DušeV mém životě je něco –něco - co nedokážu sevřít v ruce. Je to jako oblázek, je to jako kostička ledu, je to jako žloutek vajíčka. Je to něco, co je kus mě, ale já to nedokážu pochopit, vidět, porozumět tomu, ani nevím, kde to je, proč to je, na co to je. Na co to je bych ještě pominul. Ale co to je? Nezval řekl, že je to tvůrčí popud. Že je to to, co tvůrce nutí něco tvořit, že to - že to chce ven, že to chce uniknout, že to nechce být sevřeno, ale vyklouznout z těla, z duše, z mysli, aby to už nikdy nemusilo být převraceno, obraceno, přetřásáno a otřásáno v koloběhu života. Je to něco, co tu nechce být a doufá, že se to tvůrčí činností vyplaví. Je to uvnitř mě. Je to něco, co nechápu, co jsem nikdy neviděl, ale co cítím pokaždé, když příliš dlouho nazírám do ostatních lidí. Je to něco, co dělá mě mnou, co mě definuje a co se bouří, když se snažím přejímat názory a pohledy ostatních. Co to je? To se ptám sám sebe pokaždé, když se to objeví. Proč to nemůžu sevřít? Je to proto, že je to příliš velké na to, aby to moje mysl vzala do sebe? Je to něco důležitého, tím jsem si jist. Je to něco, co nesmím přehlížet, jinak bych si lhal, a to nechci. Je to něco, něco, něco, něco, co neznám, ale ono to zná mě. A ono to formuje mě, ono to tvoří mě. Je to něco – něco… Co to je? Co to je? Co to je? Ah, proč se ptám… Nikdo mi neodpoví. Nikdo to nevidí, oni jen vidí mě, jak mě něco obtěžuje, jak mi něco nedá spát, jak zůstávám vzhůru i dlouho do noci, protože mě to pudí, abych to vyzvrátil před sebe na klávesnici. Třeba každou věcí, kterou stvořím, třeba každým programem, který napíšu, třeba každým dnem, který prožiju jako já sám a nikdo jiný, který protrpím, protože nejsem někdo jiný, kousek té věci ušmikne a ztratí mou kůží. Třeba se to odroluje. Ale spíš si myslím, že to roste. Cítím to čím dál jasněji, něco v mé hrudi, co mi nedá spát, co mě nutí k dalšímu nádechu, co mě nutí dál psát, dál tvořit, dál žít a dál se snažit. Je to něco… Je motivace, je to inspirace, je to – je to – jsem to já. Je to má duše. Je to to, co dělá mne mnou. Ale proč se to tedy chce dostat ven? Měl Platón pravdu, když říkal, že duše se chce vrátit do světa idejí, odkud pošla, že chce a že touží znovu po pravém poznání, které zapomněla, když se vtělila do tohoto světa iluzí? To proto tolik hledám poznání? To proto sháním tolik informací o světě, ale odmítám se k nim nějak stavět? To proto si nerad stěžuju, protože to mám buď skousnout, nebo to změnit? To ono je důvodem, proč žiju? A koho se vlastně ptám? Sám sebe? Ne… Vyšší autority tedy? Stává se ze mě snad nábožný člověk? Proč, proboha, se obracím na vyšší autoritu, když chci pochopit jen sám sebe?! To nejsem schopen svou úžasnou, rozvětvenou, krásnou, milovanou myslí vzít ani sám sebe? Není snad mysl množina, která obsahuje sama sebe? A koho se, sakra, ptám? KOHO?! Myšlenky plují ve vzduchu… A nikdo je nečte, jen já se jimi trápím. Každý otazník, který napíšu, je výzva světu, aby se ho chopil. Nechci být sám. Ne, nikdy. Chci, aby ty otazníky někdo pochopil. Ale když plují ve vzduchu, kdo je chytí? Kdo je uvidí, ucítí, vezme do ruky a vtiskne do hlavy, do mozku, do mysli, do paměti? Kdo se na mě zobrazí, jako já bych se chtěl zobrazit na něj? Kdo převezme můj intelekt? A koho se ptám? Vzduchu? Vzduchu, můj milý, díky tobě žiju, nezapírej to. Atmosféra, ať nás někdo stvořil, nebo jsme se vyvinuli sami, ať to byl úmysl nebo podivná, nepravděpodobná náhoda, tenhle vzduch je pořád to ideální, co můžu dýchat. A proč? Protože jsem byl udělán, vyvinut, kýmkoli a pročkoli, abych dýchal právě tenhle vzduch. A ať se v něm zvyšuje obsah kysličníku uhličitého, aťsi si odchází ozonová vrstva, aťsi se zamoří jakýmkoli svinstvem, těch 78 procent dusíku, 21 procent kyslíku, 0,9 procent argonu a směsi vodní páry a dalších plynů, to je navždy má atmosféra a jinou už dýchat nebudu. Každá moje buňka je stavěná na tuhle atmosféru, i neurony a bez ní nepřežiju. Jsem závislý na něčem, co ani nemůžu vidět, co nemůžu cítit, co nemohu uchopit, a co je o tolik jednodušší a přitom o tolik větší než já. Je možno pochopit, uchopit atmosféru, plynný obal Země? Je možné pochopit Zemi? Koho se ptám? Přírody? To opravdu věřím, že v každé věci, v každé látce, v každém atomu, v každém kvarku je duše, která mě slyší a která je schopna odpovědět? To si říkám vědec, když si něco takového hodlám připustit? A koho se ptám? Sám sebe? Jak se můžu ptát sám sebe, když ani sám sebe nedokážu pochopit? Antičtí filosofové řekli, není nic těžšího než pochopit sám sebe. Říkali tím, že je nemožno uchopit tenhle slizký, kluzký, malý a přitom neskutečně velký kousek inspirace, to ve mně, co dělá mne mnou, to ve mně, co mi dává tvář a duši a… Je to duše? |