Budu na tebe čekat

5
Struny, jimiž byl svázán, řezaly Donatella do masa a obličej se mu rozdíral o beton. Želva se přesto zmítala v Biskupově objetí a vyrážela slzavé výkřiky.
„Ne!...“
„Drž, kluku!“
„Pusť!“
„Zlomím tě, tak či onak!“
„Nech mě!“
„Tvůj mozek bude můj.“
„Leo!“
Poslední zvolání v ponurých zdech.

2
„Leonardo, co jsi Donatellovi udělal, nemohu mezi svými syny tolerovat. Jestliže přesto překročíte hranici, děje se tak na tvoji zodpovědnost.“
„Přijímám ji, otče.“

7
Při zvucích zápasu zvednul Donatello hlavu z kavalce. Jeho bratři vtrhli do cely.
„Done! Jsi v pořádku?“
Schoulil se do klubíčka, stud, hanba a úleva. Nic na něm nepoznali.

3
Když Leonardo vyšel z mistrova pokoje, Michelangelo žadonil na Raffaelovi: „Dej mi pusu.“
„Ani náhodou.“
„Tak Doníku, ty mi dej pusu.“ A Donatello vyhověl.

6
Agent Biskup vstal z třesoucí se hromádky zeleného masa.
„Skončil jsem,“ oznámil stráži. „Umyjte ho a uložte. Zítra ho uvedu do laboratoře. Druhé krocení nepředpokládám.“

1
Donatello a Leonardo do sebe ve dveřích vrazili, naklonili se blíž a políbili, oba stejně překvapení.
„Co to mělo být?“ zaklel Raffael.

4
Leonardo se ve snách obracel a horečnatě šeptal: „Doníku…“ Donatello mu položil ruku na čelo.
„Jsem tady.“
Leonardo rozpřáhl náruč. Sevřel ne bratra, ale milence.
„Musíš mi slíbit,“ mumlal, „že do ničeho nepůjdeš sám. Že na mě počkáš.“
„Budu na tebe čekat,“ slíbil Donatello.

8
Vrčení Želvomobilu Donatella uspávalo.
„Leo, podívej se na něj.“
Trhnul sebou.
„Klid, to jsem já. Udělal ti něco? Proč brečíš?“

Angst jako vyšitý chce zpátky na fanfikce.