Na rozdávání

To, že Donatello dokázal čekat týdny na první pomilování, nikoho nepřekvapilo. To, jak se při něm choval, ano.
Don byl znám jako něžná želva. Pro ostatní by se rozdal, pro vědu by se rozkrájel. (Kdyby ho to nezabilo, možná by se pro ni nechal rozkrájet i od někoho jiného.) Jakmile však došlo na věc, podivně se měnil. Zpočátku nebylo nic znát a Donatello si počínal, jak by každý z bratrů očekával. Samá mírnost, samá milost, na nikoho nespěchal a nebral si víc, než mu příslušelo. Když mu pak opětovali laskavou péči, dostávalo se jim větší odezvy, než čekali. Don si zjevně nedělal nároky na nějaké extra pohodlí a samotného ho udivovalo, jak moc se mu vlídné zacházení zamlouvá. Rychle se proslavil jako ten, komu stačí trocha postelové řeči nebo několik pohlazení, aby byl připraven na cokoli. Bratři věděli, že Don je svolný, ale takovou ochotu v sobě nenalézal žádný z nich.
Ale jakmile přijali pozvání a nechali se vtáhnout do jeho osidel, Donova role se obracela. Z pozorného milence se stávalo čidlo na doteky – jestli Doník chtěl laskání vracet, nebyl toho schopen. Přiškrcené zvuky plné blaženosti by pohnuly i skálou, v želvách vzbuzovaly hrdost, ochranářské city a nezřízenou zvědavost. Jak bylo možné, že ten, u kterého předpokládali naprostou orientaci na rozdávání, si tak rád bere?
Hypotéz bylo mnoho a na jedné se shodli. Protože Donatello byl zvyklý rozdávat se, nikdy nečekal vracení. Každý dotek obdivoval jako něco navíc, co nemusel mít, a to ho tolik obšťastňovalo. Autor této teorie, Michelangelo, ji doložil několika pokusy, kdy v milostných aktech střídavě nechával iniciativu Donatellovi a pak ji sám přebíral. Ukázalo se, že Don má vždycky několik nápadů, co dělat, zvědavost dítěte, která ho vede k věcem, na které ostatní ani nepomysleli (nebo by nikdy nepřiznali, že na ně pomysleli), a dokáže se přizpůsobit jakémukoli vývoji tím přivodí. V jádru byl submisivní, ale pokud ho nechali vést, ujímal se té role rád a v tom momentě nebylo všímavější želvy. Raffael ho trumfnul jen díky svým zkušenostem, neboť on tu pozici zaujímal vždycky, zatímco velkou část Donatellova programu zaujímal opačný extrém. V momentě, kdy mu to ten druhý začal vracet, přecházel do stadia třesoucí se želatiny, z kteréhož stavu mu pomohl pouze klid na lůžku. Jinými slovy, výzva k obrácení zpátky do vedoucí pozice.
Jak pravda vyšla najevo, všichni jí začali využívat. Co bylo nejdůležitější, Leonardo se s ním učil pustit otěže z rukou díky vědomí, že sebemenší šťouchnutí Dona převrátí do role podřízeného. Takhle na ostří nože balancovali výš a výš do míst, o kterých si Raffael náruživě nechával zdát.
Umění rovnováhy uchvátilo Michelangela, který zjistil, že ačkoli v rodině hraje roli dítěte a jako takového ho nikdo poslouchat nebude, když dá dominanci najevo Doníkovi, ten mu půjde k vůli. Vzhledem k tomu, že Raff by k tomu nikdy nesvolil a Leonardo si ho nechával jako přístav jistoty, to byla jediná jeho možnost vyzkoušet si nadřízenost. Hrátky s Donatellem se mu vskutku líbily.
Jediný, kdo z Donových obratů nijak zvlášť neprofitoval, byl Raffael, a to pouze proto, že nikdy nedával Donovi příležitost dominovat. Nijak netoužil ocitnout se v područí želvy, kterou s oblibou sledoval při milování s Mikim i Leem a tudíž věděl, co v sobě má. Byl toho názoru, že ne, díky, nepotřebuje, aby ho někdo svázal po jeho vůli, dost si toho užije proti ní.
Jelikož byl Donatello tak citlivý a lehce dával odezvu, byl často využíván na pokusy – kdo chtěl cokoli vyzkoušet, byl pokaždé vítán v Donově náruči. Jeho povolnost mu lety vysloužila přezdívku nymfa, se kterou nesouhlasil, ale seděla mu obzvlášť dobře.

Zvláštní výklad Donatellovy sexuality. Zpět na fanfikce.