Láska a olivy

Když nám bylo devět, vymyslel pro nás mistr Tříska zvláštní cvičení. Zavedl nás do čtvrti, kterou jsme neznali, a nechal nás tam. Já byl s Michelangelem, Donatello s Raffaelem, navzájem jsme o sobě nevěděli a neměli jsme nic než nůž a ninjovský výcvik. Cílem bylo nás stmelit a naučit spolupráci. Z toho, jak nás mistr rozdělil, také usuzuji, že nám chtěl pomoci překlenout vzájemné rozdíly a lépe se pochopit.
Bylo to v létě, takže nám nehrozilo prochladnutí. Na druhou stranu ale trvaly noci tak krátce, že jsme je celé probděli hledáním jídla. Člověk by řekl, že to nemůže být v obytné čtvrti tak těžké, jenže kvůli denním vedrům se všechno hned zkazilo a my nacházeli jen zasmrádlé potraviny, které jsme nemohli jíst kvůli riziku otravy.
Čtvrté noci jsme ulovili jen sklenici zelených oliv, kterou pozdě večer někdo zapomněl v parku společně s nedopitým šampaňským. Lahev jsme tam samozřejmě nechali. Michelangelo ale odmítal olivy jíst. Snad že byly zelené a o zeleném mase věděl své.
„Michelangelo, prosím, sněz je,“ naléhal jsem.
„Ne a ne,“ třásl hlavou, „i kdybych měl umřít hlady, tak je nesním!“
„Ale přesně o tomhle je naše cvičení,“ domlouval jsem mu, „máme sníst, co najdeme, jinak zeslábneme a další jídlo už nenajdeme. No tak, Miki, mám tě na starost a mistr Tříska na mě spoléhá…“
Najednou na mě Michelangelo ostře pohlédnul. „Má snad Don Raffa na starost? Nebo Raff Dona? Ne. Tak mi přestaň říkat, co mám dělat, jo?“ odseknul.
Nenechal jsem se vyvést z míry a hned kontroval: „Mám vás na starost, protože mě tím pověřil mistr Tříska. Jeho musíme poslouchat, takže ty máš poslouchat mě.“
„To není žádnej důvod, abych tě poslouchal,“ založil si Michelangelo ruce na hrudi. Chviličku jsem na něj civěl a zpracovával to napadení mistrovy autority, než jsem odpověděl.
„Cožes to řekl?“
„Jasně, že tě vybral mistr Tříska,“ zamračil se Michelangelo. „Ale to ještě není důvod, abych tě poslouchal.“
Nevěřícně jsem se zasmál. „Vždyť ty mluvíš jako Raff! To mi vysvětli, proč mě nechceš poslouchat, když to říká sensei?“
„Protože –“ rozhodil rukama „- to je jedinej důvod, kterej mi dáváš! Je fajn, že to mistr říká, ale proč si ty sám myslíš, že mi máš co rozkazovat? Musíš mít nějakej vlastní důvod, jinak tě poslouchat nebudu! A strč si ty olivy někam, mně nechutnaj.“ S nosem nahoru se ke mně otočil zády a po zbytek dne trucoval.
Oliv se ani nedotknul. Nechal jsem mu poctivě polovinu sklenice, i když mi kručelo v žaludku jako na svátek, ale Michelangelo toho vůbec nedbal.

Co jsem slyšel od Lea, vedlo se mně a Donovi na tom cvičení o dost líp než jemu s Mikim. My se neostýchali si nějaké to jídlo nakrást, protože Doník měl rozum a nebyl rád o hladu. Možná nás lidi párkrát zahlídli, ale my jsme se neukázali na stejném místě dvakrát, tak si všichni mysleli, že u nich kradla nějaká děcka ze slumů, co se schovávají po kanálech. Že nás možná viděli, jsme samozřejmě mistrovi Třískovi neřekli.
Čtvrté noci jsme se poměli jako už dlouho ne. Štípli jsme chleba, sýr a limonádu – a jak nám chutnalo. Po jídle jsme seděli pod mříží, kterou se na nás lilo měsíční světlo, a hádali jsme, jak se asi vede Mikimu s Leem. Doník nějak bezmyšlenkovitě drnkal prsty o sebe a pak si začal hrát s ocáskem. Najednou mu zasvitlo v očích a bystře se na mě podíval.
Protože jsem myslel, že ho napadlo něco o Leovi, kývnul jsem na něj. Doník vstal, sednul si vedle mě a vzal mě za ocásek. Nevěděl jsem, co dělá, tak jsem ho chvilku nechal mi ho mačkat a hladit, než jsem se zeptal:
„Co to děláš?“ Ani nezvednul hlavu, pořád se díval na můj ocásek ve své všetečné ruce.
„Jen něco zkouším…“ řekl tiše a zatahal za něj. Trochu jsem nadskočil.
„Tak přestaň. Je to divný a lechtá to,“ zacloumal jsem mu ramenem.
Doník se na mě podíval a usmál se. „Za chvilku to bude fakt příjemný, slibuju.“ Obemknul mi ocásek celou dlaní a přejel po něm nahoru a dolu. Všimnul jsem si, že ten vrtichvost nějak nabyl a že z něj začínají jít jiskřičky – a hrozně mi to něco připomnělo.
„Nesahej na mě!“ vřísknul jsem a vymrštil se od něj. Naposled za mě zatáhl, pak mu můj ocásek vyklouznul z ruky a Doník na mě koukal očima jako rendlíky.
„R… Raffaeli?“ zkusil to celým jménem. Přikrčil jsem se na bobku, připravený vzít nohy na ramena. Don pomaloučku zvednul ruku a klidným hlasem se zeptal: „Raffaeli, co se děje?“
Neodolal jsem tomu chlácholivému tónu a dosednul jsem na kolena. Přitisknul jsem stehna k sobě a ocásek stáhl pod sebe. Doník se zvedl a došel ke mně. „Co je?“
Vzpomněl jsem si, jak mládenci i slečny vždycky křičeli, a roztřásl jsem se. „Raffíku, ty brečíš,“ ozval se soucitně Don. „Ono to bolelo?“ Zavrtěl jsem hlavou a spolknul štkaní.
„Já jsem viděl lidi… jak si takhle ubližujou,“ řekl jsem mu vzlykavě. „Vždycky někde v uličkách… jich jeden nebo víc ubližovalo jinýmu… A já jim nemoh pomoct… Přesně tohle vždycky dělali… měli takový divný ocásky…“
„Aha,“ hlesnul Doník a obejmul mě. „To se moc omlouvám, já jsem nevěděl, že… to takhle dělají. Promiň, prosím tebe, promiň,“ schoval si mi hlavu k rameni.
„Dobrý… ale už to nedělej, jo?“ poprosil jsem. Doník několikrát rychle přikývnul, stisknul mě a pustil.
Nikdy jsme o tom nemluvili, a abych pravdu řekl, až na tuhle noc jsem si to cvičení docela užil. Don nebyl tak nudný knihomol, jak jsem myslel…

Když mně bylo šestnáct, pudilo mě to v noci z postele. Slídil jsem vždycky po hnízdě a hledal něco k snědku, jelikož jsem měl za to, že mě honí mlsná. Jednou takhle v létě jsem narazil na sklenici oliv bez visačky. Rozuměj, jakmile se zjistilo, že se po nocích ztrácí jídlo, každý si hned označil, co si nechtěl nechat sníst. Olivy nestály Donovi za přivlastnění nejspíš proto, že bylo známo, že mně ani Raffovi nechutnají, mistr Tříska nemá rád nakládané věci a Leo mu je z pocitu morálky nesní všechny, i když slané miluje.
Já jsem ale v té chvíli neurčitě toužil po nových věcech, a tak jsem sklenici otevřel a lžičkou vylovil jednu zelenou kuličku s papričkou uprostřed. Čuchnul jsem k ní (no nic moc) a chvíli si ji prohlížel.
„Co to děláš?“ ozvalo se za mnou překvapeně. No želvičky, oliva vyletěla obloukem, jak jsem vyskočil, a Leo ji v letu chytil do pusy. To se dalo čekat. Připitoměle jsem koukal, jak žvýká, a ještě jsem se třásl šokem.
„Em, nic,“ vymluvil jsem se a schoval lžičku za zády. Leo na mě pozvedl nadočí, podíval se na otevřenou sklenici oliv na kuchyňské lince a dál se neptal.
„Donatello tu nechal otevřené olivy,“ řekl, jako by se nechumelilo, vzal do ruky vidličku a jen tak mimochodem dvě slupl. Nenápadně jsem odložil lžičku a měl se k odchodu.
„Nemůžeš spát?“ zeptal se Leo. Obrátil jsem se k němu a nasadil oslnivý úsměv.
„Tak trochu…“
Leo pokýval hlavou. „Raff taky nespí a nic bych za to nedal, že mistr Tříska také ne. Jenom Don spinká jako neviňátko,“ usmál se.
Naklonil jsem hlavu ke straně, „To máš takhle přehled, kdo spí a kdo ne?“ Leo se nepatrně začervenal a přenesl váhu z nohy na nohu.
„Rád vím, v jaké je můj tým kondici,“ řekl, a aby to zamluvil, nabídnul mi olivu napíchnutou na vidličce. „Nezkusíš ji? Třeba se ti za ta léta změnily chutě.“
Pokrčil jsem rameny a přišel k Leovi. Trochu jsem čekal, že na poslední chvíli s olivou ucukne, ale normálně mě nechal ji sníst. Vlastně jsem tím byl tak překvapený, že jsem nevnímal její chuť – až po pár vteřinách mi došlo, že civím Leovi do očí a melu pantem kolem slané kaše. Polknul jsem a řekl: „Jo, není špatná.“
Leo se usmál a vylovil další. „Ještě?“ nabídnul mi ji.
Chviličku jsem váhal, ale ten úsměv se mi líbil a tak špatné to opravdu nebylo, tak jsem kývnul a otevřel pusu. Leův úsměv se rozšířil a on mi do úst vložil druhou olivu. „Vlastně jsou docela dobrý,“ uznal jsem. Leo se ovládnul a schoval zuby, ale na očích jsem mu viděl, že se kření od ucha k uchu.
Líbí se mi, že umím Lea rozesmát něčím tak jednoduchým, jako že se nechám krmit olivami. On si to vůdcovství vážně bere příliš k srdci. Je mi jasné, že to dělá kvůli nám a rád – ale to nic nemění na tom, že si občas musí taky vyhodit z kopýtka. O čemž jsem ho přesvědčil olivovou bitvou.

Jakmile mě ze spánku vytrhl třeskot skla, uvědomil jsem si, že u mé postele někdo stojí. Hned jsem sáhnul pro bo – ale někdo mě chytil za zápěstí.
„Klid, Done, to jsem já,“ brouknul Raffael a pustil mi ruku.
„Raffe,“ promnul jsem si oči, „co se to rozbilo?“
Raffael vyhlédnul z pokoje a odpověděl: „Miki s Leem rozbili sklenici s olivami.“
„Ale né,“ vzdychnul jsem a posadil se. „To si pánové uklidí. To už je ráno?“
„Ne, jsou dvě v noci,“ překvapil mě Raffael.
„Proč jsou teda všichni vzhůru?“ zamumlal jsem a ověřil časový údaj na krunýřofonu. Seděl.
„Nemůžou spát,“ odtušil Raffael a vzal mě znovu za ruku. „Done, potřebuju s tebou mluvit.“
„No, co je?“ Slezl jsem z palandy a uvázal si masku. Raffael mezitím zavřel dveře.
„Ohledně tý nespavosti,“ řekl a začal přecházet po místnosti. „Ostatním to ještě nedošlo, ale já vím, proč ji máme, a vím, proč ty seš jedinej, kdo ji nemá. Prostě jsme dorostli, no. Jsme ve věku, kdy si máme začít hledat holku. A protože žádný nejsou, nemáme se jak vybít a v noci nemůžem spát. Ty, Done, tohle víš taky, že jo? A už víš, jak se vybít. Já ale… nějak nevím, jak na to. Zkoušel jsem to, ale nešlo to.“ Zastavil se a zhluboka se nadechl. „Pomoz mi.“
Posunkem jsem ukázal ke dveřím. „Teď hned?“
„Chci se konečně vyspat,“ zabručel Raffael.
„Dobře,“ souhlasil jsem a hodil na zem dva polštáře. „Tak si sedni.“ Oba jsme se posadili a já ho začal rozptylovat mluvením. „Celý trik spočívá v tom, že nemáme penis tam, co lidé. Oni ho mají vně těla, my uvnitř, a musíme ho nejdřív dostat ven.“ Dotknul jsem se jeho ocásku a Raffaelem proběhlo zachvění.
„Jasný,“ přitakal, tišeji, než u něj bylo obvyklé. Kývnul jsem a začal ho hladit.
„To vyžaduje vědomé povolení svalů, které penis zadržují v těle, takže dokud se nenaučíš ho vypustit, nemůžeš nic dělat ani s plnou erekcí.“ Raffael zatnul pěsti. „Uvolni se, Raffe. Na tomhle není nic špatného. Sám jsi říkal, že se potřebuješ vybít. Nech mě, abych ti pomohl. Věř mi.“
Raffael udělal přiškrcený zvuk a opřel se o mě. Pod prsty jsem ucítil odezvu a povzbudivě jsem se usmál. „Tak je to dobře. Uklidni se, můžeš zavřít oči. Máš tu mě a já se o tebe postarám.“ Raffael vzdychnul a svezl se trochu dolů. Dál jsem mu šeptal konejšivá slova a nechával ho zvykat si na stimulaci ocásku, zatímco sám jsem přemítal, co bude potom.
Až naučím Raffaela vyrovnat se se svou sexualitou, možná budu muset to samé provést s Michelangelem a Leonardem. A potom to budu muset dát vědět mistrovi Třískovi, protože i když zatím se nic vážného neděje, časem nebude masturbace na vybití energie stačit. Co uděláme potom, byla otázka, na kterou jsem si přes všechny své vědomosti netroufal odpovědět sám.

Když bylo mým synům šestnáct let, cítil jsem, jak se proudy energie v rodině mění a stáčejí. Leonardo sice zůstával vůdcem na bojišti, avšak kolem Donatella se soustředila nová síla, kterou jsem do té chvíle v hnízdě nepozoroval. Netrvalo dlouho, než jsem ji rozeznal jako mladou a dravou sexuální energii, která se probouzela z dřímoty v dětském těle.
Nemohl jsem si přát lepší vývoj, než který nabídly následující měsíce. Donatello věcně a bez předsudků naučil své bratry milovat své tělo a vycházet vstříc jeho požadavkům tak, aby bylo možné soustředit se na vyšší cíle než tělesné ukojení.
Zvláštní bylo, že v oné době také naučil Leonardo Michelangela lásce k olivám.

Tříska je nějak přemoudřelý. Zpátky na fanfikce.