Ohňostroj

Tiše jako myš vklouzl Leonardo do Třískova pokoje. „Sensei?“ zašeptal. „Spíte?“
„Nespím, synu,“ odpověděl mu starý hlas z matrace, kde Tříska spával. „Z jakého důvodu ke mně vprostřed noci přicházíš?“
Leonardo popaměti došel až k futonu a tam si kleknul. „Mám zlou předtuchu.“
Tříska si povzdechnul. „Já také. Cítím kouř.“ Sáhnul pro sirky. Mihotavý plamen svíčky osvětlil otce a syna, oba s ustaranými výrazy. Leonardo byl v plné polní a připraven k akci.
„Bojím se, že to souvisí s bratry. Večer jsem je sice pustil ke Caseymu samotné, nakonec s nimi je Donatello, ale teď...“ Leonardo se nervózně ošil. „Třeba se u Caseyho doma něco stalo. Nechci to nechat náhodě, sensei. Dovolte mi za nimi jít.“

---

Casey Jones se bavil, jako už dávno ne. V obou podpažích svíral zelenou hlavu želvího ninjy, klátil se ze strany na stranu a hlasitě si prozpěvoval hymnu Spojených států.
„To se vždycky opije namol?“ zvolal Donatello a usilovně se snažil udržet na nohou. Raffael, který seděl u stolu a v dobrém rozmaru je pozoroval, odpověděl:
„Myslíš pokaždý, když k němu zajdu, nebo na každej Den nezávislosti?“
Casey počal citovat ústavu. Donatello s Michelangelem se mu vyvlékli zpod paží a šli si sednout k Raffaelovi.
„S Caseym je ale sranda,“ chichotal se Michelangelo. „Kde se tady můžu něčeho napít?“
Casey ihned zareagoval. „Můžeš si dát všecko, co vidíš! Pivo, rum,“ strkal je Mikimu před čumák, „na co máš chuť!“
„Ale já myslel jako na pití, ne na opití,“ ušklíbl se Michelangelo.
Casey se zmateně podíval na plechovku piva. „Ale tohle je na pití,“ namítl.
„Casey,“ obrátil Raffael oči v sloup. „Kolikrát ti ještě musím říct, že alkohol nepijem?“
„Kolikrát ti ještě musím říct, že byste měli?“ opáčil Casey a zašermoval mu plechovkou před obličejem. „Kdyby ses ty před dvěma tejdny napil, přišla by ti ta sněhová párty jako sranda!“
Raffael ho vzal za zápěstí a donutil ho pivo položit. „Abys věděl, ta sněhová párty byla pořádná blbost a nejspíš se ti ještě vymstí,“ utrousil. „Prostě pít nechcem a tečka.“
„Ale to nevíte, o co přicházíte! Zkusili jste to vůbec?“ dorážel Casey. „Raffe, já vím, že tys to zkusil.“
„Jo, a Tříska mi vynadal, že jsem se hanbou div nepropadl,“ odsekl Raffael. „Alkohol nás může stát život, Casey. Jenom o zlomeček vteřiny zpožděná reakce a je po nás. Proto nepijem, protože je to kurňa nebezpečný!“
Casey nedbal toho, že se Raffael dostává do ráže, a založil si ruce v bok. „Tak hele...“
„Jéžišmarja,“ ozval se Michelangelo otráveně. „Nemusíte se hnedka hádat. Já si natočím vodu z vodovodu.“ Vzal sklenici a otevřel kohoutek. Nevytekla však ani kapka. „Hele. Neteče voda,“ obrátil se na Donatella.
Ten pokrčil rameny. „Žádné výpadky nehlásili. Třeba prasklo potrubí.“
„No a můžeš to spravit?“ napověděl mu Michelangelo. Než se Donatello načepýřil, řekl Raffael:
„Casey, ty motohlavo. Že tys ještě nezaplatil tu fakturu?“ Casey vtáhnul hlavu mezi ramena a zatvářil se provinile. „Bez komentáře,“ mávnul Raffael rukou. „Jak ho znám, tak limonádu taky nemá.“
„Za co mě máš, za abstinenta?“ kývnul Casey souhlasně.
„Tak já ti dám napít ze své zásoby,“ uvolil se Donatello a šel si pro brašnu. Michelangelo zatleskal. Casey zívl a to neušlo pozornosti Raffaela.
„Půjdem spát,“ napůl navrhl, napůl konstatoval.
„Ale já ještě chci oslavovat. Díky, Done,“ přijal Michelangelo flašku vody a zhluboka se napil. Vzápětí taky zívl. Raffael mu lahev vzal z ruky a vyzunkl druhou třetinu.
„Jo, to tak,“ vrátil ji Donatellovi a zvednul se. „Casey, jdem, ty ožralo.“
„Jdu spát sťatej jako pravej vlastenec,“ zasalutoval Casey a na prvním kroku zakopl o vlastní nohy. Donatello upíjel zbytek vody a přitom sledoval, jak Raffael svého nachmeleného přítele vede ke gauči o pár metrů dál.
„Casey nebude spát v posteli?“ naklonil hlavu ke straně a schoval prázdnou lahev do brašny.
„Říká,“ heknul Raffael a shodil Caseyho na pohovku, „že prej se mu v ložnici špatně dejchá. Tak ji nechává návštěvám. Ale víš co.“ Pokynul k televizi naproti gauči. „Závislák.“
Donatello se usmál a na stole zapálil svíčku, aby se Casey v noci nepřerazil. Želví bratři si na podlaze ložnice rozprostřeli matrace a brzy všichni spali.
Casey se vzbudil. Potřeboval na záchod. Chvilku líně uvažoval, jestli mu to za to stojí. Rozhodl se, že ano.
Vedle kuchyňského stolu se mu zákeřně zatočila hlava. Chytil se sice židle, ale ne dřív, než zahlédl světýlko, jak padá... Casey se díval, jak na zemi svítí na zmuchlané stránky novin. A pak se světýlko zvětšilo a on rozeznal plamínek.
Došlo mu, co to znamená. Táborák! Casey Jones se šťastně zazubil a popadnul několik obrázkových časopisů. Opatrně, jak to jen opilec dokáže, je položil na ohníček. Když hezky chytly, vzal nejbližší zdroj dřeva – židli – a v ruce ji rozlámal na polínka. Pečlivě přiložil a jal se plameny rozfoukávat...
Michelangelo ospale otevřel oči a zacloumal Donatellem vedle sebe. „Kámo, cítím kouř.“ Raffael zvednul hlavu a podíval se ke dveřím. Táhnul se od nich proužek světla.
„Není to ta svíčka?“ učinil rozumný závěr.
Michelangelo zavrtěl hlavou. „Tohle nesmrdí jako svíčka.“ Raffael nasál vzduch a znepokojeně řekl:
„Máš pravdu. Co to tam ten pablb tropí?“ vyškrábal se na nohy. Otevřel dveře a ložnici zalila oranžová záře. Raffael vytřeštil oči. „Hoří!“
„Zachovejte paniku!“ zaječel Michelangelo. Raffael vběhnul do kuchyně plné kouře a volal Caseyho.
Casey překvapeně zvednul hlavu nad tím povykem. Pak ho něco neforemného strhlo stranou ohníčku a povalilo ho to na podlahu. „Do krunýře, co to má bejt? Co to má bejt?“ křičelo to na něj a Casey rozeznal červenou pásku svého kamaráda.
„Raffe!“ zvolal šťastně. „Nemáš buřty? Dělám táborák!“ Raffael chviličku neměl slov.
„Ty blbe!“ zařval konečně. „Hoří ti bejvák!“
Donatello vzal hyperventilujícícho Michelangela za ramena. „Miki, uklidni se. Zpomal. Nádech, výdech...“ Don se samou názorností zakuckal kouřem. „Najdi nám nějaké roušky,“ vydal příkaz a vrhnul se do kuchyně.
Jako první vytáhnul Donatello z poličky velký hrnec a pokusil se do něj napustit vodu. Když nechtěla téct, kroutil kohoutkem, až něco prasklo a on mu zůstal v dlani. Teprve pak si Donatello vzpomněl na nezaplacenou fakturu. Voda nebyla.
Potom ho napadlo udusit oheň dekou. Vběhl zpátky do ložnice, kde Michelangelo právě zkoušel, jestli se Caseyho boxerky dají použít jako rouška. Popadl peřinu a vrátil se s ní do kuchyně. Hořel už stůl a dvě židle, lino se škvařilo a neskutečně smrdělo. Donatello na plameny hodil peřinu. Moment to fungovalo. Pak umělohmotná peřina vzplála.
Michelangelo konečně přišel na to, jak si navléct trenýrky na obličej. Vystartoval z ložnice a ve štiplavém dýmu hledal sourozence. Donatella našel, jak stojí nad ohněm a nepříčetně si něco mumlá. Veleduch si stěží všiml, co mu bráška přetáhnul přes hlavu, a dál se v mysli snažil sloučit jedlou sodu, kávová zrna a rum tak, aby vznikl inhibitor kyslíkové oxidace.
Raffael se při svém spílání Caseymu nadýchal kouře tolik, že se mu točila hlava. Michelangelo jím zatřásl, aby se ujistil, že ještě neomdlel. „Raffe,“ křikl mu do ucha, „dostaň Caseyho odsud!“ Raffael se sebral a kývnul. Dostal proužkované boxerky a šťouch do žeber, aby si pospíšil. Michelangelo ještě obsloužil Caseyho a doběhl k Donatellovi, aby mohl v jeho blízkosti bezpečně zpanikařit.
Donatello hypnotizovaně zíral do plamenů a pohybovaly se mu jen rty. Michelangelo se ho nejdřív zděsil, pak s ním zacloumal a proplesknul ho.
„Doníku, pomoc! Uhas to nějak!“ prosil naléhavě.
„Nemám čím,“ rozhodil Donatello pažemi. Oheň mezitím přeskočil na kuchyňskou linku a záclony.
„Tak... tak...“ Michelangelo se rozpomněl na dobrodružné filmy. „Hasicí přístroj! Casey tady určitě nějaký má!“
„Nemá,“ odporoval Raffael, který kolem nich právě táhnul nic nechápajícího Caseyho. „Celej jsme ho vystříkali před dvěma tejdny. Na sněhový párty,“ odfrkl si pohrdavě.
Najednou Donatello lusknul prsty. „V brašně mám příruční hasicí přístroj!“
„Lepší pozdě než nikdy,“ obrátil Raffael oči v sloup a táhnul Caseyho ven z bytu. Donatello si mezitím horečně mumlal, kde ho mám, kde ho mám. Michelangelo si uvědomil, že na Dona je toho moc a musí mu píchnout.
„Done,“ vzal ho za ramena. „Kde jsi tu brašnu viděl naposledy?“
„N-nevím,“ vyžbleptl Donatello. „Určitě jsem si ji sem bral z hnízda. Pak, pak... jsem ji složil v ložnici...“
„Bral jsi z ní tu lahev vody,“ vzpomněl si Michelangelo. Donatello přikývnul. Před očima mu proběhlo, jak brašnu nese do kuchyně, bere z ní flašku, ukládá ji pod stůl, aby k ní později mohl...
Donatellovi po tváři přeběhl výraz nevýslovné hrůzy. Vzápětí se Michelangelovi vyškubnul a skočil doprostřed ohně.
„Done, ne!“ zaječel Michelangelo. Sotva to dořekl, přiběhl k němu Raffael.
„Co je?“ vyštěkl. Michelangelo ho nevědomky vzal za ruku a druhou ukázal na postavu v plamenech.
Pár děsivých vteřin se na ni dívali.
Pak Donatello vyklopýtal z ohně, začouzenou brašnu v náruči. Hodil ji před sebe na zem, padnul na kolena a zkusil ji rozepnout. Přitom nepokrytě úpěl bolestí.
„Proboha, Done,“ přikleknul k němu Raffael, „ukaž mi to.“ Držátko zipu mu při otvírání popálilo bříška prstů, ale to nic nebylo proti Donatellovým rukám plným puchýřů.
„Malá oválná nádoba,“ cedil Donatello skrz zuby, „s černou trubicí a tryskou.“
„Mám to,“ ohlásil Raffael. Vytáhl hasicí přístroj z brašny, avšak hned ho upustil. „Do krunýře, to pálí! To nemůžu udržet,“ mával rukama, aby si je ochladil.
Michelangelo vyskočil a odběhl do ložnice. Vzápětí odtamtud přinesl dvě trička. Omotal je Raffaelovi kolem prstů a plácnul ho do krunýře.
„Nejdřív vytáhni pojistku,“ velel Donatello zastřeným hlasem. „Uhoď do vršku nádoby. Teď namiř trysku na oheň. A stiskni páku na trysce.“
Z příručního hasicího přístroje se vyvalila mlha, jež na dotek zhášela plameny. Zatímco Raffael kropil celou kuchyni, Michelangelo pomohl Donatellovi na nohy. Než se však dostali ke dveřím z bytu, Donovi se podlomila kolena.
„Mám spálená chodidla,“ řekl na Michelangelovy vystrašené otázky. „Nemůžu chodit.“
„Dobře, dobře, tak já tě ponesu,“ blekotal Michelangelo. „Chyť se mě kolem krku...“ Vzal Donatella za ruku a ucítil na ní nalévající se puchýře. Don se kousl do rtu, aby nevykřikl. Michelangelo hned ucukl. „Co mám dělat?“ žadonil vyděšeně.
„Vodu,“ vyplivl Donatello, „popáleniny se musí... omývat chladnou vodou. A my vodu nemáme,“ uvědomil si s bolestným šklebem. Snažil se přinutit k přemýšlení, ale cítil, že přechází do šoku.
„Doníku, prosím tě, neomdlívej,“ třásl jím Michelangelo se slzami na krajíčku. „Musíš vymyslet, co dál! Doníku, prosím, prober se!“ Chodbou se rozlehl dupot. Michelangelo prudce vzhlédl, vyletěl a přirazil dveře. „Nikdo tu není!“ zaječel na člověka na chodbě. „Nic se neděje! Jen nám trochu čadí ohňostroj, ale už je to pod kontrolou!“
Byl to nejspíš soucitný soused – nebo policista. V každém případě by byla katastrofa pustit ho dovnitř. Ten člověk zabušil na dveře. „Otevřete!“ Michelangelo zatarasil vchod vlastním tělem.
„Nikdo tu není!“ opakoval hystericky.
„Do krunýře, otevřete mi!“
Raffael se prudce otočil po hlase. „To je Leo!“ vyhrknul. Michelangelo uskočil a dveře se rozletěly.
„Nemáme čas, jedou sem hasiči! Raffe, Miki, nic vám není? Miki, seber Donovu brašnu! Raffe, přestaň hasit a vezmi Dona po požárním schodišti na střechu! Sejdeme se tam, pohyb! Caseyho nechte tady!“
Leonardo se zdržel jenom tak dlouho, aby smazal v bytu dvouprsté otisky nohou. Zanedlouho stál s ostatními na střeše.
„Neviděl vás někdo?“ Zavrtěli hlavou. „Zablokoval jsem schody na střechu, to nám koupí pár minut. Done, slyšíš mě?“ přiklekl ke zhroucenému bratrovi.
„Jo,“ zachraptěl Donatello.
„Jak dlouho se udržíš při vědomí?“ Leonardo mluvil ostře, velitelským hlasem, aby pronikl mrákotami, které Donatella obestíraly.
Don zavrtěl hlavou. „Pár minut...“
Leonardo pohlédl na jeho popálené ruce. „Pomůže mokrý obvaz?“ Donatello přikývnul.
„Nemáme obvazy,“ namítl Raffael.
„Donova brašna,“ odpověděl Leonardo úsečně. Michelangelo ihned shodil horkou tašku na zem, kde se v ní Raffael začal ovázanýma rukama přehrabovat.
„Jenže nemáme vodu,“ došlo Michelangelovi.
„Vody máme dost,“ odbyl ho Leonardo a rozepnul si popruh na hrudi. Za jeho krunýřem něco kříslo o zem. Michelangelo natáhnul krk a rázem mu došlo, proč Leo dupal tak, že si ho spletl s člověkem.
Leonardo si v záchvatu jasnozřivosti přinesl na krunýři dvacetilitrový kanystr vody.
„Jak jsi to věděl?“ vydechl Michelangelo v naprostém úžasu. Leonardo krátce vzhlédl od odšroubovávání víčka. Napřáhnul ruku a stáhnul Michelangelovi z obličeje Caseyho boxerky.
„Mistr Tříska měl předtuchu, že cítí kouř. A Raff včera zmínil, že Casey nezaplatil fakturu za vodu,“ vysvětlil, mezitímco masku stahoval i Donatellovi.
„Ale já to říkal Mikimu,“ zatřásl Raffael nevěřícně hlavou. Leonardo pokrčil rameny, že nezodpovídá za rozhovory, co přeslechne. Naklonil kanystr, až se z něj vylila voda Donatellovi na ruce. Don úlevou vzdychnul.
„Mám v popisu práce předvídat, co se stane,“ zamumlal Leonardo. Raffael mu podal čisté obvazy a gázu.
Když se hasiči probourali zablokovanými dveřmi na střechu, našli na ní rozlitou vodu. Nic víc.

Akce místo želvocestu? Zpátky na fanfikce.