Kirby

Done, život je přinejlepším sladkohořký. Uvidíme se, kamaráde. Kirby

Ještě teď se pamatuju, jako by to bylo včera, když jsem tohle připsal na okraj Donovy podobizny a poslal mu ji po poštovním holubovi. Bylo to naposled, co jsem byl v kontaktu s ním i celým vedlejším světem. Od té chvíle v Satvě uběhlo už hodně vody, ale mně se to vybavuje stále stejně ostře. Třeba je to proto, že náš svět je jen sen a Don byl poslední věc, kterou jsem měl z vedlejšího světa. Ale do toho teď nebudu zabíhat.
Pointou tohohle zápisu je totiž, že Don se vrátil. Zprvu jsem byl uchvácen, když se za mnou otevřely dveře, které jsem nenakreslil, a z nich vystoupil on.
„Kirby! Ahoj, kamaráde…“ pozdravil mě šťastně a já se rozesmál.
„Co tu děláš, Done?“ zeptal jsem se.
„Ale to víš, měl jsem cestu…“
Don na mě mrknul a já pochopil, že jen mezi námi dvěma, přišel z nějakého důvodu, ale nenechá si tím kazit opětovné shledání. Nabídnul jsem mu svůj růžový čaj, myslím, že ho nevypil ani kapku, hehe. Asi pro něj byla ta barva moc exotická.
Ukázal jsem mu svůj hrad Kraš. Ukázal jsem mu město i hrdiny, se kterými jsme bok po boku bojovali, když jsme sem přišli poprvé. Potřásl si s nimi rukama, optal se na zdraví, na rodinu a zavzpomínali jsme na staré dobré časy. Rozhodně mu imponovalo, jak jsem zatím náš svět rozšířil, že nyní je větší a krásnější, ale také nebezpečnější.
„Nádherné místo pro život,“ poznamenal a já s ním vřele souhlasil.
Večer jsme pozorovali rituální tance kolem ohně, které po západu slunce zahajuje kmen indiánů. Stále jsem pyšný na to, jak jsem si dovedl získat jejich důvěru, přestože jsem je nakreslil jako podezřívavé a konzervativní lidi. Donovi se to líbilo, podle toho, jak se usmíval, když je pozoroval. Díval jsem se, jak na jeho zelené tváři tančí plameny a snažil se zapamatovat ty zvláštní odlesky pro pozdější nakreslení, když tu na mě pohlédl a najednou vážně řekl: „Musíme si promluvit.“
Rozloučili jsme se s indiány a vrátili se na vlčím hřbetě na hrad. Tam jsem Donovi uvařil ragú z bílého slona a u jídelního stolu jsem se ho zeptal: „Co máš na srdci?“ (Nechtěl jsem to říct tak zženštile, ale co, i chlapi mají své chvíle…)
Don upřeně zíral na svoje ragú, jako by se ho snažil rozložit na kousíčky. Chvilku se v něm vrtal lžící a pak zvedl hlavu.
„Potřebuju radu,“ řekl.
„Cokoli,“ opáčil jsem a říkal si, co by mu asi tak mohlo ležet v žaludku. To ragú určitě ne.
Vzdechnul tak srdceryvně, že jsem si opravil mínění o zženštilosti své dřívější formulace. „Zmínil jsem se, že mám tři bratry?“
„Něco jsem zaslechl, jo.“
„Tak jeden z nich, Leonardo…“ Odmlčel se, jako by musel znovu nabrat dech. „Mám s ním potíž.“
„A proto jdeš ke mně na návštěvu?“ vyhrkl jsem. Don po mně střelil pohledem, až jsem se zastyděl. No co, kluk má taky právo mít city. Viděl jsem, jak pracuje rukama, jako by neměl na co sáhnout.
„Totiž… Já jsem se zamiloval.“
Tak o tomhle to tedy je, myslel jsem si vítězoslavně, tady Don se nám zamiloval a jeho brácha kvůli tomu dělá vlny! No to se na to podíváme, každý má právo na štěstí, s bratrem, nebo bez!
„Ale! A kdo je ta šťastná slečna?“
Don na mě v rozpacích pohlédl.
„Neříkej, že moje krásná bývalá bytná, ta April, či jak se jmenovala!“ Má zvědavost rostla – kde a jak si tenhle želví mutant u všech všudy našel děvče?
„Ne, ta už je zadaná,“ zavrtěl Don hlavou a vypadal trochu smutně. „A… a není to slečna.“
Nejdřív jsem myslel, že mluví o April (jaktože není slečna? to bych se na to podíval), ale pak mi došlo, jak to myslí doopravdy. V tu chvíli jsem sklapl a jenom tiše přemýšlel. Takže do kluka, jo? Hm, ten Don se nezdá… ale co, každému něco pánbu nadělil.
Don si musel všimnout, že jsem nápadně zticha, protože když mluvil dál, pátravě mi hleděl do tváře. „Je to kluk a… je to můj bratr. Leonardo.“
No v tu chvíli mi spadla čelist a ani jsem o tom nevěděl, jak jsem na něj civěl. Ono o těchhle věcech občas slyšíte, možná čtete v novinách, že nějakej táta zneužíval syna a sedí za to za mřížema, nebo v nějakém historickém časopise, že nějakej tamten král si vzal svoji sestru a kdesi cosi… ale když se to stalo mně a přímo přede mnou seděl tenhle kluk, co chtěl ojet vlastního bráchu… tak jsem najednou nevěděl, co dělat. Konečně mě napadlo zavřít pusu a odtrhnout zraky, ale od té chvíle jsem se na něj zase nemohl podívat.
„Uhhh… A… a mně to říkáš… proč?“ Přiznávám, nebylo to moc duchaplné, ale mně se mozek zastavil někde ve fázi „Cože to řekl?“
Don nervózně poposedl a začal vysvětlovat, že se s tím drží v tajnosti a nikdy by to nikomu neřekl, ale sám se tím začíná dusit, protože neví, co by tomu řekli doma. Mluvil o tom, že se bojí, aby ho nevykázali, že se stalo něco (tohle řekl takovým ustrašeným tónem), co by tomu nasvědčovalo. Že uvažoval o tom, proč se mu to zamilování tak najednou přihodilo a že má takový nápad, ale potřebuje názor někoho jiného. Že nemůže přijít na půl metru od toho nešťastného bráchy, protože se začne chovat úplně divně a už teď má pocit, že jemu to neušlo.
Říkal toho dost a nedávalo to moc smysl. Nakonec z něj ale vypadlo, že když jsme se poprvé potkali, tak jsem se ho nezačal hned štítit jako ošklivé přerostlé želvy s dlouhou tyčí, a že myslel, že bych tak tolerantní mohl být i v tomhle případě.
No, nevím, chlapče, jestli sis na to vybral toho správného člověka, ale v každém případě jsem mu omyl hlavu těmi obvyklými řečmi jako „musíš udělat, co ti říká tvé srdce“ a „pomysli na svého starého otce“ a tak dále, protože bylo nad slunce jasný, že ten kluk za to nemohl a byl k smrti vyděšený tím, jak to s ním hází.
Pak jsme jen tak seděli nad studeným ragú a snažili se pochopit, co jsme to napovídali.
„Co myslíš, že tomu řeknou doma?“ vypadlo ze mě.
Don zavrtěl hlavou. „Nevím,“ řekl tiše.
V chvilce ticha jsem přemýšlel, jestli by pro něj bylo dobré vůbec se vracet domů.
„Ale,“ začal – zarazil se, ale pak pokračoval. „Myslím… že mám určitou naději.“
Při tomhle se mi mírně zvednul žaludek – je jedna věc, když si hormony usmyslí, že člověka zblázní, ale zase druhá věc, když to člověk (želva) chce uvalit i na svého bližního. To zase prr, tak daleko by to zajít nemělo.
„Když jsem... Poslouchej, Kirby, jednou jsem byl v budoucnosti. Neptej se jak, je to na dlouhé povídání. Ale v té budoucnosti jsem nebyl jediný, kdo… kdo byl zamilovaný.“
„Chceš se ospravedlňovat tím, že v nějaké pochybné budoucnosti…“
Donův pohled nabral krutě zraněný výraz a mně došlo, že tohle byl asi jeho jediný opěrný bod, jeho jediná naděje.
„Ehm, chceš říct, že protože jsi jednou viděl nějakého svého sourozence, jak…“ (Bylo hrozně těžké neříct „chlípní po druhém“.) „…miluje jiného, to ti dává šanci, že ti tenhle nerozbije čumák?“
Don sebou viditelně trhnul, ale vypadal odhodlaně. „Ano,“ potvrdil a trošku se usmál. „Víš, tohle je poprvé, co tohle můžu říct nahlas,“ vysvětlil. „Předtím to bylo… jen v mojí hlavě, ale teď už je to venku a ty o tom víš… No, Kirby?“
Chvilku mi trvalo složit si nějaké to vyjádření. „Podívej, Done. Je ti jasné, že milovat svého sourozence je zločin. Ve všech kulturách je incest zakazovaný – až na pár výjimek,“ dodal jsem, když se chystal nesouhlasit. „Ty nemáš nějakou jinou rodinu? Nějaké jiné kamarády nebo kamarádky mutantky?“
„Ne, na světě existují jenom čtyři zmutované želvy, a to jsem já a mí bratři.“
Fajn, vím, že incest je hnus, a nikdy ten názor nezměním. Ale když se na to kouknu objektivně – on ten chudák ani nemá moc na výběr. Jestli jediný další želvy, co žijou, jsou jeho bráchové, dá se docela rozumět tomu, že si to nechce rozdávat s lidmi. To je jako by si to člověk rozdával se zmutovanou želvou. Prostě sodomie.
„A promyslel sis to dobře? Je na tebe spoleh, že jednoho dne něco nevyvedeš? Co já vím, třeba nechtěně ho přeříznout proti zdi…“
Don zalapal po dechu a zatvářil se neskutečně uraženě. „Ne!“ Ale pokud ta tmavě zelená barva, co se mu vehnala do lící, znamenala červenání, tak nevím, jak moc uražen ve skutečnosti byl. No, nezdál se mi jako typ, co by ztratil trpělivost…
„A nebudeš na něj tlačit a necháš ho, aby se rozhodl sám?“
„Jistě.“
„Budeš brát ohledy na ostatní?“
„Ano.“
Neměl jsem další otázky. Od teď je to v rukou božích.
„Tak to hodně štěstí,“ popřál jsem mu.
„Dík. Budu ho potřebovat,“ zašklebil se a dál si prohlížel vychladlé ragú. Vážně, ten incestní kluk si nedovede cenit dobrého jídla.
Vyprovodil jsem ho zpátky ke dveřím, kterými přišel, a rozloučil se s tím, že se může zase kdykoli vrátit. Řekl, že to asi ne, i když mi možná dá vědět, jak se to doma vyvrbilo. Pak už jsem se zmohl jenom na poplácání po krunýři a Don byl pryč. I ty jeho dveře zmizely.
No.
Sepisuju to, abych zajistil, že na tu návštěvu nikdy nezapomenu. Třeba tu strávím i kolik let a on se už nevrátí, no, co nadělám. Náš svět je přece jen lepší, než ten vedlejší.
Abych pravdu řekl, než odešel, napadlo mě ty jeho dveře překreslit takovými, které by nevedly k němu domů, ale do takového mezisvěta. Jo, říkal jsem si, že pro takový ztracený případ by bylo lepší navrhnout mezisvět, ve kterém ho bráchové z nějakého důvodu přijmou. Tak by aspoň ti praví nemuseli snášet, co se s Donem stalo.
Ale pak, když si začal tak vehementně bránit tu svoji budoucnost, řekl jsem si, peč na to, Kirby. Kluk se s tím popasuje. Tak jsem mu ty jeho dveře do vedlejšího světa nechal. Kdo chce kam, pomozme mu tam, ne?
A teď už slyším šplouchání, v Satvě táhnou lososi. Musím běžet.

Kirby, 13. bruméru 145, třetí věk

Tamten chlápek s tím červeným krystalem na tužce... no jo, zpět na fanfikce.