Kraječky

Klika cvakla, dvéře letí, Miki vchází do dveří. Samozřejmě bez zaklepání.
Leonardův šestý smysl ho zvětřil vteřinu předem. Jeho majitel se tak uchránil před drsným vytržením z meditace a dokonce měl čas zauvažovat, jestli Michelangela ignorovat, nebo se obrnit velkou trpělivostí – vždyť co tu může chtít?
„Čau, Leo! Máš pěknej bejvák, podělíš se pak o ty háčkovací vzory? Taky bych si chtěl vyzdobit pokoj kraječkama… Hele, něco mě napadlo. Víš, jak teďka s Donem vynalízáme nový sexuální polohy?“
Leonardo zrudnul a začal Michelangela poslouchat.
„Teď jsem si čet pár komiksů o Stříbrným strážníkovi a dostal jsem nápad, ale nejsem si jistej, jestli to bude fungovat.“
Leonardo podivuhodně vyschlými ústy zachroptěl „Ano?“ avšak vyšlo to tak slabě, že ho přes Michelangelovo brebentění nebylo slyšet.
„Jde o to, že jsem připadnul na vážně hezkou polohu, milou a na mazlení, ale mám takový nejasný tušení, že asi nebude jedna z nejjednodušších, aspoň teda pro nás ne… Je to jako… takhle… vidíš?… takhle a tak… Hele, co kdybych ti to radši ukázal?“
Leonarda jala nutkavá touha tasit katanu a vymítnout zlého ducha, jenže jakmile chmátnul po rukojeti, vzbouřil se v něm ochranářský instinkt a donutil ho ruku zase svěsit.
„Kebyste si lehnul na zem, milostivý…“ A už ho Michelangelo páčil na podlahu.
Leonardo se samozřejmě nedal. Narozdíl od Raffaela, Michelangela i (obzvlášť) Donatella neměl slabá místa, jejichž stimulace by ho položila, takže byl dosti schopen polohychtivého bratříčka přeprat.
„Spolupracuj, Leo, bude to jenom chvilička! Slíbil jsem ráno Doníkovi, že to zjistím, než se večer vrátí, ale když je Raff s motohlavou, Caseym, chápeš, tak jedinej zbylej seš ty. A já to vážně musím zjistit do večera!“
Tuto logiku Leonardo podezříval, neuznával a vehementně se proti ní bránil. Bohužel pro něj se Michelangelo za jeho zády zřejmě učil zápasnické chvaty a nyní ho jedním kolil, až mu vhrkaly slzy do očí.
„Pusť, Miki!“ nařídil Leonardo, ale Michelangelo se nedal.
„Nejdřív mi slib, že se necháš.“
„Nechám co? Upřesni!“
„Žádný vytáčky, ty víš, o čem mluvím. Slib mi to!“
Leonardo ucítil bolestné pnutí ve svalech, které ohlašovalo hrozící poškození, a doufaje, že nebude litovat, se vzdal.
„Slibuju!“
„Čestný želví?“
„Ano!“
„Juchů!“
A je to tady. Leonardo se zhluboka nadechl a obrnil se. Nejasně tušil, že kdyby byl Michelangela ignoroval, na tohle by nedošlo.
„Tak jo, lehni si na bok…“
Michelangelovy ruce ho propustily z chvatu, jen aby ho nedočkavě otočily do požadované polohy. Leonardo odolal pokušení stočit se do klubíčka nebo ještě lépe zalézt do krunýře (tyhle iracionální popudy ho přepadaly čas od času i přesto, že jim nikdy nevycházel vstříc) a odevzdaně ležel.
Nutno říct, že jakmile někdo přinutil Leonarda odevzdaně ležet, jeho smysly začaly větřit a zostřovat se, takže přecházel do vysoce citlivého stavu i navzdory své vůli.
A to už se Michelangelo položil za něj a zkoušel, jestli spodním okrajem břišního štítu dosáhne Leonardovi na kloaku. Nedařilo se.
„Ohni se,“ přikázal Michelangelo zamračeně a buď nevnímal, nebo přehlížel fakt, že se při tom rozkazu Leonardovi zadrhl dech a musel se uměle rozdýchávat. (Raffael by ten malý rozdíl rozeznal.)
„Ještě.“
Hrana štítu se Leonardovi otřela o nahou kůži a želví ninja zamaskoval zalapání po dechu.
„Á, vypadá to, že to funguje. Ale… hm. Zůstaň, jak seš, a nehejbej se.“
Neuvědomoval si Michelangelo, že Lea rozkazy rozpalují, nebo mu to dělal schválně? Leonardo se zoufale soustředil na zodpovězení této otázky, protože logické myšlení mu pomáhalo zbavit se nevyhnutelných důsledků takového zacházení. Michelangelo se zatím nadzvedl na lokti a zkoumavě Leonarda prohlížel.
„Hm, seš ohlej skoro jako na všech čtyřech. To je škoda, protože jestli jsi někdy slyšel o poloze, kterej lidi říkal ‚lžičky‘ (jako asi ne, ale kdyby náhodou), tak já jsem koukal na ňáký fotky a strašně se mi to líbilo. Ale škoda, vypadá to, že u nás to přes ty krunýře nejde.“
Michelangelo se zřejmě rozladěn odmlčel, během čehož udělal Leonardo tu chybu, že se neodvážil pohnout, dokud nebude vyzván. Miki si této několikavteřinové prodlevy všimnul a zaměřil svou pozornost opět na něj.
„Co máš?“ zamumlal. Než Leo sebral dost sebevlády na to, aby se vysoukal na nohy, Michelangelo ho vzal za nadloktí a pootočil ho na krunýř. „No helemese, copak to tu máme?“ vydechl překvapeně. Leo samou hanbou nevěděl, kde mu hlava stojí, neboť stálo i něco jiného a to Michelangelo právě našel.
„Leo, chlape, co to na mě zkoušíš? Já počestnej želvičák si přijdu vyzkoušet polohu a ty na mě takhle s boulí v kalhotách?“
Mikiho upřímný údiv podbarvil lišácký tón a Leonardo si vroucně přál, aby se i s boulí propadnul do země. Neodpověděl, že oni přece kalhoty nenosí, a poddal se vlně staropanenského studu. (A to nebyl žádná stará panna. Jen si tak v porovnání s brášky občas připadal.) Michelangelo oproti tomu bez sebemenšího náznaku rozpaků pokračoval.
„Něco tě tlačí, ó bratře? Nemám ti nějak ulevit?“
Mikiho upřený pohled se do něj zabodával a Leonardo si nemohl než nadávat, do čeho se to zase namočil.

Heh, a pak kdo je tady perverzák. Zpátky na fanfikce.