Přiznání

Donatello se skláněl nad ponkem a klidně, precizně skládal dohromady porouchaný toaster. Jestlipak mu zase zbydou součástky…
„Done,“ zazněl jasný hlas a někdo ho chytil za rameno. Donatello nadskočil. Otočil se tak prudce, až se z něj ruka sesmekla.
„U všech želv, Leo,“ vydechl a ze všech sil utišoval rozbouřený pulz, „tohle mi nedělej.“ Zatřásl tepající hlavou; nepomohlo to. Leonardo na něj civěl, jako by ho chtěl rozebrat na kousíčky, ačkoli pod tím hrál ujišťující úsměv. Donatello mu na to neskočil.
„Něco musíme probrat,“ oznámil Leonardo (Don pomalu kývnul) a vyhoupnul se na pracovní stůl, přičemž o fous minul choulostivé komponenty. „Co se s tebou stalo v červnu?“
Donatello sebou leknutím trhnul, a nemělo cenu to zastírat. Rychle pohlédnul na Leonarda a pokusil se proniknout pod slupku úsměvu, ale zpátky ho stáhnul výtrysk paniky. On něco ví, on něco ví, znělo mu v hlavě jako umíráček.
Po Leově tváři se mihlo zadostiučinění a schovalo se za přátelskou starostlivost. „Vím, že je to docela dlouhá doba, tak ti možná trochu osvěžím paměť. Měl jsi nějaký projekt, který ti ubíral tolik síly, že sis jednou nechal vyrazit hůl z rukou ventilátorem. Raffaelovi to málem zlomilo obě nohy. Vzpomínáš si?“
Donatello přikývnul a v hlavě mu horečně šrotovalo. Leo se zeptá. Leo se na to zeptá. Panebože, co mu má odpovědět? Potřebuje víc času!
„Pak jsem si s tebou promluvil a ty ses dal zase do kupy. Sice ti to trvalo dva týdny, ale pak už jsi byl skoro jako dřív. O co mi jde.“ Leonardův pohled náhle ztvrdnul. „Slíbil jsi, že až přijde čas, všechno mi o tom řekneš. Cituji, ‚až přijde čas‘. Otázka zní: už ten čas přišel?“
Donatello pevně zavřel oči. Cítil srdce až v krku.
Nádech…
Výdech…
Otevřel oči. „‚Proč se ptáš‘ asi za odpověď neuznáš,“ uzavřel si únikovou cestu. „Stejně tak ‚možná někdy jindy‘ nebo jednoduše ‚ne‘.“ Napadlo ho, že si znemožňuje útěk, aby se donutil konečně ukázat pravou barvu. „Takže… jestli ten čas přišel. No, těžko říct. To záleží na tobě, a záleží to i na mně, a…“ Leonardo ho vzal za ramena.
„Odpověz na otázku,“ nařídil. „Řekneš mi to, nebo ne?“ Na rtech se mu objevil sebejistý úšklebek. „A jak jsi řekl, ‚ne‘ neuznám za odpověď.“
Donatello se zahleděl do jeho pevných rysů a docela se v nich ztratil. „Ano,“ vydralo se mu z úst. Vůdce soustředěně přikývl.
Slova přiznání musel Don pracně hledat. V životě se nepřipravil pouze na jednu věc, a tou bylo jeho vyznání. Nechtěl si naději připustit tak blízko k tělu, že by ho bolelo její nenaplňování. „V červnu jsem si uvědomil… že se něco změnilo.“ Sáhnul si na rozbušené srdce, aby je uklidnil. „Že se ve mně něco změnilo.“ Naděje se vzepjala a zaplavila ho. „Změnil jsem se, a když jsem to zjistil, nemohl jsem dál jako dřív. Protože ta změna byla… příliš velká, příliš důležitá, příliš zásadní…“ Zatřásl hlavou, před očima se mu dělaly mžitky. Leonardo mu stisknul ramena.
„Co se stalo?“ Pokušení bylo příliš velké.
„Zamiloval jsem se do tebe.“
Donatello viděl všechno, co Leovou tváří prošlo. Překvapení. Zmatek. Neochota uvěřit. Zapření. Námitky. Poznání. Děs.
A po vteřině ticha sebou Leonardovy prsty škubly, jako by držely něco odporného. Donatello je tiše prosil, aby ho nepustily.
Leova tvář si nasadila masku, aby se vzápětí rozdrolila. Vůdce na něj úpěnlivě hleděl. A to také zmizelo za nevěřícnou rezignací - a bolestí. Která se v jeho výrazu usídlila natrvalo.
Leonardo vyčítavě hleděl sám na sebe. V jeho očích se rozvlnilo jezero viny.
Donatello se umíněně pohnul. Leo si ho držel na délku paže, on ale odpor překonal a vůdce objal. Věděl, že Leonardo přemáhá zachvění, ale nedbal o to. Pořádně ho stisknul, aby upoutal pozornost.
„Nemůžeš za to,“ řekl přesvědčeně. Leonardo se sípavě nadechnul a roztřásl se. Donatello slyšel jeho mělké lapání po vzduchu a připomínalo mu to ránu do břicha. „Od první chvíle až doteď,“ snažil se k bratrovi proniknout, „je to celé můj výmysl a moje vina. Já mám zodpovědnost za to, jak jsem s tím naložil. Ty ses zeptal a já ti řekl pravdu, protože jsem se tak sám rozhodnul.“
Leonardo zavrtěl hlavou a učinil chabý pokus ho odstrčit. Donatello si ho přivinul těsněji k sobě. „Za nic nemůžeš,“ naléhal.
A přesto cítil, že Leonardo je napjatý jako struna, jen tak tak vyskočit. Vzdychnul a přinutil se svoji želvu pustit. Z paží mu vyklouzlo, na co pět měsíců bez ustání čekal.
Leo vděčně sklonil hlavu a maličko kývnul. Pak si nasadil škrabošku klidu a upřel na Donatella oči, které prosily, aby řekl, že to není pravda. „Takže celou tu dobu… zapíráš.“
Donatello pokrčil rameny.
„Mělo mi to dojít,“ hlesnul Leo. „Všimnul jsem si, že se chováš jinak… ale nic takového mě…“
„A myslím,“ přerušil ho Donatello jemně, „že to tak bylo dobře.“
„Myslíš?“ pozvednul k němu Leonardo zrak.
„Ano. Jestli tě žere, že jsem ti něco tajil, Leo, ono - ono nešlo o to, že bych ti nevěřil. Já ti to nemohl říct, protože na to nebyl správný čas. Byli jsme mladí a nezkušení a - do krunýře,“ rozhodil Donatello rukama, „samotnému mi trvalo měsíc, než jsem to spolknul, a to jsem meditoval prakticky nonstop! A myslel jsem, že stačí, že jsi mi sám řekl…“
Leonardo na něj ostře pohlédl. Pak si vzpomněl na svá slova a nevěřícně se zasmál. „Že když je na výběr ze dvou možností, máš volit tu těžší,“ zopakoval je.
„Přesně,“ přitakal Donatello. „A musíš si uvědomit, že já si pořád myslím, že to byla dobrá volba. Pořád si myslím,“ říkal Leovi pevně, „že cokoli by vzešlo z okamžitého přiznání, bylo by to horší než tohle.“
„Než tohle?“ Leonardovi se zrychlil dech. „Tímhle myslíš pět měsíců sebezapírání?“
„To nebylo sebezapírání,“ nesouhlasil Donatello. „A o mě přece nešlo, to tým si nemohl dovolit, aby z něj jeden vypadnul.“
Leova tvář se zkřivila rozhořčením. „Ty mi mluv o týmu, Donatello, když to jsi ty, kdo se od nás neustále vzdaluje!“
Donatello zamrkal. „Cože?“
„Proto - proto jsem za tebou taky přišel, Done! S mistrem Třískou jsme si dali dvě a dvě dohromady a uvědomili si, že to odcizování začalo v červnu. Od té doby, co ses u sebe zamykal. Byl jsem odhodlaný vypáčit z tebe, co se stalo, abych to mohl třeba napravit, ale… tohle jsem přece nemohl čekat…“ došeptal Leonardo. Donatello v jeho očích postřehnul skelný lesk a hnulo mu to srdcem.
„Omluvil bych se,“ zamumlal, „ale nemám za co. Pořád si myslím, že jsem udělal to nejlepší, co jsem v té chvíli mohl. To, co nazýváš sebezapíráním, mi koupilo čas na přemýšlení. Jen díky tomu teď vím, jak moc tě to bolí i že to časem přestane.“
Leonardo němě zavrtěl hlavou a zavřel oči. „To je mi nějaký optimismus,“ poznamenal.
Donatello se nejistě usmál. „Sebevědomí ze zdravé skepse. Pět měsíců pozoruju sám sebe a dělám závěry.“
„Jaké třeba?“
„Třeba… že je možné se s incestem vyrovnat pomocí logických argumentů.“
„Jako?“
„S kým jiným, když ne s jedním z nás?“
Leonardo ihned otevřel pusu k námitce, pak se ale unaveně ušklíbnul. „Toť otázka.“
„Od ní se odvíjí všechno ostatní,“ přikývnul povzbuzeně Donatello. „Z biologického hlediska nedává nic jiného smysl, protože všechno hledá svůj vlastní druh. Ze sociologického hlediska není šance najít někoho, kdo se nám bude podobat a rozumět nám tolik, abychom s ním mohli žít. Psychologicky…“ Donatello polknul, „se incest dá vysvětlit různě, od výchovy bez ženského vzoru po syndrom ponorky. Ale všechno se to spojuje zpátky do původní otázky: Koho mám milovat, když ne tebe?“
„Raffa nebo Mikiho,“ navrhnul Leo okamžitě. „To je taky otázka: proč zrovna mě?“
„Protože jsi můj vůdce,“ odtušil Donatello. Leonardo se okamžitě stáhnul. Sevřel hrany ponku, až mu zbělely klouby a pak řekl:
„Dobře.“ Vstal a protáhl se kolem Donatella. Ani se ho nedotknul.
Ve dveřích se Leonardo zastavil. „Budu meditovat. Uvidíme, jestli dojdu ke stejným závěrům jako ty.“

Donatello kývnul. Chtěl mu říct, ať se nebojí, že tady bude pro něj, že ho k ničemu nebude nutit, že ho nadále respektuje jako bratra, že udělá cokoli, aby mu to chmurné přemítání ulehčil.
Nahlas řekl jen: „Budu čekat.“
Leonardo s prázdným výrazem a strnulými rameny odešel z pokoje a nechal Donatella napospas pochybám, jestli tohle bylo vyznání, jaké si Leo zasloužil.
Upřímně doufal, že bylo nejlepší, jaké mu dát mohl.

Leo zřejmě nerad želvocest. Zpět na fanfikce.