Ushův příběh

Bylo ráno. Teprve svítalo na krásný den. (Ačkoliv - které tady nejsou? Snad jedině jak se Gome pohádal s Ruzem a začala první bouřka v Neverhoodu!) Ostatní kluci ještě spali, včetně našeho drahého, věčně nevyspalého Ruze. Opatrně, abych nepřerušil jeho drahocenný spánek, jsem se proplížil ven z klubovny a zamířil jsem si to k Obloženým čipsům. Na místě, kde nás budova zásobovala sušenkami, jsem si uloupl pár soust a vydal se na Náves. Tam jsem se posadil ke špičatému stromu, vychutnával jsem si svěží vánek a svou snídani. Pak jsem dostal žízeň, tak jsem se šel napít k fontáně. Spustil jsem pramen, opláchl jsem si obličej a zhluboka jsem se napil. Ticho všude přerušovaly jen šumění vody a ptačí zpěv.
Tiše jsem ptačí řečí zavolal na Davida. Ihned přilétl, nechal se pohladit a dojedl drobky ze sušenek. Chvíli jsme si povídali. Pak jsem mu nabídnul, že začneme s tréninkem. Odvětil, že milerád, ale nejdřív nás asi vyruší Rem, který právě stojí za mnou a chystá se na mě vybafnout. Na to jsem odpověděl, že podceňuje můj sluch. Ano, o někom za mými zády jsem věděl, jen jsem poděkoval Davidovi za informaci, že je to Rem. Pták spokojeně zacvrlikal. Uslyšel jsem hluboký nádech.
„Ahoj, Reme,“ pozdravil jsem nevzrušeně. Odpovědí mi bylo náhlé kašlání. Povedlo se, usmál jsem se. Nato jsem se otočil. Opravdu to byl Rem, šprýmař, jehož žertík se (opět) obrátil proti němu. Můj úsměv se ještě rozšířil.
„Pamatuj si, že pták má smysly všude,“ pozvedl jsem paži s Davidem, „a ptačí přítel zrovna tak.“
„Příště tě dostanu!“ zasípal.
„Jistě,“ mile jsem se usmál. „Někdy příště. Měj se!“ S tím jsem se zvedl a zamířil k tunelu. Mezi námi už od mého narození zuřil tichý, kamarádský boj. A ten boj skončí, až mne Rem zastihne nepřipraveného a vystraší mě. Zatím se mu to nepodařilo ani jednou.
Prošel jsem tunelem - a sakra! Most byl dole. No co, pokrčil jsem rameny, to sletíme. Aspoň nebudu muset přecházet tam a zase zpátky. Pokynul jsem Davidovi, který mi do té chvíle seděl na rameni, aby mě vzal dolů. Souhlasil, i když trochu rozladěně, roztáhl křídla a vylétnul. Já sám umím taky lítat celkem slušně, ale z časových důvodů přece jen preferuji let s Davidem. Chviličku trvalo, než mě přítel popadnul za ramena. Pak stačilo jen máchnout křídly a snést se na dno jezera. Když mi pták znova dosedl na rameno, vydali jsme se po vyšlapané stezce. Bylo mi jasné, že by mě mohl bez potíží donést až na Severní pláň, on ale neměl ranní cesty zrovna v lásce, takže mi nezbývalo nic jiného než dopravit se tam pěšmo.
Vešel jsem do Radaru, kde v posteli v rohu tiše chrápal Tramen. „PŠT!“ naznačil jsem Davidovi. Co nejtišeji jsem naladil rádio na správnou frekvenci a prošel jsem odkrytými dveřmi. Jen jsem doufal, že se Tramen vzbudí dřív, než se do Radaru začne někdo dobývat zvenčí.
V BOBBY místnosti byla tma tmoucí. Jediné světlo pronikalo zamřížovaným otvorem, a to bylo jen tak silné, abych se se svým ostřížím zrakem o něco nepřerazil. Keeno spokojeně pochrupával ve velkém křesle.
„TEĎ CO?“ zašeptal jsem Davidovi. „KDYŽ SE ZMENŠÍME, UDĚLÁ TO HLUK A TO HO PROBUDÍ,“ kývnul jsem směrem ke Keenovi.
„NE NUTNĚ,“ zaštěbetal David. „MŮŽEŠ KOLEM STROJE UDĚLAT ZVUKOTĚSNOU BARIÉRU.“
Pane, ten pták už zná mé vlastní síly líp než já! Ale má pravdu. Protože zvuk je, jak všichni víme, jen chvění vzduchu a Vzduch je můj živel, měl bych být schopen tomuto šíření zabránit. Nevěřícně jsem zavrtěl hlavou: „DAVIDE, TY JSI GÉNIUS!“ Hrdě zatřásl hlavou.
Vstoupili jsme do stroje, já vytvořil zvukovou bariéru a zmenšili jsme se. S uspokojením jsem zaznamenal, že Keeno se neprobudil. Přešel jsem na druhý konec místnosti, vyšel po schůdcích a dostal jsem se do Galerie. Namixoval jsem kombinaci pro zvětšení, napil se, dal jsem i Davidovi a už normálně velcí jsme vylezli po žebříku.
„ACHJO,“ posteskl si David, „TYHLE ELIXÍRY MI VÁŽNĚ NEDĚLAJÍ DOBŘE. SNAD JSEM TO MĚL S TEBOU PŘELETĚT.“
„TEĎ MÁŠ ŠANCI,“ pokrčil jsem rameny. „OD TRANSPORTÉRU DOLÉTNEME BEZ POTÍŽÍ AŽ KE KLEEMONOVI. JÁ BYCH TO PŘELETĚL SÁM, ALE UŽ TAK MÁME ZPOŽDĚNÍ....“
„NE NE...“ zavrtěl hlavou, „TEĎ, KDYŽ MÁM TO NEJHORŠÍ ZA SEBOU, UŽ NE.“
Posadil jsem se do křesla.
„RADŠI POJĎ NA KLÍN,“ navrhl jsem, „AŤ TU ZASE NEZŮSTANEŠ.“
David jen seskočil na mé nohy. Pokývl jsem, označil náš cíl a už se jelo.
Vystoupili jsme z transportéru ve Velrybí tlamě. Náladové dveře se k nám naštěstí zachovaly slušně a zabouchly se až těsně po tom, co jsme jimi prošli. Vydali jsme se cestou ke Kleemonovu domku.
Kleemon už byl venku a krmil Glideyho.
„Jdeš pozdě,“ upozornil mě.
„Jo...“ s Davidem jsme se na sebe podívali. „Malé zdržení cestou.“
„V pořádku,“ usmál se. „S čím začneme?“
„Um... Necháme Davida a Glideyho proletět a dáme si rozcvičku.“ Zatvářil se otráveně, ale Glideyho pustil. David se taky odrazil od mého ramene a začal se ve vzduchu honit s Glideym. „Já vím, že tě to nebaví, ale rozcvička musí být.“ Pouze obrátil oči v sloup.
„Tak pro začátek si zaběháme. A žádný závodění, ANI TAM NAHOŘE!“ hlasitě jsem dodal ptačí řečí a vzhlédl nahoru. Opeřenci se zastavili uprostřed honičky a křikli na mě: „NO JO, JASNĚ!“ Usmál jsem se. „Tak jdem!“
Po pětiminutovém klusu po Severní pláni jsem dal povel k zastavení. Rozhlédl jsem se po obloze. Naši přátelé odlétli někam jinam, vrátí se, až je zavoláme.
„Jde ti to!“ pochválil jsem oddychujícího Kleemona. „Za pár týdnů už budeš lepší než já!“
„Ne, to ne,“ zakřenil se. „To bych musel běhat 24/7.“
Povytáhl jsem obočí. 24/7? Všiml si toho a přispěchal s odpovědí.
„Tak to říká Doodles. Je to pozemské označení pro... pořád. Líbí se mi.“
Lehce zmaten jsem přikývl.
„Další si dáme protahování.“
Hooďan jménem Nike mi jednou řekl, že bych měl učit tělocvik. On prý sportem žije, ale spoustu důležitých věcí se naučil až ode mě.
Po dokončení rozcvičky jsme zavolali naše ptáky.
„JDEME NA VĚC,“ pronesl jsem. „PTAČÍ ŘEČ JSI DOUFÁM NEZAPOMNĚL, KLEEMONE?“
„KDEPAK,“ odpověděl mi.
„SKVĚLE,“ pokýval jsem hlavou. „TAK SI TO OVĚŘÍME V PRAXI.“
Dal jsem Davidovi pokyn, ať se připraví na to, mě zvednout. Kleemon učinil stejně.
„POKUD VÍM, TAK JSI MIMO PŮDU NEVERHOODU LETĚL JEN JEDNOU.“
Přikývl. Taky že si tam pobyl pěkných pár let.
„TAK DNESKA PODRUHÉ,“ pokračoval jsem.
Rozšířily se mu oči, nikoli hrůzou, ale radostným poznáním. „SKVĚLÝ!“ zajásal. To už ho uchopil Glidey, mě David, a vznesli jsme se do výše.

Usha létá s Davidem.

„TEDA!“ snažil se překřičet svištění větru. „PŘEDTÍM MĚ NIKDY NENAPADLO, ŽE GLIDEY UMÍ NEJEN PLACHTIT, ALE I LÉTAT JAKO BEZ ZÁTĚŽE!“ Odpovědí mu bylo Glideyho nadšené zakvílení.
„OK, CHLAPI, K WILLIEHO DOMU!“ zavelel jsem.
Oba dva ptáci si to ve výšce namířili k vysokému sloupu, na jehož vršku trůnil domeček s červenou střechou.
„OPATRNĚ!“ křikl jsem. Přece jen ten sloup nevypadal moc stabilně.
Ptáci nás složili na střechu, zmenšili se, usedli nám na ramena a složili křídla. Z okýnka pod námi vykoukl Willie.
„Ahoj!“ zakřenil se a prohlásil: „Willie se bude koukat.“ Zamávali jsme mu.
Jal jsem se Kleemona instruovat o jeho letu: „TAKŽE: GLIDEY TĚ VEZME, AŽ DOROSTE ASI DO PŮLKY CELKOVÉ VELIKOSTI, PAK SESKOČÍŠ SMĚREM K VELKÝM PLÁNÍM. DOPLACHTÍTE AŽ NAD VELKOU TYKEV, PŘELETÍTE OBLOŽENÉ ČIPSY A BUDETE POKRAČOVAT DÁL K ZÁMKU. POD VÁMI V TU CHVÍLI NEBUDE NIC, TAKŽE BACHA.“ Oba, Klee i Glidey, přikývli. „JÁ SE SPUSTÍM HNED PO VÁS, BUDU VÁS KONTROLOVAT A JISTIT ZE VZDUCHU. POLETÍME ASI DESET METRŮ ZA VÁMI, TAKŽE NEDĚLEJTE ŽÁDNÉ NÁHLÉ ZMĚNY SMĚRU NEBO RYCHLOSTI. AŽ DOLETÍTE K ZÁMKU, OBLEŤTE HO ZLEVA A VRAŤTE SE PODÉL MOSTU. POKUD SE VÁM BUDE ZDÁT, ŽE MOC ZTRÁCÍTE VÝŠKU, KLIDNĚ TROCHU VYSTOUPEJTE.“ Oba opět přikývli. „DÁL UŽ JEN PLACHTĚTE, PŘISTANETE BUĎ HNED ZA MOSTEM, NEBO NA JIŽNÍ PLÁNI. MY DOSEDNEME NEJVÝŠ MINUTU PO VÁS. PAK SI TROCHU VYDECHNEME A JESTLI SE NA TO BUDETE CÍTIT, ZKUSÍME TO ZNOVA.“ Napřímil jsem se. „ZATÍM SI ZVYKEJTE NA TRAŤ, NA TECHNIKU POJEDEME AŽ PODRUHÉ.“
„JASNĚ, KAPITÁNE!“ zasalutoval Klee.
Usmál jsem se a sklonil se dolů. „Willie?“ Kružák vyhlédl z okna. „Vylétáme!“ Široce se zakřenil a opřel se lokty o rám.
Kleemon mezitím vypustil Glideyho a i David se odlepil od mého ramene.
„Klídek,“ uklidňoval jsem ho. „Co se může stát nejhoršího?“ Pokrčil rameny a nervózně se usmál. „ŠŤASTNÝ LET!“ popřál jsem jim.
Glidey ho uchopil pařáty za ramena a s nadšeným křikem ho nesl dál. Pod jeho váhou ještě zesílil a zamířil k Velkým pláním.
„JDEME, DAVIDE!“ Pták mě uchopil a skočili jsme vstříc krásnému letu. Sám (s Davidem, samozřejmě) jsem tudy už několikrát letěl. Tak jsem si mohl plně vychutnat okamžik, kdy kolem mě divoce zafičel vítr. Můj živel svištěl kolem mě a šeptal mi ta nejkrásnější slova. Do reality mě vrátilo až Davidovo varovné zakvičení.
Začal jsem se věnoval Glideymu s Kleemonem. Letěli téměř perfektně, jako by se mi chtěli předvést. Zahlédl jsem Kleeho šťastný výraz. I Glidey si let očividně užíval. Pohlédl jsem dolů. Právě jsme přelétali nad Velkou tykví. Všiml jsem si několika ohromených Hooďanů, kteří nad sebou zpozorovali stíny obřích ptáků.
„TAK SI TO UŽÍVÁŠ?“ prohodil David.
„JAKO VŽDYCKY...“ přivřel jsem oči.
„TAK RADŠI DÁVEJ POZOR NA GLIDEYHO,“ zasyčel. Náhlá změna tónu jeho hlasu mě vyburcovala.
„JAK TO MYSLÍŠ? VŽDYŤ SI VEDOU SKVĚLE!“ řekl jsem zmateně.
„PODÍVEJ SE NA JEHO LEVÉ KŘÍDLO. NIC NEVIDÍŠ?“
Pozorně jsem si prohlédl levou stranu Glideyho těla, ale kromě nepatrného kolísání při oblétání Zámku, zřejmě poryvy větru, jsem si ničeho abnormálního nevšiml. „NE.“
„BRZY TO POZNÁŠ,“ zasykl a znova zmlkl. Vyděsil mě. Vidí ještě mnohem lépe než já, navíc zná ptačí pohyby naprosto dokonale. Požádal jsem ho tedy, ať slétne blíž k nim. Kleemon si zřejmě té nerovnováhy taky všiml, protože vyvracel hlavu a snažil se dohlédnout na Glideyho levé křídlo.
„KLEEMONE, GLIDEY!“ zakřičel jsem na ně. „PŘISTÁVÁME!“ Klee kývnul hlavou a začali se snášet na most. Deset metrů nad zemí Glidey náhle vyrazil bolestivý skřek a Kleemona málem pustil!
„K NIM, DAVIDE!“ jsem ani nemusel říkat, protože ten inteligentní pták už vyrazil pod ně.
Glidey vyrazil další skřek. Jeho sevření povolilo a Kleemon vyklouzl z jeho pařátů... Byli jsme příliš pomalí, nezachytili jsme ho... Pod nimi nic není... Žádná země... Vzduchu, pomoz mi! Pod padajícím Kleemonem se vytvořil vzduchový polštář. Silný proud směrem vzhůru ho zbrzdil a opatrně ho odnesl na pevnou zem. Klee nevypadal, že by mu něco bylo, popravdě řečeno nevypadal, jako by si uvědomoval, že by mu vůbec něco mohlo být, ale v tváři měl nevýslovně zhrozený výraz. „GLIDEY!“ vyrazil ze sebe. Pohlédl jsem směrem, kam měl otočenu hlavu. Ubohý pták se zmítal ve snaze udržet se ve vzduchu jen jedním křídlem a už už padal do nicoty...! Bleskurychle jsem vzduch pod ním zvedl nahoru, aby ho pečlivě, pomalu donesl na zem. Povedlo se! Glidey ležel na zemi, ale pořád naříkal bolestí. Levé křídlo měl složené u těla, zobákem ho hladil.
„DOLŮ, DAVIDE, K NĚMU!“ David uposlechl a snesl se ke Glideymu. Jak jsem došlápnul na zem, David mě pustil, ve vzduchu se zmenšil a dosedl mi na rameno. Mezitím přiběhl i Kleemon.
„Jak... co...?“ Pohybem ruky jsem ho umlčel a věnoval jsem se Glideymu. Klee taky přiklekl a opatrně začal ohledávat Glideyho levé křídlo.
„ŘÍKAL JSEM TO,“ zasyčel David. Kleemon k němu otočil hlavu a rozzlobeně se ho zeptal:
„A VÍŠ, CO MU JE?“
„JISTĚ,“ potvrdil David.
„A CO?“ Kleemonův tón se změnil na nejistý.
„PROHLÉDNI SI POŘÁDNĚ SPODNÍ STRANU KŘÍDLA, U OHBÍ.“ Klee tak, trochu zmateně, učinil.
„Quatere můj...“ vydechl vzápětí. Pod ohbím se táhla dlouhá, zanícená rána. Když se jí Klee dotkl, Glidey zanaříkal, k žádnému vysvětlování se však neměl, tak se do toho pustil mnohem hovornější David:
„UDĚLAL SI TO, KDYŽ JSTE SE ROZCVIČOVALI. MĚL MENŠÍ KOLIZI SE ŠPIČATÝM STROMEM. BYL SI JISTÝ, ŽE SE MU TA MALÁ RANKA BRZO ZAHOJÍ. JAK JE VIDĚT, SPLETL SE. KDYŽ JSME SLÉTALI Z WILLIEHO DOMKU, JEŠTĚ VÍC SE MU OTEVŘELA. VE VZDUCHU, POD OTEVŘENÝMI KŘÍDLY, SE PROTÁHLA A ZANÍTILA.“
„PROQUATERA,“ přerušil ho Klee, hledě na Glideyho, „JAKTOŽES MI NIC NEŘEK?“
Glidey zvedl hlavu a odvětil slabým hlasem: „NECHTĚL JSEM TI ZKAZIT LET...“
„NO, A ZBYTEK VÍTE,“ dokončil mírně nakvašeně David. Po mém nevěřícném pohledu se ohradil: „NEKOUKEJ NA MĚ. JÁ TAKY MYSLEL, ŽE SE MU TO HNED ZAHOJÍ.“
„TAK JO,“ Kleemon vzhlédl, když jsem promluvil. „VÍME, CO SE STALO. JÁ NAVRHUJU ZAJÍT ZA KEENEM, ABY GLIDEYMU POMOHL. MÁ NĚKDO LEPŠÍ NÁPAD?“
„CO TAKHLE SPÍŠ ZA GNIMENEM?“ neodpustil si opravu David.
„MÁŠ PRAVDU, TO BUDE LEPŠÍ.“
„TAK JDEME!“ netrpělivě nás popohnal Kleemon, už na nohou a s Glideym v náručí. Taky jsem vstal a vydali jsme se ke Gnimenovu příbytku. Cestou po nás pokukovali čerstvě probuzení Neverhooďané a neuměli si vysvětlit, proč já nesu Davida na rameni a Kleemon Glideyho v náručí, ani jak jsme vůbec dokázali přimět ptáky, aby se nechali nést. Nicméně jsme se dozvěděli, že Gnimena nejspíš zastihneme na Návsi, kde snídá s Keenem.

Jde se s Glideym do nemocnice.

Došli jsme tam, když se už balili. Stručně jsme jim vysvětlili náš problém a děkovali Quaterovi, že jsme je zastihli pohromadě. Gnimen rychle vzal Glideyho, zběžně, ale pečlivě, zkušenou rukou ho prohlédl a prohlásil, že si ho pár dní nechá u sebe. Kleemon byl zaražený a ptal se, jestli aspoň může zajít na návštěvu. Gnimen se usmál: „Samozřejmě.“ Nato se s Keenem, následován Kleemonem, vydal k sobě poskytnout Glideymu náležité ošetření.
Pokrčil jsem rameny. „ONI SI POSTAČÍ. KLEEMON S GNIMENEM TOHO VÍ O PTÁCÍCH SKORO TOLIK, CO JÁ.“ David se zasmál: „TO JISTĚ.“ S tím se vznesl k černé obloze a vzkřikl: „BRZY NA SHLEDANOU!“ Nápodobně.

Měl by to být konec, ale není. Je ještě nutno říct, že dnes už Glidey létá, jako by se nikdy nezranil. Gnimen s Keenem odvedli dobrou práci. Kleemon už trénink nepotřebuje. Vylétáme už jen pro zábavu, ne jako instruktor a žák, ale jako dva mistři. A jednou, kdo ví, možná se zase spustí z mostu čelit nejistému osudu. A na konec: Willie Trombone vyjádřil obdiv nad tím, jak hezky létáme a přál si to taky zkusit. Možná někdy jindy, Willie. Až si tě najde tvůj pták. Zatím se musíš spokojit s Frenchiem. Finite.

A ještě ne! Ptáte se, co se stalo s Remem? Ano, náš boj skončil. Povedlo se mu to! Zrovna když jsem šel na návštěvu ke Kleemonovi a byl jsem hluboce zamyšlen, vycítil ten šašek svou příležitost a důkladně mě vystrašil. Jeho chyba. To tornádo, které ho vcuclo a o chvilku později ho vyplivlo přímo před rozzuřeného krabouše, si způsobil sám. A teď vážně. Konec.


     

Zpět na povídky