Noční výlet
Vítr je štípal do tváří a zábl jim prsty. Čtyři želví ninjové byli na tréninku (Leonardo), vycházce (Donatello), hřišti (Michelangelo) nebo hlídce (Raffael). Hašteřili se a předváděli v tom, kdo bude nejrychlejší a nejtišší, kdo nejlépe splyne se stíny a kdo jako první zahlédne Purpurové draky.
„Ha!“ křikl Donatello a máchnul paží k sobě. Bratři byli ihned u něj a společně shlíželi na zločineckou skupinku rabující obchod s elektronikou.
„Čas na bití,“ tasil Raffael saity a obnažil zuby ve strachnahánějícím úsměvu.
„Raffe, ne,“ řekl Leonardo a ukázal na hlídky. Vskutku, Purpuroví draci tentokrát postavili hlídky – stály v pravidelných rozestupech po celé ulici (špatná volba, myslel si Leonardo, lepší by bylo postavit je na strategická místa s dobrým výhledem a po dvou). Aby toho nebylo málo, strážci svírali v rukou jakési stříbrné zbraně, se kterými se želvy do té chvíle nesetkaly.
„Co to drží?“ zbystřil Donatello a se zájmem si vkusně tvarované pušky prohlížel.
„To nevíme a musíme to zjistit. Zůstaňte tady,“ rozkázal Leonardo a seskočil do stínu mezi dvěma budovami.
„Ztráta času,“ mínil Raffael a připravil se také ke skoku, tentokrát doprostřed ulice.
Leonardo si vyčíhal moment, kdy se jeden mladý Purpurový drak díval jeho směrem, a na zlomek sekundy se odhalil tygřím skokem za popelnici. Nervózní gangstřík splnil očekávání a bez váhání a míření po něm vystřelil. Ukázalo se, že puška pálí zelené lasery; to však Leonardo neviděl, protože se krčil za popelnicí. Poté nemeškal, po požárnických schodech se dostal zpátky na střechu a oslovil Donatella:
„Done, co to bylo za zbraň... Done, kde je Raff? A Miki?“ Ve vůdcově žaludku se rozhostil zlověstný pocit, že jeho rozkazy byly – opět – ignorovány.
Donatello vypadal zmateně. „...Zbraň?“ Leonardo viděl, že tady něco neklape.
„Zbraň Purpurových draků, ta kovová puška, co drží jejich hlídky. A kde je Raff a Miki?“ Pln nepříjemné předtuchy shlédl Leonardo dolů do ulice, avšak Purpuroví draci pracovali nerušeně a nikde nebylo ani známky po krvežíznivých mutantech.
Leonardo se překvapeně stáhl zpátky na střechu. „Pravděpodobně nějaké laserové zařízení,“ slyšel Donatella mumlat. Jeho bratr se narovnal z předklonu a na Leonardův upřený pohled se začervenal.
„Kde jsou Raffael a Michelangelo?“ opakoval Leonardo přísně.
Donatello uhnul očima a se zrakem sklopeným ukázal na oprýskaný přístřešek, co kryl vývod schodiště na střechu. Leonardo k němu učinil několik kroků, když tu se dveře rozlétly a zevnitř vyšel Raffael. Hodil po vůdci pohledem a trhnul rameny, jako by říkal „Co je?!“
„Jdeme na ty Draky, nebo ne?“ dožadoval se, jakmile dorazil na okraj střechy. Leonardo pohlédl na Donatella, ten se vystříhal navázat oční kontakt a Leonardo se vzrůstajícím podezřením vešel do přístřešku.
O zeď opřený tam stál Michelangelo a vypadal mírně otřeseně. Leonardo mu položil ruku na rameno.
„Miki?“
Michelangelo k němu pozvedl zraky a rozechvěně vydechl. Leonardo se připravoval na znepokojený výslech, ale Michelangelo promluvil sám.
„Ten Raff...“
Leonardo chvilku čekal. „Co je s Raffaelem?“
„Jednoho dne... Jednoho dne se mu to vymstí. Jednoho dne... tohle si nemůže dovolovat!... tohle...“ a Michelangelo třásl hlavou ve spravedlivém rozhořčení.
„Co je s Raffaelem?!“ přeskočil málem Leonardovi hlas.
Michelangelo však neodpověděl. Vyvlékl se nadřízenému bratrovi a opustil přístřešek, bruče si něco o „to už přestává všecko“. Leonardo ho následoval, dožraný, že mu nikdo nechce sdělit, co se tu u všech želv za tu minutu, co byl pryč, stalo. Venku ho pozdravily zvuky zdola z ulice, jak se Raffael (přirozeně) vrhl přímo doprostřed Purpurových draků. Leonardo neztrácel čas dalším přemítáním a seskočil mu na pomoc.
„...Tak to byla sranda,“ konstatoval Raffael nad hromadou nehybných a sténajících těl. Jeho bratři na to měli různé názory, nicméně si je nechali pro sebe. Donatello sebral ze země laserovou pušku, strčil si ji do brašny a následoval Leonarda po lampách pouličního osvětlení zpátky na střechu.
Poslední šel Raffael a sotvaže dosedl, už čelil rozzuřenému ukazováku rozzuřeného Leonarda.
„Tak poslyš, Raffaeli, to, že mě neposloucháš, jsme už probírali, a ty dobře víš, co si o insubordinaci myslím. Co jsi ale dělal na tom schodišti s Mikim?“
„Poslouchal tvé rozkazy,“ odtušil suše Raffael. „Říkals, ať zůstaneme tady. Zůstal jsem tady. Co ti na tom vadí?“
„Mně vůbec nejde o to, kde jsi byl, mně jde o to, cos tam dělal s Mikim! On byl úplně mimo, jestli sis nevšiml, když jsme ihned potom – kvůli tvé nerozvážnosti – museli bojovat... mohlo se mu něco stát! Že napadneš nicnetušící lidi ze zálohy, i vprostřed trestné činnosti, už to je proti poučkám bušida. Máš bojovat, pouze jsi-li napadnut! Ale ohrozit zdraví a nedejbože život vlastního bratra – že ti hanba není! A teď mi řekni, cos tam s ním dělal!“
Raffael měl praxi a nedal se jen tak zastrašit. „Co jsem tam s Mikim dělal, je pouze moje a jeho zále...“
Leonardo vyletěl. „Ne, není!“ zařval impozantně (z hlediska Michelangela), rozběsněně (podle Donatellova názoru), podrážděně (v očích Raffaela) a hloupě (dle Leonarda samého). Vůdce si za to ihned pomyslně vynadal a ztišil hlas. „Nějak zapomínáš,“ syčel důrazně, „že tohle je z každého hlediska můj tým. Mám výsostné právo vědět, co jste tam dělali.“
Raffael se k němu naklonil. „To je mezi náma,“ oznámil drze. Leonardovi se chtělo ho zaškrtit, ale kvůli oběma přihlížejícím bratrům se ovládnul.
„Pokoušíš mě, Raffaeli,“ vydal varování. Raffovi se po tváři roztáhl zabijácký úsměv, jaký často ukazoval před a po pořádném krveprolití. Donatello ztratil trpělivost.
„Dejte pokoj, oba,“ vkročil mezi ně a taženou holí jim dal najevo, že jim v pokusech o bitku zabrání. „Pravda je taková, Leo,“ („Bonzáku,“ zavrčel Raffael.) „že Raff Mikiho najednou popadnul za ruku, odtáhnul ho k tomu přístěnku a začal ho líbat.“
Leonardo skryl, že mu poklesla čelist.
„U všech želv, proč?“
Donatello pokrčil rameny, Michelangelo se stydlivě usmál a Raffael se strašlivě zamračil.
„Chápu,“ vzdychnul Leonardo a promnul si oči. Tím Raffaela zarazil víc než sebevětším rozhořčením. „Ať se to neopakuje, jasné? Tady na povrchu nemáme místo na milostné eskapády, tím míň chvíli před bojem. Viděli jsme, co to udělalo s Mikim.“ Leo zpod masky hodil rychlým pohledem po Raffaelovi a s obrovským uspokojením zaznamenal, že jeho vteřinový plán uspěl na celé čáře. „Všichni máme chtíče, ale necháme si je do hnízda, ano?“ navrhnul přátelsky. Nikdo neprotestoval.
Leonardo netušil, jak se tohle obdivuhodné vítězství obrátí proti němu. Jakmile totiž vyrazili, všichni jeho bratři se zabývali jenom tím, jestli by měli šanci takhle během vycházky zavléct do stinného rohu i Leonarda.