Jak se spráskat pod obraz
Bylo odpoledne. Oběd byl snězen a sklizen, nádobí umyto, Raffael, Leonardo a Tříska uloženi (jednou ke spánku, dvakrát k meditaci) a Donatello s Michelangelem pochrupávali před televizí. Po noční bitce jim právě klesla hladina adrenalinu dost na to, aby konečně dokázali usnout, a tak všichni vděčně využívali příležitosti, že vůdce bez bázně a hany i sensei meditují o věcech, které přišly… přijdou… dobře, nikdo neví, o čem ti dva vlastně meditovali, ale to bylo jedno. Důležité bylo, že Michelangelo po několika minutách spánku dostal ve snu skvělý nápad, nikým neviděn se vyplížil z hnízda, po chvilce se zase vrátil a v jeho náručí necinkaly řetízky od nunčaku.
„Hej, Done,“ zašeptal Michelangelo polohlasem a zatřásl Donatellem za rameno. „Doníku! Koukej, co mám!“
„Hee?“ otevřel Donatello pomalu oči a zamrkal. „Co máš?“
„Tadyto mám!“ strčil mu Michelangelo před oči jakousi průzračnou flašku. Donatello se pokusil zaostřit.
„Am…und…sen?“ slabikoval ještě napůl ve snu. „Amundsen? Nebyl to ten chlápek, jak objevil severní pól nebo něco takovýho? Co je s ním?“
„Jakej severní pól, Donny?“ zeptal se Michelangelo, upřímně zmaten. „Tohle je vodka, vodka, brácho!“
„Vodka?“ Donatello se konečně probral a stáhl končetiny ze všech poloh, kde se mu roztroušené na gauči povalovaly. Zamrkal a vzal Michelangelovi flašku z ruky. „Vážně vodka? Co ta tady dělá?“
„Koupil jsem ji,“ vysvětlil Michelangelo, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. „No dobře, tak ukrad. Ale měli si dávat lepčí pozor. A hele…“ Sáhl pod gauč a vytáhl několik dalších flašek. „Mám toho ještě víc. Můžem se spráskat!“
„No nevím, Miki, tohle se mi nezdá jako moc dobrej nápad, abych pravdu řek,“ poškrabal se Donatello po hlavě. „I kdybychom se mohli spráskat (jako že nemůžem kvůli bušidu a tomu všemu s pozorností a bdělostí), co by tomu řekl mistr Tříska?“
„Ále, mistr Tříska nevyleze ještě pěěknejch pár hodin,“ mávl Michelangelo rukou. „Co, Done? Co říkáš? Spráskáme se jako psi?“
„Nepřirovnávej nás ke psům, to už radši ‚spráskáme se jako želvy‘.“
„Já věděl, že na to kejvneš!“ Michelangelo vítězoslavně zvednul pěst. „Tak dělej, otevři to.“
„Ah, ano… jak se to otvírá?“ zkoumal Donatello víčko.
„É, símtebe, normálně, zakroutíš,“ pomáhal Michelangelo.
„Takhle?“ zkusil to Donatello. „Á, už to mám!“ řekl potěšeně, když odšrouboval uzávěr. Z hrdla se vylinula ostrá, kořeněná vůně.
„No né,“ ocenil to Michelangelo. „Tohle bude nářez.“
A tak se Michelangelo s Donatellem zpili pod obraz. Nejprve jim vodka nechutnala a přišla jim moc silná, ale brzy jí přišli na chuť a pak s mutantí houževnatostí zdolávali jednu flašku za druhou, až se kolem gauče povalovaly samé prázdné flašky a na něm se nevázaně smály, převalovaly a šťouchaly dvě ožralé želvy.
„Co se to do krunýře děje?“ bručel Raffael, jak vycházel ze svého pokoje a mnul si oči. „Slyšim dobře, že se to směje Don…“ Pak uviděl tu spoušť a vyvalil oči, div mu zpod pásky nevypadly. „Co se vám sakra stalo?“ vykřikl nevěřícně.
„Jé, Raff je tady, Raff přišel!“ všimnul si ho Michelangelo a natáhl k němu ruku (tedy on si myslel, že ji k němu natáhl, ve skutečnosti ji natahoval znatelný kus od něj, ale ožralá želva nemůže mít dokonalou mušku). „Pocem, pocem, třeba máme eště ňáký pití…“
„Nemáme!“ zavolal Donatello vesele. „Soráč, Raffíku, už nic nezbylo!“ A začal se hlasitě smát něčemu, kdo ví čemu.
„Sakra děcka, co ste to provedli?“ vrtěl Raffael hlavou a šel blíž obhlédnout situaci. „Co to do vás vjelo?“ Zamával Michelangelovi rukou před očima, ten ji s půlvteřinovým zpožděním sledoval a pak se ji pokusil chytit. V té chvíli si Raffael všimnul flašek poházených po zemi. „Jéžiši, to ste všechno vypili sami dva?“
„Jo!“ zasmál se Michelangelo a špatně mířenou fackou pleskl Raffaela po zadku (mířil na nadloktí), až nadskočil. „A dokonce sme se sadili, kdo vypije víc – škyt – jé, sorry, a já sem vyhrál!“
„To teda jako ne, já sem vyhrál!“ odporoval mu Donatello a dal Michelangelovi ránu, a když jeho ochablá pěst místo bratra trefila gauč, ani si toho nevšiml.
„Lh… lhá… lhář… ty kecáš!“ na to Michelangelo.
„No tak, no tak, děcka, přece se mi tu nebudete prát,“ odtáhl je Raffael od sebe s rozšiřujícím se úsměvem. Michelangelo se překulil přes okraj gauče a složil se Raffaelovi k nohám, nacož se začal nekontrolovaně chichotat.
„Co je to za hluk?“ nakoukl do síně Leonardo. „Já se snažím meditovat, kluci, a tohle je už trochu moc!“
„Hej Leo, poď mi sem…“
„Leo! Leo!“ Donatello se vyškrábal na opěrku gauče a nadšeně Leonardovi mával. „Pocem, brácha! Máme tu chlast!“ Leonardo znatelně zblednul a jak nejrychleji mohl se dostal ke gauči. „Někde tu… ale né, on už došel. Já na to zapomněl,“ zjistil Donatello zklamaně. „No né, Leo, ty seš ale fofr!“ vykřiknul překvapením nad tím, že Leo už je vedle nich a kontroluje jim rozšířené zorničky. „Bubububu!“ udělal na něj Donatello a spokojeně se chrochtavě zasmál.
„Co se jim to stalo?“ zeptal se Leonardo a vzápětí si všimnul flašek. Jednu zvednul a přečetl etiketu. „Amundsen? To je vodka?“
„Jedna z nejlepších,“ dodal Raffael. „Pokud jí zrovna nevyžunkneš pár flašek najednou.“ Štouchl do Michelangela, který se mu snaživě tulil k nohám. „Miki, dej pokoj!“ napomenul ho podrážděně, když nepřestal.
„Ale… jak se k tomu dostali?“ nechápal Leonardo.
„Teď spíš jde vo to, jak z toho dostat je,“ opravil ho Raffael. Donatello se ohnul přes opěrku gauče a rozostřeným zrakem zíral do síně.
„Vidím zemi!“ zavolal najednou. „Ay, ay, kapitáne, země na obzorůů-ua!“ zdálo se mu, že přepadl a rychle se přitiskl k opěrce. „Želvák přes palubů!“
„Du tě zachránit!“ vykřikl Michelangelo a začal se drápat po Raffaelovi nahoru.
Leonardo se pleskl dlaní do čela a tím vzdal své pokusy pochopit, co se v jeho nepřítomnosti stalo. „Co s nima můžeme dělat?“ zeptal se Raffaela.
„No, jak to vidím, máme dvě možnosti. Dolů, Miki! Buď je vezmem na detox, nebo je necháme se vyřádit. Dolů, sakra!“ odstrčil od sebe Michelangela, který padl na gauč a ihned se jal zachraňovat námořníka Donatella.
„Beru tu první,“ vybral si Leonardo a zamyslel se. „Neexistuje něco jako pilulka proti ranní kocovině?“
„Ne vo který bych věděl,“ odpověděl Raffael, konec věty se však ztratil v Michelangelově rozjařeném volání „Dva muži… eh, želvy přes palubu!“ „Bacha, vy tupouni!“ vyrazil Raffael zabránit jim v pádu na podlahu. Zatímco oba bratry tahal na nohy (nebo alespoň do přijatelných poloh), pokračoval ve svém zasvěceném výkladu. „Měli bysme jim dát něco najíst, líp se to zažívá s něčím ve střevě… a napít vody.“ Leonardo s hlavou stále v dlani sledoval, jak se Raffael se svými ožralými bratříčky mění ve spleť končetin, chechtání a klení, a smutně a nevěřícně dál vrtěl hlavou.
„Tak máme něco k jídlu?“ zkusil přehlušit Donatellovo kvičení.
„Né, né, za kotník né, au, au, au au aúúú!“
„Drž zobák, už seš jak Miki!“
„Ale to bolí!“
„Máme něco k jídlu?“ zopakoval Leonardo hlasitěji. Tentokrát ho Raffael slyšel.
„Tak se koukni, něco by mohlo bejt – uf!“ poroučel se k zemi, kam ho stáhl hravý Michelangelo a začal ho lechtat. „Ne, Miki, ne!“
Leonardo byl rád, že stojí o pár kroků dál a ještě se vzdálil. V celé kuchyni toho moc nenašel, čím by mohl nakrmit dvě pod obraz opilé zmutované želvy, proto neviděn a neslyšen vyklouzl na povrch sehnat něco chleba a sucharů.
Raffael mezitím dokázal Michelangela s Donatellem trochu uklidnit a pod příslibem, že si pak půjdou zaskejtovat, je posadil zpátky na gauč a pustil jim televizi.
„Raffíku, Raffíku!“ zavolal ho Michelangelo, když se chtěl po ninjovsku vzdálit. „Pojď se s náma koukat!“
„Áe, nic nebude!“ odsekl Raffael nakvašeně. „Pěkně se koukejte a počkejte, až se vrátí Leo, ta krysa jedna proradná zdrhavá,“ zabručel si pod fousy. Když však uviděl, že se Michelangelo snaží znovu přelézt opěrku, rychle si to rozmyslel. „Fajn, fajn, už du, hlavně se nehejbej!“ rozhodil rukama a vrátil se ke křenícímu se Michelangelovi. „Co dávaj?“ zeptal se a žuchnul mezi obě želvy.
„Nevím, ale to, co se právě stalo, je proti fyzikálním zákonům,“ začal Donatello poněkud neartikulovaně. „Není možné, aby to závaží padalo menší rychlostí než ten kojot, protože to je základní mechanika a pokud neuvažujeme odpor vzduchu, tak při vzorečku…“
„Jasně, jasně,“ odsouhlasil mu to Raffael rezignovaně a smířil se s koukáním na animované seriály pro děti. Minimálně to plně zaměstnalo Michelangela, který hlasitě skandoval a vyskočil z gauče pokaždé, když se povedl nějaký pořádný trik. Raffael ho znovu a znovu usazoval a říkal si, kde jen vězí ten Leonardo. Postupně se Donatello s Michelangelem uklidnili a celkem spořádaně se dívali na Kačera Donalda, když Raffael vedle sebe zaslechl chrápání a vzápětí na něj dopadlo něco teplého tvrdého a nepříliš příjemného.
Jen co stačil Donatella uložit do trochu pohodlnější polohy, z druhé strany na něj padnul Michelangelo a chrápal tak okázale, že si Raffael říkal, jestli to jenom nehraje, aby se taky mohl legálně přitulit Raffaelovi k boku. Tak či onak se mu jeho přání splnilo a Raffael, zcela obležen a ne dvakrát nadšen, přehodil kanál na něco akčního.
Když se vrátil Leonardo (trochu potlučený z nechtěné srážky se starou babičkou, která byla ve skutečnosti superhrdinka ve výslužbě), našel všechny tři chrápat na gauči. Nebýt toho, že Raffaelovi jako jedinému nepáchlo příšerně z pusy, by byl skoro řekl, že našel zapomenutou flašku vodky a zpil se společně s ostatními. Takhle mu zbyla práce je jednoho po druhém vzbudit, narvat jim do krku suchý chleba, spláchnout to čistou vodou, ujistit se, že polkli, a zase je uložit. Raffael se s velkým brumláním a vrčením vzchopil, setřásl ze sebe přítulné brášky a vystoupil z vyhřátého místečka, aby je mohl společně s Leonardem odtáhnout do jejich pokojů a zakutat je pod peřinu.
„Panebožé, to je kocovináá,“ úpěl Michelangelo a tvářil se, jako by nadešel soudný den.
„Kristova nohó, ty máš co říkat,“ odpověděl mu neméně zmučeně Donatello a šinul se podél zdi směrem ke kuchyni. „Už nikdy se neopiju, přísahám Bohu, už nikdy se tý věci nedotknu…“
„Vypadá to na veselý ráno,“ podotkl Raffael, když se tak rozhlédl.
„Synové moji, co se vám jen stalo?“ vyjevil se mistr Tříska a pohledem žádal po Leonardovi vysvětlení, ten však jen pokrčil rameny.
Bylo ráno. V hnízdě to smrdělo alkoholem a zvratky, všude se povalovaly střepy od flašek, lednička byla kdovíproč vyvrácená z pantů a jídlo uvnitř zteplalé… prostě každodenní idyla.