Čtyři

Ze čtyř bratrů byl Leonardo jediný, kdo postřehl, jak se mírumilovné pobíhání po střechách zvrtlo v nemilosrdnou bitvu s tuctem stopařů. Skákající stíny zahlédl jen o vteřinku dříve, než se zableskly šurikeny. Dál se už jen snažil zajistit, aby žádný z jeho bratrů nedošel k újmě větší než nevyhnutelné.
„Leo, bacha!“ Za sebou vycítil rozmáchnutí a jen tak tak uskočil, takže Hunova obrovitá pěst prosvištěla vzduchem.
„Želvý!“ zařičela blonďatá gorila, vyrvala z podlahy anténu a mrštila jí po Leonardovi. Ten ji zablokoval v letu katanami (což nebyl dobrý nápad, protože se mu do celého těla rozběhlo ochromující brnění) a odhodil ji stranou. Naštěstí na chybný úsudek rychle nedoplatil, protože Hun byl zaneprázdněn klením a nadáváním, že si tak pěkně hledí svého a ti zelení mutanti se mu pletou pod nohy.
„Hele, my jsme si nezačali!“ vykřikl Michelangelo, zatímco krunýř ke krunýři s Donatellem odrážel výpady skupiny stopařů. „Vy jste pro nás stejně ošklivej dáreček jako my pro vás! Kromě mě, samozřejmě, já jsem vždycky hezký dáreček,“ dodal a zlomil stopařovi zápěstí úderem nunčaku. Poraněný ninja se odplížil do pozadí, odkud na ně po zbytek bitvy nevraživě zíral, čas od času zkontrolován Leonardem.
Raffael se v boji vyžíval, krev mu vřela a adrenalin pumpoval svaly drtivou silou. Tu bodnul saitou, tu uhodil rukojetí, vykopnul, vrazil do někoho, zapáčil a odzbrojil, znehybnil ranou do hlavy. Brzo se ocitnul po boku Leonardovi a společně doráželi na Huna jako můry na žárovku.
„Bezmozeční obojživelníci!“ dopouštěl se obr svých obvyklých biologických omylů a mával kolem sebe pěstmi, čímž oběma želvákům efektivně znemožňoval ho zranit, ačkoli měli na své straně rychlost i počet. Pojednou pod Raffaelem ruplo dřevo starého poklopu, právě když chtěl uskočit – ninja ztratil rovnováhu, zaplácal pažemi a Hunův úder ho zasáhl plnou silou. Raffael naletěl hlavou proti zdi, ozvalo se křupnutí a želvák se bezvládně sesul na zem.
„Raffe!“ zaječel Leonardo, až mu přeskočil hlas. Vzápětí se musel krýt před ranami rozjařené gorily, přitom ale nespouštěl jedno oko z bratra, jestli se nepohne. „Done! Done, ihned sem pojď!“
„Už jdu!“ ozval se Donatello a svojí dlouhou bo si proklestil cestu bojištěm. Michelangelo ho v těsném závěsu následoval, aby pomohl Leonardovi ty dva bránit. U těla brášky se Donatello spustil na kolena a jal se ho resuscitovat. „Raffe. Raffe!“ volal mu přímo do obličeje. „Vzbuď se, no tak, Raffe, teď se musíš vzbudit. Raffaeli!“ Propleskl mu tváře. „Vzbuď se!“
Raffael k jeho úlevě svraštil nadočí a zasténal. Donatello se ulehčeně usmál a zavolal na Lea a Mikiho, kteří měli plné ruce jejich bránění: „Je v pořádku!“
„Já věděl, že ublížit Raffovi není tak lehký!“ vypískl Michelangelo.
„Díky bohu,“ zamumlal Leonardo.
„Raffe, brácho, slyšíš mě? Slyšíš mě?“ Donatello zraněným opatrně zatřásl, aby ho přivedl ke smyslům. „Raffe, potřebuju, aby ses probral. Ať se děje, co se děje, musíš zůstal při vědomí. Slyšíš mě?“
„Kdybych tě tak neslyšel,“ zavrčel Raffael tak neartikulovaně, že mu nebylo rozumět. Tón jeho hlasu však mluvil za vše.
„Bolí tě hlava?“
„Jako střep. Mám pocit, že mi puká vejpůl…“ Význam podivného mumlání si Donatello bez potíží domyslel.
„Podívej se na mě, Raffe. Podívej se na mě. Tak.“ Strčil mu ruku před čumák. „Kolik prstů?“
Raffael mhouřil oči a ostřil, jak nejlépe dokázal. „Čtyři?“ zkusil nakonec. „To asi nebude ono,“ ušklíbl se skepticky, věda i v tomhle stavu, že u nich je maximální počet tři.
Donatello se zachmuřil a vzhlédl. „Úplně v pořádku není. Musíme ho dostat odsud, a to co nejdřív!“
Leonardo na něj přes rameno kývl. „Miki, pomoz Donovi Raffa nést. Budu vás krýt, ústup, ústup!“ Seknul do zdi tak, že omítka vlétla Hunovi do očí. Blonďák zařval, ale ani se zbytečkem stopařů už nedokázal želvám zabránit ve spořádaném úprku zpátky do stok.

Ohohó, bojová scéna místo postelové scény. Zpět na fanfikce.