Myšičko myš...Jestli jsem o tom přemýšlel? Ó ano. Celý život.Zprvu hlavně kvůli tomu, že jako dobrý vůdce jsem se učil myslet na všechno. I na to, že mí bratři začnou být… přitahováni… jeden k druhému. Byla to jedna z mála věcí, o kterých mě tehdy přemýšlet nebavilo. I tak jsem měl dost práce udržet je v dostatečném odstupu od problémů, nepotřeboval jsem ještě pochybovat o tom, co mají za lubem (kór takovouhle věc). Zodpovědnost za všechny tři však padala na má bedra, a tak jsem musel. Jednou jsem se na to ptal Donatella… /“Ahoj, Doníku!“ „J-je! Ah-ahoj, Leo…“ Něco rychle schovával. „Co potřebuješ?“ „Nic! Jen jsem tě chtěl pozdravit,“ mrknul jsem na něj. „Ah… tak to jo,“ ulevilo se mu. Říkal jsem si, jestli ví, jak moc je průhledný. Nejspíš ne. „Jak se vede?“ „Ale jo, jde to,“ usmál se. „Včera jsem našel starou učebnici fyziky, třeba je tam něco o teorii relativity. Už se nemůžu dočkat, až si ji projdu. A jak je to s tebou?“ „Se mnou? Dobré. Víš co, výcvik, jídlo, výcvik, knížka, výcvik, hádka s Raffíkem…“ (Donatello se zachichtal. „Raffíkem,“ opakoval.) „…všechno v pohodě. Ale poslední dobou si říkám, že se nemůžu rozhodnout…“ „Hm?“ pobídl mě a tím si zarazil první hřeb do rakve. „Nevím, jestli mám mistrovi Třískovi říct o těch myších, co si držíš.“ Donatello okamžitě zblednul. „Ty o nich víš?“ Přikývl jsem. „Ne, neříkej mu to, prosím! On by říkal, že jsou špinavý a mohly by něco přenášet, ale já jsem opatrnej, vážně! Já na ně ani nesahám, jenom v rukavicích, a nemazlím se s nima…“ Přerušil jsem ho: „Ne, Doníku. Je to příliš nebezpečné. Nechci nic slyšet, vím, že jsi opatrný, ale nemůžu ti dovolit si ty myši vydržovat dál. Kromě toho, že jsou špinavé, nám ujídají jídlo.“ „Ony nejsou špinavé…“ protestoval chabě. „Říkám ne. Poslechneš mě, nebo to mám říct mistrovi?“ „Né, to ne!“ Svěsil hlavu. „Dobře. Tak já je pustím.“ „Dobře. Nevrátí se?“ „No, mohly by. Tady dostávaly najíst, takže by se mohly vrátit a přivést s sebou ještě hordu dalších…!“ „Ne když je vypustíme daleko od hnízda.“ „…VypustíME? Ty mi pomůžeš?“ Kývl jsem. „Jasně. Když je máš tak rád…“ „No, já je vlastně nemám rád… Ani nemají jména…“ Zpod stolu roztržitě vytáhnul látkou překrytou krabici. „Můžu se podívat?“ Kývl a odmaskoval hnízdo tuctu šedých myšiček. „Jaktože nemají jména?“ „Měl jsem je na pozorování, mají jen čísla,“ pokrčil rameny. „Ani jsem se s nima nemazlil… Jen na vědecké účely…“ Vzdychnul, přikryl bednu a vzal ji do náruče. „Kam je dáme?“ „Někam daleko. Pojď… Vezmu ti bo, počkej na mě venku.“ „Dobře.“ „…Neviděl tě někdo?“ „Ne, nikdo.“ „Tak jdem.“ „Neztratíme se?“ „Budu dělat šipky ve zdech. Hlavně abychom udrželi směr.“ „Jo…“ „Hele, Doníku… Jak dlouho jsi ty myši měl?“ „Asi rok.“ „Tak dlouho?!“ „Jo. Dalo mi pořádnou práci pořád je před váma schovávat.“ „Asi jsi měl štěstí. A vyzkoumal jsi na nich něco?“ „No… jo. Třeba jak běhaj v bludišti a tak. A taky mi jednou udělaly fakt divnou věc.“ „Jakou?“ „No… asi na ně přišlo období říje. Jednou ráno jsem přišel a ony byly, no, na sobě.“ „A ty ses koukal?!“ Zachichotal jsem se. „No… ne! Em… trošku. V rámci pozorování! Protože na tom bylo něco divnýho.“ „A co?“ „Oni totiž… oni to byli samí myšáci.“ „Počkej, takže se pářili… myšáci s myšákama?“ „Jo.“ „Jé, cheche… to… to jde?“ „Vypadá to tak. Pak jsem jednoho pitval…“ „Fuj!“ „Ani né. Ale muselo ho to bolet.“ „Tys ho pitval živýho?!“ „Ne! On umřel sám, asi na ztrátu krve. Ještě se s ostatníma porval, než se nechal… uvrhnout do role samičky. Byl celej potrhanej. A to jako celej,“ zašeptal spiklenecky. „Jak to myslíš?“ Naklonil jsem se blíž. „No… víš, jak vypadá tam dole myš?“ „Tam dole?“ „Myslím jako mezi nohama.“ „Ne. Jak?“ „Samečci tam mají penis, varlata a řitní otvor. Jako my.“ „…No?“ „A samičky mají vývod močové trubice, pochvu a řitní otvor.“ „Pochvu? Jako pochvu na meč?“ „Ne, ale je to podobný. Je to taková díra, kterou při kopulaci penetruje penis.“ „Aha.“ „A samečci ji nemají, a proto se penis může dát jen do řitního otvoru. A řeknu ti…“ Ztišil hlas tak, že jsem mu stěží rozuměl, i když široko daleko nikdo neposlouchal. „…měl úplně roztrhanej konečník. Vážně na kaši. Poslední oddíl střeva taky. Vůbec se nedivím, že z toho umřel. Spíš se divím, jak to ti ostatní dokázali přežít.“ „To je dost tvrdý.“ „To je…“ „Co jsi pak udělal s tou mrtvolkou?“ „Hodil jsem ji do kanálu. Stejně jako všechny myši, co mi předtím pomřely.“ „Bylo jich hodně?“ „Jo, docela dost. Čas od času jsem musel chytat nový. Vony stejně nežijou moc dlouho. Z těch původních mi už žádná nezbývá.“ „Hm. Neznečistí ta tělíčka stoky?“ „Ale prosím tebe. Vrtal ses někdy v naplavenině? Tam je mrtvejch zvířat habaděj…“ „Hm. Zajímavý. Trochu hnusný, ale zajímavý.“ „Jo.“ „…Done? Je možný, že…“ „Že co, Leo?“ „Že… až budem velký… uděláme to taky? Vždyť jsme jenom čtyři… samí samečci… a ven ze stok taky nemůžeme, když je to venku nebezpečné, to je jako být zavření v bedničce.“ Usmál se. „Na co ty nemyslíš… Asi ne. Vždyť my nejsme jako ty myši. My umíme myslet. Takhle bysme si neublížili.“ „Fakt?“ „Jo. Máš snad ty takový pudy?“ „Ne,“ odfrknul jsem si. „No vidíš, já taky ne.“ „Ale není to proto, že jsme ještě malí?“ „Hele, když tě to tak žere, ty vůdce bez bázně a hany, tak jestli to na tebe někdy přijde, můžeš za mnou přijít a společně to proberem, jo?“ „A když to přijde na tebe?“ „Tak přijdu za tebou a řeknu ti to. Jo?“/ Určitě na ten rozhovor už zapomněl. Jinak by nebyl tak dlouho tajil, že se moje předtucha naplnila – že na něj přišlo zrovna tak, jako na ty myši. Dodnes to vidím, jako by se to stalo včera. Přišel jsem za ním, protože jsem si o něj dělal starosti. Poprvé se mé obavy objevily pár měsíců předtím, když zničehonic pochytil zvyk zamykat se u sebe v pokoji. Útočiště před světem tam samozřejmě nacházel už dřív, ale tohle bylo poprvé, co se schovával i před námi. Vycházel jen, pokud musel, na jídlo, cvičení a noční hlídky. Zpočátku jsem to připisoval tomu, že prostě dospívá a potřebuje víc času o samotě. Avšak po dvou týdnech, kdy z něj táhla káva a nevyspalost a stále nám odmítal sdělit, co v té laboratoři provádí, mi došla trpělivost a rozhodl jsem se zpříma na něj uhodit. Jako vůdce jsem měl právo a potřebu vědět, co jednotliví členové týmu dělají, abych mohl správně kalibrovat rovnováhu v jejich životě. Donatellův zubožený stav se mimoto neodvratně projevil při hlídkách a tam jsem špatný výkon nemohl tolerovat, jestli jsem je všechny chtěl udržet živé, zdravé a celé. Jen co jsme se vrátili z jedné obzvlášť nevydařené hlídky (Donatello svou neopatrností způsobil, že nám jeho bo málem zpřerážela nohy), vzal jsem si ho na kobereček a celou svou autoritou jsem se domáhal pravdy. Jako obvykle kličkoval, jakmile jsem však nadhodil možnost fyzického donucení, nečekaně zkrotl. Pokorně slíbil, že mi to jednou řekne, určiv datum pouze jako „pravý čas“. Přísahal, že udělá všechno pro to, aby se co nejdřív zase dal do pořádku, pokud z něj přestaneme tahat, co mu přelítlo přes nos. Souhlasil jsem, protože to byl ten nejlepší kompromis, jakého jsme mohli dosáhnout. Donatello se vskutku během několika dní zberchal, přestal se zamykat a vrátil se ke svému obvyklému chování. Mohl jsem si blahopřát za dobře vykonanou práci. Všechno bylo zase v normálu a ještě k tomu jsem měl slíbeno, že se dozvím, co Donatello v té době dělal. Trvalo tři měsíce, než ve mně vzklíčilo podezření, a další dva měsíce, aby se potvrdilo, že tohle „normální chování“ je z Donatellovy strany odrolující se přetvářka. Velice pomalu se opět vracel ke zvykům oněch dvou týdnů, s jediným rozdílem. Choval se tak jenom ke mně. Postupně vysvítalo, že se mnou mluví méně, že se vyhýbá mému doteku a že nepřipustí, abychom my dva byli o samotě. Zprvu mě to mátlo. Pak mi to s mrazením v zátylku došlo. /„Jsi neklidný, synu.“ „Ano, sensei. Mám… problémy s Donatellem.“ „Donatello je mírný jako vánek vonných hvozdů. Co ti právě s ním způsobuje potíže?“ „Něco se mezi námi muselo stát. Mám za to, že to bylo v červnu, pamatujete, jak se začal zamykat u sebe a nikdo z něj nedokázal dostat, co se děje. Od té doby se Donatello mění. Ještě nevím, co přesně se stalo… ale bojím se, že mi kvůli tomu Donatello přestal věřit.“ „Ah! Jestliže vůdce dovolí ztrátu důvěry, uvrhá svůj tým do velikého nebezpečí. Po ztrátě důvěry následuje ztráta věrnosti. Nemůžeš své bratry vést, pokud mezi vámi klíčí zrno odcizení.“ „Rozumím, sensei.“ „Musíš všechny své síly věnovat tomu, abys tuto hrozbu zažehnal, Leonardo. Pouze ty máš sílu své bratry vést, a proto pouze ty zodpovídáš za vás jako celek.“ „Ano, sensei.“/ Jestli padne jeden z nás, padneme všichni. Po dlouhé meditaci jsem se odhodlal vyzkoušet, zda už Donatellova přísaha dojde naplnění. Jednoho tichého večera jsem ho odchytil a zpříma se ho znovu zeptal. Co odpověděl, mi vyrazilo dech. /„V té době jsem vůbec nemohl spát. Nejdřív jsem užíval sedativa, jenže ta se nesmí brát déle než týden. Tak jsem ten čas začal využívat na meditace o… příčině té nespavosti. O…“ tiché nadechnutí, „o tobě.“ Leonardovi se rozbušilo srdce. „Protože na začátku jsem zjistil, že… že se o tebe najednou nemůžu opřít jako dřív, protože bych… toho od tebe chtěl víc, než… bys zvládnul.“ Leonardo otevřel pusu, ale nic nevyšlo ven. Donatello s hlavou skloněnou pokračoval. „Protože… bych toho po tobě chtěl víc… chtěl bych tě víc než… než bratra… Protože… protože…“/ Upřímně jsem tomu nemohl uvěřit. Co jsem považoval jen za nepatrnou možnost, kterou radši nerozebírat, abych ji nepřivolal, se před mýma očima rozvilo v prapodivný páchnoucí květ. Donatello mi dal najevo, že to tajemství vyzrazuje, protože mi bezmezně věří, já však nechápal, jak do mě takovou důvěru může vkládat. Vždyť jsem zklamal, i jako bratr i jako vůdce. Nerozpoznal jsem jeho kvasící city včas a nezakročil. Nechal jsem ho, ať se s tím popere sám, úplně sám. Byl jsem přesvědčen, že to byla moje chyba, co Donatella svedlo na scestí. Don se mi to nesnažil vymluvit, a to mě jen utvrdilo. Za jedinou noc jsem všechnu zlost spoutal v sobě a ráno jsem se bezodkladně pohádal s Raffaelem kvůli bezvýznamné maličkosti. Den poté taky. A pak zas. Michelangelo mi přestal říkat vůdce bez bázně a hany a místo toho zavedl detektýv Mister Nevrley. Nejdřív z toho měl legraci, potom ho ale má přetlakovaná výbušnost omrzela a nakonec trval na tom, abych jim řeknul, co se mnou je. Většinu mluvení jsem nechal na Donatellovi, protože to bylo jeho tajemství a já se necítil povolán se o něm šířit. Raffael a Michelangelo na něj zůstali civět s pusou otevřenou, ale vzali to lépe, než jsem očekával. /„Takže… Doník miluje Lea a… v úterý…“ Donatello přiškrceným hlasem Michelangela doplnil: „V úterý jsem mu to řekl.“ „Tak proto metáš hromy blesky?“ Ošil jsem se. „Není to spíš hezký, že tě někdo má rád? …Ne, počkej, neodpovídej.“ „Mfm. Hele, Done, já respektuju, co si myslíš a tohle všecko, ale… ale Lea? Vážně? Toho frigidního vůdce, co v životě měl poměr jen se svejma katanama?“ „!!--“ „Co ti na tom vadí?“ Ublížený tón zrazoval, že se Donatello hodně bojí, že ho nepřijmou. „Na TOM mi nevadí nic. Je to divný, přiznávám, ale jsme jenom čtyři a ženskou si, pánové, neseženem.“ Raffael se rozhlédl kolem, jako by se ujišťoval, že s tím jsme srozuměni. „A co tedy?“ „Že zrovna Lea! Vážně, Done, co na něm vidíš?“ „C-co na něm vidím je moje osobní věc! Zatím jsem rozhodně nedospěl do té fáze, kdy bych vám něco takového vyklopil.“ Trochu se mi protočil žaludek a pomyslel jsem si, že já taky ne. „Don má recht, to by si zatím měl nechat pro sebe. Oukej, teď mám o čem přemejšlet…“ „Vem si prášky proti bolesti.“ „Ale mě nic nebolí.“ „Bude, hlava. Z toho přemejšlení.“ „Uf, já už se bál, že mě chceš prohnat.“ „Ne, dík, mně stačí, jak mi nakládá vůdce.“ „Jo, Leo, proč seš teda vlastně, jako by ti uletěly včely?“ Mé naděje, že nebývalý objev mé bratry rozptýlí od původního tématu, pohasly. „Protože... jsem za to mohl já. To já jsem Dona pobláznil, to já jsem… ho nezastavil, když to na něj přišlo poprvé, to já jsem ho nechal na holičkách.“ „Detektýve, tak tohle byl fakt královskej blábol.“ „Cože...?“ Michelangelo se ke mně naklonil blíž. „Blá-bol,“ zasyčel mi do obličeje. „Kec. Ty že za to můžeš? Nechtěj mě rozesmát! Víš, kdo za to může?“ Vzal mě za čelist a natočil mi hlavu na vyjukaného Donatella. „Ano Mistere, ten za to může. Tenhle želvák je vinnej z toho, že si to vymyslel a vůbec nic nám neřekl!“ Donatello sebou škubnul. „Vážně, Done, seš sice génius, ale… ale… hlava dubová! Jaktožes nám nic neřek? Raffovi, to bych ještě pochopil, Leovi, dobře, je to vůdce a má jiný problémy, Třískovi…“ Náhle zblednul. „Neřekl jsi to Třískovi, že ne?“ Donatello zatřásl hlavou s neméně vyděšeným výrazem. „Ne!“ „To se mi ulevilo. Ale proč ne mně? Vždyť víš, že bráška Miki je tu vždycky pro všecka zlomená srdce, tak proč sis to do krunýře nechal pro sebe a nic mi neřekl?“ Sípavě se nadechl. „Ranils mé city svou nedůvěrou, Doníku.“ „To jsem…“ Donatello k němu vztáhnul ruku a zároveň hodil bezmocným pohledem po mně. „Donatello má právo rozhodnout se, co nám řekne a co ne.“ „Helehele, ty nemáš co mluvit. Ty seš ještě jedna velká mystifikace o tom, kdo za Donovu velkou lásku může!“ Než jsem ho stačil usadit, promluvil Raffael. „Miki má pravdu.“ Michelangelo potěšeně zabručel. „Ty se nemáš co obviňovat z toho, že tě má Don rád. To je jeho věc a ne tvoje. Jeho hlava je jen jeho a má za ni zodpovědnost on sám.“ Chystal jsem se odseknout, ale… „A vůbec, co máš v jednom kuse s tím, že můžeš za všechno, co se nám stane? Ty nejseš kvočna, Leo, a nejseš ani naše máma, abys nám upíral i ten poslední zbytek svobodné vůle…“ „Já že vám upírám svobodnou vůli?! Já se vás-“ Slova mi uvízla v krku. „Klídek, detektýve. Klid, Raffe. Znáš to, gúsfrábá. Gúúúúsfrábá.“ „Miki-“ „Leo…“ Donatellův hlas mě zmrazil. „Omlouvám se. Kdybych byl věděl, jak moc tě to vezme… Promiň.“ „Done, to není-“ „Ne, poslouchej mě. Na tom, čí je to chyba, už nesejde. Už se to stalo a nemůže se to odestát, tečka. Prosím tě, soustřeď se na to, co s tím budeš dělat. Já jsem…“ Namáhavě polkl. „Já jsem udělal první krok a řekl ti to. Prosím tě, zaujmi už k tomu nějaký postoj. Těch pět dní čekat a nevědět co, bylo ještě horší, než si to měsíce nechávat pro sebe.“ Michelangelo někde v dálce hvízdl. „Žádný naléhání…“ „Leo…“ Prosebným hlasem. „Vím, že toho po tobě chci hodně. Právě toho jsem se bál a právě proto jsem nic neřekl. Ale když už je to venku, musíš si uvědomit, že na to nejsi sám.“ Rozevřely se mi oči. „Jsme tu všichni čtyři. Jsme bráchové a… a tohle se týká nás všech. Ne?“ Michelangelo vážně kývl. Raffael souhlasně trhnul hlavou. „Tyhle věci ví buď jeden, nebo všichni. To vždycky říkáš ty, ne? Že musíme držet pohromadě. Tak já vám říkám tohle. Miluju Lea. A až si to srovnáte v hlavě, tak pochopíte, že v tom jsme všichni společně. Že tohle se týká nás všech.“ Pohlédl na mě. „A že tohle náš vůdce bez bázně a hany nemůže vyřešit sám.“/ Možná to od něj byla ohleduplnost, možná se bál, že bych to sám nezvládl. Možná mě v tom nechtěl nechat samotného. Jistě vím jen to, že za pár duševně hektických dnů jsem se přestal (tolik) hádat s Raffaelem a zase jsem dokázal usnout. Bratři mi pomáhali, seč mohli, každý svým způsobem. Raffael se mě snažil přivést na jiné myšlenky, ať už v souboji nebo nepříliš legálními výlety na povrch. Michelangelo mě neustále rozveseloval a zaháněl temné myšlenky lehkou konverzací. Donatello zdánlivě nedělal nic, ale myslím, že to tak bylo nejlepší. Z jeho strany jako by se nic nestalo, pouze jsem ho několikrát nachytal, jak na mě zamyšleně kouká. Vždycky se mile usmál a mně poskočilo srdce. Pomalu jsem se smiřoval s tím, že musím přehodnotit svoji roli v rodině. Zatím se navenek nic nezměnilo, ale dobře jsem si byl vědom toho, že kdybych nechal Donatella čekat, trpce bych ho zklamal. A tak jsem se k němu po dlouhém obrňování začal přibližovat. Nejprve zkrátit tělesnou vzdálenost. Přestal jsem se od něj stahovat jako komár od repelentu. Pohledy. Začal jsem si vědomě všímat toho, jak se pohybuje, jak mluví a co říká. Letmé, prchavé doteky. Když jsem mu nahlížel přes rameno, položil jsem mu ruku na okraj krunýře. A hlavně se smířit s tím, k čemu jsem si tím dláždil cestu. Čas od času se mi o tom zdálo, to jsem pak nemohl usnout a několik hodin přemáhal pokušení jít zkontrolovat, jestli jsou všichni v posteli. Když jsem se vedle Donatella konečně necítil jako na jehlách, začal jsem překračovat hranici mezi bratrem a milencem. Ve chvílích, kdy mě nepřepadaly zákeřné záchvaty paniky nebo mi hlavě nebušilo „tohle je špatně“, jsem si byl ochoten přiznat, že se mi líbí, jak Donatellovi zasvitnou oči pokaždé, když udělám něco navíc. Třeba když si tuhle polil ruce vařící vodou (Michelangelo se mu snažil vytrhnout konvici kávy řka že nehodlá déle tolerovat jeho závislost na kafeinu) a já vykázal všechny v místnosti, abych mu mohl sám ošetřit opařeniny a poněkud dětinsky mu je pofoukat, aby se hojily rychleji. Pravda, občas mě jeho zasněný výraz spíš vyděsil než povzbudil. Ale nic z tohohle období, kdy jsem se o Donatellovi dověděl víc než kdy jindy, nebylo tak zlé jako ráno, kdy mě požádal, jestli mě může políbit. /„Dobré ráno, Done.“ „Huááá… Už budíček?“ „Už. Vstávej, je snídaně. Mistr Tříska čeká.“ „Už se valím, už letím…“ Žuchnul z palandy na nohy a vytíral si spánek z očí. „Neponocoval jsi zase, že ne?“ „Jen trochu.“ Protáhl se a zamířil k počítači. „Donatello?“ „Jen něco zkontroluju.“ Byl jsem jednou nohou ze dveří, když na mě zavolal. „Leo?“ „No?“ Díval se na mě trochu zvláštně, ale já nic netušil. „Můžu tě políbit?“ Po dvou tepech jsem uvážlivě zavřel dveře a pátravě se na něj zadíval. Donatello neuhnul pohledem a vyrovnaně mi zíral do očí. Pomalu jsem se nadechl a vydechl a zjistil, že v bzučící hlavě nemám žádné rozumné argumenty proti. Tak jsem kývl. Donatello ke mně přišel a každý jeho opatrný krok se rozléhal. Sálal z něj klid a kontrola nad situací. Poprvé mě napadlo, že jsem rád, že má jasno v tom, co chce dělat. Naklonil se kupředu a natočil hlavu ke straně, aby se mi dostal pod dlouhý čumák. Na moment mě ten zjev tak vtáhl, že jsem naklonil hlavu na druhou stranu. Bylo to teplé, milující a vlhké uprostřed. Don se odtáhl a já se začervenal. Beze slov se mě ptal, jestli to může zopakovat, a já upřímně nevěděl, jestli mu to mám dovolit. „Leonardo?“ Škubnul jsem sebou – mistrův hlas mě opět uvrhl do reality. Donatello pochopil a o krok ustoupil. Otevřel jsem mu dveře a naznačil, aby šel první. Těch několik vteřin jsem zklidňoval své divoce tlukoucí srdce. Pak jsem vyšel z laboratoře, do hloubi duše zmaten./ Když se na to dnes dívám z dálky, asi bych měl děkovat osudu, že první želva, která se z nás čtyř do jednoho z nás zamilovala, byl Donatello. Don má trpělivost světce a vytrvalost koně a jen on by byl ochoten čekat tak dlouho, než si jeho nový vztah přerovnám v hlavě. Samozřejmě v té době mi náš postup připadal příliš rychlý, neboť jsem musel překonat zvyky stavěné po patnáct let. Tu jemnost, se kterou se mnou Donatello zacházel, jsem ocenil až později. Dle mého názoru i tahle chvíle ocenění přišla příliš brzo. Pouhé tři měsíce po Donatellově vyznání jsem opět ztratil pevnou půdu pod nohama. /„Leo?“ „Raffe?“ „Můžu s tebou mluvit?“ Jestli se mi znova nepokusíš rozbít židli o lebku, tak ano. „Jasně.“ „Hele…“ Ramena se mu třásla. „Promiň. Já jsem… to neměl dělat, přišel jsem ti něco říct a místo toho jsem tě začal mlátit.“ „To nevadí, Raffe. Teď jsi tu zase a máš druhou šanci mi to říct.“ „Jo. Hele, Leo, já… Já jsem… Sakra!“ Praštil pěstí do zdi. Málem jsem vyskočil a napomenul ho, aby se ovládal, ale včas jsem se zastavil. „Nesedneš si?“ Nesednul si, ale kleknul. Pokleknul přede mě, sklonil hlavu a jeho třes zeslábnul v chvění. „Musím ti to říct, já… já jsem se do tebe zamiloval.“ „C-cože?...“ „Hele, kdybych… kdybych to dokázal dusit v sobě, tak to udělám, vážně! Ale já už… já už vážně nemoh. Hrozně to bolelo, fakt nevíš jak, prostě na tebe koukat a chtít tě, ale vědět, že nic nesmím! Že lautr nic nesmím! A s Donem to možná funguje, ale víš přece, to je Don, tomu je jedno, co si kdo pomyslí, ale mně to jedno není, protože co na to řekne Casey a April a mistr Tříska a všichni a… a vím, že právě mně by to mělo bejt u krunýře, ale není! Sakra, není! A tobě by to jedno taky bejt nemělo, ale vo tobě už nevím vůbec nic vod tý doby, co… co ses ani trochu nebránil! Vážně, co sis myslel? Ty seš vůdce a máš mít takový věci pod kontrolou, ale nemáš! A co si pak mám myslet já, když už ani na tebe není spoleh? Co mám dělat, když vím, že co cítím, je špatně, ale nemůžu to zničit? To pálí jako oheň a hrozně, hrozně bolí… To… nevíš jak… a… já už… já to už nemoh v sobě dusit, už to… šlo ven, tak… tak promiň, ale… já si toho nemůžu nevšímat, už to nejde… nejde…“ Do lesklých očí mu vstoupily slzy a přelily se mu na tváře. Mluvil dál, ale moc smyslu v tom nebylo. / (Poznámka autora: Následuje stará část. Nenavazuje na novou a ve skutečnosti jí odporuje, ale co. Je to angst, tak to tam dáme.) Rafael byl první, kdo se mi to odvážil říct do očí. Tu noc jsem nespal. Byl jsem příliš vyděšený. Sotva jsem se s tím srovnal a děkoval Bohu, že se Raf nesnaží postupovat dál než občasné rozmluvy ve tmě, vyznal se mi Donatello. /„Protože… bych toho po tobě chtěl víc… chtěl bych tě víc než… než bratra… Protože… protože…“/ Bylo to, jako by se opakovala noční můra. Raf chtěl mluvit a poslouchat, tak jsem mu nastavil ucho, Don se chtěl něčeho držet, tak jsem mu nabídl rámě. Byly to možná malé ústupky, ale pálily mě jako olovo. A během těch sezení ve tmě a letmých doteků se na mě snesla hrůzná předtucha. Jak dlouho, než to udělá i Michelangelo? /“Hej, velectěný vůdce! Pohnu krunejřem! Já už chci domů, tak makáme, makáme, hejbáme nohama!“ „Grrr… Miki, zobák drž! Ty jsi netahal celej den bedny, co měly aspoň metrák každá!“ „Nemůžu za to, že su příliš hezkej na tvrdou práci!“ „Bez urážky, Miki, ale to, co jsi dělal, tvojí hezké tváři taky moc nepomohlo!“ „Ty se nesměj, Done! Ty ses celej den krčil nad kompem!“ „Lepší než cídit to všechno hara… ehm, všechny ty starožitnosti! Máš špínu až pod krunýřem! „Pche!“ „A kromě toho, moje práce aspoň měla smysl. Google Earth je vážně skvělá věc, ty snímky ze satelitu jsou k nezaplacení.“ „Jo, Done, co ty jsi vlastně dělal?“ „Hledal jsem spojení. Kterým letadlem letět, jaký vrtulník pronajmout, kde přistát… všechno jsem dělal. Jestli se April bude držet mého plánu, výlet do střední Ameriky bude jako procházka po Wall Street!“ „Hm. V džungli je dost brouků, co?“ „Jistě. To buď rád, že tam nejedeš ty, co, Rafe?“ „Áe. Co bych dělal v džungli. Já jsem rád, že můžu bejt doma. Sakra, krunejř mě bolí jak soudnej den. Co ty, Leo?“ V odpověď jsem až příliš teatrálně zasténal. „Jako soudný den. Mám pocit, že už neudělám ani krok. Dejte mi chvilku, já se opřu, naberu síly a pak vás doženu.“ „Dobře, počkám tu s tebou, aby na tebe nic nevyskočilo, vůdce.“ „To není třeba, Rafe.“ „Trvám na tom.“ „Leonardo? Opravdu se cítíš tak slabý?“ „Ne, mistře-“ „Jen se na něj podívejte, mistře Třísko. Sotva se drží na nohou.“ Na důkaz do mě zničehonic šťouchnul. „Ah-!“ „Vidíte? Já s ním tady chvilku počkám a pak vás doženeme. Námitky, Leo?“ „Rafe-“ „Žádný nemá! Zatím, děcka! Mistře Třísko.“ „Nu dobrá. Budeme na vás čekat v hnízdě. Ať vám to netrvá moc dlouho.“ „Ale mistře-“ „Zatím!“ „Pá pá, Rafe! A dávej nám pozor na vůdce!“ „Neboj, Miki, budu!“ „Ahoj!“ „Done, aspoň ty-“ „Ahoj!“ A poslední krunýř zmizel za rohem. „…Rafe?“ „No?“ „Je ti jasné, že já klidně můžu jít dál.“ „Je.“ „Tak proč nás tu zdržuješ?“ „Protože chci znova slyšet to, co jsi udělal před chvílí.“ „Co jsem…?“ „Ten sten, Leo. Udělej ho znova.“ „Rafe…“ „Co?“ „Ty už fakt nevíš co by! Celý den se dřeme jako koně a ty ještě máš chuť?“ „Mám! Poslouchám tě celej den, jak hrkáš a hekáš, a pak mi i tu nejmenší odměnu za práci odepřeš.“ „Rafe!“ „To bylo skoro ono! Ale ty to dokážeš líp.“ „Rafaeli, ne.“ Ledovým tónem. „Hele, Leo, s tímhle na mě nechoď. Já si to zasloužím, ty si to zasloužíš. V čem je problém?“ „Já nechci, Rafaeli.“ „…Nechceš? Já vím, co chceš.“ Přiblížil se a obnažil zuby. „Ne.“ Odmítl jsem ustoupit, takže mě mohl vzít za ramena a strhl mě stranou. „Když říkáš ne, myslíš ano.“ „Rafaeli, ne…!“ „Ty chceš! Ty chceš, ale nechceš to přiznat!“ „R-Rafaeli! Ne! Ah-!“ Zuby na krku. „Ale ano. Ano, Leo.“ „Ne! NE! Já nechci!“ Ústa na prsou. „Ano!“ „NE!“ „Kdybys to myslel vážně, budeš se bránit.“ Stisknul mi zápěstí. „Bránil bych se, kdybych mohl!“ Tiché zachechtání a – a… a jazyk v tříslech. Zpanikařil jsem. Z hrdla se mi vydral vzlyk. Rafael povolil. Vyvlékl jsem mu ruku ze sevření. Uhodil ho do hlavy. „Co… Leo!“ Ale já už byl pryč./ Tu noc jsem všechno vyzvonil mistrovi Třískovi. Všechno, co mi bratři svěřili, jsem mu předložil s pokorou, která mě měla zbavit výčitek. Řekl jen, že já jako vůdce mám za všechny tři zodpovědnost. Že tohle padá na moje bedra. /“Ano, mistře Třísko.“/ Ani odmlouvat jsem nedokázal. Když mě propustil, měl jsem hlavu jako střep a v ní dokonale jasno. /“Mistře Třísko… sbohem.“ „Synu…?“ „Vyřiďte, prosím, pozdravení mým bratrům.“ „Proč?“ Prázdný pohled. „Odcházím.“ „Kam, můj synu?“ „S April do střední Ameriky.“ „Proč, u všech bohů?...“ Došla mu řeč. „Protože chci žít, mistře Třísko.“ Jednoduché, unavené konstatování. V životě bych si ho nedovolil, být při smyslech. „Leonardo…!“ „Sbohem.“ „Stůj!“ Krok. „Jako tvůj sensei ti přikazuji, stůj!“ Krok. „Nechám tě jít.“ Krok. Stop. „Velký a mocný dub vyvrátila bouře z kořenů, ale rákosí se ohnulo a zase narovnalo. Synu, nevím, jaká bolest v tvém nitru ti zakaluje zrak, ale neztratím pouto s tebou jen kvůli tomu, že nevidíš jasně. Budiž, budu rákosí. Pošlu tě do střední Ameriky na samostatný výcvik. Až budeš připraven, vrátíš se.“ Klesl jsem na kolena a dotknul se čelem země. „Děkuji, otče.“ Položil mi tlapku na hlavu./ Ani jsem se s bratry nerozloučil. Brzo ráno jsem odešel z hnízda a už se neukázal. April měla pochopení. Odvezla mě ochotně, i když to bylo značně improvizované. Zatloukli mě do bedny, hodili mi tam vodu a naložili mě do temného nákladního prostoru. Až ve vzduchu jsem konečně přišel k sobě. Vystrašený a nevěřícný jsem si uvědomil, že teď jsem svobodný. Už žádný Raf, aby ze mě tahal nechtěné zvuky. Ani Donatello, aby se na mě zavěsil. A Michelangelo mi neřekne nic, vůbec nic. Byl jsem sám, stál jsem vzpřímeně a kolem mě byl svět! Smál jsem se i plakal. Pak jsem si vzpomněl, kde jsem, a ztišil se. Mnoho dnů se mi na tvář vracel šťastný úsměv. Splynout s džunglí. Stát se jejím tepem. Neviděn zelený v zelené, neslyšen šelest v šelestu. Mé uši přivykly tichu, mé ruce si odpočinuly. Má mysl opustila své bratry v šedém New Yorku bez hvězd a soustředila se na současnost. Na přežití. Na všudypřítomný rok chi, ze kterého zároveň mrazilo a naplňovalo úctou. Začal jsem si zase vážit života. Stal jsem se bytostí ze stínu. Byl bych se v něm ztratil… Kdyby na mě nevrhly světlo sny. Skončilo období dešťů a já mžoural do sluníčka. Připomínalo mi, jak Donatellovi svítí oči. Jak Rafaelův hlas hřeje. Jak zářivé světlo v životě je Michelangelo. A pak jsem na ně mysle neustále a říkal jsem si, proč se jich bojím? Proč jsem se jich tolik bál? A tato otázka zůstane navždy nezodpovězena. Zpátky na fanfikce. |