Černý kruh

Tři v noci a Donatello stále nemohl spát.
Otočil se na druhý bok, zamotal se do peřiny a podrážděně ji skopal na zem. „Sakra…“ zakvílel a přejel si rukama po obličeji. Udeřil pěstí do matrace a pokusit se vyzírat ze stropu, proč nedokáže usnout.
„Seru na to,“ zabručel nakonec a svezl se z palandy na zem. Žuch. „Sakra…“ uvědomil si, že blízko spí ninjové s lehkým spánkem… Dobře jim tak, uzavřel závistně a vyšoural se z pokoje.
V hnízdě bylo ticho a jeho kroky hlasitě šoupaly. Naslouchal těm zvukům, jak se mu díky neustálému tréninku stalo druhou přirozeností, a probíral se. „Slyší někdo?“ řekl a zalekl se hluku vlastního hlasu. Dětinská výzva zůstala bez odpovědi. „Dobrou noc,“ zamumlal Donatello, komukoli ho poslouchal. Pak se zabořil do pohovky před vypnutými televizemi.
Schoulil se k opěrce divanu a zarytě civěl na vlastní předloktí. Šilhal, protože je měl těsně před očima. Po hřbetu levé ruky přeběhl stín… ne, to nebyl stín, něco mu tam sedělo, stočené do kolečka, tmavá chlupatá stonožka… Došlo mu, že halucinuje, a přejel po ruce dlaní, aby stonožku smetl. Jenže na hřbetu levé ruky nic nebylo. Pohladil hladkou, teplou kůži.
Donatello zamrkal a zaostřil na to místo. Tmavý kroužek tam pořád byl. Přejel po něm dlaní. Stejný výsledek, hladká kůže. Zvednul unaveně hlavu a prohlédl si hřbet levé ruky zblízka.
Náhle si vzpomněl. - Šedivé betonové zdi, dva muži v oblecích, každý po jedné straně, vlečou ho šedivou betonovou chodbou bez konce…
„Donatello… Donatello.“ Ostré světlo. „Ani nevíš, jak rád bych tě rozřezal.“ Černé brýle, lesknou se jako dvě slunce. „Ale když budeš spolupracovat…“ „Nikdy…“
Šedivé betonové zdi bez konce, jehla s inkoustem…
„Done, co to máš na ruce?“ „To je tetování…“ „Proč tě Biskup tetoval?“ „Nevím…“ „To je kruh?“ „Ano.“ „Proč kruh?“ „Nevím… Nevím… Nevím… Přestaňte se ptát!“
Donatello civěl na hřbet své levé ruky, na kterém jako tmavá, chlupatá stonožka leželo černé tetování. Proč ho Biskup tetoval? Nevěděl…
Od té doby, co se vrátil, se ještě ani jednou pořádně nevyspal… Donatello měl pocit, že mu něco uniká, něco důležitého, co musí vědět. Jenže byl unavený… příliš unavený… a tetování se mu před očima točilo jako svíjející se stonožka, co honí vlastní ocas…
„Přestaň,“ zašeptal Donatello. Zatočila se mu hlava, a když se svět uklidnil, seděl zhroucený u paty divanu. „Přestaň,“ řekl hřbetu své levé ruky, který se motal jako kolotoč. Plácnul se přes něj, štíplo to, ale pod prsty se mu tetování točilo vesele a hypnoticky dál. „Přestaň,“ zakňučel Donatello a marně se pokoušel odtrhnut zrak. „P-přestaň… Přestaň!“ zaječel.
„Done! Donatello! Done, co se děje? Co má přestat? Done, podívej se na mě. Podívej se na mě, Done.“ Leo mu bral obličej do dlaní. „Co se děje?“
Donatello se na něj podíval. Prudce se nadechl, zaštkal a stulil se bratrovi k hrudi. Na hřbetu jeho levé ruky ostře vyvstával vytetovaný černý kruh.

Je to vina toho kruhu! Zpátky na fanfikce, hrr!