopnul nohama, takže jeho protivník odlétl o kousek dál. Oba byli okamžitě na nohou. Kursk se rozpřáhl a počastoval brášku takovou ranou, že jeho let zastavil až kmen morušovníku.
„Dóóst!!“ zaječel Tao, až si Hooďani v nejbližším okolí museli zacpat uši. „Kursku, můžeš mi prosím tě vysvětlit, co se tady děje?“ Oslovený zrudl nad tónem, který Tao použil.
„Krleš mě urazil!“ Ostatní nadšeně přikyvovali. „Řekl, že Hoborg je-“
„Nepopisuj mi, jak tátovi nadával,“ zarazil ho Tao znechuceně. „Chci vědět, proč se rvete jako zvířata.“ Přeměřil si Kurska a ten trochu ztratil na bojovném výrazu. Tao byl sice hubeňour, ale byl vyšší. A když se rozzlobil, měl ve zvyku si stoupnout úplně blizoučko a ze své výšky pouštět hrůzu. Tuhle zkušenost Kursk už měl a netoužil po ní znova.
„No, on řekl... on byl... sprostej. Hodně,“ střelil po zhroucené postavě u kořenů morušovníku vražedným pohledem. „Prostě jsem se neudržel.“ Kamarádi ho podpořili souhlasným mručením.
„To chápu,“ pokrčil Tao rameny, „ale příště se, prosím tě, pokus líp ovládat. Ještě se uvidíme.“ S jasnou představou, jak teď přeběhl Kurskovi mráz po zádech, se k němu otočil zády a namířil si to k morušovníku. Za zády zaslechl hlas jednoho z Kurskových kamarádů:
„Teda Kursku, divím se, že si to necháš líbit. On nechápe, že Krlešovi by nejvíc prospělo, kdyby z něj někdo ty jeho nápady vymlátil?“
„Quater ví…“ zahuhlal Kursk.
Tao se ušklíbl. Jo, Quater ví. Quater ví, že Krleš prostě nebyl na Neverhoodu rád. To jeho sourozenci to nevěděli. Prosťáčci. Nedokázali pochopit, že někdo takový může existovat.
Tao došel až k morušovníku, kde napůl seděl, napůl ležel odmrštěný Krleš. U pravého oka se mu začínal rýsovat tmavý monokl.
„Hej hej,“ poklepal mu Tao na rameno. „Jsi v pohodě?“
Krleš otevřel jedno oko a jak nejopovržlivěji mohl, prohlásil: „Ne,“ a zase ho zavřel.
„No dobře, dobře,“ odtáhl se Tao. „Ale já tady s tebou počkám pro případ, že by šel okolo hladový krabouš a zachtělo se mu svačinky.“ S maličkým zadostiučiněním sledoval, jak sebou Krleš trhl.
„Nepotřebuju pomoc, krleš,“ odsekl. Zároveň se pokusil vstát, ale podlomily se mu nohy a žuchnul zpátky jako pytel brambor.
„Ale potřebuješ,“ ujistil ho Tao. „A teď se mě chyť,“ nabídnul mu ruku.
„Ani náhodou!“ odporoval Krleš a když Tao neustoupil, vší silou ho majzl po prstech.
„Au!“ vyjeknul Hooďan a ucuknul. „Máš problém?“
"Jo, mám. Vás všechny," zavrčel Krleš a odsunul se dozadu, aby se mohl opřít o kmen morušovníku.
"Házíš nás všechny do jednoho pytle," založil si Tao ruce v bok.
"Protože jste všichni stejní," odsekl Krleš. "Tamten, jak se jmenuje, Kursk, ten se urazil, když jsem řeknul, že lže buď Hoborg, nebo Chodba zápisů."
Tao vyprskl smíchy. "Tak to se nedivím, že ti Kursk dal nakládačku! To je přece provokace nad provokace. Hoborg nemá důvod nám lhát a Chodba zápisů je přímo od Quatera, takže lhát neumí."
"Říkal jsem, že jste všichni stejní," utvrdil se Krleš ve svém tvrzení. "Ani ses nezeptal, proč si myslím, že jeden z nich lže."
"Náhodou, to bych si docela poslechnul," sednul si Tao vedle něj. "Proč myslíš, že lžou?"
Krleše to na moment vyvedlo z míry, ale pak si odfrknul, ostentativně si odsedl a zavrčel: "I malé dítě by to zjistilo, kdyby nad obsahem Chodby zápisů trochu přemýšlelo. V Hoborgově sekci se píše, že si tohle místo ke stvoření Neverhoodu vybral proto, že tu byly nádherné mraky." Krleš máchnul rukou k obloze. "A kde jsou ty mraky, he? Černo, nic než černo. Znáš slovo hvězdy, vlasatče? Hvězdy jsou vidět na každé noční obloze ve vesmíru. Kromě té naší, krleš. My máme jen tmu. Tmu, ve které nás Hoborg drží."
Tao hleděl vzhůru a přemýšlel, co je na Krlešových slovech pravdy. Hoborgovu sekci si sice nazpamět nepamatoval, ale neviděl důvod, proč by mu Krleš něco nakecával. Zvlášť když si jeho slova mohl velmi lehce ověřit.
"Na tom něco je," uznal. "Ale třeba je to nedorozumění. Co já vím, třeba má Hoborg jiné oči než my a on ty mraky vidí." Na Krlešův nevěřícný pohled se ohradil: "Není to až tak moc vycucané z prstu! Vidíš někde na Hoborgově hlavě oči, jako máme my?"
"To je blbost," shodil tu hypotézu Krleš. Chvíli se přeli o to, jak vlastně Hoborg vidí, když nemá oči. Tao si už pomalu gratuloval, že se mu daří vést konverzaci s nejnerudnější bytostí, co kdy chodila po Neverhoodu, když tu zaslechl něco, z čeho se mu po letech zkušeností zježily vlasy na hlavě.
"Zdá se mi to, nebo..."
Krleš to také uslyšel a vyskočil na nohy. "Někdo nám hraje na hrací skříňku," odtušil nesmírně kysele. "Není to prvně. Zdrhej, vlasatče, pokud je ti život milý."
Oba vyběhli směrem k Dynamitové boudě, ale nedostali se dál než pár kroků. Cestu jim zatarasil veliký fialový krabouš s dlouhými klepety a hladově na ně zavřeštěl. Tao a Krleš zaječeli strachem a pokusili se ho oběhnout každý z jedné strany. To krabouše zpočátku zmátlo, ale již vzápětí vystartoval po tom hnědém, který vypadal chutněji než ten nezdravě žlutý.
"Pozor!" zakřičel Tao a vrhnul se ke Krlešovi, aby ho strhnul k zemi. Stihnul to zrovna včas. Obě klepeta jim cvakla nad hlavami.
"Vstávej, vstávej," tahal Krleš svého bratra na nohy, dokud krabouš ze své výšky zpracovával, kam mu kořist zmizela. Oba Neverhooďani se rozeběhli ve směru Dynamitové boudy, ale krabouš byl rychlejší.
Zahnal je ke zdi na dvacet kroků od Boudy, cvakal klepety a lačně se olizoval. Tao se ohlédnul. Za nimi byla ve skále dlouhá, úzká škvíra, široká sotva na jednoho Neverhooďana a dlouhá čtyři kroky. Tao bez přemýšlení popadnul Krleše za zápěstí a do tmavé skuliny ho vtáhnul.
"Co děláš, ty pidimozku!" nadával Krleš. "Oba se tam nevejdeme!"
"Nenadávej a zatáhni břicho, musíme tak daleko, aby na nás nedosáhnul!" opáčil Tao a tlačil se do škvíry co nejdál. Cítil, jak se mu přitom sdírá kůže a trhá oblečení, ale návštěva krejčího ho lákala víc než návštěva žaludku, a proto toho nedbal.
Krabouš mezitím zjistil, že do tak úzké štěrbiny se nevejde celý, a místo toho natahoval klepeta, seč mohl, aby si oběd naporcoval na salát.
"Jdi sežrat Kurska, ty hloupá obludo!" vybuchnul Krleš vztekle a do jednoho klepeta vší silou kopnul. "To on ti zahrál, ne já!"
Krabouš se překvapeně stáhnul, ale pak zaječel zlostí a nacpal se do průrvy.
"Krleši, bacha!" zavolal Tao, když uviděl, jak příšera napřahuje klepeto k úderu. Jenže Krleš neměl kam uhnout. Ozvalo se cvaknutí, křupnutí a krabouš si Krleše přitáhnul k hubě. Přesněji řečeno, přitáhnul Krlešovu horní půlku. Ta spodní ještě vrávorala před Tao a padaly z ní cetky z ledvinky, kterou nosil Krleš u pasu. Krabouš vítězoslavně zařval, vytáhnul se z průrvy a nacpal si Krlešovo torzo do huby.
Tao na to vyděšeně zíral. Tohle Kurskovi nehodlal odpustit. Nechat sežrat vlastního bratra!
Krabouš byl brzy hotov s předkrmem a natáhl se po druhém chodu, Krlešových ještě kopajících nohou. Vtom se však zablesklo něco červeného a přistálo to kraboušovi na zádech. Tao zahlédl celý balík dynamitu - než rozbušky dohořely a krabouš se za ohlušující exploze rozprsknul na tisíc kousků.
Tao, pokrytý kraboušími vnitřnostmi, byl příliš ohromený, než aby cokoli udělal. Což mu zachránilo kejhák, protože vzápětí se ozvalo dunění a praskání a skála u začátku průrvy se sesypala. Když se usadil prach, seznal Hooďan, že je zavalený.
Něco ho koplo. V nastalém příšeří Tao uviděl, že Krlešovy nohy se stále ještě hýbou a zřejmě se snaží posadit. Zamrkal. Krabouš určitě Krleše přestřihl v pase. Ale ke Krlešovým nohám se pojilo břicho s půlkou hrudníku, a jak se Tao díval, dorostl hrudník celý. Následovaly paže a nakonec hlava, která ještě ani nebyla celá a už nadávala.
"Spratek! Hulvát! Tohle je podruhé, co koukal, jak mě žere krabouš! Krleš! Tohle si odskáče! Tohle jde k Hoborgovi!" Krleš zamrkal nově narostlýma očima a podíval se na Taa, který na něj zíral s otevřenou pusou. "Na co čumíš?" obořil se na něj. Tao zaštkal, vrhnul se na Krleše a pevně ho objal.
"Co děláš! Pusť mě! Nech mě na pokoji! A nebreč furt, krleš, vždyť mi nic není."
Když se Tao uklidnil, vysvětlil mu Krleš, že jemu narozdíl od většiny Neverhooďanů dorůstá horní polovina a ne dolní. "Říkaj tomu, že má srdce v kalhotách," zakončil posměšně. "Ale krabouši jdou vždycky po horní půlce, takže si nestěžuju."
"To tě už někdy krabouš dostal?" zeptal se Tao, utíraje si oči.
"Hm," zabručel Krleš. "O tom nechci mluvit. Kde mám ledvinku?"
"Přestřihl ji ten krabouš," řekl mu Tao. "Všecko se z ní rozsypalo."
"A zrovna se na nás musela sesunout skála!" naštval se Krleš. "To byly cennosti!"
"Hoborg ti je může stvořit znova," utěšoval ho Tao. "Hele," sebral ze země malý zaprášený kamínek tvaru slzy. "Není zrovna tohle..." Skrovné paprsky světla kamínek na vteřinu osvítily a pod bříšky Taových prstů se zaleskla modrá. Taovi poskočilo srdce. Rychlými pohyby utřel slzičku do sukně a znova ji podržel na světle. Byl to modrý broušený drahokam.
"To je moje!" vybafnul Krleš a chmátnul po něm. Tao ho ale předběhl a přivinul si drahokam k hrudi. "Dej mi to," nastavil Krleš dlaň netrpělivě. Tao ale zavrtěl hlavou.
"Musím to ukázat Hoborgovi."
"Proč? Je to moje, vypadlo mi to z ledvinky, sám jsi to viděl!"
Tao dál vrtěl hlavou. Celého ho prostupoval pocit vzrušení. Tohle bylo určitě ono. Už Hoborgovi přinesl tucty modrých kamínků a sklíček, ale král Neverhoodu je vždycky zavrhl jako bezcenné cetky. Až teď. To bylo ono. Muselo to být ono. Fjordský diamant si Taa našel.
"Krleš, nenuť mě ti ho sebrat silou," vrátil Krleš svého bratra do reality.
"Můžu si ho půjčit?" položil Tao náhle otázku.
"Eh... dobře. Dokud se odsud nedostaneme," přivolil Krleš.
"Ale já ho musím ukázat Hoborgovi," žadonil Tao.
"Jo a Hoborg si ho nechá. To tak. Vrátíš ho, až se dostaneme ven a ani o minutu pozdějc," trval Krleš na svém. "Poslední slovo. A teď mi pomoz najít mý věci."
Společnými silami se pídili po Krlešových cennostech, dokud venkovní světlo nezesláblo natolik, že už nic neviděli. Pak si sedli a čekali.
"Trvá jim to," nadhodil Tao. "Ten zával není až tak veliký. A neslyším ani žádné zvuky."
Krleš se uchechtnul a temným tónem se zeptal: "Chceš vědět, proč nikdo nejde?"
Tao měl pocit, že by mu možná bylo lépe bez této vědomosti, ale zvědavost mu nedala. "Proč?"
"Cha! Protože se bojí!"
"Ale vždyť ten krabouš je už dávno pryč..."
"Prd krabouš! Hoborga se bojí!"
Taovi došlo, že jejich sourozenci pravděpodobně viděli, jak krabouš Krleše požírá. "Ale neříkal jsi, že už jednou Kursk viděl, jak ti dorůstá horní půlka těla?"
"Viděl, to jo. Moc dobře to viděl, sadista jeden. Ale tehdy mi ten krabouš sežral jen obě ruce. Hlavu mi nechal. Kdežto tenhle si mě dal k večeři sakumprásk. A hrdinovi Kurskovi se podlomila kolena a bojí se, že ho Hoborg potrestá, až se to doví."
"Ale..." protestoval Tao, "jestli se na to celé dívali, tak museli vidět, že tady jsem i já. A mě sežrat neviděli, takže tady ještě pořád jsem!"
"Krleš, co ti mám povídat?" rozhodil Krleš rukama. "Jsou to zbabělci, no! Jestli sis toho až doteď nevšiml, tak seš víc zabedněnej, než jsem myslel."
Tao uraženě zmlknul.
"Neboj, přijdou nás hledat," chlácholil ho Krleš, když se ticho protahovalo. "Nejspíš už ráno. Ale noc tu budem muset přečkat, no. Snad se nebojíš tmy."
"Pft. Nebojím. Naopak, jsem rád, že si ten drahokam budu moct tak dlouho nechat," odvětil Tao a vytáhnul kamínek zpod trička. "Kdes ho našel?"
"Ve stračím hnízdě," odpověděl Krleš a v rámci možností pohodlně se natáhl na záda. "Pěkně schovaný bylo. Kdybych neměl dost trpělivosti a nevykoukal, kam ta straka lítá, nikdy bych její hnízdo nenašel."
"Ty vybíráš ptačí hnízda?" pohoršil se Tao.
"Vajíčka jim tam nechávám, ty chytrej," ušklíbnul se Krleš. "Asi vyhubím celou populaci ptáků jen kvůli pár mizernejm omeletám. Hele, už jsi někdy zkusil pečenou husu? Je výtečná."
"Prokvótra, ty jíš ptáky?" zhrozil se Tao.
"Jo, přesně tuhle reakci jsem čekal. 'Ty jíš živé bytosti?' To říkaj všichni. Ale ochutnali to někdy? Ne. Spokojí se s morušema a trochou kraboušího. Víš, co mi řekli, když mi přišli na opékání fwovcí?"
"Quatere," vzhlédnul Tao ke stropu. "Na tenhle incident se ještě pamatuju. Nechtěli tě upálit, abys zjistil, jaký to je bejt na rožni?"
"Jo," zasmál se Krleš. "Přišli až k Zámku a volali "Upálit, upálit!" Ale Hoborg jim to zatrhnul. Mně pak přede všemi vynadal, že jíst živé tvory je amorální. Že prej před kraboušema se bránit smíme, páč jde o život. Ale tyhle bezbranný zviřátka jsou něco úplně jinýho." Krleš se opět zachechtal. "Ale víš co? Nezakázal mi to! Já jsem ten jeho proslov moc dobře poslouchal. Furt se oháněl slovy jako amorální a špatné, ale slovem mi to nezakázal. Já si myslím, že Hoborg si tyhle pochoutky dopřává taky. A nechce být až takovej pokrytec, aby mně to zakazoval a sám si užíval."
"Já jsem tam byl a tohohle jsem si nevšimnul," pronesl Tao zamyšleně.
"Vidíš. Tady máš, jak jsou na tom ostatní. Nevidí si na špičku nosu."
"Nemají nos," namítnul Tao.
"Krleš, to je fráze, ty chytrej," sjel ho Krleš, i když dobře věděl, že to Tao myslel jako vtip. "Hele, co chce Hoborg s tím modrým šutrem?"
"Hm, asi ho chce vidět," odtušil Tao, kterému se úplně nechtělo vyprávět celou historii s Věštci. Dílem proto, že si ji už moc nepamatoval.
"Se dal na sbírání modrejch šutrů? Že o tom nic nevím." Krleš zívnul.
"Hm," zabručel Tao. Proplétal modrý kamínek mezi prsty a přemýšlel, proč mu vlastně Hoborg přikázal ho okamžitě přinést do Zámku.
"Je v něm dírka na šňůrku," poznamenal Krleš. "Myslím, že to má být přívěsek do ňákýho náhrdelníku."
"Myslíš?" Tao se záhy sám přesvědčil, že v užší části slzičky byly naproti sobě dva důlky, které stejně dobře mohly být jediný otvor skrz naskrz. "Na čem se to asi nosí..."
"Na krku, kde asi," zívnul Krleš. Tao si zkusmo položil drahokam na hrdlo. Nic. Samozřejmě.
"Některé šperky se nosí na rukou," namítnul Tao a střídavě si drahokam přiložil na obě zápěstí.
"To si ho rovnou můžeš pověsit na čelo," uchechtnul se Krleš. "Tam se bude pěkně vyjímat. 'Hej vlasatče, proč máš na čele šutr-'"
Poslední slovo slyšel Tao jen zdálky a to po něm už vůbec ne. Najednou bylo ticho. A on padal.
Byl na bojišti. Seděl na koni, jejž vedl bílý Neverhooďan. Jeho barevné prsty uzdu křečovitě svíraly. Bylo šero, už skoro tma. Tao napínal oči, kam ho albín vede. Kam oko dohlédlo, všude samá těla. Nic neslyšel, ani klapot kopyt ani krákání vran, ale došlo mu, že už je dávno po bitvě. Oni hledali padlé.
Náhle se zastavili. Albín se sehnul a pohladil po tváři zeleného Hooďana. Něco zašeptal, asi jeho jméno. Pak se sehnul a tělo naložil na káru, kterou táhnul kůň za sebou. Když skončil, znovu uchopil uzdu a dali se na pochod.
Pět těl takhle našli, pět padlých bojovníků. Zeleného, fialového, oranžového, žlutého a modrého. Když bylo všech pět vyrovnáno vedle sebe na káře, vlezl si albín mezi ně. Dotýkal je jich barevnými prsty a bezhlesně plakal. Jeho rty stále něco opakovaly. Tao po chvíli poznal co. Stále dokola volal: "Děti moje, děti moje..."
„Tao. T-Tao!“ Probudil ji roztřesený hlas.
„Staša,“ zachraptěla.
„Co jsi říkal?“
„Jmenuju se Staša... a... nejsem 'on'."
"Kdo 'on'? Co to meleš?"
Tao otevřela oči. Byla tma. Do zad ji dloubaly balvany. Se zpožděním si vzpomněla, kde je.
"Co je s tebou?" Krleš jí zatřásl. "Prober se, krleš!"
"Netřes se mnou," zasténala Tao a posadila se. "Co se stalo?" Ta otázka z ní vylétla dřív, než si uvědomila, že Krlešovu odpověď už zná. Několik vteřin budoucnosti znala stejně, jako by se právě odehrály. Pochopila, že se právě stala Věštcem.
"To mi pověz ty," povídal Krleš. "Co to mělo, krleš, bejt? Najednou žuch a seš v limbu. Si omdlel, nebo co?"
"Já..." ze všech sil se snažila soustředit. V kterém okamžiku že to mluví? "...úplně... nevím?" Prudce zatřásla hlavou, až se jí vlasy rozletěly všude kolem. "Je mi divně."
"Aha. A to mě má uklidnit? Kolik Hooďanů za den vidíš, jak se bez varování sesypou? Že tě ten krabouš dostal?"
"Ne..." Slyšela jako s ozvěnou. Cukla sebou dvě vteřiny předtím, než se jí Krleš dotknul.
"Vážně? Hrozně divně mluvíš. Šlapeš si na jazyk."
Tao zase zavrtěla hlavou, ale jen se jí roztočila hlava, tak toho radši nechala. "Musím si... sednout."
"Už sedíš." Pro Krleše to byla poslední kapka. "Krleš, tobě něco je. Nevymlouvej mi to, asi tě něco praštilo do hlavy a cítíš to až teď. Teď si pěkně lehneš a vyspíš se z toho, oukej?"
Tao neodporovala. Nechala se položit na záda a zůstala nehybně ležet. Cokoli jiného bylo příliš matoucí. Kdy bylo předtím a kdy bylo potom?
Krleš se natáhnul vedle ní, protože v úzkém prostoru nebylo na spaní moc místa. Když se rozhostilo ticho a pokoj, uklidnila se Tao natolik, aby dokázala Krlešovi sdělit své nové trápení. "Bolí mě hlava."
Většina Neverhooďanů používala slovo "bolest" jen jako synonymum pro něco nepříjemného nebo otravného. Necítili bolest jako takovou. Ale Tao teď měla dojem, že se jí hlava snad rozskočí. Jestli tohle nebylo, čemu se správně říká bolest, tak nevěděla co.
"Co já s tím?" nejistě oplatil Krleš otázkou.
Tao si chvilku počkala na opětovné nastolení klidu a pak řekla: "Nemáš polštář?"
Krleš si odfrknul. "Viděla jsi v mý ledvince polštář? Já nemám bezedný hrudní koš jako ti otrapové. Jestli chceš něco měkkýho pod hlavu, dej si tam ruce."
Tao si nebyla jistá, jestli by v té chvíli byla schopná takové svalové koordinace. Měla pocit, že by si stejně spletla budoucnost s minulostí jako pravou s levou a celé by to popletla. Zůstala ležet, přemítaje, jestli se jí bolehlav bude odteď držet navždycky.
Z přemítání ji vyrušil otrávený povzdech "Krleš...", po kterém následoval pohyb. Krleš se zvednul a chvíli nemotorně ohmatával okolí. Pak vzal Tao za zátylek a zvednul jí hlavu do vzduchu. "Čekej," oznámil. Uvelebil se napříč puklinou těsně nad Tao, a když byl hotov, opatrně si její hlavu položil do klína. Tao byla příliš překvapená, než aby ji napadlo poděkovat.
"Lepší nemám, no," řekl Krleš nevrle. "Tak si nestěžuj."
Tao se navzdory přetrvávajícímu bolehlavu usmála. Takže i Krleš měl soucit. Trochu zavrtěla hlavou, aby našla co nejpříjemnější pozici. Krleš to zřejmě měl za projev nepohodlí, protože ji spěšně pohladil po vlasech. Když se mu Neverhooďanka přestala na klíně hýbat, nechal ruku ležet na jejím čele. Tao zakrátko usnula. Zdálo se jí, že stojí v temnotě. Nic víc.
Ráno ji vzbudilo tlumené klení. Krleš se celou noc nepohnul a teď měl celé tělo ztuhlé. Právě jí pokládal hlavu zpátky na tvrdou zem.
Tao se pozastavila nad tím, že už ví, kdy je současnost. Vzpomínky na budoucnost sice měla stále, ale už ji tak nepletly. "Dobré ráno," zaskuhrala.
"Dobrý," zahuhlal Krleš a protahoval se. "Už je líp?"
"Jo," potvrdila Tao.
"Super. Takže mi povíš, co se stalo?" Na to Tao mlčela. "Nepovíš. Úžasný. Ale vsadím se, že svým kamarádíčkům tam venku to vyzvoníš hnedka. Už se slejtaj, aby zjistili počet přeživších."
Zvenku k nim doléhaly hlasy. Tao si povzdychla. Na ně měla asi náladu. "Povím to jen Hoborgovi," řekla.
"Hm. Super," zopakoval její bratr a tvářil se uraženě. "Víc věcí tady nenajdu... krleš, tohle je na fepgerkin, tohleto."
Tao napadlo, jestli je poránu vždycky tak nabroušený, nebo jestli to je shoda okolností. Krleš měl spoustu důvodů být rozmrzelý. Nejvíc ho nejspíš žralo to, že byl minulou noc tak měkkej. Tomu Tao moc dobře rozuměla. Takových bylo na Neverhoodu víc.
"Přísahám při Quaterovi a všech jeho synech," (Krleš se překvapeně otočil), "že o tom, co se tady stalo, nikomu kromě Hoborga nepovím. A ani tomu neřeknu, jak jsi na mě byl hodnej."
Krleš se k ní okamžitě otočil zády. Tao ale zahlédla, že se červená. "Krleš," řekl jen a jal se bušit na zával a nadávat těm venku, že je tam nechali přes noc.
