Mi casa in del medio de la calle

Michelangelo stál před velkým domem s modrou střechou. Velikostí se podobal zámku, ale vyzdobený byl mnohem méně. Vlastně vypadal docela prostě, i když ne zase ošklivě. Šla z něj vůně omítky.
Před Michelangelem se otevřely dveře a on vešel. Stál ve velké aule, kde vzduch šustil tisíci papíry, ale na povrchu nic vidět nebylo. Interiér byl prostý, ale ne prázdný. Tu a tam stála komoda, křeslo, vysoká květina, již Michelangelo nepoznával. Na každé zdi viselo vyleštěné zrcadlo, ve kterém se viděl celý od hlavy k patě do nejmenší podrobnosti. Z auly vedlo mnoho dveří a dvě schodiště. Michelangelo se dal dveřmi vpravo.
Dům byl plný chodeb a pokojů. Nacházela se v něm ohromná knihovna a několik hudeben. Michelangelo v něm našel věci, které ještě nikdy neviděl. V koutech ležely meče s rozeklanými ostřími, tapety někdo popsal černým inkoustem dlouhými výňatky ze Sun Tzuova Umění války a v jednom pokoji, do kterého se vcházelo maličkými dvířky přímo z auly, byla mučírna. Z té Michelangelo rychle vycouval a umínil si, že tam se už nevrátí.
A v každém pokoji, v každé místnosti, v každé komůrce, v každém kamrlíku byly truhly. Kované, dřevěné, hedvábné i papírové. Michelangelo první otevřel už v aule.
/ Světlo se přibližuje. Natahuji k němu ruce a šeptám, „Přijď, světlo, přijď, už příliš dlouho tu sedím ve tmě.“ A teplý svit mě obejme a zbarví se. Otevírám oči, vidím, konečně vidím. „Nebudu žít ve strachu.“ /
Michelangelovi to nic neříkalo, i když mu něco v tom připadalo povědomé. Další truhly otevíral náhodně. Některé šly ztuha, jako by jejich panty už dávno zarezly.
/ Kladu nohu před nohu a svět se houpe. Svět se pohupuje, houpy hou. Přede mnou se něco houpe, za mnou se něco houpe, jsem uprostřed houpání. Hlava se mi zhoupne nahoru a já se dívám na něco, co se tyčí přede mnou a taky se houpe. Najednou mě osvítí myšlenka: to je můj rodič, on se o mě stará, dává mi najíst, nechává mě se k němu v noci přitulit, když je zima, jmenuje se – „Třís-ko?“ /
Víko jiných truhel odlétlo samo, jako by bylo zvyklé často se otevírat.
/ Každá kapka mě štípne do kůže jako žhavá jehla. Studí jako ledová tříšť, a přesto pálí, ale to nevadí, když se svět obrátil vzhůru nohama a kdo měl být dole, je nahoře. Ty oči nade mnou hoří plamenem, a přesto se mi žilami šíří chlad. Zrada, zrada, zrada… /
Občas Michelangelo vstoupil do místnosti, kde byl šum stránek papíru hlasitější. V takových se ukrývala jedna červená truhla.
/ Jak se směje, zní to jako rolničky. Ano, směj se dál, sviť dál jako sluníčko. Jsem zavřený v temném povolání ninjy a ty jsi jediné světlo, které dostávám… /
Michelangelo to povědomé v truhlách poznal. Byl to Leonardo. Jeho věčný zápas s tmou a zimou, jak se snažil všechny ostatní od nich ochránit a přitom se v ní sám topil jako ve studené vodě. Leonardo, který se v červených truhlách svěřoval s láskou tak základní a primární, že z ní Michelangelovi šel mráz po zádech. Jeho bratr, který dovedl splynout se stíny jako nikdo jiný, se urputně snažil neupínat se na zdroj světla, k němuž ho to tak táhlo. Michelangelo zjistil, že ten zdroj světla je on sám.
Následoval šustot papíru a sestupoval po schodech dolů, do sklepení velikého domu. Červené truhly šeptaly, tudy, tudy Michelangelo. Tudy.

*

Donatello stoupal po zarostlé pěšině. Kolem něj se tyčila džungle, krásná a nespoutaná. Plná života a bzučení hmyzu. Po stromech, na jejichž špice nebyl s to dohlédnout, se pnuly liány obsypané masitými, těžce vonícími květy. V korunách vřeštěly opice a znělo to jako volání: „Lidé, lidé!“ Zem byla černá a mastná. Skrze střechu pralesa dolů pronikalo načervenalé světlo, které dávalo tušit západ slunce.
Každou chvíli Donatello přelézal stromy, jež ležely přes stezku. Čísi ruce je napůl usekaly, napůl přerazily těsně u země a do kmene vyryly: / Na dům. /
Ve vzduchu viselo jakési hřmění. U potůčku kapala voda z děravého vědra a vedle něj mezi odhrnutým listím stálo v prsti naškrábáno: / Na dům. /
Donatello minul opuštěný kamenolom, schovaný pod příkrovem staletých mangrovníků. Přejel prsty po kvádrech nejčistšího vápence a nahmatal v nich dlátem vyražená písmena: / Na dům. / Naslouchal na všechny strany a dal se za hřměním.
Kolem zřídel tekutého písku někdo napnul žlutočernou pásku a zarazil tam do země lopatu. / Na dům, / hlásal nápis uhlem na násadě.
Les se před Donatellem rozestoupil. Opřel se do něj žár krvavého západu slunce a ohlušilo ho burácení. Zřel vodopád. Řeka, která ho napájela, se vinula jako zlatá stuha na východ, ověnčený odraženými červánky. Přepad vodopádu se nořil do horkého rudého kotouče na obzoru. Do vzduchu vyrážela vodní tříšť.
Nablízku stála barabizna, rozpadlý dům, jejž dávno ovládla dravá příroda. Ve ztrouchnivělém dřevě se rojili velcí mravenci a opodál na ně číhal mravenečník. Ve zdi ze zvětralého, zažloutlého vápence vězela měděná deska se slovy:
/ Dvanáctý dům. Vydržel sotva tak dlouho jako druhý. Kéž by přišel architekt a vyzvedl ho z koloběhu života tak, aby odolal řece, až se rozvodní. Čekám na něj pod vodopádem, ale nevím, jestli přijde… /
Donatello poklekl na břehu řeky a ponořil do ní ruku. Síla proudu ho téměř strhla do vody. V podrostu rákosí a kořenů našel vyplavené kousky kůry s vrytými větami.
/ Nikdo nemá právo mi jen tak rozkazovat. /
/ Chci dýchat. /
/ Když skočím do řeky, nedosáhnu na dno. /
/ Vodopád nemá konec. /
/ Architekt je kotva, které se můžu chytit. Smím ale? /
Donatello sáhnul do rákosí a vzal do ruky rezavou sai. Na prostředním trnu byl naražený rudý plát kůry chininovníku jako tečka pod vykřičníkem: / Chci ho! /
Donatella zamrazilo, když v tom uviděl Raffaela: jeho nezkrotnou vášeň a životní sílu. Cítil celým tělem, jak se ta příroda touží ovinout kolem pevné vůle, neboť chce být k užitku a prospěchu, ale sama se neumí ovládnout tak, aby stvořené dílo zase nezničila. Proč se však Raffael obával vztáhnout ruku po klidu, míru a jistotě, jež nenalézal v sobě?
/ Dívám se na architekta a chci, aby se kolem něj točil můj život. Chci mu propůjčit svoji sílu a chci se jím nechat vést za vyšším cílem. Chci sloup, který nesmetu. Chci smysl, / stálo v borce stromu, který se skláněl přímo nad vodopádem.
Donatello zdráhavě seznával, že onen architekt je on, a to na něj Raffael čeká. Stál nad hřmícím vodopádem a modlil se, aby se neutopil. Pak skočil.

*

Leonardo se díval na hřiště plné dětí. Skotačily, šplhaly po prolézačkách a honily se po zelené trávě. Za nedalekým městečkem vycházelo slunce a přikrývalo hřiště naoranžovělým svitem. Několik špuntů se drželo za ruce, zpívali: / Zlatá brána otevřená… / těmi čistými, jasnými hlásky, které se věkem ztrácejí.
Dvě holčičky válely sudy v trávě a smály se. Znělo to jako cinkání zvonkohry. Hlouček kluků se rozestavil kolem škvrněte s umolousanými džíny a postrkovali ho, tu se obě holčičky zvedly a vešly mezi ně. Chlapci se po sobě nejistě podívali a odešli.
Děcko s velkýma modrýma očima popisovalo svému kamarádovi, jak včera kupovalo květák, a jak to vyprávělo, znělo to jako velké dobrodružství, jež se hemžilo ohromnými nestvůrami jménem turniket a nákupní košík, v němž vystupoval kouzelný dědeček, který capartovi pomohl vybrat tu nejlepší hlávku, a na konci se hrozivě tyčila zlá čarodějnice prodavačka, která po něm vrhla zlým pohledem, a děcko se dušovalo, že by se v té chvíli bylo proměnilo v kámen, kdyby mu kouzelný dědeček nebyl fouknul do vlasů zlatý prach – pro štěstí a pro ochranu.
Vzduch byl plný výskotu. Kolem Leonarda proběhl klouček, co křičel: / Oplátky se nepečou! / a ukazoval na uříceného hocha za sebou dlouhý nos. Trávou se připlazilo batole. Ovinulo buclaté ručičky Leonardovi kolem lýtka a teplým dechem ho šimralo na kůži. Přiběhlo pro něj děvčátko s oříškovými vlásky, omluvně se na Leonarda usmálo a vzalo děťátko do náruče.
/ To takhle nemůžeš se na něj věšet, on má určitě něco důležitého na práci. Třeba vymýšlí nové katy nebo dumá nad nesmrtelností chrousta, ale nesmíš ho rušit, protože je to důležité, důležité… /
Leonardo popošel k prolézačkám a zastavil se u malého dřevěného hradu, do kterého se lezlo po provazové síti. Nakoukl do komůrky, v níž na bobečku sedělo několik dětí a potichu si vyprávělo.
/ Oni si myslí, že nic nedokážu, ale já jim ukážu! /
/ Dospělí jsou všichni tak vážní. Musel jsem je trochu rozesmát. /
/ Namočil jsem mu masku do bělidla, aby zrůžověla. Strčil jsem mu pod laser sáček popkornu. Pokreslil jsem mu katany hláškami z Maria. Oni se zlobili, ale pak se smáli. Vždyť je to legrace. /
Občas se do šepotu vkradla provinilá nota. / Já myslím, že se opravdu naštval. Říkal, že tohle nesmím dělat. / A děti se dušovaly, že tohle už neudělají. / Má pravdu, má pravdu, vždyť se mu říká vůdce bez bázně a hany, tak musí mít pravdu, ne? Viděl jsem, jak se mu blýská v očích – kdyby se na mě podíval, spálil by mě na prach. On má takovou sílu… Má hroznou sílu a je hrozně hodný, i když se občas naštve a říká věci, co nemyslí vážně. Ale pak se zase omluví a já se mu zase pověsím na krk a on vzdychá a funí, ale neshodí mě. /
Děti se vzaly za ruce a začaly zpívat Červená se line záře. Leonardo se spustil na zem, šťavnatá tráva ho pošimrala na chodidlech a přiměla ho zasmát se do hrsti. Ve svém okolí poznával Michelangela, jeho nevinnou zvědavost a intuitivní porozumění tomu, co se děje kolem. A zároveň viděl, jak nevyspělé to všechno je a jak to tíhne ke vzorům. Michelangelo obdivoval železnou vůli, kterou měli dospělí, a Leonardo si s úžasem uvědomil, že ten obdivný zrak se upírá na něj.
Vylezl po provazové síti a vmáčkl se mezi děti. Vzaly ho za ruce a on začal zpívat:
/ Červená se line záře, červená se line záře, oheň, oheň, hřeje ruce, barví tváře, hřeje ruce, barví tváře… /
Svit vycházejícího slunce zesílil a zalil skupinku teplou září. Leonardo pochopil, že je na místě.

*

Raffael se rozhlížel kolem sebe, avšak stále netušil, kde by mohl být. Obklopovala ho síť měňavých kabelů, která se rozprostírala všemi směry zdánlivě do nekonečna. Provazce se vznášely ve vzduchu zavěšené jeden na druhém, tlumeně blikaly a měnily barvu. Pod nohama i nad hlavou se rozevírala bezedná hlubina, v níž se spleť nitek vytrácela do fialového šera.
Raffael udělal opatrný krok. Podlahu pod sebou zřejmě měl, jenže nebyla vidět. Z nedozírné propasti ho jímala závrať, proto raději zvednul zrak a rozhlížel se kolem. Ty kabely nebyly kryté izolací, spíš se zdálo, že je tvoří tenká průhledná blána a uvnitř něco koluje. Raffael přistoupil blíže k jednomu. Substance v něm vypadala jako barevná tekutina, co prýštila z jednoho konce na druhý. Raffael po něm vztáhnul ruku.
/ Pentachlorbenzen. Chlorovaný aromatický uhlovodík, který se používal jako pesticid a zpomalovač hoření. Za běžných podmínek bílá nebo bezbarvá krystalická látka, rozpustná jen minimálně ve vodě. Dobře se rozpouští v benzenu nebo chloroformu. Teplota tání chlorbenzenu činí 86 °C a teplota varu je 277 °C. /
Raffael uskočil. Tolik informací mu proběhlo myslí za pouhý zlomek vteřiny! Vtom se směr proudění v kabelu obrátil a tekutina zmléčněla. Raffael po ní váhavě natáhnul ruku.
/ Ich habe drei Brüder… die nach Renaissance-Künstlern genannt sind. /
Z místa, kde se provazec dotknul jeho kůže, se šířila vůně ozonu a tichý bzukot. Dlaň ho brněla. A kabelem proběhl krátký, červený záblesk. Raffael ho sledoval, dokud mu nezmizel z očí, a vydal se za ním.
Scenérie kolem něj se neměnila. Kabely rozmístěné ve vzduchu vypadaly všude stejně, v nich ale bylo pokaždé něco jiného.
/ Ave Maria, grazia plena… / zpíval ženský hlas.
/ Musíš víc cvičit, víc cvičit, víc cvičit, / naléhal velitelským tónem jiný.
/ Zima, zima, je mi zima. / Kabelem proběhl náhlý mráz. Raffael ucukl a potom znovu přiložil ruku.
/ Je krásné tolik vědět. Ale je mi z toho zima, zima, zima a potřebuji se zahřát… Co mě zahřeje… Horká sprcha… horké léto… horká hlava… / A provazec se v Raffaelově ruce rozechvěl a projel jím červený impuls tím směrem, který sledoval. Informace ve svazku rejdily dál. / Nádherný temperament, naprosto nepochopitelný, zvláštně nelogický, iracionální a přitom tak živelně silný… Fascinuje mě. Taková síla a takové horko. Popud nemyslet. Nechat mysl odpočívat. Je krásný, krásný, krásný, ale je mi souzeno nikdy se ho nedotknout, protože jak je krásný, tak je vzdálený, a i když ho cítím na špičičkách prstů, nesmím se přiblížit a nesmím se ho dotknout, protože je to zakázané… /
Raffael kráčel po neviditelné podlaze podél kabelu, jímž probleskával jeden červený vzruch za druhým, a poznával Donatella. Jeho úžasnou mysl, co neuměla spočinout, nutkavou touhu něco tvořit, něco stavět a něco za sebou zanechat. Cítil jeho sebedůvěru a zároveň stesk po životě, jež oba pramenily z té úchvatné sítě kolem, v níž všemi směry proudila krásná, ale neživá fakta. Donatello v koutku duše tiše prahnul po kontaktu a teple jiné bytosti, kterou mu tahle síť nemohla stvořit.
Raffael stisknul kabel v ruce. Jestli se Donatello namáhal, aby si od Raffaela nevzal, co mu v nitru scházelo, v něm samém sílilo odhodlání ten nucený most překlenout. A z fialové tmy se vynořil obrys měňavé koule, na niž se všechny kabely napojovaly jako na cévy na srdce.
Zpoza ní vystoupil Donatello. „Jsem tady,“ řekl Raffael.

V kroužku dětí v dřevěném hradu seděl Michelangelo. „Jsem tady,“ řekl Leonardo.

V jeskyni vymleté v úpatí vodopádu stál Raffael. „Jsem tady,“ řekl Donatello.

Za sklepními dveřmi velkého domu čekal Leonardo. „Jsem tady,“ řekl Michelangelo.

/ Vítej. /

Nepochopil/a/o jsem to. Zpátky na fanfikce.