Hlavně se soustředit

Leonardo tiše zasunul dveře do zámku a s hlavou sklopenou se otočil. Jeho mistr seděl v tureckém sedu přímo proti němu a blýskajícíma očima na něj hleděl.
Leonardo polknul. „Volal jste mě, mistře?“
Mistr mu pokynul, aby se posadil. Leonardo jako dobrý žák poklekl a čekal, kdy to přijde.
Muselo to být každou chvílí. Mistr se takhle tvářil jenom když chtěl Leonardovi vynadat. V takovém případě mohl jen zatnout zuby a poslouchat.
„Synu…“
Už je to tady.
„Poslední dobou se tu dějí věci, které by z tohoto hnízda neměly vyjít ven.“
Ah, takže o tomhle to je. Leonardovi hned bylo o něco líp. Svůj přístup k téhle věci už měl jasný.
„Respektuji tebe i tvé bratry ve vašich rozhodnutí. Jsem rád, že vás opět vidím tak semknuté a jednotné.“
No ne, pochvala? Dobře, velkou oklikou, ale Leonardo si řekl, že vzhledem k tomu, jak málo ho mistr chválí, by si tohle klidně mohl jen pro sebe vyložit jako uznání dobrého postupu vůdce.
„Avšak rád bych byl také…“ Mistr si povzdechnul a odfoukl si vousky od tlamičky. „Kdybyste starému učiteli dopřáli trochu klidu.“
Leonardo zpozorněl. „Sensei?“ zeptal se nejistě.
„Leonardo, prosím tě. Ty dobře víš, že na stará kolena ztrácím smysly a sluch odcházívá první. Ale přesto…“ Fousky mu cukly. „…bych rád, kdybych při sledování Velmi křehkých vztahů neslyšel…“
Leonardo trpělivě čekal, až dokončí větu. Pak ho to trklo a zrudl jako rak. Mistr nechtěl slyšet, jaké zvuky dělají při sexu.
„O-omlouvám se, mistře. Už se to nestane,“ dostal ze sebe. Mistr pokýval hlavou a rozpačitě se usmál.
„Nechci vám kazit zábavu, chlapci…“ Leonardova hlava vystřelila nahoru – na tyhle narážky si pořád nemohl zvyknout. „Ale mějte na paměti, abyste vy zase nekazili tu mou.“
„Ano, mistře,“ souhlasil Leonardo a přímo hořel touhou se odtamtud dostat. Nebo ne, tady to bylo příjemné. Takové svěží, uklidňující. Ve vzduchu byla vůně mátového čaje. Ale po takové diskuzi přece nemohl zůstat mistrovi na očích. Jenže…
„Právě jsem se chystal na Meditaci kvantového světla. Tvoji oblíbenou. Chtěl by ses připojit, můj žáku?“ vybídl ho mistr a tím naráz rozptýlil veškeré pochybnosti.
„Moc rád, sensei,“ přijmul Leonardo a přisunul se mistrovi k boku. Chlupatý učitel natáhl packu a zapnul přehrávač. Pokoj naplnila příjemná hudba.
Principem Meditace kvantového světla bylo soustředit se pouze na své dýchání. Když ji dělali poprvé, Leonardo měl co dělat, aby neusnul. (Nebyl by jediný.) Ale čím déle ji zkoušel, tím víc se mu líbila. Její autor sliboval, že během hodiny naučí člověka všemu, co mají všechny meditace k nabídnutí. Leonardo jako zmutovaná želva z ní tohle všechno nedostal, ale pokaždé mu měla co říct.
Nechat myšlenky plynout mimo sebe a znovu a znovu se vracet k dechu. K dechu.
Vrzání rezavých per.
Leonardo se podrážděně zamračil a pak si uvědomil, co to bylo. Ihned věděl, jak se mistr musel cítit. Meditace nemeditace, Leonardo musel tohle zastavit.
Jak nejtišeji mohl se postavil a vyklouzl z pokoje. Když za sebou dovřel dveře a rozhlédl se, viděl, že jeho nejhorší obavy se naplnily. Od gauče se k jeho uším linulo trhané oddechování a ve světle televize viděl se přelévat tvary naznačující končetiny jeho bratrů.
„Kluci!“ zasyčel a přiběhl k nim.
Z pohovky na něj vykoukly dva páry očí, jedny modré, jedny jantarové, obě zasazené v ruměnném obličeji.
„Co chceš, Leo?“ vybafl na něj Raffael. Leonardo potřeboval moment, aby se vzpamatoval, neboť vidět Mikiho a Raffa spolu byl vždycky pohled pro bohy. Trochu se začervenal a Raff si to vyložil po svém.
„Chceš se připojit?“ nabídl mu s vychytralým úsměvem.
„Héj, můžeme to vzít k Doníkovi a dát si vzteklou čtyřku! Jsou to už věky, co jsme to udělali naposled!“ přidal se Michelangelo a už už ze sebe Raffa shazoval.
„N… ne!“ Leonardovy mozkové buňky konečně naběhly. „Kluci, musím vám něco říct!“
„Áh, ty chceš mluvit?“ protáhl Michelangelo otráveně.
„Mně to nevadí, dokud budeš mluvit tiše a něco pěknýho,“ smlouval Raffael. Leonardo zatřásl hlavou – měl misi, nesměl se soustředit na rostoucí tlak pod břišním štítem!
„Ne, o to mi nejde! Mohli byste se na chvilku oddělit a poslechnout si, co vám chci říct?“ Šlehl očima po Donatellově pokoji. „Měl by to slyšet i Don. Nepůjdeme k němu?“
„Já věděl, že bude čtyřka!“ vypískl triumfálně Michelangelo, shodil ze sebe Raffaela a vyskočil na nohy. „Na co čekáme?“
„Grrr…“ zahrčel Raffael a zvedl se z podlahy.
„Vrr!“ zavrčel na něj Miki a vesele se zasmál. „Tak jdem, jdem!“
Leonardo složil tvář do dlaně a vzdechl. „Jdeme,“ potvrdil a všichni se vydali k Donatellovu pokoji.
„Ahoj, Doné!“ ohlásil se Raffael tónem, ze kterého jasně vanulo, co mají za lubem. Donatello vzhlédnul od počítače a nedalo se říct, že byl nevypadal potěšeně.
„Ahoj, kluci. Co máte?“ zeptal se mírně.
„Erek-“
Leonardo zacpal Mikimu pusu, než z ní vypustil něco nepříslušného. „Musíme si promluvit,“ řekl místo něj a jasně viděl, jak opadl zájem z Donatellovy tváře.
„Stalo se něco?“ otázal se Don zmateně.
„Děje,“ opravil ho Leonardo a s důvěrou Michelangelovi odkryl pusu.
„…cííí!“ vyprskl Miki, jako by se mu to v ústech natlakovalo. „Hej,“ otočil se na Lea. „Proč jsi to udělal?“
„Abys tu Doníkovi neotravoval ovzduší svou blbostí, Miki,“ odpověděl za něj Raffael. „Vo čem jsi teda chtěl mluvit, Leo?“ řekl tak, aby bylo jasné, že promluva delší než dvacet vteřin bude ignorována.
Leonardo si toho byl vědom a proto to patřičně zkrátil. „Hele, kluci.“ Všichni tři k němu přistoupili blíž. „Tříska nechce, abysme mu tu… Slyší nás, když to děláme. Říká, ať to ztlumíme, že on chce svůj klid.“
Michelangelo hvízdnul. „Kdo by to byl řek, že naše stará krysa pořád eště má uši jako rys!“
„Hubu drž, Miki,“ doporučil mu Raffael.
„Budeme potišejší,“ slíbil Donatello. Leonarda na něm viděl, že mu ještě pořád hlavou vrtá ten nápad, který dostal z Raffaelova pozdravu. Ne že by jemu taková vyhlídka vadila… Zatraceně. Zase se nesoustředí.
Miki se zatím začal hádat s Raffem, jaké smysly mistrovi už docházejí. Donatello se k Leonardovi přitočil a řekl:
„Jestli chcete, mohl bych jednu místnost v hnízdě zvukově odizolovat. Určitě by to šlo i jinak než profesionálním vybavením, jednou jsem viděl video, jak to chlápek udělal s kartony od vajíček.“
„Bude omeleta!“ vykřikl šťastně Michelangelo, zřejmě zachytiv kousek konverzace.
Raffael na něj znova zavrčel a začal ho nahánět ke zdi.
„Ne, vážně! Uděláme si hnízdečko lásky. Bude to hnízdo ve hnízdě! Bude růžově vytapetovaný a budem tam mít bičíky a pouta a železnou pannu pro případ, že by se Raff chtěl cukat!“
„Miki, pochybuju, že víš, k čemu taková železná panna slouží,“ začal Donatello. Netřeba dodávat, že konec jeho věty se ztratil ve všeobecné ignoraci.
„Budeš držet zobák, nebo ti ho mám zavřít sám?“ vyhrožoval Raffael.
Michelangelo vykviknul, když narazil krunýřem do cihel a Raffael byl vmžiku na něm a…
Dobře, toho bylo dost, Leonardo se musel soustředit.
„Jo, to by bylo dobrý,“ řekl Donatellovi na adresu zvukové izolace. Donatello s viditelnou námahou odtrhl zrak od párečku, který se právě sunul po zdi k zemi, a přikývl.
„Začnu hned jak budu moct,“ slíbil. Oči mu uhnuly od Leonardovy tváře k těm dvěma. Leonardo si promnul oči a pak nadskočil, když hnízdem proletěl Mikiho vysoký skřek. Chtě nechtě se podíval a zjistil, že Raffael ho lechtá, aby se mu dostal mezi nohy. Michelangelův jekot vskutku nepříjemně přecházel místy ve vzrušené sténání. Leonardo učinil rozhodnutí.
„Fajn, děcka, vstáváme,“ přišel k nim a jal se je tahat na nohy. „Jdeme ke Kožohlavovi. Je teď na pár dní pryč, že jo, Donny?“ obrátil se na génia.
„Ah, jo,“ přitakal ten s malým zpožděním a pod maskou mu v očích zasvítilo. „Vezmu všechno, co je třeba. Vydržte malý moment,“ a odběhl. Pro co, to si Leonardo mohl jen domýšlet.
„Ééh,“ projevil se Raffael. „To musíme tak dlouho čekat?“ Žádostivě přejel pohledem po všech třech bratřích.
„Copak, Rafíku, neskousneš něco tak tvrdýho?“ vtipkoval Michelangelo a vysloužil si záhlavec.
„Ty tvoje dvojsmysly mě začínaj pěkně štvát!“ utrhl se na něj Raffael.
„Jen proto, že je pak nemůžeš říkat sám!“ zachichtal se Michelangelo. Leonardo se včas ovládl, než se usmál. Miki měl pravdu, ale nemohl ukázat, že s ním souhlasí, protože by to Raffa naštvalo. A u něj byla nadrženost se zlostí velice, velice nebezpečná kombinace.
„Mám to, kluci!“ zavolal Donatello od dveří, přes rameno svoji tašku s nářadím. …Jakým asi nářadím. Leonardo polknul a radši k němu rychle došel.
„Jdeme?“ otázal se svých dvou bratří, kteří zrovna předváděli řeckořímský zápas vestoje. Raffael na něj kouknul a pustil Michelangelovu hlavu.
„Jo, jdeme,“ řekl temným hlasem a vyrazil k nim. Ještě poslal Michelangelovi zlověstný, všeříkající úšklebek a jako první vyšel z místnosti.
„Berem zbraně?“ zeptal se hlavně Leonarda.
„Samozřejmě,“ odpověděl mu Leo a všichni zamířili ke stojánku, kde je měli složené.
Michelangelo se zavěsil na Donatella a loudil z něj, co to má v tašce. Leonardův bratr se jen usmíval a častoval Michelangela pořekadly jako „Dočkej času jako husa klasu.“ Leonardo se naposledy ohlédl po dveřích mistrova pokoje. Byly zavřené, ale na krátkou chviličku porozumění by Leonardo byl přísahal, že ví, že se jeho mistr uvnitř tiše směje.
No a vlastně, co víc si přát, řekl si, jak ho spojené síly jeho brášků postrkovaly ke Kožohlavovu doupěti pořádně si… soustředit se, soustředit!

Srandičky... zpátky na fanfikce.