Do němoty

„Víš, tohle mě na tobě štve, Done,“ zapíchnul Raffael Donatellovi ukazovák do prsou. „Vždycky mluvíš jako nějakej slovník spisovného jazyka českého! To fakt neumíš mluvit normálně, jako já?“
„Tvůj brooklynský přízvuk,“ napodobil Donatello Raffaelův hlas, „se stěží dá označit za normální. A já mluvím, jak mi zobák narostl, zrovna jako ty.“
„Jo, ale ty tomu, co říkám, rozumíš,“ vycenil Raffael zuby.
„Ne vždycky,“ opáčil Donatello klidně.
„Občas mám chuť ti tu tvou klapačku zavřít pěstí!“ Raffael se přikrčil a Donatello sáhnul pro hůl. „Anebo,“ dodal napružený ninja a ušklíbnul se, „vlastním čurákem.“
Donatello strnul. Vida reakci Raffael pokračoval v provokování. „A bylo by sakra fajn omrdat tě tak, že ani mluvit moct nebudeš!“ Přichystal se ke skoku, dokud Don zmateně mrkal a couval.
„To je ale koncept,“ vydechl Donatello, „ošukat mě do němoty.“ Raffael se zarazil. Nevěděl sice, co je to koncept, ale Don s jeho výhružkou souhlasil. To samotné stačilo, aby se mu krev odhrnula z hlavy. A přelila se na jiné místo.
„No proč jsi to neřekl rovnou?“ přešel plynule do hluboké, svůdné intonace.
Donatello se zachvěl a o krok ustoupil. „Počkej, Raffe…“ prohlédnul jeho úmysly a zvednul ruce na obranu. Raffael zavrčel a vrhnul se na něho. „Ne-! Raffe!“ Don se pral jako divý, ale Raffael ho hrubou silou natlačil ke zdi. „Počkej-! prosím-!“
„Ty od teďka,“ zavrčel mu Raffael do obličeje, „neřekneš ani slovo, jasný? Jedno slovo,“ sáhnul k pasu a vytáhnul sai, „a něco se ti stane.“ Namířil ji Donatellovi na krk, který se napínal námahou vymanit se ze sevření. Don mělce polknul a zasténal.
„Přesně tak,“ zastrčil Raffael sai za opasek, odkud ji dokázal vytáhnout v oka mrku. Surově Donatella otočil a natlačil ho vlastním tělem tváří ke zdi.
Uvolněnýma rukama mu rozvázal uzel na masce a přehodil pásku níž, přes jeho rty. Lehce oba konce sevřel v levé ruce a pravačkou udeřil Dona do žeber. Bratr vyjekl, Raffael trhnul páskou dozadu a bleskově mu ji uvázal mezi zuby jako roubík. Donatello vydal rozhořčený zvuk a sáhnul si na bezohledně stažené koutky; Raffael ho však popadnul za zápěstí a praštil s nimi o zeď.
„G-“ Donatello skousl zdušený zvuk a na chvilku sebou přestal házet. Raffael mu mezitím sundal jeden loketní chránič a provlékl jím obě zápěstí. Než však našel něco, čím je v něm zajistit, bratr ho kopnul do holeně. Raffael zaklel. Donatello na nic nečekal, odstrčil ho od sebe krunýřem a chmátnul pro bo. Raffael mu podkopnul kolena a v získané vteřině ho vzal za spojená zápěstí a narazil je na Donovu hůl.
Donatello vykřiknul překvapením a bolestí. Pokusil se vymknuté ruce zkroutit zpátky dopředu, jen aby přepadnul a přistál na obličeji. Raffael k němu pokleknul a začal mu paže třít.
„Vidíš?“ mračil se. „Nemel sebou, nebo to bude bolet ještě víc. Jsem silnější než ty,“ připomenul samolibě.
Donatello pevně zavřel oči, aby mu neslzely. Raffael mu rozmasíroval křečí ztuhlé svaly na pažích a posunul mu zápěstí po holi do co nejpřirozenější polohy.
„Tak,“ pomohl mu do sedu. „Když ti teď sundám pásku, začneš mluvit?“
Donatello se zhluboka nadechnul – a zavrtěl hlavou.
I když roubík neměl dlouho, byl dost utažený na to, aby mu zhmoždil koutky. Donatello si je zkusmo olíznul a nechal si je políbit. „Máš odřený čumák,“ všimnul si Raffael a zranění vylízal. Don sklopil oči a tiše vzdychl.
„Tak se mi to líbí,“ usmál se Raffael. „Žádný kecy, jenom pěkná olivová želva, co má ráda, když se na ni šahá.“ Donatellovi se zadrhnul dech, pak se ale ovládnul a znovu si povzdechl. „Přesně tak,“ přitakal Raffael spokojeně, „ani slovo. A teď vstaň.“
Donatello se nechal vytáhnout na nohy a upřel na Raffa nečitelný pohled. Ten se zasmál. „Jén počkej, ty můj veleduchu. Za chvíli na mě takhle civět nebudeš. Jak bych tě postavil?“ změřil si ho. Potom ho vzal za ramena a otočil ho krunýřem ke zdi. „Dolů,“ přikázal.
Don si dovolil krátký pochybovačný pohled a pokrčil kolena, až spodní konec hole opřel o zem.
„Tak, a teď se nakloň dozadu.“
Donatello se zakláněl, zakláněl – až ztratil rovnováhu, škubnul sebou a Raffael ho chytil. „Bacha,“ zamručel a opřel ho o zeď. Donatello se nepohodlně zavrtěl a syknul, jak sklouznul po holi dolů. Opatrně se zapřel nohama na obou stranách bo a snažil se kolem ní nepřetočit.
„To není špatný,“ pochvaloval si Raffael. „Jsi pěkně zaklíněnej, Doníku. Hejbat se nemůžeš, mluvit nemůžeš – co vlastně ještě můžeš, hm? Leda tak –“ vztáhnul po Donovi ruku a špičkami prstů mu přejel od hrdla přes hrudník až k rozkroku. Donatello zavřel oči a vtáhnul vzduch. „Nó?“ pobídnul ho Raffael a pohladil ho po ocásku. Skrz Donovy rty uniklo tiché zaúpění. „Tak,“ usmál se Raffael, „leda tak bzučet a sténat, jak se ti to líbí. Líbí se ti to, ne, Doníku?“
Donatello otevřel pusu, aby odpověděl, ale Raffael mu ji rychle přikryl.
„Ani slovo,“ varoval ho. Don polknul a kývnul. „Č,“ mlasknul Raffael, „mě nezajímá nějaký přikyvování. Třeba ti musím trochu pomoct,“ roztáhnul se mu po tváři šibalský úsměv a Donatello přimhouřil oči očekáváním. Raff mu položil dva prsty na žebra a jako peříčko je táhnul dolů. Když to zopakoval potřetí, Donatello lapal po dechu. Raffael vyměnil ruce a přidal ústa: lehýnce foukal a kreslil po bratrových bocích své iniciály. Don se pod ním napínal a uvolňoval a obracel hlavu ze strany na stranu.
Raffael se k němu tiše naklonil. „Víš, co se mi líbí?“ brouknul Donatellovi do tváře, „že i když jsem ti nepřetočil masku, ty stejně zavíráš oči.“ Don se prudce nadechl a podíval se na Raffaela. „Proč? Protože nechceš vidět. K čemu se dívat, když slyšíš mě a slyšíš sebe a co ti dělám, cítíš, i když se nedíváš.“ Raffael svá slova doprovodil šplháním prstů po vyvráceném nadloktí; Donatello to chvilku snášel a pak pevně zavřel oči a kousnul se do rtu.
„Jen se koukni, koukni se, jak seš přede mnou nataženej a roztaženej, jak seš tvrdej -“ „Ah-“ „- a jak nemůžeš nic dělat, ale tobě se to líbí, Doníku, líbí, a chtěl bys víc a víc…“ Donatello hlasitě zasténal.
Raffael poodstoupil a zálibně si ho změřil. Ten génius bezmocně visel na vlastní holi, otřásaly jím záškuby vášně a nemohl dělat vůbec nic kromě zvířecích zvuků. Kdyby se pohnul, překotil by se na zem. Kdyby promluvil, Raffael by ho potrestal. Raff se opájel pocitem moci.
A Donatello se mezitím nedokázal uklidnit; dýchal čím dál přerývaněji, otáčel hlavou, jako by se rozhlížel, ale přitom neotevřel oči. Raffael fascinovaně sledoval, jak se před ním třese a vyžívá se v tom.
Konečně to Donatello nevydržel. Otevřel ústa, navlhčil si rty a zaúpěl. Raffael se zachechtal, přistoupil k němu a letmo ho políbil. Don za ním natáhnul krk a ze rtů mu spadl další prosebný ston. Raff ho pohladil po bocích a vytáhl z něj zabzučení.
Takřečený prchlivec si hrál s Donatellem jako kočka s myší. Chraptivým barytonem ho provokoval a poslouchal, jakými zvuky Don odpovídá. Nechal ho klesnout do chtíče, až se Donatello třásl po celém těle a při každém doteku vyrážel chraplavá, neartikulovaná zvolání.
Raffael věděl, co Don chce.
A když mu vytáhnul erekci jako kámen zpod plastronu, Donatello vykřiknul a podlomila se mu kolena. Raffael ho rychle přitisknul vlastním tělem k holi, aby si nevykloubil zápěstí, a kousek po kousku ho po ní spustil na zem. Donatello doklekl a přiškrceně vzlyknul. Raffael mu srovnal paže do co nejpohodlnější polohy a kleknul si mu mezi stehna. Opatrně vypáčil jednu Donovu nohu zpod něj a ovinul si ji kolem boků. Donatello mu dosednul na kolena a mezi malými zlomenými zvuky si nechal i druhou zaháknout kolem Raffova krunýře.
Raffael se přišoupnul blíž, aby mu Donatello seděl na klíně. „Tak co?“ zašeptal. „Rozumíš tomu, co říkám?“
Donatello si ho přitáhnul nohama blíž.
Raffael prudce vdechnul, vytáhnul svůj penis a naklonil se dopředu. „Já ti taky rozumím,“ řekl a bez cavyků do Dona přirazil.
Donatello hodil hlavu nazad a zaječel.

***

„Proč tak vážně, Raffaeli?“ zeptal se Michelangelo a žuchnul na gauč vedle něj.
„Doník se mnou nechce mluvit,“ zabručel Raff a natáhnul si nohy na stolek.
„Hm,“ zachytil to Leonardo v křesle, „Don se dnes neukázal na cvičení.“
„A neviděl jsem ho na snídani,“ přidal Michelangelo.„Že von se před tebou zdejchnul?“
„Áe prd,“ mávnul Raffael rukou. „Byl jsem u něj a sedí před kompem. Ale když na něj mluvím, neodpovídá.“
„Třeba má práci,“ navrhnul Leonardo, „a nechce, abys ho rušil.“
„Né,“ zakroutil Michelangelo hlavou, „to by mu rovnou řek, ať odprejskne. Na Raffa nemá cenu používat takt, páč on to stejně nepochopí.“
Raffael provokaci přešel. „Něco mu přeletělo přes nos,“ zavrčel.
„Raffaeli,“ přišel k nim mistr Tříska, „kdo se dokáže ptát, zná již odpověď.“
Leonardo se toho chytil. „Přemýšlel jsi, proč by s tebou nechtěl mluvit?“
„Vím já?“ pokrčil Raffael rameny. Leonardo se nadechnul, ale mistr Tříska ho zarazil zvednutou rukou.
„Raffael promluví sám,“ řekl mu.
Raff po něm vrhnul postranní pohled. Mistr Tříska pozvednul obočí, nonšalantně se otočil a odešel. Raffael vydechnul. „Možná,“ přiznal, „je to kvůli tomu, co jsem mu řek včera.“ Leonardo s Michelangelem byli jedno ucho. „No… řek jsem mu, aby držel hubu.“
„A…?“ pobídl ho Michelangelo.
„On mě vyzval, abych ho ošukal do němoty.“
Leonardo schoval tvář do dlaně a zamumlal něco jako „Madonna mia.“ Mikimu spadla brada a pak se rozesmál. „Doník tě bere za slovo! I ty detektýve, na to ses potřeboval ptát nás?“ dobíral si Raffaela.
„Jasně že ne,“ bránil se Raff podmračeně. „Problém je, že jsem na to přistoupil.“
„To nám došlo,“ téměř zasténal Leonardo.
„A přesně od tý doby se mnou Don nepromluvil ani slovo!“
„Hele,“ přemohl se Michelangelo a položil mu ruku na krunýř, „třeba by stačilo nechat ho na pokoji, dokud nepřestane trucovat.“
„Jako to děláme s tebou, Raffe,“ doplnil Leonardo.
„Nechci čekat,“ namítnul Raffael.
„Proč ne?“ zeptal se Michelangelo.
„Prostě nechci.“
„Protože jsi mu možná něco udělal?“
Raffael se odvrátil a rozzlobeně civěl na obrazovku.
Leonardo svraštil čelo. „Nejsou to trochu ukvapené závěry? Don je dost přizpůsobivý a má tuhý kořínek…“
„Jo, já vím,“ přerušil ho Raffael a odmlčel se. „Právě proto…“
„…si myslíš, že s tebou nemluví, protožes to včera přehnal,“ doplnil Michelangelo.
„Přehnat to s Donem?“ opakoval Leonardo pomalu. „Raffaeli, cos mu provedl?“ Tázaný mlčel jako hrob.
„To je fuk, pokud to neudělá mně,“ vkročil do zárodku hádky Michelangelo.
„Tebe ošukat do němoty?“ ušklíbnul se Raffael pobaveně. Leonardo udělal grimasu. „To by trvalo dva dny a ani pak by to nebylo zaručený.“
„K smrti rád melu pantem,“ zakřenil se Miki a ukázal palcem k Donatellovu pokoji. „Co abych ho sem prostě přived, aby nám řek, co má na srdci?“
„To zní rozumně,“ souhlasil Leonardo.
„Pro mě za mě,“ odtušil Raffael. Michelangelo vstal z gauče, vyšplhal po schodech a bez ohlášení k Donatellovi vtrhl.
„Ahoj, Doníku,“ pozdravil bratra, usazeného před počítačem. „Nešel bys dolů mezi nás?“ Donatello se v křesle otočil a vysoko zdviženým nadočím požádal o vysvětlení. „Raff se ti chce omluvit.“
Don se usmál a zvednul se ze židle. Raffael a Leonardo ho sledovali přicházet tiše jako myšky. Donatello si stoupnul před Raffaela a čekal.
„C-co…?“ vykoktal Raff pod jeho upřeným pohledem. Donatello se ohlédnul na Michelangela.
„Jo…“ zazubil se ten na rozpacích a poškrábal se na hlavě. „Řek jsem mu, že se omluvíš, Raffe.“
Raffael se po něm poplašeně a nesouhlasně podíval. Michelangelo pípnul a schoval se za Leonarda.
„Myslím, že mu to dlužíš,“ podpořil brášku Leo. Raffael se obrátil čelem k čekajícímu Donatellovi a pročistil si hrdlo.
„Ehm,“ hlesnul.
„Promiň,“ prošel kolem mistr Tříska s hrnečkem čaje. Raffael počkal, dokud nezmizí v dódžó a pak se nápovědy chopil.
„Promiň, že jsem po tobě vyjel. Promiň, že jsem tě svázal, a k tomu ne moc dobře. Promiň, že jsem si s tebou zahrával, a promiň, že jsem nepoužil lubrikant,“ vychrlil ze sebe všechno najednou. Donatello na něj poněkud udiveně shlížel a v koutcích mu cukalo.
„Svázal a nepoužil lubrikant?“ zopakovali Leo s Mikim jako jeden muž a podívali se na sebe. Raffael pohledem visel na Donových rtech a nervózně čekal, jestli bude omluva přijata.
Donatello udržel ocelový výraz pár vteřin a potom se usmál.
„Takže už budeš mluvit?“ oddechnul si Raffael. Donatello zavrtěl hlavou. „Počkej, co?“ Donatello znovu zavrtěl hlavou. „Co tím chceš říct, ne?“
„Kámo,“ řekl Michelangelo, „Doník se ti snaží říct, že všechno dobrý. Odteďka bude chytat bobříka mlčení.“
„Co?“ nerozuměl Raffael.
„Done.“ Leonardo vstal. „Doufám, že tohle nebudeš dělat na tréninku. Mlčení jako ctnost ninjy uznávám, ale v případě napadení…“ Donatello se rozesmál a přerušil tím Leovu dobře míněnou přednášku. „Done,“ pokusil se ho Leonardo utišit, avšak bez výsledku.
„Vidíš?“ dloubl Michelangelo do Raffa, který tomu skepticky přihlížel. „Nemá ti to za zlý. A ještě si střílí z Lea.“
„Nemá to v hlavě nějaký pomatený?“ zapochyboval Raffael. Donatello se na něj ohlédnul a pokrčil rameny. S Leonardem stále v patách vystoupal zpátky k sobě a Leovo tlumené dotírání bylo slyšet i poté, co za nimi zaklaply dveře.
„Hrom aby do toho,“ ulevil si Raffael. „Ať ten veleduch mluví, nebo nemluví, furt mu pořádně nerozumím.“

Donatello pantomimicky naznačuje, že tímto se vrátíte na fanfikce.