Trilogie Bara
Bara I
Bíle vymalovaná čekárna plná veselých obrázků nebyla vzdušná ani přívětivá, jakkoli se o to snažila.
Raffael živě vnímal utrpení, které se tu pravidelně odehrávalo; téměř slyšel řev mučených dětí. Seděl na samém krajíčku polstrované lavičky, připraven kdykoliv utéct. Donatello naopak zvědavě nasával pach desinfekce a nemohl se dočkat, až se bílé dveře otevřou a on podstoupí první lékařskou prohlídku v životě.
Co tam vůbec pohledávali? Za všechno mohla April. Při pátrání po příbuzných natrefila na českou dětskou lékařku. Jakmile si opravila mlhavý dojem, že Česko je rozvojová země kdesi v Africe, přišlo jí jako skvělý nápad vyžvanit doktorce všechno o zmutovaných želvách a poté ji citově vydírat, aby ty ubožáky vyšetřila a zdarma jim poskytla základní očkování. MUDr. Nováková, napůl zřejmě přesvědčená, že jde o vtip, vyhověla – no a už se jelo.
A tak hrot jehly zajel hluboko do Raffaelova zadku a jindy mužný ninja ječel a brečel, hanba podívat. MUDr. Nováková mohla jen být ráda, že sousedé byli na zavilé vřeštění ve tři ráno zvyklí a nenechali se vyvést z míry tím, že Raffael má zvučný baryton, což je na děcko neobvyklé.
Zatímco Raff ublíženě cumlal nabízené bonbony, očkovat doktořinou nadšeného Donatella bylo jako procházka růžovým sadem a MUDr. Nováková se cítila jako primářka Ordinace v růžové zahradě. Don se s ní rozloučil srdečně, Raffael nevraživě, a dbalí doporučení, aby ještě chvilku poseděli v čekárně, se rozvalili na lavičkách a odpočívali.
Tedy, Donatello odpočíval. Raffael se záhy zase zvedl a začal přecházet sem a tam.
„Co to do tebe vjelo?“ zeptal se Donatello. Raffael si odfrknul a jal se si stěžovat:
„Todle místo mě děsí. Strašnej vzduch tady je, ti povím. A kromě toho si nemůžu sednout, bolí mě zadek.“ Popadnul gumový vláček a párkrát s ním zapískal. Pak si uvědomil, co dělá, a zahanbeně ho hodil do kouta.
„Opravdu?“ vstal Donatello starostlivě. „Neměl bych se na to podívat?“
Raffael usilovně hrál nebojácného ve snaze získat zpět tvář. „Né, díky, to je dobrý.“
Donatello mu položil ruku na rameno. „Určitě? Jsi nějakej zelenej.“
Raffael si nebyl vědom toho, že jím Donatello už od samého začátku vychytrale manipuluje. Právě naopak, měl ho za soucitného brášku, který mu uleví od chorobné nedůvěry ke všemu, co na sobě má bílý plášť. Naklonil se k němu blíž jako drbaná kočka. Donatello se potutelně usmál a předstíraje čistě profesionální zájem si dřepnul na bobek a šťouchl do Raffaela, aby se otočil. „Předkloň se,“ přikázal.
Raffael se nejdřív trochu cukal, ale pak odměnil Donatella exkluzivním pohledem na pěknou zadnici. Zavanula z ní zvláštní vůně a Donatello začichal.
„Levandule?“ zamumlal. „Proč ti zadek voní po levanduli?“
Raffael se ošil. „Páč sem se myl. Myslel sem, že mi bude dávat čípek…“
„A dávala?“
„Ne.“
„To měla.“
A Donatello roztáhl půlky od sebe a vsunul mu jazyk do řiti.
Bara II
Už je to tu zase!
To bylo to jediné, co se Raffaelovi honilo bolavou hlavou.
Už jsem tu zas! Bože! Jestli někde existuješ a spasíš želvu, prosím tebe, spas mě!
Boží spása nepřicházela. Raffael se vzdal víry v mesiáše a otevřel oči.
Bylo to přesně, jak se obával. Znovu trčel v čekárně ordinace MUDr. Novákové. Zase ty veselé obrázky a zase vzduch čpící nemocemi. Raffael nenáviděl děcka. Nenáviděl i dětské doktory. Nenáviděl svět, do krunýře!
„Raffe? Dobrý?“ Donatello ho vzal za ruku.
„Ne!“ odsekl Raffael a vyškubl se mu. Vzápětí se za sebe hluboce zastyděl. Doník se o něj tak pěkně postaral, když tu byli minule, a čím se mu Raff odvděčil? Jen co dorazili domů do New Yorku, začal ho obviňovat z toho, že může za jeho nejnovější, velice tajný zdravotní problém. „Sorry,“ omluvil se zdráhavě, „prostě…“
„To je dobrý. Já to chápu,“ usmál se na něj Donatello unaveně. „Je to těžký, být ještě náladovější než normálně.“
„Svinstvo špinavý,“ zaklel Raffael. „Jak jsi tomu říkal, hormony? Do jámy pekelné s nimi!“
Donatello mu počal vysvětlovat, že hormony jsou nezbytnou součástí organismu, ale ačkoli jeho milý hlas Raffaela většinou uklidňoval, dnes se účinky nedostavovaly. Po pár minutách tříštění učené mluvy o útesy Raffaelova mozku zčistajasna zanadával a vyskočil, aby bílý stoleček vprostřed místnosti přerazil vejpůl. Donatello ho chytil za obrubu krunýře a stáhnul ho zpátky na sedačku.
„Klid…“ zamumlal. Raffael se divil, odkud bere tu sebejistotu. Jemu to tu připadalo jako učiněné peklo na zemi. Podrážděně zavyl a zašermoval pěstmi. „Uvolni se, Raffe. Mistr Tříska nám důvěřuje, že to provedeme po ninjovsku. Ty se dokážeš ovládat, abys tu nic nerozbil. Ne?“
Jistě, Raffael nechtěl poslat do krunýře poslední skrovné zbytky zodpovědnosti, kterou do něj Tříska vkládal, jenže si nemohl pomoct. Zabodnul sai do polstrování lavičky a zvolal:
„Tohle je na hovno!“
„Já vím,“ odtušil Donatello.
„Ani to nedává smysl! Jsem chlap, do krunýře, tak proč jsem začal krvácet jako nějaká ženská?“ Raffaela rozpálilo pomyšlení na tu hanbu, když se Tříska dovtípil, proč mu najednou po stehnech stéká krev. Tehdy nechtěl nic slyšet, skoro přes noc sbalil Donatella a odletěli zpátky do tohohle zadku světa, jak se tomu říkalo, Československa.
Za-(doplňte dle svého gusta)-né hormony!
A u strašlivého ponížení to nekončilo. Raffael měl hlavu jako střep, přepadaly ho návaly horka, poránu zvracel (a to i když se večer neopil) a ze všeho nejhorší byly změny nálady. Jednou jako sluníčko a za pět minut v nejhlubší depresi.
Donatello to nepochopitelně nazval zázrakem a trval na tom, že o tom zpraví Světovou zdravotní organizaci. Raffael mu nacpal hrst Ibalginu do krku dřív, než si uvědomil, že žertoval, a pak se málem rozbrečel vinou, když koukal, jak Don dáví.
Tohle muselo přestat. Všechno. Raffael věděl (ačkoli by to nikomu nepřiznal), že jisté ženské rysy má odmalička, ať už nejširší kloaku nebo náladovost, ale takhle byl zranitelný víc, než mohl vykompenzovat. Udělal by cokoli, aby tomu šílenství učinil přítrž.
I kdyby to znamenalo vrátit se do čekárny MUDr. Novákové.
Ah, do krunýře.
Raffael natáhnul krk v bláhovém pokusu nahlédnout za zlověstné bílé dveře. Než se stačil zarazit, bojácně zakňučel.
Donatello se na něj soucitně zakoukal a v gestu náklonnosti mu dal paži kolem ramen. Raffael nesouhlasně zabručel, avšak zároveň se k bratrovi přitiskl. Donatello se bezhlesně, jen pohybem hrudníku zasmál a druhou rukou si Raffovu hlavu přivinul na prsa. Želví ninja chtěl protestovat proti tak nemužné pozici, ale jakmile ucítil, jak mu Donatellovy prsty masírují skalp, pustil to z hlavy.
Brzo by usnul, nebýt toho nemocného puchu. Přemítal o všem možném a v myšlenkách se úspěšně vzdaloval od čekárny, když tu ho něco stáhlo zpátky. Byly to Donovy prsty, které opustily jeho leb a vydaly se prozkoumávat břišní štít. Raffael ospale zamručel a Donatello zašeptal:
„Budím tě?“
Raffael zopakoval svůj neartikulovaný projev a rozhodl se, že když už je vzhůru, Donatellovo ohmatávání bude vítané rozptýlení. Donatello vždycky hrozně rád na věci sahal… Raffaela zase rozpalovala slova a vzdechy, ten zatraceně nádherný hladový podtón, který se v jejich hlasech objevoval pokaždé, když byli při chuti.
„Doníku…“ zachraplal Raffael. „Mluv.“
Donatello udělal pobavené, rozšafné „Hmm,“ a zamyslel se. Raffael vyvrátil hlavu, aby zachytil jeho výraz obličeje. Donatello se usmíval a svítily mu oči. Pak otevřel pusu a promluvil.
„Pamatuješ na sobotu před třemi týdny?“
Raffaelovi vskočilo srdce do krku. Jak by nepamatoval.
„Všiml sis, že se Leo začervenal, když vyšel z dódža a viděl, že na něj všichni tři čekáme? Ještě se ptal, co je, ale kluk to dobře věděl. Vzali jsme ho k němu do pokoje. Tam jsme ho uložili na postel a celého zlíbali. Někde v půlce začal Leo vrnět – tak spokojeného jsem ho už věky neviděl… Pak sis mu klekl kolem boků a začal ho honit. Celou dobu jste si zírali do očí, skoro to vypadalo, že jste se navzájem zhypnotizovali. Došel mu dech a začal tiše sténat. A vypínal se. Přirážel ti do ruky a bylo na něm vidět, jak se snaží ovládat se. A pak se k němu naklonil Miki a něco mu pošeptal. Nebylo slyšet ani slovo, jen Leovi spadla čelist. Miki na něj kývl. A Leo si tě stáhl dolů k sobě, políbil tě a nastavil se, abys na něj mohl nasednout.“
Raffael zaúpěl. Osobně rozhodně neplánoval, že Lea nechá píchat, ale to, jak si o to Leonardo řekl… on mu nedal na výběr.
„A ty jsi mu zamručel do pusy a poslechl ho. Ani jeden jste nebyl namazaný a stejně jste do toho šli. Leo byl v extázi. Přestal se kontrolovat. Ty taky.“ Donatellův hlas zabarvila žádostivost. „Vy dva jste… vy jste si to začali rozdávat jako divoši.“
Raffael zalapal po dechu. Donatello mu vklouzl rukou pod břišní štít a začal živě třít jeho naběhlý pyj. Pokračoval s šeptáním prasárniček Raffaelovi do ucha, ale Raffovi se to už slévalo s hukotem v hlavě. Celý vnímal jen Donatella za sebou, jak ho tahá zpod štítu a dlouhými pohyby po něm klouže. Oči nechal zavřené a ztratil se ve svém chytrém bratrovi.
Když ho Donatello opatrně složil ze sebe a vstal, neudržel se Raffael málem vztyčeně. Svět se s ním točil a pak se náhle propadl do hlubin. To ho Don vzal do pusy a přisál se mu na žalud, až Raffael vykřikl. Donatello potěšeně zamručel a mrštným jazykem vedl Raffaela po strmé cestě k ráji.
Želvák se rozkošnicky vyvalil na polstrované lavičce a nechal si přehodit nohu přes obrubu Donatellova krunýře, takže byl otevřen dokořán. Nejprv ucítil vlhký chlad lubrikantu, pak jeden prst…
V půlce táhlého vzdechu mu došlo, že se – opět – schyluje k ojebání Raffa. Jeho hrdost se raněna vzepjala a Raffael byl v mrku oka rozzuřen doruda. Z něj si nikdo šukací želvu dělat nebude! Ani Leo, ani Don!
Skrčil nohu a poslepu vykopnul. Donatella minul naprosto, podařilo se mu ale upoutat jeho pozornost. Bratr s mlasknutím zvednul hlavu a druhý kopanec schytal přímo do čumáku. Raffael uslyšel překvapené vyjeknutí a spokojeně otevřel oči, aby proklál převráceného Donatella pohledem. Don na něj vykuleně zíral s pusou otevřenou a pramínkem krve z nosních dírek. Po bradě mu ještě tekla slina.
„A to bylo za co?“ vyrazil ze sebe bez dechu. Raffael na něj vycenil zuby.
„Mně se do kloaky nedostaneš,“ zasyčel nenávistně. Donatello si otřel čumák hřbetem ruky a přes tvář mu přeběhl stín. Beze slova se vyhrabal na nohy a zmizel na záchodě, až do poslední chvíle sledován Raffovým zlostným pohledem.
Jen co zaklaply dveře, dopadla na Raffaela tíha bílé čekárny. Jeho vztek pět vteřin vzdoroval, než se obratem změnil v děs. Vesele potisklé zdi se kolem něj svíraly a Raffael náhle nemohl dýchat. Jeho plíce zoufale lapaly po dechu. Zaslechl brekot zde mučených dětí. Stulil se na lavičce do klubíčka a vší silou se snažil schovat do krunýře. Podařilo se mu to jen s malým Raffem, který se ustrašeně smrsknul a zalezl.
Velký Raffael ve vší vážnosti uvažoval o tom, že se z tohoto očistce zdejchne (nakonec byl ninja, i v cizím městě by se o sebe dovedl postarat), ale než to stihl provést, dveře od záchodu se otevřely. Raffovy pudy zapracovaly a v příštím okamžiku se ocitl na Donatellovi, povaleném nazad do koupelny.
Don překvapeně hekl a pokusil se za sebe Raffaela shodit. Bratr se však k němu tisknul nelidskou silou, nebo aspoň dokud mu nedošlo, co dělá. Pak se spěšně zvednul a dělal, jako že nic.
„U svatého Želvislava, ty mě jednou zabiješ,“ úpěl Donatello, sbíraje se z podlahy. Raffael zabručel zahanbené „Promiň,“ a v duchu se proklínal za své amoky. Včetně té štěněčí viny, co ho dusila teď. Donatello vzdechnul a sáhnul si na hlavu. „Au,“ zamumlal a vyzkoušel, jestli mu stočené kousky toaleťáku drží v nozdrách. Raffael vycouval ze záchodu –
- a Don mu přibouchnul dveře před nosem.
„Done!“ vykřikl Raffael a v úzkosti na ně zabušil. „To už ne! No tak!“ Zapáčil za kliku, ale Donatello ji držel z druhé strany. „Pusť mě dovnitř, nebo pojď ven! Done!“
Mimino na stěně se hladově šklebilo. Raffael se odhodlal k radikálnímu kroku.
„Prosím! Done! Nechám tě…“
Polkl, ale strach z ohavné čekárny byl silnější než jeho hrdost.
„Nechám tě… fajn, nechám tě mě ojebat! Je mi to jedno! Hlavně otevři, prosím, Done!“
A klika cvakla, dvéře letí a ven vystoupil Donatello s tak sebejistým a zlověstným výrazem ve tváři, že Raffael ihned zalitoval, že to kdy vypustil z úst.
„Beru,“ zašeptal génius, napřáhl ruku a přetočil Raffaelovu rudou pásku ke straně, takže neviděl na krok. Jen cítil, jak ho Donatello strká dozadu, dokud pozpátku nedoklopýtal k přebalovacímu stolu. Donatello ho na něj vysadil, zaklonil ho, až se krunýřem opřel o zeď, a jeho nohy si zaklesnul kolem boků.
Bara III
Dva hrbáči v ošklivých baloňácích a hučkách, co už zažily lepší časy, se ve tři v noci plížili ulicí J. E. Purkyně. Obezřetně se rozhlíželi a projevovali podivuhodnou schopnost držet se ve stínu, aniž by kličkovali přes celou ulici.
Zastavili se před hnědým plůtkem, za nímž na dvorku stál nízký dům s rozsvícenými okny. Hrbáči se přehoupli přes plot a tiše jako smrt vklouzli do pootevřených dveří.
Michelangelo ze sebe s potěšeným vzdechem shodil baloňák a hodil ho i s hučkou do kouta. Leonardo mezitím našel vypínač a nekompromisně zhasnul.
„Hej!“ zvolal Michelangelo. „Teď nevidím na krok. Jestli se tu přerazím, máš mě na svědomí.“
„Jistě, jistě,“ zabručel Leonardo. „Pořád lepší, než kdyby nás viděl někdo jiný.“ Poslepu našel věšák a odložil na něj své svršky. „Kromě toho jsi ninja, máš se ve tmě cítit jako doma,“ neodpustil si připomenutí.
„Ale tohle je československá tma, ta je jiná než doma,“ ušklíbl se Michelangelo a vrazil do stolku uprostřed čekárny. „Ah-haú,“ zavyl. „První rána kapitána…“
„Ššt.“ Leonardo přiložil prst k ústům, i když ho Michelangelo nemohl vidět. „Jsme tu v utajení, Miki, tak se podle toho, prosím tě, chovej.“ Želví ninja dál kňoural, ale už jen tak, aby se neřeklo.
Dveře ordinace se otevřely a MUDr. Nováková nakoukla do čekárny. „Pojďte dál… haló? Je tady někdo?“ zeptala se temné čekárny zmateně. Její slovanský přízvuk byl nepřeslechnutelný, ale Leonardo si dovedl dost dobře představit, že takový Biskup má i české podřízené. Přes všechno, co mu do hlavy vtloukala April, téhle doktorce ještě nevěřil.
„Jsme tady, paní doktorko,“ řekl, ale nedal se vidět. Michelangelo přes jeho ruku nesouhlasně zafuněl.
„Pan Michelangelo a pan Leonardo?“ otázala se MUDr. Nováková v naději, že se jí ninjové ukáží. Donatello ji už včera varoval, že Leonardo bude možná paranoidní a že by mu měla vyjít vstříc. Vynaložila tedy veškerý svůj um na to, aby si získala důvěru těch mutantů podobně, jako to dělávala se vzpurnými dětmi. „Něco se stalo? Proč se schováváte?“
„Zhasla byste, prosím, v ordinaci?“ ozval se Leonardo. Michelangelo se pokusil vymanit z jeho sevření, ale neuspěl.
„Proč?“ nechápala MUDr. Nováková. „Vždyť jsou tři hodiny v noci, teď nás nikdo sledovat nebude.“ Leonardo strnul – taková pohotovost byla na civilistu podezřelá – ale pak si vzpomněl, jak ho Donatello ujišťoval, že jejich utajení už s doktorkou probíral a že mu slíbila maximální opatrnost. „Kromě toho jsou okna naproti zdi, takže z ulice nás nikdo vidět nemůže,“ ujišťovala je. Leonardo mlčel a přemítal. „A beze světla vás beztak nemohu prohlédnout,“ dodala MUDr. Nováková. Leonardo uznal, že tohle je důležitý argument.
„Nemáte tu nějakou místnost bez oken?“ zeptal se konečně.
„Sklad, ale tam bychom byli jako slon v porcelánu. Pak je za ordinací chodbička s metrem a váhou. Tam stejně budeme muset dřív nebo později zajít,“ pokrčila MUDr. Nováková rameny a začínalo ji dožírat, že se jí pacienti ani neukážou. „Ale je tam málo místa pro všechny tři.“
„To nevadí,“ ujistil ji okamžitě Leonardo. „Můžete teď, prosím, zhasnout?“ Její bezúhonnost mu teď připadala celkem věrohodná. Samozřejmě to mohla být dobrá přetvářka a pro ten případ byl Leonardo rozhodnut být stále ve střehu s katanami na dosah ruky, ale prozatím si mohl dovolit lidské doktorce důvěřovat.
MUDr. Nováková si povzdechla. „Prosím,“ natáhla se do ordinace a sklapla vypínač. Několikrát zamrkala, a přesto mohla jen tušit, jak se dveře od záchodu otvírají a odtamtud vypadává nejdřív Michelangelo, nelibě nesoucí, jak ho Leo ve spěchu zatáhl dovnitř, a pak Leonardo se zdvořilým úsměvem na tváři.
„Můžeme,“ řekl doktorce a společně se vydali vstříc první lékařské prohlídce ve svém životě.
Leonardo se držel statečně, Michelangelo už ne tak statečně, ale aspoň se MUDr. Novákové u každého kroku vyšetření neptal, k čemu to je a jak to provádí, odkud má ten přístroj, která firma ho vyrábí, jestli je ta špachtle sterilovaná a tak dále a tak dále. Pediatrička zprvu uvažovala, jestli ho také doktořina baví jako Donatella, ale pak si smutně uvědomila, že jí jednoduše nevěří. Obzvlášť nevraživě Leonardo pozoroval injekci kombinované vakcíny proti všemu, co si dovolila smíchat, a MUDr. Nováková málem čekala, že jí ji vyrazí z ruky, jakmile se s ní přiblíží k Michelangelovi. Nic takového se naštěstí nestalo a všichni tři byli rádi, když bylo konečně po všem.
Leonardo s Michelangelem odpočívali v čekárně, každý po svém. Leo nehnutě stál u okna a zpoza krajkové záclonky se díval ven, Michelangelo se rozvalil na přebalováku a chrápal. Najednou vypustil Leonardo přiskříplý sten a chytil se za hlavu. Než stačil Mikimu dát vědět, že je něco v nepořádku, složil se na podlahu.
Když Michelangelo procitl, obloha se barvila úsvitem. Želví ninja mírně zpanikařil a ihned se jal Leonarda budit.
„Bráško, bráško, vůdce, vzbuď se, no tak, zaspali jsme…“
Leonardo otevřel oči a chvilku netečně koukal před sebe. Pak vrhl pohledem po Michelangelovi a tomu přeběhl mráz o zádech.
„Všechno v pohodě, Leo?“ zeptal se bojácně. „Není ti nic?“
Leonardo zahrčel a pokusil se zvednout. Michelangelo mu pomohl do kleku a nepřestával se vyptávat, co se děje. Leonardo mu neodpovídal, jen těžce dýchal a snažil se postavit na nohy. Když se mu to podařilo, divže se zase nesklátil, jak se mu třásla kolena. Michelangelo se upřímně děsil toho, že vůdce je zřejmě mimo provoz, protože bylo pondělí ráno a i on chápal, že nemocné děti + zmutované želvy = velká polízanice.
„Vůdce, no tak, co se děje…“ hučel do něj neustále. Leonardo se opřel o zeď a zhluboka se nadechl. Pevně zavřel oči a zavrtěl hlavou. Když je zase otevřel a podíval se na Michelangela, jeho bratr sebou trhnul. Leo se na něj díval jako na kořist.
Než se stihl stáhnout, Leonardo ho popadl za ruku a žádostivě mu zavrčel do obličeje. Michelangelo okamžitě pochopil, že pokud se nezačne bránit, mohlo by to pro něj skončit velmi špatně.
„Leo, hej, prober se,“ zkusil to tiše, ale důrazně. „Takhle na mě kouká Raff, když má chutě, a ty seš dost starej na to, aby ses ovládal, ne? Leo?“ Leonardo si olízl rty. „Leonardo, můj vůdce bez bázně a hany, jsme v cizím státě v cizí čekárně a musíme odsud, než nás někdo uvidí! Vůdce!“ Michelangelo se mu pokusil vytrhnout, Leonardo ho však sevřel pevněji, naklonil se kupředu k Mikiho krku a obnažil zuby.
Michelangelo mohl jen vystrašeně sténat, jak se mu Leonardo zakousl do míst, pod kterými hekticky pulzovala krkavice. Leo přejel jazykem po tepu a hloubi hrdla zavrněl. Druhou rukou zašmátral po Michelangelově hrudi a začal ho vlastní vahou tlačit dozadu. Michelangelo ucítil za stehny hranu přebalováku, na kterém ještě před chvílí poklidně chrupal, a obratně se na něj vyhoupl. Skrčil se do rohu a připravil se pomateného bratra odkopnout. Leonardo to však prohlédl, pustil jeho pěst, popadl ho oběma rukama za hlavu, smýkl jím ke straně a než se Michelangelo stačil podivit, kde se v něm najednou vzala taková síla, uvěznil ho v drtivém polibku.
Michelangelo zdušeně zaúpěl a položil ruce na Leova zápěstí. Dřív než dokázal udělat víc, Leonardo zapáčil a Michelangelo chtě nechtě musel jít tváří k desce stolu. Bolestí vyjeknul, mrsknul sebou, Leonardo ho chytil za krunýř a náhle milý Miki zjistil, že leží na břiše, nohy mu visí k zemi a Leonardo je přímo, přímo za ním. Mezi jeho nohama.
Zoufale se pokusil přikrýt si řiť ocáskem, Leonardovy prsty ho však hrubě odtáhly a malým tlakem dal Michelangelovi vědět, že zacílil.
V ninjově kloace vybuchla nálož bolesti. Ze všech sil polykal křik, který se mu dral z plic, a až po chvilce mu došlo, že mu Leonardo leží na krunýři a spokojeně přede. Pak se vytáhl.
Druhá nálož byla o něco menší. Michelangelo si dovolil tiše vzlykat a kňourat, jak ho Leonardo znovu a znovu plnil bolestí. Zabořil zuby do chrániče zápěstí a zmučeně přemítal, jestli a za jak dlouho to skončí.
Leonardo, jeho vůdce a vždy spolehlivý ochránce, mu ubližoval, jak se vždycky bál, že mu někdo ublíží. Ten někdo mohl být Raffael a třeba i Donatello – Michelangelo už viděl, jak mu touha zatemňuje rozum. Ale Leonardo ne. A nic na tom neměnilo, že ho Miki měl rád a ano, oním způsobem, a že věděl, že Leo ho tak má rád také, protože tohle… Tohle bylo, jako by ho znásilnil mistr Tříska. Tohle bylo scestné. To se nemělo stát. Leonardo by to neudělal.
Ano, Leo by mu to nikdy neudělal. Leo nebyl při smyslech. Nemohl být. Něco ho nutilo takhle Mikimu ubližovat. Dobře, s tím se Michelangelo už mohl vyrovnat. Nějak to zvládne.
Leonardo zrychlil a nenažraně do Michelangela přirážel. Miki se jen modlil, aby brzo skončil. Aby přitom nezařval. A aby si nic z toho nepamatoval.
O pár minut později seděl Michelangelo na záchodě a s velkým sebezapřením si vytíral bílé semeno ze zadku. Nehlasně plakal a snažil se sebrat. Leonardo spal na zemi, schoulený do klubíčka se spokojeným úsměvem na tváři. Jen co vyvrcholil, padl na podlahu a tvrdě usnul. Michelangelo vešel zpátky do čekárny, rozhlédnul se a otřásl se. Kdyby mu už tak nebylo pod psa, působila by na něj krajně nepříjemně. Tak pokrytecký pokoj ještě neviděl.
Vyhlédnul z okna, za kterým se rozednívalo, povzdechnul si a skrčil se na lavičku co nejdál od Leonarda. Měl by ho vzbudit, to věděl, ale upřímně se necítil na to, aby se ho teď dotknul. Rukou nebo slovy. Schoval obličej do předloktí a čekal, až mu oschnou oči.
„Unngh…“ zahučel Leonardo. „…hu? Co to…“ Michelangelo rychle vzhlédnul. Leo se sbíral z podlahy, celý rozlámaný a velmi zmatený. „Proč jsme ještě… je ráno!“ uvědomil si najednou a ihned byl vzhůru. „Oblíkej se, Miki,“ hodil po něm baloňák s hučkou, „padáme odsud!“ Spěšně na sebe navléknul oblečení a všimnul si, že Michelangelo váhá. „Pohyb!“
„Jo… jasně,“ zamumlal Michelangelo a vzal baloňák do třesoucí se ruky. „Už kvačím, pane králi.“