Bobřík odvahy

I Donatello se svou trpělivostí světce se po dlouhém strnulém mlčení začal ošívat. Prsty se mu nervózně vplétaly do sebe a génius občas hodil po Mikim pohled plný očekávání, jenž mladému želvákovi nepřidával klidu ani rozvahy. Michelangelo zavile nenáviděl, když byl pod tlakem (i když pravda, pod tlakem byl po většinu uplynulého týdne). Donatello po něm chtěl vyjádření. Jasně, jasně, vyjádření. Něco mu už slina na jazyk přinese.
„No… tak dobře.“
Donatellovy oči vyletěly nahoru, přeměřily si ho a pak Don kývnul. Nic víc. Zůstal sedět na židli dva kroky od Mikiho ve stále stejné póze, jen jeho tiky ustaly. Michelangelo se cítil značně nejistě.
„Jestli,“ řekl po chvíli Donatello a jeho rty najednou vypadaly k nakousnutí, „nepřevezmeš iniciativu, udělám to já. Normálně bych tě nechal udávat tempo jako méně zkušeného…“
„Dobrý, dobrý,“ přerušil ho Michelangelo rychle, přičemž vyháněl nepřístojné představy z hlavy. „Není třeba, díky. Jenom, eh…“ Nejistota se vrátila v plné síle a přebila i puzení želvu ochutnat. „Co mám teď dělat?“
Donatello odhalil zuby v úsměvu, který používal jako signál „Vím, co dělám, tak mi do toho nemluv,“ a Miki by se určitě vyděsil, kdyby zrovna teď ta bezohledná sebejistota nebyla přesně to, co potřeboval. Nabídl omluvný úsměv na oplátku a pozoroval, jak lehce Doník vplouvá do role učitele.
„V podstatě můžeš dělat, cokoli tě napadne. Nemusíš se bát, že bych se ti vysmál nebo tě odmítnul. Záleží jen na tom, aby ses odhodlal k akci.“
„Aha…“ Michelangelo opět pocítil nutkání, tentokrát však vzít tohle do soukromějších prostor. Poslušen rad zkušenějšího bratra se bez meškání zvedl a posuňkem Donatella pobídl, aby ho následoval. Zavedl ho k sobě do pokoje a na volném plácku se proti sobě posadili na zem. Situace z jídelny se obnovila.
„Cokoli tě napadne,“ povzbudil Don Mikiho a usmál se. Michelangelo sebral odvahu, přišoupl se k bráškovi a ve vzdálenosti několika centimetrů na něj upřel zraky. Takhle to vždycky viděl v romantických filmech, ti dva zamilovaní si hrozně dlouho hleděli do očí. Zvláštní, nikdy nezkoumal, jakou barvu ty Donatellovy mají. Ne že by Miki byl zamilovaný. Docela pěkně mu ladí s maskou. Don tomu sice říkal zamilování, ale Mikiho nepřepadávali motýlci v žaludku, pouze…
Až když Donatella líbal, mu došlo, že poslechl impuls a vrhl se kupředu. Don mu nadšeně opětoval, chytil se ho za ramena a tiskl je nemalou silou. Tohle však Michelangelo bohorovně ignoroval: všechno v něm zpívalo, že konečně Dona ochutnává a že voní po kávě a sýrové pizze, že z něj táhne ta typická donatellovská fragrance, těžká a omamná jako růže nebo rána jeho holí. Miki se v duchu zasmál tomu přirovnání a hodiv za hlavu svou nezkušenost, nábožně prozkoumával Donova měkká, teplá, mokrá ústa. Chutě a vůně stoupaly Mikimu do hlavy a když se museli odtrhnout, aby nabrali dech, nechaly ho zmámeného s šiškou v oblacích.
Měkký smích. „Vypadáš jako v sedmém nebi.“
„Taky že jsem. Hele, Done,“ ožil Michelangelo, jak se hlad znovu ozval, „co kdybysme to udělali ještě jednou?“
A líbali se ještě jednou a pak ještě jednou a Michelangelo si celou dobu snažit vrýt do paměti, jak Donatello chutná. Když ho povalil na krunýř a klekl si nad něj pro lepší přístup. Když podlehl pokušení slíznout slané kapky potu, které Donatellovi vyvstávaly na lebce. Když přišel na to, že hlazení po bocích Dona přiměje ještě víc rozevřít ústa a roztomile lapat po dechu s mžikajícími víčky. Když už se s ním líbal tak dlouho, že se jejich sliny musely promísit tak, že chutnali oba stejně. Když se dost nabažil a odpoutal se od Donatella, jenž na něj udýchaně hleděl s vířícím chtíčem v očích.
V té chvíli si Michelangelo uvědomil, že si z Donovy chutě vůbec nic nepamatuje.
„Obávám se, Watsone, že naše pozorování budeme muset zopakovat později. Pachatele nemůžeme usvědčit pro nedostatek důkazů,“ pravil Miki zpola vážně a zakřenil se.
Donatellova tvář se nesouhlasně stáhla poznáním, že „později“ znamená, že tady se musí zarazit. Pak však zavřel oči, nepatrně zatřásl hlavou a když kukadla zase otevřel, vyrovnaně odpověděl: „Bude mi potěšením, Holmesi.“
Miki se zasmál a ve skrytu mysli si blahopřál za ulovení bobříka odvahy.

A je to, ani to nebolelo, a proto zpět na fanfikce, bujný oři!