Co se těch pásek týče

„Kluci, už nějaký ten čas se vás chci na něco zeptat.“
April si sedla na opěrku gauče, horký čaj v rukách, a sledovala, jak Michelangelo Rafaelovi sešívá ránu na rameni. Vedle nich obvazoval Leonardo Donatellovi popálené ruce, což nebylo dvakrát lehké, neboť musel na vlastním rameni, vykloubeném a zase spraveném, vyvažovat igelitový pytlík s ledem.
„Jen se ptej,“ pobídl ji Rafael skrz zaťaté zuby. „Hlavně ať nemusim myslet na ty nešikovný prsty. Au!“
„Ticho bude,“ zamumlal Michelangelo a naklonil se ke zranění blíž. „Děcko jedno přerostlý. Dyť by sis stěžoval, i kdyby ses zašíval sám.“
April se soucitně usmála a pokračovala.
„Napadlo mě to už hrozně dávno, ale – proč nosíte ty pásky?“
Všichni čtyři k ní vzhlédli s rozšířenýma očima, jako by jim dalo práci uvěřit, že se skutečně odvážila něco takového říct. April usrkla čaje a schovala se za hrnečkem, takže na ně sotva vykukovala přes jeho okraj.
„To musíme,“ vykoktal nakonec Michelangelo. „Bez nich bysme nebyli žádný ninjové. To je prostě, víš co, povinnost.“
„Ale proč?“ zeptala se, když se zdálo, že jí nikdo z nich neskočí po krku. „Vždyť se za nima neschováte. Dokonce je vás s nima mnohem jednodušší rozeznat od sebe. Taky mi ty barvy dost pomáhaly, než jsem vás poznala trochu víc.“
„Vážně?“ zeptal se Donatello. „Toho jsem si nikdy nevšim.“
„No taky že jsem na vás nevolala ‚hej ty červenej‘ nebo ‚ty žlutej‘-“
„No dovol!“ skočil jí Michelangelo do řeči na obranu své pásky. „‚Ty oranžovej‘, děkuju. Já žlutej nejsem.“
„To jen keď máš rozsekat velký brouky,“ zachichotal se Raffael.
„Hele, ty máš co mluvit. Ty máš v krunýři už z malejch brouků.“
„To teda-“
„Ne, vážně,“ vpadla jim do toho April, než se stačili pohádat. „Co třeba ta rvačka dneska? To mi nevymluvíte, že na sebe křičeli ‚Sejměte toho modrýho, sejměte toho modrýho‘.“
„To mi připomíná,“ řekl Donatello a vzhlédl nahoru na Leonarda. „Fakt díky, vůdce bez bázně a hany. Vážně boží, když všichni míří na chlápka vedle mě. A ještě lepší, když stojíme vedle samozápalnýho zařízení.“
„Minul jsem jen jednu hvězdu a to bylo vše-“ odsekl Leonardo.
„Trénuješ v jednom kuse,“ nenechal se Donatello rušit, „a pak to takhle královsky – au!“
Donatello nepřátelsky zíral na Leonarda a ten jemně povolil obvaz, který mu předtím prudce utáhl.
„Prostě je nosit musíme,“ odtušil Michelangelo. „Nevypadali bysme bez nich tak hustě.“
April si promnula obočí, aby si ulevila od nepatrného pocitu kocoviny za ním. „Tak byste aspoň mohli nosit stejnou barvu. Třeba červená by slušela vám všem.“
„To už neříkej,“ varoval ji Leonardo, „Raff si už tak o sobě myslí bůhvíco.“
„A jedeme znova,“ povzdechnul si Donatello.
„Já? Já?“ zavrčel Raffael, pokusil se otočit na Leonarda a zavrčel ještě hlasitěji, když ho Michelangelo odmítl pustit. „To ty bys vystartoval po smečce stopařů samotnej, kebysme am s Mikim nebyli, pane želví armádo.“
„Měl jsem plán!“
„Vrhnout se jim do náruče není žádnej plán!“
„Ohó, a já měl za to, že je tvůj oblíbenej. Jedeš podle něj v jednom kuse.“
„Nebudu tě mlátit přes Donovu hlavu, tak sem pěkně-“
April spolkla slova, co se jí drala na jazyk, natáhla se přes Michelangela ignorujíc jeho pohled a popadla Raffaela za uzel pásky vzadu na hlavě. Raffael se k ní z ninjovského reflexu okamžitě otočil a ztuhl, jak se páska přetočila a všechno zčernalo.
Ticho. Michelangelo zakašlal. Dokonce i Leonardo překvapeně civěl, že se něco takového může stát.
„Dobře,“ řekl Raffael rozvážně, jak seděl bez hnutí a nutil se do klidu. „Dobře, možná na tom něco je.“
April zdusila smích za hrnečkem čaje.

Kupovidu k věci, je toho na fanfikcích víc?