Four Green Bottles

Leonardo se vzbudil. V první chvíli ani nevěděl proč. Prostě ležel na boku, ruce složené pod hlavou, a ostražitě naslouchal.
Někdo tiše došel k jeho posteli a položil mu ruku na krunýř.
„Můžu?“ zeptal se slabounce. Po hlase a vystrašeném tónu to byl Michelangelo. Leonardo se okamžitě odsunul krunýřem ke zdi a nadzvedl deku, aby k němu bratříček mohl vlézt. Miki se mu stulil do náruče. Leo ho přikryl, objal a ucítil, že se klepe.
Léta nočních můr ho naučila, že když někdo uprostřed noci vyhledá jeho společnost, nemá cenu se vyptávat, co se stalo. Kdo chtěl říct, co se mu zdálo, ten se dřív nebo později rozmluvil sám. Kdo si to chtěl nechat pro sebe, byl rád za ticho. A tak Leo Michelangela držel, mlčel a pomalu usínal.
Michelangelo měl pocit, že všechny jeho starosti ulétly. Zalézt vprostřed noci k Leovi do postele, tam se schovat pod provoněnou peřinou a nechat se omotat těmi silnými pažemi zahánělo všechno zlo na světě. Tady a teď byl v bezpečí.
Leonardo se opět vzbudil. V náruči cítil oddechovat brášku – po pachu ihned poznal Michelangela – a proto si hned nevšiml další bytosti v pokoji. Neznámý zadržel dech, nejspíš aby slyšel Leovo a Mikiho smíšené dýchání.
Leonardo na tu dálku nepoznal, kdo to neslyšným krokem zase odešel, ale tušil, pro co jde. O dvě minuty později se jeho odhad potvrdil. Jeho bráška si přinesl matraci. Co nejtišeji ji položil na zem vedle Leonardova futonu a odběhl pro deku. Podle lehké vůně donesené matrace zjistil Leonardo, že je navštívil Donatello.
Tou dobou byl Michelangelo už pár minut vzhůru. Pozorně vnímal, jak se nový bráška pohybuje, a ty charakteristické rytmy mu spolehlivě prozradily, kdo se jako druhý chtěl u Lea schovat před špatnými sny.
Když Donatello zalehnul vedle schoulených brášků, přitisknul se zezadu k něčímu krunýři. Pod bradou cítil neporušené desky karapaxu (tam, kde měl Leonardo od oné památné bitvy s Trhačem odštípnutý plát) a rukama přejel po svalech méně vyrýsovaných, než měl Raffael. Zbýval… Michelangelo.
A tak spolu leželi - a aniž se v husté tmě viděli nebo na sebe promluvili, naprosto jistě věděli, kdo jsou ti dva druzí.
Donatellovy prsty téměř nevědomě kreslily kroužky na Michelangelově nadloktí. Mikimu to nevadilo. Stejně jako Leo čekal, až Don promluví.
„Ten Green Bottles je hrozný odrhovačka,“ pravil jejich geniální bratr. „Zdálo se mi kvůli ní o deseti zelených flaškách, ve kterých byly hlavní nemoci světa. Mor, tyfus, malárie, žlutá zimnice, AIDS, černý kašel, SARS, cholera, spalničky a neštovice. Jedna pod druhé spadly na zem a zamořily ji. A já jsem běhal po Zemi a snažil se je léčit kouzelným šroubovákem. Říkali mi Pandora a vinili mě, že jsem ty nemoci přivedl na svět. Jak já byl rád, když jsem se vzbudil…“ Donatello se otřásl a přivinul si Michelangela k plastronu.
Leonardo přemýšlel, jestli se teď svěří i Miki. Michelangelo se k tomu ale nechystal. Jen se cítil provinile, že si včera Ten Green Bottles celé odpoledne prozpěvoval. Postupně mu to zakázali Raffael, Donatello, Leonardo, a konečně i Tříska. Jelikož mu však nikdo neuvázal roubík, Michelangelo vesele ignoroval zákazy a vytrvale zpíval, dokud neochraptěl. Po zbytek večera ho potom škrábalo v krku. Miki tušil, že kdyby teď použil hlasivky, vrátilo by se to. Osud měl rozhodně smysl pro ironii…
Michelangelo nedal jediným zvukem najevo, že ho Donovy doteky vzrušují. Donatello se pomalu posouval z nadloktí na bok, z boku na stehna, ze stehen na zadek a ze zadku na ocásek. Ten se nepokojně vrtěl, nabýval a mrskal o Donova stehna ještě dřív, než ho Donatello chytil mezi prsty a stisknul.
Michelangelo sebou škubnul. Vtom se Leonardo rozhodl zapojit do hry. Vzal Mikiho za obrubu krunýře u boku a přitáhnul ho k sobě. Potěšeně zaznamenal, že se Michelangelův plastron dole vydouvá, a ovinul si Mikiho nohu kolem boků. Donatello té pomoci využil a sklouzl k Michelangelově dírce. Byla teplá a suchá. Don po ní přejížděl dokola, dokolečka a Michelangelo tvrdnul až k bolestivé plnosti. Než aby si však podráždil krk sténáním, raději zvednul koleno do vzduchu a vytáhnul se sám. Leo ho chytil pod kolenem, přitáhnul si ho k hrudi a zaháknul za něj loket.
Donatello položil dlaň na Mikiho rozkrok tak, aby mu spodkem dlaně masíroval otvor a špičkami prstů lechtal kořen erekce. Michelangelo ztěžka polknul. Leo mu vstrčil paži pod hlavu a políbil ho. Mikimu se námahou polykat svůj hlas protočily panenky.
Donatellovi na jeho konci citelně chyběl lubrikant. Jeho jemné nátuře se příčilo Mikiho připravovat nasucho. Došel k závěru, který byl nepochybně správný, nicméně poněkud extrémní.
„Můžu tě prepnout pusou?“
Michelangelův ocásek okamžitě přikryl svou dírku.
„Nemyslím jako strkat do tebe jazyk. Jen potřebuju sliny jako lubrikant.“
Leonardovi to přišlo příliš zábavné, než aby vytáhnul svou tubu lubrikantu zpod polštáře. Michelangelo odpověděl tím, že povolil ocásek.
„Když řekneš, hned přestanu,“ slíbil Donatello a odplazil se dolů. Michelangelo nervózně čekal, co tam vymyslí. Don ho vzal za chvost a přelehce ho olíznul. A kousek po kousku ho vzal do pusy.
Leonardo nic z toho neviděl, ale mohl se domýšlet podle toho, jak se Miki kousek po kousku vypjal. Přesto stále odmítal udělat jakýkoli zvuk. Leo v náhlém osvícení pochopil proč a přišlo mu to roztomilé.
Donatello začal sát. Miki zatnul zuby. Leo na ně zaútočil jazykem a vesele tak prohluboval Michelangelovo utrpení.
Když Don uznal za vhodné nechat nateklý ocásek na pokoji, oddechnul si Michelangelo úlevou. Jenže potom mu Don olíznul řitní otvor a nasliněným prstem se do něj počal dobývat. Miki uviděl hvězdičky a napadlo ho, že ještě chvíli to v sobě bude držet a vybouchne mu hlava.
O pár minut později si Don utřel uslintanou pusu o peřinu, vylezl zase nahoru a objal Michelangela tak, že nemohl pohnout pažemi. Leonardo se chopil příležitosti. Jako namydlený blesk pustil Mikiho koleno, zajel rukou po polštář, na cestě k rozkroku odklopil víčko tuby, jedním prstem se vytáhl zpod břišního štítu a plácnul si na kolík štědrou dávku lubrikantu. Za méně než pět sekund se do Michelangela vtisknul horký žalud a Miki vyvalil oči. Všechen přetlak z něj vylétl v jednom dlouhém zabzučení.
V tu chvíli do pokoje někdo vpadnul.
Donatello se ihned zvedl a šel Raffaela uvítat. Kdo jiný to mohl být? Tříska by se od takové scény klidil a nikdo jiný v hnízdě nebyl. Michelangelo z letiště vydával přiškrcené zvuky plné lásky, pěkně do rytmu s vlhkým mlaskáním sexu. Také to tam pěkně vonělo. Don přistoupil k Raffaelovi, ovinul mu paže kolem krku a opatrně ho políbil.
Raffael brášku poznal po chuti. Obklopen tmou prosycenou milováním mu něžně opětoval a pak si mu položil hlavu na rameno.
Donatello pochopil, že Raff přišel po noční můře, a trpělivě čekal, dokud nepromluví.
„Je to fakt pitomý,“ zamumlal Raffael, „ale zdálo se mi o deseti zelených ninja flaškách, co se mě snažily zabít. Na víčkách měly znak stopařů a některý dovedly mizet, jako techno-stopaři. A když jsem jednu dostal, vrhlo se na mě zbylejch devět jak hejno sršáňů. Kdo od teďka zazpívá Ten Green Bottles, ať si mě nepřeje.“
Donatello ho pohladil po tváři. Raffael se otřepal a podíval se směrem k futonu.
Michelangelo s Leonardem celou tu historii poslouchali za tichoučkého šoustání. Miki ocenil konec povídáním heknutím. Už mu bylo tak nějak jedno, že ho v krku škrábe a šimrá. Najednou Leonardo odhodil deku a převalil se na něj. Omotal kolem sebe druhou Mikiho nohu a několikrát tvrdě přirazil. Mikimu stouply slzy do očí a nekontrolovaně se rozbzučel.
Leonardo ale ještě neskončil. Překulil se znovu na bok, dál od zdi, a ještě o čtvrt otáčky, až ležel na krunýři a Michelangelo seděl obkročmo na něm. Don pustil Raffaela z náruče a šel Michelangelovi dát pusu. Jak tak stál nad Leovými rameny a v předklonu rejdil jazykem v Mikiho ústech, ucítil na zadku lehké přiražení.
„Jsi prepnutej?“ zeptal se Raffael hlubokým hlasem svůdníka. Donatella polilo horko.
„Ještě ne,“ odpověděl a sáhnul pro lubrikant, který Leo nechal na futonu. Beze slova ho Raffaelovi podal a podle lupnutí, jak se víčko otevřelo, poznal, že výzva byla přijata.
Raffael neoplýval zrovna trpělivostí. Když něco chtěl udělat, volil tu nejkratší cestu. Nyní zkušeným pohybem vytáhnul Donovu půl-erekci zpod plastronu, vytlačil si něco lubrikantu do dlaně a počal brášku metodicky šoustat prsty. Donatello se znovu spojil s Michelangelovou pusou a držel se ho za ramena. Leonardo na moment zalitoval, že ve tmě jeho pokoje není nic vidět, protože teď by nad sebou měl v přímém záběru Donův přehezký rozkročený rozkrok.
Po minutě prohlásil Raffael Donatella za připraveného, obnažil svoji erekci, napumpoval ji do plné krásy a zasunul ji dovnitř Dona. Ten zaúpěl prchavou bolestí, která se rychle přetavila v rozkoš. Pádné přírazy s odpovídajícím honěním – a ještě v jeho oblíbené poloze – ho zanedlouho dohnaly k orgasmu.
„Počkej, zpomal, já –“ pokusil se to Donatello zastavit. Raffael odpověděl tempem králíka a silou medvěda, čili technikou sbíječky. Po pár vteřinách se Donovo sperma rozprsklo po Leonardově hrudi. „Ah –“ génius se propjal a plnou vahou se opřel o Michelangelova ramena. Tím ho napíchnul na Leovu erekci do takové hloubky, že se Miki podvědomě křečovitě sevřel. Leonarda to zastihlo nepřipraveného – boky mu vyrazily a on se udělal.
Jako mistr ninja ze sebe nevydal ani hlásku, spíš se zalknul a celý ztuhnul. Jen co se propracoval svými lahodnými stahy, uslyšel Raffaela, jak pobaveně mumlá: „To už seš, vůdce? Slabý…“
„Já ti dám slabý,“ odsekl Leonardo a vzal Michelangela za ruce. „Miki, můžeš ještě?“
„Jasně,“ zněla zastřená odpověď. Michelangelo namáhavě dýchal a stále se nemohl rozhodnout, jestli to, co se právě stalo, bolelo, nebo to bylo příjemné.
„Slez ze mě, prosím.“ Michelangelo se odvalil stranou, kde k němu klesl Donatello v postkoitálním opojení. Leonardo vstal, přičemž hrdinně zakrýval, že se mu třesou kolena, a vzal Raffaela za zápěstí. „Já ti ukážu slabý,“ zopakoval si pod vousy a dovedl ho ke svému nízkému stolku. „Tady si sedni a ani se nehni,“ přikázal.
„Á, tak tady pan Předčasná ejakulace mi bude nakazovat,“ posmíval se Raffael. Leonardo mu beze slova podkopnul nohy. Ozvala se rána, jak Raffael dopadnul krunýřem na bytelnou desku stolu, a překvapené „Uf.“
„Ticho budeš. Nebo mám vyndat pouta?“ pohrozil Leonardo. Raffaelovi chvíli trvalo, než popadnul dech.
„Žádný pouta nemáš,“ vyplivnul potom s předstíranou arogancí. Leonardo se sladce zasmál a zachřestil želízky, která mezitím vytáhnul z knihovničky.
„Ale mám,“ řekl tiše. „Chceš je vyzkoušet?“
„On neblafuje,“ ozval se Donatello. „Vím, že je má, z první ruky.“ Už nedodal, že spoutaný byl tenkrát Leonardo sám.
Raffael raději zavřel pusu. Natažen na krunýři na stolečku s obavami čekal, jak mu Leonardo dokáže svou mužnost.
„Miki?“ dotknul se Leonardo Michelangelova ramene. „Běž zabavit Raffaela. Jestli se bude cukat, můžeš použít tohle.“ Vtiskl mu do ruky naleštěná klepeta. Michelangelo se podle zasmál a přišoural se k Raffaelovi.
„Prý tě mám zabavit,“ protáhl hravě a kouskem studeného řetízku se dotknul Raffaelova mastného pyje. Raff vtáhnul vzduch a v duchu si vynadal, že Lea provokoval. Být na milost a nemilost Michelangelovi, tomu vynalézavému kvítku, jemuž žádné tabu není svaté, byl největší strach Raffaelova ega. Nejen, že ho znemožní, poníží a ukáže jeho slabé stránky, on to ještě udělá tak, aby se mu to líbilo!
Z toho samého důvodu byl teď Michelangelo v sedmém nebi a umiňoval si, že Leonardův rozkaz splní stůj co stůj.
Leonardo došel k letišti a kleknul si k Donatellovi. Na pozdrav se mu otřel rty o tvář. „Můžeš mě prepnout?“ zašeptal, aby to Raffael neslyšel.
Donatella ta žádost překvapila. Předpokládal, že vůdce má v plánu pořádně Raffaela ojebat. Nejlépe nasucho – tím by opravdu ukázal, kdo je tady šéf. Ale když o tom tak přemýšlel, jak hledal tubu lubrikantu a našel ji otevřenou na peřině, tohle dávalo větší smysl. Leonardo chtěl Raffovi ukázat, že neudělat se z práce kvalitního spodka vyžaduje úroveň soustředění, kterou Raffael neovládá. No kdo je tady taktický génius? pomyslel si Donatello pyšně.
Leonardo jako rodinný alfa samec už roztahoval své brášky v mnoha polohách. V klasické misionářské na krunýři s nohama ve vzduchu, na boku zepředu i zezadu, na břiše, na všech čtyřech, ve stoje v předklonu i ve vzduchu zapřené o zeď… Věděl tedy, jaká pozice je nejpříjemnější pro obě strany.
Donatello nahmatal Leův zadek, jak na něj vyzývavě ční z pozice na všech čtyřech. Don si kleknul po obou stranách Leonardova levého lýtka, levačku mu položil na stehno a s grácií želváka, který na vlastní kloaku poznal všechny způsoby prepnutí od nasucho po fisting, mu začal třít ten kroužek svalů, co dostal za úkol povolit.
Raffael se snažil zjistit, co se u Leonarda děje, leč kvůli Michelangelovi se na to nemohl soustředit. Jeho milovaný bratříček mu právě olizoval žalud. To by nebylo tak zlé, kdyby ho zároveň u samého kořene neškrtil řetězem želízek. Studený, tvrdý a hrbolatý kov ho doháněl k šílenství.
Donatello se zcela soustředil na to, prepnout Lea bez jediného zvuku či zrádného mlasknutí a přitom rychle a bezbolestně. Leonardo měl kloaku od přírody nejužší, takže Don musel vynaložit celý svůj um. Používal víc lubrikantu, než bylo třeba (to byl základ). Dále odváděl pozornost druhou rukou, která laskala slabá místa: žebra, třísla, kořen ocásku. Zatímco se totiž Leonardo věnoval jim, nevědomě povoloval svaly kloaky a Donatello měl lepší přístup.
Leonardo si po prvním vyvrcholení schoval penis pod břišní štít, teď ho ale opět začínal cítit. Že ho prstění vzrušuje jako máloco jiného, bylo tajemství, které se nikdo z jeho bratrů nesměl dozvědět. Leonardo správně předpokládal, že kdyby se toho dohmátli, používali by toho proti němu v jednom kuse. Proto se kousal do rtu a odvracel pozornost k Donatellově cestující ruce, ačkoli ta uvnitř něj rozsvěcovala ohňostroj.
Michelangelo se královsky bavil. Mít povolného Raffaela jen pro sebe bylo jako sen. Pořád mu vrtalo hlavou, co pro Raffa Leo chystá. Mohlo to být horší, než ho maličko škrtit a přitom ho šimrat kolem otvoru kloaky? A aby nezapomněl, ojíždět mu zároveň pusu?
V gestu, co jasně říkalo „To stačí,“ položil Leonardo ruku na Donovo zápěstí. Donatello vytáhnul dva kluzké prsty z bratrova zadku a srdce mu nabíralo na tempu. Co se stane?
„Miki,“ řekl Leonardo tím nejjasnějším hlasem. Michelangelo vystřelil bezmála do pozoru. „Buď připraven.“ Leo se zvednul a tiše jako kočka došel ke stolečku, na němž ležel Raffael. Ten se neodvážil ani pohnout, jen se snažil vycítit, co Leo udělá. Leonardo si nad něj obkročmo kleknul. Raffael se nevědomky chytil hrany stolku.
Leonardo se obrnil proti bolesti i extázi. Zhluboka se nadechnul…
Mlasklo to a zároveň se ozval Raffaelův udivený vzdech, který se v polovině přetavil na vytržené bzučení. Sevřel okraje desky, až mu zapraskalo v kloubech. Leonardo neváhal, nasadil hbité tempo – nahoru, dolů po Raffaelově kolíku – a stálo ho veškerou sebekontrolu nevzít se do ruky a oba je neoddělat.
Najednou bylo ticho. Raffael lapal po dechu (Leonardo také, ale tajně) a Michelangelovi se připomněl vlastní nalitý pyj.
„Miki, klekni si Raffovi mezi nohy,“ řekl Leonardo. Raffael ihned přitiskl stehna k sobě - ale ne dřív, než mezi ně skočil mrštný Michelangelo. Raffaela napadlo, že přece není roztažený. „Na tři. Raz, dva, tř –“
Raffael vzplanul. Ani bzučet nedokázal. Nerozuměl Michelangelovu lamentování ani Leonardovu příkazu, aby se sebral a začal přirážet. V té chvíli hořel bolestí i slastí.
Leonardo udal pomalý rytmus, aby dal Raffaelovi příležitost sestoupit z výšin. Michelangelo ho instinktivně následoval. Zasouval se do Raffaelova napjatého těla, zatímco Leonardo hltal jeho kolík. Miki vzal Leonarda zezadu kolem boku a Leo si s ním propletl prsty. Počali zrychlovat.
Raffael bezostyšně sténal a bzučel. Během minuty byl připraven k výstřiku. Chytil se Leonardových stehen a pevně je stiskl.
Leonardo to vzal na vědomí, stiskl Michelangelovi ruku a druhou se začal honit.
Michelangelo přijal signál a zahodil veškeré zábrany. Drtil Raffaela nasucho, až najednou pocítil tekutinu, jak zmírňuje tření. Myšlenka, že to asi bude krev, zůstala zastrčená pod chtíčem.
Raffael už nerozeznal palčivou bolest od horké extáze. Zalknul se vlastním bzučením a vypjal se do orgasmu. Leonardo to o pár vteřin nestihl a vystříkl si do ruky společně s Michelangelem, jenž nesnesl opakované sevření Raffaelových stěn.
Pokoj naplnilo těžké oddechování a přežívající bzučení. Raffael bezvládně ležel na stolku, Leonardo se opřel krunýřem o Michelangela a Miki dosedl na paty. Donatello naznačil tleskání.
„Teď vám asi můžu říct, o čem se mi zdálo,“ zachraplal Michelangelo slabě.
„Až v posteli,“ zamumlal Raffael. Leonardo se nadzvedl a jako první doklopýtal na letiště. Tam se mistr ninja nemistr ninja svalil vedle Donatella a nechal se přikrýt. Po chvilce vedle nich žuchli i Michelangelo a Raffael. Všichni si udělali pohodlí a ospale vyčkávali, až Michelangelo spustí.
„Asi bych se měl omluvit za dvě věci. Jednak, Raffe, jestli čucháš krev, tak je tvoje. A můžu za ni já.“
„Odpovědnost beru na sebe,“ přerušil ho Leonardo a majetnicky si přitiskl Raffaela k hrudi.
„A druhá věc,“ pokračoval Michelangelo sípavě, „sorry za to zpívání. Vypadá to, že Leo je jedinej, kdo z toho neměl noční můry. Ale nemusíte mě trestat, vážně, už teďka jsem tak ochraptělej, že stěží mluvím.“ Donatello ho soucitně pohladil po břiše.
„Zdálo se mi, že nahoře byl hroznej liják. A víte, co liják znamená. Záplavy tady dole. Tak jsme zdrhli z hnízda a po zdi takový velký výpusti jsme lezli nahoru. Byli jsme už tak vysoko, že jsme nedohlídli na dno. Ale jak jsme si na chvilku odpočinuli, stoupla voda a my museli dál. Už jsme byli hrozně unavený a pak…“ Michelangelo ustal ve zpovědi a podrbal se na zadku. „Pak se najednou objevil Trhač a začal zpívat! V životě jsem nic tak hroznýho neslyšel. Ani Raff ve sprše se s tím nedá srovnávat. A když mi mi došlo, co zpívá! Four green turtles hanging on the wall, four green turtles hanging on the wall. And if one green turtle should accidentally fall…“ Michelangelo naznačil pád. „Ááááá… šplouch.“ To, co ho samotného v posteli k smrti vyděsilo, mu teď připadalo bezmála jako dobrodružství. „Nakonec jsem tam visel sám. And if that last turtle should accidentally fall… A když jsem dopad, vzbudil jsem se.“
Padlo ticho. V měkké náruči únavy nebudil takový scénář hrůzu. Přesto však cítili želváci potřebu nějak ten sen dokončit.
„Když už bysme spadli, spadli bysme všichni společně,“ řekl Raffael.
„Když už bychom spadli, spadli bychom všichni společně a Trhače bychom strhli s sebou,“ řekl Leonardo.
„Když už bychom spadli, spadli bychom všichni společně, Trhače bychom strhli s sebou a pak bychom zase vyletěli nahoru,“ řekl Donatello.
Jeho brášci se takovému optimismu zasmáli, ale nic nenamítali. A jeden po druhém usnuli.
(Leonardo se vzbudil. V první chvíli ani nevěděl proč. Pak ho do nosu uhodilo zatuchlé aroma sexu a vrátila se mu minulá noc. Opatrně zvednul ruku pokrytou uschlým semenem z Raffaelova krunýře, vypnul budík a bohorovně ignoroval ranní cvičení. Jednou vynechat ho nezabije…)

Fluff na konci je nutný. Zpět na fanfikce.