Kurare

Byla příjemná podzimní noc s oblaky tak nízko nad zemí, že nebylo vidět ani helikoptéry, co by se vydávaly za hvězdy.
Po střechách New Yorku beze strachu běhaly čtyři zmutované želvy: Leonardo, který se před pár měsíci vrátil z dovolené ve střední Americe, Donatello, jenž praštil s prací jako technická podpora a potřeboval se trochu vyvětrat, Raffael, co se těšil hlavně na zbití nějakých těch gangsterů, a Michelangelo, který se bavil předváděním veselých kousků na prádelní šňůře.
Raffael si bratříčka přeměřil a suše doporučil: „Miki, pojď dolů. Ještě tě někdo uvidí a bude z toho mít smrt.“
„Ale ale, Raffe, slyším závist v tvém hlase?“ pokřikoval Michelangelo šťastně. „No ne, to se rýmovalo! Dnes mám dobrou no-ooooc…!“ a zcela v protikladu se svým tvrzením žuchnul do temné ulice. Raffael obrátil oči v sloup. „Nic mi není,“ zavolal Miki slabě.
„Takový eskapády by měl mít zakázaný,“ řekl Raffael a významně se podíval na vůdce.
Leonardo se bránil: „A co mám...?“ Vtom se ozvalo hlasité zahalekání a bratři se zprudka otočili.
Zpoza střechy vylétl Michelangelo v elegantním prohnutí, předvedl trojité salto s vývrtkou, mrštně přistál na nohou a udělal pózu jako gymnasta na přehlídce. Želváci se po sobě podívali a Raffael pozvedl nadočí.
„Obecenstvo šílí a zasypává mistra Michelangela ovacemi! Děkuji, děkuji!“ klaněl se Miki s širokým úsměvem.
„Dejte na mě, jednou si ublíží,“ pokýval Raffael hlavou a otočil se k němu krunýřem.
„Miki, můžu tě poprosit,“ zarazil Leonardo bratříčkovu nadšenou samochválu, „abys tak neječel? Správně nás nikdo nemá slyšet,“ rozhlédl se obezřetně.
„Můj hlas je hudební. Když se do toho opřu, lidem se vysypou okna!“ zubil se Michelangelo.
„Přesně o tom mluvím,“ kývnul Leonardo přísně.
„Vysypou se okna?“ opakoval Donatello se zájmem. „To sis vymyslel, nebos četl Plechový bubínek?“
„Ono je na něm něco napsanýho?“ podivil se Michelangelo.
„Miki umí číst?“ popichoval Raffael.
„Kluci.“ Leonardo náhle strnul na místě. „Máme společnost.“ Želváci se k němu ihned semkli krunýř ke krunýři a vytáhli zbraně. Léta zkušeností je naučila, že co skáče po střechách a není sourozenec, je pravděpodobně neuvidí rádo.
„Ukaž se,“ zavrčel Raffael a nedočkavě zašermoval saitami. „Co žes to viděl, Leo?“
„Ninju,“ zašeptal Leonardo. „Stál na lampě tamhle,“ mávl rukou k dobře osvětlené ulici.
Pár sekund byl slyšet jen šum New Yorku. Pak Michelangelo pípl: „Určitě? Nebyla to nějaká vidina, třeba…“
„Vím, co jsem viděl,“ umlčel ho Leonardo. „Ticho.“
Z označené ulice vyskočil osamělý stopař se samostřílem v rukou. Bratři zaujali bojové postoje. Raffael se přikrčil jako pružina.
Leonardova pěst vylétla do vzduchu. Raffael se na něj nesouhlasně zamračil, byl však ignorován. Vůdce se rozhlédl kolem dokola, načež upřel pohled zpátky na osamělého ninju.
„Co chcete? Kde jsou ostatní?“ zeptal se tvrdě.
Donatello náhle syknul a otočil se na patě – a jen díky tomu nebyli o hlavu kratší. Hůl srazila katanu a ze zálohy vyrazil oddíl stopařů.
„Past!“ vyjekl Michelangelo a kryl se.
„Všimli jsme si, Miki!“ křikl po něm Raffael.
„Proč na nás útočíte?“ snažil se Leonardo domluvit. „Karai přece říkala – ah!“ Vtom uviděl, že na něj první ninja míří samostřílem.
Odkopnul momentálního protivníka a zvednul ruku, že šipku chytí. Jeho zastavení někdo rychle využil a hodil po něm saitou. Leonardo se jí vyhnul, ale tím ztratil zlomek vteřiny – hrot šipky ho škrábnul do dlaně, než ji s jistotou sevřel. Želvák šipku upustil a vyrazil po střelci. Ten stihl vypálit ještě jednou, druhou šipku však Leonardo bezpečně srazil mečem. Ninja zahodil samostříl a sáhl po kataně, dřív do něj ale Leonardo vrazil ramenem a ještě v pádu do udeřil jílcem do spánku. Stopař dopadnul na zem a víc se nepohnul.
Leo přetočil katany v ruce, chystaje se vrhnout zpátky do boje. „…Ah?“ A nevěřícně sledoval, jak mu jedna vyklouzla a cinkla o zem. Pohlédl na provinilou dlaň: šrám na ní byl mělký a perlila se v něm krev. Ale ať se snažil jakkoli, nedokázal pohnout prsty.
„Do krunýře,“ zaklel Leo a rychle se rozhlédl. Ze zápasícího hloučku před ním už vylézalo několik stopařů, oči upřené na něj. Lehká kořist. Byl osamělý a právě ztratil jeden meč.
To ovšem neznamenalo, že je nedokáže pobít tím druhým. Leonardo zaútočil dříve, než se stihli seskupit. Jedinou katanou sekal kolem sebe v povědomém tanci smrti a přitom cítil, jak mu paralýza stoupá po paži. Jestli se rychle nedostane k nějakému bratrovi, bude mít potíže. Bohužel to samé si uvědomovali stopaři a snažili se ho od nich odříznout.
Za půl minuty clona těl a krve mezi Leonardem a zbytkem týmu prořídla a Raffael ho zaregistroval. „Leo, kde máš meč?“ zavolal.
Leonardo v odpověď zavrávoral a sáhnul si na prsa.
„Leo!“ zařval Raffael a vrhnul se ho chránit před jistou zkázou. „Co se děje, brácha?“ křičel na něj. Leonardo neodpověděl. Ochromení mu zachvátilo hrudník a on se zoufale snažil nadechnout.
Raffael vytřeštil oči, když vůdci vyrazili z ruky i druhou katanu. Aby se vyhnul ranám, padnul Leonardo neúhledně k zemi. Koupená vteřina rychle přešla.
„Zpátky, vy psi!“ zařičel Raffael a rozrazil ninjy nad bratrem vlastním tělem. Rozkročil se nad Leonardem a zuřivě ho bránil. „Zpátky! Leo, co ti je?“
Hlasité výkřiky přivolaly další želvu. „Raffe!“ zaznělo Michelangelovo volání. Za pár vteřin byl Raffaelovi po boku a pomáhal mu odtlačit stopaře od Leonarda. „U všech želv, co se Leovi stalo?!“ přeskočil mu hlas.
„Nevím,“ zavrčel Raffael rozběsněně. „Složil se. Chcípni, potvoro!“
„To vidím!“ vyjekl Michelangelo. „Leo, řekni něco, prosím!“
„Slyším vás!“ zavolal Leonardo, jak nejhlasitěji mohl, přemáhaje paniku nad tím, jak ho tenký hlásek vysiluje. „Nemůžu se hýbat. Zavolejte Dona,“ supěl.
„Done! Pocem!“ zakřičel Raffael. Trvalo chviličku, než se k nim poslední bratr probil.
„Co je – Leo!“ Donatello se bez zaváhání vrhnul k zemi. „Leo, co ti je?“
„Done,“ sípal Leonardo, „škrábla mě otrávená šipka – tamhle,“ máchnul snaživě rukou k prvnímu ninjovi. Donatello vzhlédl, ale přes nohy černooděnců nic neviděl.
„Co to bylo, sedativa?“ ptal se rychle a prohmatával Leonardovu bezvládnou paži.
Leonardo zavrtěl hlavou. „Ne, spíš – bacha!“ Donatello popadnul bo a vrazil ji stopařovi do obličeje. Ninja se odpotácel dozadu, kde ho dorazily Michelangelovy nunčaku.
„Nerad ruším zábavu, pánové,“ křiknul Michelangelo přes rameno. „Ale nemůžete si ty klepy šuškat někdy jindy, když se nás nesnaží zabít banda ninjů?“
„Leo je otrávený,“ odtušil Donatello. Raffael záštiplně syknul a zabil stopaře bodnutím do prsou.
„Kdo to udělal?“ zahrčel nebezpečně.
„Nějaký stopař.“
Za tohle stihla smrt dva další ninjy.
„Done…“ chroptěl Leo namáhavě. Donatello se k němu sklonil.
„Co?“
„Přines mi tu šipku… někde tu je… musím něco zkusit…“ namáhal Leonardo plíce.
„Rozkaz,“ kývnul Donatello a vyskočil na nohy. „Kluci, hledejte šipku! Leží tu někde na zemi!“ zavolal a sám se tlačil ven z hloučku, aby ji hledal okolo.
Leonardo se pokusil stočit do klubíčka, aby ze sebe udělal menší cíl, ale svaly v celém těle mu vypovídaly službu. Dolehlo na něj poznání, že takhle se co nevidět udusí. A jak to zatím vypadalo, při plném vědomí. Takovou smrt by nepřál ani nejhorším nepřátelům, natož sobě samému.
„Mám ji!“ zakřičel Donatello a vzápětí byl zase nad ním a přetočil ho na krunýř. „Co s ní?“
„Potřebuju ji… ochutnat,“ vyplivl Leonardo. Donatello na něj kriticky pohlédl.
„Dobře,“ souhlasil po vteřině. „Otevři pusu.“
Leonardo netušil, že otevřít pusu, vypláznout jazyk a při tom všem dýchat je tak těžké. Donatello mu opatrně otřel hrot šipky o jazyk a ustaraně se díval, jak Leo ochutnává.
Leonardo tu chuť poznal.
„Kurare,“ vydechl.
„Kurare?“ opakoval Donatello ostře. „Šípový jed?“ Hlavou mu probíhaly protijedy, které zrovna měl u sebe. „Sakra,“ zaklel rozčileně a projel je znova.
„Done…“ Pro naléhavá slova se Donatello musel naklonit až těsně nad Leonardovu pusu.
Pak zprudka přikývnul.
Když poslední stopař padl, obrátili se Michelangelo s Raffaelem konečně k těm dvěma na zemi. Leonardo ležel naznak, paže rozhozené a hlavu vyvrácenou a Donatello mu klečel u hlavy a líbal ho.
„Do krunýře, Done, co to děláš?!“ zařval Raffael a kopnul Donatella do krunýře, až se odkutálel stranou.
Donatello překvapením nemohl popadnout dech. „Co ty děláš?“
„My se tady můžem strhat, aby se tobě a vůdcovi nic nestalo, a vy si tady zatím vyvádíte prasárničky?! Trpce jsi mě zklamal, Doníku!“ prsknul Raffael.
„Tohle jsem od tebe teda nečekal,“ přidal se ublíženě Michelangelo.
Donatello lapal po dechu, vyjeveně těkal očima z jednoho na druhého a pak mu to došlo. „Proboha, kluci! To nejsou žádné prasárničky, já mu dávám umělé dýchání!“
Ticho, jak to zpracovávali.
„Tak ježíšmarja, na co čekáš, pokračuj!“ vyjekl Michelangelo a ukazoval na ležícího Leonarda. Donatello neztrácel čas a poslechl.
„Proč mu Don dává umělý dýchání?“ zeptal se Raffael podezřívavě. „A proč to vypadá tolik, jako by mu dával francouzáka?“ Podmračeně Donatella pozoroval, jak se zhluboka nadechuje, přikládá ústa na Leonardova a Leův hrudník se zvedá.
„Člověče, želvo, to nechci vědět,“ lamentoval Michelangelo. „Co se Leovi stalo, Done?“
Donatello máchl neurčitě rukou.
„On nemůže mluvit, Miki,“ poznamenal uštěpačně Raffael. „Počkej, Done, vezmu to za tebe.“ Odstrčil Donatella a zaujal jeho pozici.
Donovi se protočily oči v sloup. „Dík,“ vyrazil ze sebe a na moment se zdálo, že omdlí. Michelangelo ho chytil za ramena a opřel ho o vlastní nohy. „Díky…“ zamumlal Donatello a zavřel oči. „Je to větší fuška… než se zdá…“ zápasil s dechem.
„Co je s Leem?“ naléhal Michelangelo.
„Má otravu kurare… to je šípový jed…“ Donatello, netečný k závrati, se naklonil k Leonardovi a dvěma prsty zkontroloval, jestli má pořád puls. Pak se znovu opřel o Michelangela. „Způsobuje ochromení kosterního svalstva… včetně dýchacích svalů… Takže jediný způsob… jak ho udržet při životě… je umělé dýchání…“ vysvětlil.
Raffael nepřerušil řečenou činnost a zvedl palec, že rozumí. Michelangelo se zatvářil vyděšeně. „Ale jestli mu musíme dávat pořád umělý dýchání, tak se odsud v životě nedostanem!“
„Já vím…“ kývnul Donatello. „Dej mi pár vteřin…“ Michelangelo úzkostně kývl a rozhlížel se, jestli se někdo z ninjů kolem nezačne hýbat. Jeho dobrá noc byla oficiálně v tahu.
„Mám to,“ oznámil Donatello.
„Máš co?“
„Z pár součástek, co mám s sebou…“ Donatello shodil z ramene brašnu a začal se v ní hrabat, „můžu sestavit dýchací přístroj. Miki…“
„Ano, pane?“ zasalutoval Michelangelo nervózně.
„Čas od času mu zkontroluj tep,“ zněl příkaz.
„Ano, pane. Raffovi, nebo Leovi?“ Donatello po něm střelil pohledem. „Provedu, pane.“
Michelangelo přihlížel Donatellově proslulé výrobě na koleni, dokud se Raffael nenarovnal a mezi fičivými nádechy ze sebe nevyrazil: „Hu… Miki… vem to za mě…“ Michelangelo okamžitě převzal jeho povinnost, zatímco Raffael se rozvalil vedle Leonarda a celý rudý popadal dech. Miki se ovládnul, aby si ho za to nezačal dobírat, a radši se ujistil, že Leovi bije srdce.
„Hotovo,“ ohlásil po chvíli Donatello a ukázal jim svůj výtvor. Sestával se z dýchací masky s gumou na připevnění k hlavě, trubice a náustku. „Jen musím zkusit, jestli mu to bude dobře těsnit.“
„Jen zkoušej…“ pobídl ho Michelangelo a rád přenechal Leonarda péči někoho jiného. „Odkdy je umělý dýchání… tak těžký?“ hekal udýchaně.
„Od tej doby, cos začal vysedávat před televizí,“ ušklíbl se Raffael.
„Hele hele… ty máš co říkat… ty tu ležíš jak lazar…“ vrátil mu to Michelangelo. Raffael se rychle posadil.
„Funguje to?“ zeptal se Donatella, který usilovně foukal do náustku. Technik přikývl a ukázal na Leonarda. „Co s ním?“ Donatello ukázal na Raffaela, pak na Leonarda. „Jo, co s ním?“ Na Raffaela, na Leonarda a poklepal mu na předloktí. „Co?!“
Donatello si vyňal náustek z pusy. „Nes ho,“ řekl a dál do Leonarda dýchal.
„Aha.“ Raffael želvu sesbíral do náruče. „Do krunýře, je úplně ochablej,“ sykl nevolí. Společně s Donatellem si stoupli a Michelangelo vida, že se někam jde, se také vyhrabal na nohy.
„Padáme odsud?“ pravil s nadějí. Donatello přikývl a ukázal směrem dolů.
„Jdeme spodem,“ pochopil Raffael. „Určitě, Done? Po střechách by to bylo rychlejší.“ Donatello zavrtěl hlavou, položil si ruku na hrudník a vypoulil oči. Michelangelo se zasmál.
„Fajn, tak spodem,“ uznal Raffael a bok po boku se vydali hledat nejbližší poklop.
Na první křižovatce stok Donatello klopýtl, přepadl dopředu a přistál tváří na dlažbě.
„Želvičky, Doníku, není ti nic?“ naklonil se nad něj Michelangelo.
„Do krunýře… ten krám nefunguje!“ láteřil Raffael, který Donovi pohotově vzal náustek z ruky a teď zjistil, že ať do něj fouká sebevíc, něco mu brání. Nakonec serval Leonardovi masku z hlavy, položil ho na dlažbu a jal se do něj dýchat z úst do úst.
Michelangelo mezitím třásl Donatellem, který nejevil známky vědomí. „Co je s tebou, Doníku? No tak, nenechávej nás v tom samotný. Done. Done!“ propleskl ho důrazně.
„Nebij mě, Miki,“ zamumlal Donatello a otevřel oči. Michelangelo si vydechl.
„Nic mu není,“ oznámil šťastně Raffaelovi. Ten něco zabručel a pokračoval v práci.
„Já jsem omdlel,“ zašeptal Donatello nevěřícně.
„To nevadí, hlavně že ti nic není,“ ubezpečil ho Michelangelo. „Chvilku si odpočiň a pak půjdeme dál. Kde je ten vynález?“ začal se shánět po dýchacím přístroji. „Hele, Done, jak se s tím zachází?“ přinesl ho Donatellovi, který si právě opatrně sedal.
„Ukaž,“ natáhl Donatello po přístroji ruce. „To musíš takhle.“ Ukázal na vlastní hlavě, jak se maska navléká a kde všude musí těsnit. Významně zvedl náustek. „Tohle,“ vysvětloval huhlavě, „ovládá přepážky v masce. Když ho stiskneš, takhle, tak se otevře přístup vzduchu z náustku do masky. Když ho pustíš, tak se otevřou průduchy v masce a zavře se cesta k náustku. Rozumíš?“
Michelangelo pokrčil rameny a sledoval, jak si Donatello masku sundává. „A co to znamená?“
„Znamená to, že když chceš vdechnout, máš držet náustek stisknutý,“ vysvětloval obětavě Donatello. „Když Lea chceš nechat vydechnout, musíš ho pustit.“
„Už chňápu,“ kývl Michelangelo vážně. „Pusť mě k tomu, Raffe, mistr Michelangelo ti ukáže, jak na to.“
Raffael mu uvolnil místo a nedůvěřivě se díval, jak Michelangelo nasazuje Leonardovi masku a zkouší dýchání. „Jde to!“ ohlásil vesele. Donatello zatím Leovi zkontroloval tep a zkusmo mu příruční baterkou posvítil do očí. Zornice nereagovaly, ale to Don ani nečekal.
„Jdeme,“ zavelel a zvedl se.
Šli několik minut, když se Michelangelo zastavil, opřel se o Raffaela a vyřízeně podal náustek Donatellovi. Takhle se ve zkracujících se intervalech střídali, dokud nemohl ani jeden a skupinka se musela zastavit. Umělého dýchání se ujal Raffael a chvíli nebylo slyšet nic než vodu, tlumené město a hlasité oddechování.
„Jdeme,“ vzchopil se Donatello, prohlédnul Lea a začalo druhé kolo.
Když Michelangelo požádal v pořadí už o třetí přestávku, Raffael vypěnil. „Takhle se nikam nedostanem!“ vyjel po něm.
„Neber si to takhle…“ řekl mu Donatello a vyčerpaně se opřel o zeď. Mrkáním zaháněl mžitky před očima, když sledoval, jak Raff Leonarda pokládá na hrbolatou zem a sklání se nad ním. „Řekněme… že každým krokem se přibližujeme k hnízdu… Každý krok… každá vteřina… značí, že jsme o něco blíž… a tenhle krok… už nikdy nebudeme muset udělat znova…“
„Trvá to sakra dlouho a vy mi moc nepomáháte,“ stál si za svým Raffael.
„Nevysazuj… Raffe…“ napomenul ho Michelangelo, jenž v tomhle kole dostal za uši, že mluví a nedýchá. Raffael zavrčel, ale poslechnout musel.
Svůj názor vyjádřil na konci přestávky, kdy Michelangelovi strčil náustek do ruky a založil si ruce na hrudi. „Já to vidím tak… že buď se pochlapíte… nebo tady milý Leo začne dejchat sám… nebo se domů dostanem až pozítří.“ Donatello vzhlédl od prověřování Leonardova zdravotního stavu a vzdychnul.
„Je mi líto, Raffe, ale my rychleji nemůžeme. Leo sám taky dýchat nemůže, dokud má v těle ten jed. Chápej, že postupujeme tak rychle, jak je jen v našich silách.“
Michelangelo podal náustek Donatellovi a přidal se k jeho obhajobě. „Jestli tomu nevěříš, tak si vzpomeň, jak sebou Doník dvakrát říznul. Já říkám, že máme štěstí, že vůbec ten jeho vynález máme. Dovedeš si představit, jaký by to bylo, každý tři metry Lea pokládat? Nebo do něj, nedejbože, dýchat z úst do úst za pochodu?“ potřásl hlavou.
Raffael se pesimisticky zašklebil. „Mě prostě sere ho takhle vidět… Pan Dokonalej si tu leží… a ani dejchat se mu nechce…“ reptal mrzutě.
Michelangelo z toho všeho žehrání dostal nápad. „Hele, Raffe…“
„Co?“ vyštěknul Raffael podrážděně.
„Řekni, že Lea máš rád,“ vyzval ho bratříček.
„Co...?“ Raffaela to naprosto zarazilo, měl ale dost duchapřítomnosti na to, aby cítil lišku. „Proč?“
„Jen tak. Co se Leo vrátil, mám pocit, že už ho rád nemáš,“ pokrčil Michelangelo nonšalantně rameny.
Donatello si ho zpoza náustku kriticky přeměřil. Miki šťouchal do vosího hnízda. Jestli Leonardo neměl rád, když se o událostech po jeho návratu mluvilo, tak na to, mluvit o nich s Raffaelem, ještě nikdo nesebral dost odvahy. Záměrně to vytahovat, když jsou oba přítomní (i když u němého Lea si to nikdo zřejmě neuvědomoval), byl opovážlivý hazard a Donatello s tím nechtěl mít nic společného. Omezil se proto na nenápadné poslouchání.
„Tak to ti buď vypadly bulvy, nebo se ti ta tvá malá hlavička někde vyzkratovala,“ odsekl Raffael.
„Takže ho máš rád?“ ujišťoval se Michelangelo.
„Sakra, co je to za otázku?“ loupl po něm Raffael očima.
„Mně to říct můžeš,“ usmál se Miki široce a bez námahy se vyhnul hozené saitě. Raffael se zamračil (tím způsobem, že každý jiný by se skrčil do rohu a třásl se jako ratlík) a chvíli metal hromy blesky na Leonardova kolena.
„Jasně že mám, ty debile,“ zamumlal nakonec.
Leonardo s jistou dávkou ironie přemítal, proč tohle Raffael přizná, jenom když ho vidí na lopatkách.
Donatello dloubl Michelangela pod žebra. „Au, co je?“ Don němě naznačil směr nahoru. „No jo, už se zvedám… joj!“ Michelangelo se protáhl, naprosto spokojen s výsledkem svého všetečného vyptávání. Tohle Leovi zvedne náladu, zatímco ho budou ještě bůhví jak dlouho vláčet po stokách. „Tak vstáváme, pánové. Vstávat! Vstávat a cvičit! Raz dva, raz dva, raz dva…“
Raffael litoval, že je dlouhou cestou příliš zmožený na to, aby Michelangela chytil a zaškrtil. „Ticho bude,“ okřikl ho, vzal Leonarda do náruče a společně s Donatellem se zvedl.
O nějakou chvíli později, při páté přestávce, si Donatello při kontrole životních funkcí všiml noviny. Leonardo začínal koulet očima. Dobré zprávy oslavili tím, že ho zkusili nechat samostatně dýchat. Po napjatém tichu Michelangelo rozhodl, že na to je ještě brzo, výkřikem „Želvičky, Leo zcepeněl!“ A tehdy také zavolali mistrovi, že přijdou domů pozdě, ale ať si nedělá starosti, že se nic neděje.
Téměř za humny Raffael oslovil hnízdo: „Díky bohu, že jsme doma.“
„Ó, domove sladký,“ zapěl Michelangelo, čímž si vysloužil odkop do odtoku. Zatímco on plival splašky, Donatello otevřel průchod a spolu s Raffaelem vešli do hnízda.
„Synové moji,“ uvítal je Tříska. Pak si všimnul Leonarda v Raffaelově náruči a poněkud se vyděsil. „Říkali jste, že se nic neděje,“ přispěchal k nim.
„Nic mu není, mistře Třísko,“ ujistil ho Raffael a bez odkladu zamířil k pohovce svého břemene se zbavit.
„Opravdu?“ vztyčil sensei uši a následoval ho.
„Vůbec nic,“ ujistil ho Donatello, sundal Leonardovi dýchací masku a spokojeně, i když bez dechu konstatoval, že respirace je už normální.
„Respirace už je normální? Co se mu, u všech všudy, stalo?“ poklekl Tříska vůdcovi k hlavě a položil mu ruku na čelo. Leonardovou tváří přeběhl lehký úsměv.
„Jen menší otrava kurare…“ přiznal Donatello a ukázal mistrovi šrám na Leonardově dlani. „Ale už je to v pořádku… už se to z něj vyplavuje… za chvíli bude moct mluvit… Teď mě omluvte…“ požádal a odpotácel se do sprchy, kam za ním vzápětí zamířil Michelangelo. Tříska se zadíval na Raffaela, rozvaleného v křesle, ten na něj však jen pokrčil rameny a unaveně se ušklíbl. Tříska si povzdechl a šel Leonardovi udělat čaj.
Leonardo naslouchal jeho tichounkému našlapování, chvíli počkal a pak se pokusil pohnout. Podařilo se mu mátožné škubnutí, jako by sebou mlel ze sna. Raffael zvedl hlavu právě včas, aby viděl i druhý pokus.
„Klídek, vůdce, nepřeháněj to,“ zabručel a zvrátil se zpátky do křesla. „Nechceš deku?“ napadlo ho po chvíli. „No, i kdybys ji nechtěl… dostaneš ji tak či tak.“ Raffael se zvednul, našel deku a přehodil ji přes Leonarda. Ještě před odchodem do sprchy (hodlal vyhodit všechny, kdo by se tam mohli zdržovat) zkontroloval Leovi tep.
Byl tam, klidný a pravidelný. Raffael se tiše uchechtl nad vlastní starostlivostí a odešel.
Leonardo poslouchal jeho vzdalující se kroky a uvažoval, jestli se všechno vrátí do starých kolejí, až se zase bude moci hýbat. Pak zpozorněl. Kroky zaváhaly a zastavily se. Zašoupala chodidla. A kroky se vrátily k němu a Raffael s povzdechem žuchnul do křesla.
„Zatracenej vůdce,“ mumlal si pod vousy a zapnul televizi.

Bratrský fluff? Prosím vás. Zpátky na fanfikce.