Jako socha

Donatello se obrátil v poduškách. Doširoka otevřenýma očima zíral do tmy a cítil, jak mu vysychá rohovka. Třeštil je o to usilovněji, až ho rozbolela hlava. Nemohl přestat.
„Je to špatné,“ naznačil rty. Ošplouchla ho chladná vlna studu a žaludek mu udělal kotrmelec. Začalo mu pískat v uších, zkusil zatřást hlavou, ale když šramot ustal, zvonění začalo nanovo. Měl Leonarda rád, samozřejmě že ho měl rád, byl jeho bratr a vyrostli spolu!, ale tohle nebylo dobré, tohle nebylo normální.
Donatello tiše zaúpěl a přikryl si tvář dlaní. Nechápal, jak na tohle mohlo dojít, jak se mohl podívat na vlastního bratra a cítit šimrání v tříslech.

/Leonardo tiše, plynule a elegantně postupoval katou. Měl nad sebou absolutní kontrolu, precizně se nepohnul ani o centimetr více, než musel. Na dlouhé chvíle v soustředění zavíral oči. Donatello sledoval hru svalů, těkal pohledem, kdy se který zvedne a vykreslí, díval se na napínanou kůži a odhadoval balanc. Najednou byl konec a Leonardo se na něj zvědavě díval. Donatello kývl v tichém uznání a když zvedal zrak, zarazil se u boků. Projel jím záchvěv slasti. Donatello přibouchl dveře a utekl, aniž se podruhé podíval Leovi do očí./

/Ve snu to byl Leonardo, kdo za ním přišel. Nabídl mu nechat se namasírovat a Donatello si uvědomil, jak moc ho po boji všechno bolí. Lehnul si tváří na matračku a nechal se pohyby ztvrdlých rukou utišit do meditace. Dýchal velmi pomalu a klidně, než se masáž změkčila do hlazení a dech se mu zrychlil. Leonardo odpovídal, dlouhými pohyby mu přejížděl po celém těle, až se Donatello zachvěl a přetočil se na krunýř. Sledoval Leonardovy přivřené oči. Leo se pohyboval skoro nábožně, jako u oltáře, jako by ninju s dokonale poslušným tělem fascinovalo něco tak zjemnělého a netrénovaného jako Donatello… Po ramenou, přes klíční kosti, po hraně plastronu, po bocích, přes kyčle, až dolů do slabin a Donatello se zachvěl a škubnul pánví…/
Noc byla tichá a Donatello co chvíli šustil v poduškách. Točil se a obracel a nechtěl zavřít oči, protože takhle viděl modrou tmu a neviděl urostlé zelené tělo, jak se s grácií pohybuje: nahoru, dolu, do středu, ven, natáhnout, stáhnout… Donatello nekompromisně znova otevřel oči. Ne, to bylo špatně. Ať si jeho tělo myslelo cokoli, on se těmhle pudům nehodlal poddat. Doufal, že se mu třeba podaří takhle probdít celou noc…

Čtyři želvy se vbelhaly do síně hnízda. Donatello se ztěžka opíral o svou bo, Raffael se vlekl zavěšený mezi Michelangelem a Leonardem a stěží došlapoval na zem. Mistr Tříska vyskočil a usadil je na gauč, vyptávaje se, co se stalo.
Leonardo se ujal vyprávění: „Přepadli nás stopaři. Než jsme je zahnali na útěk, Raff po jednom hodil sai a ona mu zalétla do ventilace. Don ji chtěl vyšťouchnout holí, ale větrák mu ji vyrazil z ruky. Roztočila se a podrazila nám všem nohy.“ Leonardo se nadechl, aby vyrovnal bolestí rozkolísaný hlas. „Raff to schytal nejhůř, má asi zlomenou holeň. Pak Don, ten sotva chodí. Miki a já jsme jen potlučení, ale stejně,“ nevesele se usmál, „nejspíš nějakou dobu zůstaneme zalezlí v krunýři.“
Tříska přikývl a odcupital pro hojivou mast. Donatello mezitím dovlekl Raffaela pod rentgen a zatímco mašina pracovala, s úlevou se nechal od Třísky namazat.
„Dobrá zpráva,“ vzhlédl od snímku. „Holenní kost je jen naštípnutá a lýtková je neporušená. Brzo budeš zase běhat.“ Raffael zavrčel skrz zaťaté zuby a Donatellovi zmrzl úsměv na rtech. Obrátil se zpátky ke snímku a studoval ho. Údery dřevem za sebou nechávaly tříštivé zlomeniny. Raffael si ani neuvědomoval, jaké měl štěstí. Donatello namíchal sádru a zafixoval jí bratrovi nohu. „Možná bychom měli sehnat nějaké berle…“ nadhodil.
„Není třeba,“ opáčil Raffael a vstal. Vzápětí zaklel a s heknutím zase dosedl.
„Raffe!“ okřikl ho Donatello. „Ne dokud ti sádra nezaschne.“ Chtěl vstát a vynadat mu, ale nepřipravil se na bolest a jen se zaúpěním žuchl zpátky do křesla. Raffael se ušklíbl.
„Nechtěl by ses taky zrentgenovat, ty doktore samozvanče?“
„To nic není,“ mávl Donatello rukou. „Jen naražené.“ Na důkaz svých slov vzal bo a vydal se Raffaelovi přinést nějaké komiksy na zabavení.
Když byl pacient bezpečně usazen před televizí, vešel Donatello zpátky do svého pokoje, zavřel dveře a klesl do křesla s dlouhým zmučeným stenem. Cítil, jak se mu na bledé tváři perlí studený pot a stéká mu po krku za krunýř. Teď, když seděl a bolest rozzlobeně utichala, byl ochoten uznat, že pohmožděné nohy nerozumně zatěžoval. Všechno se ale zlepší, až si udělá kafe. A nají. Ale to může počkat, až si udělá kafe.

„Raffe, podej mi mlíko.“
„Hmm.“
„Díky!“
„Leonardo, ty jsi nejblíž. Mohl bys, prosím, ztlumit tu televizi?“
„Ano, mistře Třísko.“
„Héj! Já se na to koukám.“
„U jídla by ses neměl rozptylovat nedůležitými věcmi.“
„Ale Xena je důležitá!“
„Michelangelo!“
„Áá…“
Donatello uvítal, že při snídani na žádné poučování o včerejší noci nedošlo, neboť se na něj vskutku necítil. Tyhle ohledy nejspíš pramenily z toho, že Tříska čekal na lepší příležitost. Dopolední cvičení odpadlo kvůli jejich zdravotnímu stavu, a proto je kdykoli během následujících hodin mohl svolat a říct jim všechno, co měl na srdci. Neměl kam spěchat. Michelangelo nebyl takový pokrytec, aby si celé ráno stěžoval jako nakopnuté štěňátko a pak odešel z hnízda, a Leonardo by si v životě nedovolil hákovat senseiovy promluvy. Raffael byl o berlích, takže by se stěží někam dostal. A Donatello si při chůzi ještě vypomáhal holí a po včerejším přepínání po žádné cestě netoužil. Z mistrovy promluvy měl trochu bobky. Bude muset držet jazyk za zuby, aby neprozradil nic, čeho by litoval.
Po snídani trval na tom, že dostojí své povinnosti plynoucí z rozpisu domácích prací a umyje nádobí. Leonardo se počal vehementně nabízel, že mu s tím pomůže. Donatello, lehýnce vyděšen a snaže se to skrývat, neméně vehementně jeho pomoc odmítal. Ocitl se mezi dvěma ohni – nehodlal připustit, aby byli s Leem v takové blízkosti a ještě k tomu sami. Na druhou stranu hádat se s ním vyžadovalo neželví úsilí zatlačit myšlenky na to, jak podbízivě a k polaskání Leo vypadá. Začínal se potit a koktat, protože čím déle s ním mluvil, tím hůř mu bylo.
„Už to mám!“ zvolal najednou Michelangelo. „Doník se stydí mýt s Leem nádobí, protože si při tom zpívá!“
Donatello byl příliš ohromen, než aby na to odpověděl. Což bylo dobře, protože v příštích pěti vteřinách, vyplněných pohotovým záhlavcem od křenícího se Raffaela, Leonardo vzdychnul a řekl, že Donatella nebude k ničemu nutit a to nádobí umyje sám.
Don byl vděčnost sama. Rychle Leonardovi poděkoval a vzdálil se ke svým počítačům. Nezapomněl zamknout.
Byl zrovna v polovině programu a zamyšleně zíral na text, když uslyšel ťukání. Zapnul skrytou kameru nade dveřmi a znervózněl: venku stál Leonardo.
„Done, neruším?“ ozvalo se. Donatello polknul. Bylo tak lákavé předstírat, že tu není…
„Done, potřebuju na slovíčko.“ Leonardo chvilku čekal a pak zkusil kliku. Donatello provinile sledoval, jak rachtá zámek. Nikdy předtím se nezamykal. Co si jen Leo pomyslí?
„Done, pustíš mě dovnitř? Prosím?“
Donatello si dodal odvahy, vstal a dokulhal ke dveřím. Zaváhal. Hodil očima po monitoru – Leonardo trpělivě obhlížel dveře. Don se nadechl.
Cvak.
„Neruším tě?“ zopakoval Leonardo otázku. Donatello němě zavrtěl hlavou, vzpomněl si se usmát a pokynul, aby Leo vešel. Leonardo udělal pár kroků dovnitř a pak se otočil. Donatello si náhle uvědomil, že stojí zády ke zdi, zahnán do kouta.
„Done. Už nějakou dobu pozoruju, že se něco děje.“ Donatello uhnul upřenému pohledu. Leonardo vzdychnul a kývnul ke koutku před knihovnou. „Nesedneme si?“
Oba se uvelebili a Donatella stálo mnohé úsilí neošívat se a nepřipustit si dotírající myšlenky, že Leo sedí v jeho pokoji, přímo pod jeho postelí, sotva na délku paže. Bratr vůdce pokračoval:
„Trvá to už dva týdny a mám pocit… mám pocit, že se mi snažíš něco naznačit, že se něco stalo. Vím, že nespíš, vždycky se u tebe dlouho do noci svítí a ráno vypadáš, bez urážky, jako zombie předávkovaná kofeinem… A včerejšek byl jen logický následek, neobnovuješ síly, tvé reflexy se zhoršují, až si necháš vyrazit vlastní zbraň z ruky. Dost jsem o tom přemýšlel a tohle všechno víceméně chápu… Ale Done, já nejsem telepat a nevyčtu ti z duše, co se děje. Prosím tě, řekni mi to tady a teď, ať s tím můžu něco dělat.“
Donatello pouze polknul. Jeho drahý Leo mu nabízí na stříbrném podnose příležitost všechno vyklopit? Nic v sobě nedusit a té ohavné tíhy se zbavit? Naprosto zpříma se ho ptá, co se děje. Říct to by nebolelo. Dvě vteřiny a je to venku. Ale… i přesto…
Donatello svěsil hlavu. Tím, že to Leovi vyzvoní, se toho nezbaví. Jenom zaseje paniku a všichni si ho zoškliví. Co z toho bude kdo mít, když své pobláznění vyzradí? Nikdo nic, a jen on sobecky a bezohledně svalí své břemeno na druhé. Ne, to ne…
„Já… nevim, jestli bych ti to měl říct.“ Donatello zhluboka dýchal, aby se uklidnil. Byl v takovém pokušení! A Leonardo ho propaloval tím svým vševidoucím pohledem. Krev mu vřela v těle jen z toho.
„Pro mě není problém vyslechnout si tě, ať máš na srdci cokoli,“ prohlásil Leonardo upřímně. Ó, jak rád by mu věřil! Jak rád by poslechl, co vůdce žádá…
„To ale… nemůžu…“
Leonardo vzdechl a soucitně si Donatella změřil. „Víš, co říká mistr Tříska. Když máš na výběr, zvol tu těžší možnost.“
Donatello sebou škubl, jako by dostal políček. Těžší, hm? A pro koho? Pro něj samotného, nebo pro všechny kolem? Určitě pro něj samotného…
Don pokývnul hlavou, aby to potvrdil. Ne, neřekne mu to. Těžší cesta znamená uzamknout nezvané city hluboko ve svém srdci a být s nimi navždy sám. Nikdy to nikomu neříct.
„V tom případě ti nemám co říct.“ Donatello si dovolil podívat se Leonardovi do očí; viděl tam přeběhnout nesouhlas a pak rezignaci.
„Dobře. Kdyby to byl Raff nebo Miki, vyptávám se dál, ale tobě se dá věřit, že předem všechno zvážíš a tvé rozhodnutí bude dávat smysl… Nu dobře. Dobře, Done. Neříkej mi to. Ale…“ Vůdce ho propíchl nelítostným pohledem. „Tohle ponocování ihned přestane. Pokud mi nemáš co říct, je také na tobě postavit se čelem k problému a urychleně ho vyřešit. My si nemůžeme dovolit selhání. Jedno selhání a někdo by mohl umřít. Není dost, že Raff má zlomenou nohu?“
Donatello zrudnul studem a zamumlal: „Naštípnutou…“
„Ať se stalo cokoli, máš čas to spravit, dokud se Raffael neuzdraví a nebude moci zase na povrch. Jakmile se bude moci hýbat, nic ho tu dole neudrží, to bych měl vědět… Takže v tu chvíli chci, abys tu byl nastoupený v pořádku, odpočatý a připravený vydat ze sebe to nejlepší. Jasné?“
„Jasné,“ zabručel Donatello a pokusil se zatáhnout hlavu do krunýře. Leonardo se trochu zasmál a poplácal ho po rameni. Don si činil násilí, aby sebou netrhnul.
„To je dobře. Cvičení dneska asi už nebude, zítra snad vytáhnu Mikiho, abychom nezaostávali… Až se na to budeš cítit, přijď taky, ano?“ Leonardo vstal a shlížel na něj z výšky. Donatello přemítal o skryté nabídce, aby nechodil na cvičení, dokud svůj „problém“ nevyřeší.
„Dobře. Díky,“ řekl nakonec a vzhlédl. Leonardo přikývnul. Pak odešel a šel vzpřímen, hlavu vztyčenou, oči odhodlané a vypadal jako socha, jako nejkrásnější věc ve vesmíru.

To jsou mi problémy... Zpět na fanfikce.