Ponocování

V hnízdě byla zima. Michelangelo se otřásl a vtáhl hlavu hlouběji do krunýře. Mikrovlnka cinkla: želví ninja se ze zvyku usmál a otevřel ji. Zavanula těstovitá vůně ohřáté pizzy. Michelangelo ji opatrně vytáhl a odnesl si ji k televizi. Tam se na gauči stulil do klubíčka, přikryl se dekou a jal se při sledování kresleného seriálu konzumovat.
Doufal, že dělat dvě věci současně, žvýkat pizzu a dívat se na televizi, ho zabaví dost na to, aby mu nezbyla mozková kapacita na přemýšlení. Nutno říct, že se mu to podařilo – jeho přímočará, velice po mužsku stavěná mysl nezvládala víc věcí najednou, a proto mu opomíjená pizza postupně chladla a když ji konečně dojedl (a olízal si prsty), byla už hluboká noc.
Michelangelo by byl na gauči vděčně usnul, kdyby jen se mu nezačalo chtít na záchod. Dlouho si říkal, to nic není, to vydržím, ale čas neúprosně plynul a jeho celodenní šťávy do močového měchýře taky. Uvědomil si, že tenhle zápas prohraje, a poraženecky se smířil s tím, že bude muset opustit teplé místečko a vydat se na cestu do koupelny. Ovinul si deku kolem krunýře a zdráhavě se zvednul.
„No tak, Miki, buď odvážnej,“ povzbuzoval sám sebe polohlasem. „Je to jen… pár desítek metrů… dvěma stupni… ááh, želvičky,“ protáhl zmučeně.
Za ním se ozval smích. Michelangelo se otočil a téměř neznatelně nadskočil – následovala ho temná postava s lesklýma očima. Zaujal obranný postoj, deka mu sklouzla z ramenou a pak poznal Donatella. Jeho bratr si sundal brýle s nočním viděním a chytře se na něj usmíval. Michelangelo rozladěně zamručel, utáhl si deku kolem sebe a trochu si zanadával.
„Promiň, spravil jsem jim vnímání infračerveného spektra a zkoušel jsem je. Nechtěl jsem tě vystrašit,“ omlouval se Donatello, úsměv mu ale na tváři zůstával. Poněkud strojený, všimnul si Michelangelo.
„Tákže… ptát se tě, co děláš tak pozdě vzhůru, asi nemá smysl, co?“ nadhodil, aby bylo co říct.
„Che, tebe taky ne. Nech mě hádat.“ Donatello si podepřel bradu prstem. „Koukal ses na televizi a začalo se ti chtít na záchod.“ Tohle Michelangelovi připomnělo, proč se na strastiplnou pouť vůbec vydal. Močák se naléhavě ozval, Miki srazil nohy a než bys řekl švec, už seděl na záchodě. Ta úleva! To zadostiučinění!
Venku za dveřmi čekal Donatello – výmluvně Michelangelovi ukázal zamazané ruce a už si to drandil pro rozpouštědlo, drátěnku a mýdlo. Zatímco tohle všechno tahal ze skříňky, Michelangelo se opřel o futra a v duchu vybíral, na co by zavedl řeč. Poslední dobou když byl s Doníkem, nedokázal mlčet. Musel mluvit, mluvit, mluvit, aby snad nebylo třeba přistoupit na neverbální signály. Tušil, i když nevěděl jistě, že to byly právě ony, co zapříčinilo Leonardův rychlý odchod do džungle. Neverbální signály zvrácené, podlé, co nedaly jejich vůdci na vybranou. Michelangelo měl hrůzu z toho, že na obdobné signály dojde i v jeho případě, proto kolem sebe vztyčoval ochrannou hradbu ze slov. Udržoval si od bratrů bezpečnou vzdálenost, vymezenou ne dosahem, ale doslechem.
„Nevíš, jak dlouho ještě bude ten výpadek plynu trvat?“ zeptal se. Donatello zavrtěl hlavou.
„To těžko říct. Normálně netrvá déle než pět hodin znova zprovoznit dodávky, ale když už to trvá takhle dlouho…“ Rozhlédl se po vychladlém hnízdě. „Kdo ví.“
„Áh, a nešlo by topit něčím jiným? Elektřina, krystaly, ňáký divný mimozemský udělátka?“
Donatello se zasmál. „Ne, to by, obávám se, nešlo. K žádnému mimozemskému systému vytápění zrovna přístup nemám, krystaly došly už dávno a instalovat nová topení na elektřinu by trvalo tak dlouho, že už je rychlejší počkat si na plyn. Nemluvě o tom, že bych je nejdřív musel někde schrastit…“ Donatello pokračoval v monologu a Michelangelo ho nepřerušoval. Když si Don domyl ruce, následoval Michelangela k televizi a tam zapáleně vysvětloval dál, dokud ho nezačalo škrábat v krku. Až pak si uvědomil, že Michelangelo ho takhle dlouho mluvit nenechává.
„Počkat. …Ty něco chceš, Miki?“ dovtípil se Donatello.
Michelangelo nic nechtěl. Jediný důvod, proč ho nechal mluvit tak dlouho, byl, že se tím velice jednoduše udržovala verbální bariéra. Michelangelo ho ani neposlouchal; momenty kdy udělat „Hm.“ odhadoval z tónu hlasu a soustředil se (no, to je nadsázka, řekněme, že jeho pozornost se poutala hlavně) na animovaný film v televizi. „No… hehe… tos mě dostal,“ zakřenil se rozpačitě.
„Tak co je to?“ zeptal se Donatello smířlivě.
„Elektrická dečka!“ vyklopil ze sebe Michelangelo a až zpětně se podivoval, kolik smyslu to dávalo. Donatello vzdychl.
„Co ty si nevymyslíš. Vždyť jsem říkal, že topení by mělo začít fungoval nejpozději za pár dnů,“ pokusil se Michelangela utěšit.
„Jo, ale mezitím tu zmrznu! Na ták, Doné, neříkej, že tuhle starou deku nezapojíš do zásuvky a ono to něco neudělá!“
„Jiného než že ti to dá ránu? To těžko.“
„Ale to není fér!“
„Co není fér?“ Nic není fér, Miki.
„Bez ní mi bude samotnýmu v noci zima!“
    ~      ~   „Ah-!“
„Mně bude v noci taky zima,“ konstatoval prostě Donatello. Rozloučil se a s přáním dobré noci se vrátil k sobě do pokoje. Michelangelo osaměl na gauči ve vyhřáté dece. Ne, vlastně neosaměl.
Vedle něj sedělo ještě jeho svědomí.

Miki by se hrozil návratu na fanfikce - je tam toho ještě víc.