Zbytečná zrada

Klyde se nedůvěřivě zadíval na lahvičku zelenkavé tekutiny.
„Proč?“ vzhlédl podezřívavě. Hnědé oči se setkaly s temně měňavýma.
„Protože jinak se Kat stane něco hodně ošklivého.“ Korčin hlas se ani nezachvěl, zněl upřímně a rozhodně. Klyde mu věřil. Nenapadlo ho pochybovat o jeho tvrdé pravdivosti. Pod kamennou skořepinou se však Kork snažila přesvědčit sama sebe. „Něco se stane.“ Jen není jisté, jestli to nebude změna k lepšímu. To už nedodala. Pokud chtěla, aby ji Klyde poslechl, musela vznést ne žádost, ale rozkaz.
„Ale co na to Kat?“
„Kat to neublíží.“ Ani nepomůže. Sakra! Jak má vědět, co se z toho vyvrbí?
Mládenec váhal.
„Jestli nechceš, aby Kat měla zkažený život, uděláš to.“ Kork poznala, že ta poslední dvě slova platí. Klyde to udělá – jen pro ni.
„A co se jí děje?“ Znělo to plačtivě, jako prosba.
Teď ze mě chce vytáhnout víc, dokud může, blesklo Kork hlavou. V tom zamilovaném staviteli se za ta léta naučila číst jako v nekonečné knize. Taky nevěděla, jak daleko zajde. Bavilo ji pokoušet hranice, kam až sahal její obraz.
Vzdychla. „Klayton.“ Teď dávala dohromady slova. „On ji… obtěžuje. A Kat se mu nemůže bránit.“ Doktorka pečlivě dbala, aby nic z toho, co řekne, nebyla lež. Ano, on ji obtěžoval. Dělal jí to těžším. Věděla to – z vlastní zkušenosti.
Klydovi se rozšířily oči. „Jak –“
ji obtěžuje, doplnila ho Korčina mysl pohotově a ihned vyslala odpověď. Neústupný kukuč tmavofialových očí říkal jasně: To si nechám pro sebe.
Stavitel umlkl a sklopil pohled, aby ho o okamžik později opět zvedl.
Oprskloune, pomyslela si Kork, takhle ses mi před pár týdny do očí neodvážil dívat.
„A tohle jí pomůže se bránit?“
Tentokrát byla laborantka na vážkách. „Ano,“ vyslovila pomaloučku, „o…odmítne ho.“ Nebyla si jistá, jestli zvolila správné slovo. Klydovi snad nic nedošlo, aspoň to na sobě nedal znát. Pravda byla…
„Nalij jí to do pití. Nebo jí to rovnou dej vypít, ona vyzunkne všechno,“ instruovala mechanicky.
…pravda byla, že jí potom bude tak blbě, že na Klaytona nebude mít ani pomyšlení… Byl to svinský jed, způsoboval křeče v žaludku. Kork sama se po něm týden nepostavila na nohy, u Kat bude mít krátkodobější efekt.
„Někdy později večer, než půjde spát. Účinky budou největší.“
Byla lékařka, nesměla podat jed! Nesměla dát nic, co ublíží, i kdyby to znamenalo nechat Kat trpět! Ne, nesměla to udělat, tak – tak – proč to dělá? Ne, zpátky, zpátky!
Pozdě. Sledovala už jen vzdalující se záda nevědomého stavitele. Kdyby se otočil, možná by spatřil šílený rej barev v jindy hezkých očích, teď stažených hrůzou. Nemohla jít za ním.
Promiň, Klyde. Promiň, Kat. Nechci, abys o tom věděla. Nechci, aby si tě Klayton přivlastnil, aby si tě vzal. Promiň mi, že ti věnuji bolestnou, bezesnou noc. Promiň mi to, že jsem zradila. Tebe, sebe, svou práci. Tobě na ní stejně nezáleží, co?
S nahořklým pocitem se otočila a sebrala ze stolu zátku, jíž ucpala hrdlo malé skleněné lahve. Otevřela skříňku a postavila flakón vedle toho, který měla připravený na večer. Klayton přicházel pravidelně a jeho recept na požadovanou směs se neměnil. Dvojitá ochrana, pro jistotu. Nedopustí, aby Kat pošpinil.
Kork nevěděla, že večer předtím ti dva sami zažehnali nebezpečí, kterého se obávala. Klayton přísahal, že nechá Kat na pokoji, pokud nebude chtít. Kork netušila, že Kat byla Klaytonovým majetkem už třikrát. Zapomenou na to. Ale ta zbytečná zrada ji bude pálit až do konce dní.


     

Zpět na povídky