O jmelí a kartích aneb To je ale nadělení

Raffael ohrnul ret v nevěřícném výrazu a zaklonil hlavu, aby lépe viděl na to nadělení.
„Hej!“ rozkřikl se po chvíli. „Kdo sem dal to jmelí?“
„Nevím!“ zahlaholil Leonardo z dódžo.
„My tu máme jmelí?“ podivil se Donatello s mírným zájmem v laboratoři.
„Řekl jsi jmelí, Raffíčku?“ vykoukl Michelangelo ze svého pokoje. „Kdepak?“
„Tady,“ zavrčel Raffael a rozladěně se vzdálil. Michelangelo přiskotačil, chvíli si snítku prohlížel, zapsal si za uši její přesnou polohu a zase odešel. Tříska se pod fousy chechtal ve svém pokoji.
Během svátků se Michelangelo pokusil každého z brášků pod jmelím nachytat. Povedlo se mu to nejdřív s Leonardem, který na vhodnou příležitost číhal stejně jako on, dále s Donatellem, jenž nedával pozor a tradici se nebránil, a nakonec kupodivu i s Raffaelem – ten však byl podnapilý z punče a tudíž jeho ulovení nebylo plnohodnotné.
Leonardo se líbal nejprve s Michelangelem, a to hned ten den, co se jmelí objevilo, a čtyřiadvacátého i s Raffaelem, kterého celý večer bystře jedním okem pozoroval a přitočil se k němu, jakmile s ním Michelangelo skončil.
Raffael se snažil jmelí vyhýbat jako čert kříži, ale ve chvilce slabosti se nechal ulovit Michelangelem a vzápětí i Leonardem, až mu oči přecházely; potom z čistého smyslu pro konkurenci pod něj přitáhl Donatella a vyrovnal částečně účty.
Donatello svůj počáteční zájem nechal ležet ladem a jmelí ignoroval, což ho činilo ideální kořistí pro číhajícího Michelangela i frustrovaného Raffaela.
Den po nadílce se pod jmelím konečně setkali i Leonardo s Donatellem. Večer už značně pokročil a oba mířili na kutě, když se jejich cesty neočekávaně zkřížily.
Leonardo zrovna zíval na celé kolo a jen tak tak se mu podařilo sklapnout a říct: „Dobrou noc.“
„Dobrou noc,“ usmál se Donatello a vzhlédl ke stropu. Leonardo ho pohledem následoval a želváci zjistili, že se octli pod snítkou. Podívali se na sebe.
„Šťastné a veselé,“ pokrčil Donatello rameny a přikročil k Leonardovi. Ten mu rozevřel náruč a počali se vzájemně dusit s takovou láskou, že po půlminutě Donatello bratra odstrčil a dal mu vědět: „Dnes spíš u mě.“ Leonardo se bez dechu zasmál, přikývnul a odběhnul zařídit si poslední věci před spaním.
Donatello si na palandě krátil dlouhou chvíli vykládáním pasiánsu. Po Leonardově vstupu karty neprodleně shrábnul na hromádku a poklepal vedle sebe. Leonardo nemeškal, vyhoupl se na pelest a s překvapeným smíchem se nechal od Donatella povalit na krunýř a udělat ze sebe želví sedátko.
„V hnízdě je ticho?“ vyptával se Donatello a dal Leonardovi pusu na čumák.
„M-hm,“ odpověděl Leonardo a stáhnul Donatella do pomalého polibku. „Mistr spí… Raff buší do pytle… Miki si čte při lampičce… Klunk spí pod stromečkem…“ vyjmenovával.
„A všichni mají zavřené dveře?“
„Všichni,“ potvrdil Leonardo.
Donatello se ohlédl po vlastních zavřených dveřích. „Dobře,“ řekl spokojeně. Leonardo mu sáhl po šíji a počal ji masírovat. Donatello zamručel a položil mu hlavu do ohbí krku, odkud vydával blažené zvuky.
„Líbí se ti dárky?“ zeptal se po chvíli Leonardo.
„Hmm…“ Donatellovi se nechtělo mluvit víc než třeba, ale když Leonardo ustal, došlo mu, že by rád slyšel podrobnosti. „Polštářky a zástěra byly opravdu vtipné… nové masky… Jane Eyerová ve španělštině, co to mělo být, netuším… Karty, ty jsou dobré. Konečně úplná sada a mají hezké obrázky na rubu.“
Leonardo souhlasně zabručel. Donatello nadzvedl hlavu, aby se mohl podívat na jeho samolibý výraz.
„Ty jsou od tebe?“ dovtípil se.
„M-hm,“ přisvědčil Leonardo a zachytil svými rty Donatellovy.
Génius se potutelně zachechtal a sáhnul stranou pro balíček. Leonardo nechápavým a rozladěným kukučem protestoval, když se Donatello narovnal a odsunul se jižněji. Donatello na něj mrknul a bez vysvětlení karty několikrát promíchal a rozdal na Leonardův břišní štít novou partii pasiánsu.
„…Co to má znamenat, Doníku?“ věnoval Leonardo svému předku nedůvěřivý pohled. Donatello se pouze zasmál a pokračoval ve vykládání.
„Done,“ zkusil to Leonardo tvrdším hlasem. Donatello zavrtěl boky, což Leonarda na moment rozptýlilo, ale dlouhodobě jen přililo oleje do ohně.
„Donatello,“ řekl Leonardo nízkým hlasem, který neměl daleko do Raffaelova vrčení. Volaný zvedl oči, ale dále ho ignoroval. Leonardova trpělivost se rozbublala.
„Dej to pryč,“ nařídil, a když nebyl ani rozkaz vykonán, uznal za vhodné jednoduše smést karty ze svého plastronu. Listy se sesypaly k jeho boku a odtamtud sklouzly z postele a okázale plachtily k zemi.
„Héj!“ namítl Donatello nelibě, avšak na vyzývavý výraz nic neříkal. „To si sebereš,“ upozornil Leonarda. Ten obrátil oči v sloup. „A ať žádná nechybí.“
„Chceš dnes v noci hrát karban, nebo ji strávit se mnou v posteli?“ otázal se Leonardo.
Donatello se zasmál. „Strávit ji s tebou,“ přiznal a sklonil se k němu. „Ale musím říct, že třeba poker…“
„Done, drž kuš.“

Vánoce, Vánoce přicházejí zpátky na fanfikce.