Přiznání III

Nikdy to nemělo dojít tak daleko, pomyslel si Leonardo zděšeně a usilovně dýchal. Don ho svíral dost silně na to, aby mu zlomil několik žeber. Leonardo zasupěl a odtáhl bratrovy paže od sebe, Don se však k němu okamžitě přivinul znova. Leonardo to skoro čekal. Vnější tlak na jeho hrudní koš sice povolil, jemu ale připadalo, že mu plíce hrozí prasknutím dál.
V hlavě mu zběsile tančilo, Ne, tak brzo ne, prosím, tohle ne. Včera, včera! mi osud vzal Rafaela a teď mi bere i Donatella? Prosím, Dona ne! Dona ne! Nahlas nevydal ani hlásku.
Don nemluvil. Na místě, kde Rafaelovi vytryskly slzy a on ze sebe vyléval další a další slova, i když už neměl co říct, se Donatello zavěsil na Leonardovo tělo jako na kotvu a pevně se držel. Vprostřed surově od těla odříznuté paniky si Leonardo všiml, že i jeho prve přerývané dýchání ztichlo a Donatello zatajuje dech. Čeká na moji reakci, uvědomil si rychle. Je řada na mě.
Nepromluvil. Bez hnutí stál a soustředil se jen na vzdálené kapání vody. Cítil, jak se Don přemáhá, aby se nepohnul, jen jeho stisk se křečovitě svíral a uvolňoval. Po chvíli se uklidnil a tiše vzdechl. Myslel si, že ho Leonardo přijmul. Po dlouhé době bez reakce se zachvěl a projel jím zdušený vzlyk.
Leonardo si mezitím dokázal vyprázdnit hlavu natolik, že se mohl pohnout. Zvednul ruce a zkusmo je položil na bratrův krunýř. Don tiše zalapal po dechu a pustil se. Leonardo ucítil ostrý závan strachu – a jeho prázdnou myslí projela myšlenka, že nechce, aby se ho bratr bál. Pevně kolem něj ovinul své paže. Don sebou několikrát trhnul a neslyšně namáhavě oddechoval. Leonardo ho nepustil, protože se musel znova zklidnit.
Donatello se zhluboka nadechl a ustal. S výdechem se málem rozpustil do Leonardových rukou. Bezvládně se o něj opřel, odevzdaně vzdychl a vydal se na milost a nemilost.
Leonardovi to bolestně připomnělo, že za něj byl zodpovědný. Zavřel oči, opřel si čumák o Donovo temeno a setrval tak, dokud si nedokázal utřídit myšlenky o tom, co se vlastně stalo.
-Donatello se hrbil nad kuchyňským stolem. Z tvaru součástek poházených kolem Leonardo usoudil, že spravuje toaster. Tiše si mumlal pod vousy, co, to by Leonardo nepochopil, ani kdyby rozeznal slova. Leo ho chvíli tiše pozoroval a odhadoval, jak na tom zrovna je. Zdál se být spokojený a v dobré náladě. Soustředěný na práci, ale tohle byl Donatello, ten měl vždycky čas, když s ním Leo potřeboval mluvit.
„Done,“ řekl Leonardo jasně a položil Donatellovi ruku na rameno.
Donatello citelně nadskočil, vtáhl vzduch a rázem byl ve střehu. Málem upustil to, co držel.
„U všech želv, tohle mi nedělej,“ vydechl a potřásl hlavou. „Co je?“
„Chtěl jsem s tebou něco probrat,“ použil Leonardo připravenou frázi a přitáhnul si židli. Donatello sklopil zrak na součástku ve svých rukou, několikrát ji převrátil v prstech a položil ji na stůl.
„O co jde?“ zeptal se a podíval se na usazeného bratra. Tomu se pod tíhou toho pohledu stáhnul krk a na moment nebyl schopen promluvit. Zavřel oči, počítal do pěti a pak se rozhodl začít z trochu jiného konce.
„Říkal jsem si, že před pár měsíci jsi mi něco slíbil.“ Ano, to by šlo. Už jen jemná změna tématu a bude to. „Pamatuješ, jak nám tvá bo jednou málem zpřerážela nohy, když jsi si strčil do ventilace?“ Donatello trhavě přikývl a nepatrně zatáhl hlavu mezi ramena. „Pamatuju se, že tou dobou jsi býval v poměrně špatném stavu. Když jsem se tě na to potom ptal, slíbil jsi, že mi to jednou vysvětlíš. Že by teď byl čas, abys mi to řekl?“ skončil, rád, že udrží vyrovnaný hlas. Poprvé od včerejška. Donatello se nadechl a bilo do očí, že se nutí uklidnit se. Vydechl a znělo to jako zmučený vzdech.
„Ano.“ Hlas se mu klepal. Leonardo se zmateně zamračil; že by tu čirou náhodou narazil na něco hrubšího zrna? Don zavřel oči a velmi pomalu zhluboka dýchal. Leonardo ho upřeně pozoroval, vděčný, že mu může hrát staršího bratra a ne cokoli po něm chtěl Raf. Donatello zachytil jeho pohled a malým hlasem se přiznal.
„V té době… jsem skoro nespal. Asi dva týdny jsem po nocích meditoval. O…“ tiché nadechnutí, „o tobě.“ Leonardovi zůstal rozum stát. „Nějakou dobu předtím jsem zjistil, že… že se k tobě nemůžu chovat stejně jako dřív, protože bych… to vnímal jinak a pak… bych od tebe toho chtěl víc, než… bys zvládnul.“ Leonardo otevřel pusu, ale nic nevyšlo ven. Donatello s hlavou skloněnou pokračoval. „Protože… bych toho po tobě chtěl víc… chtěl bych tě víc než… než bratra… Protože… protože…“ zahanben zmlknul a pevně zavřel oči.
„D… Donatello…“ Leonardo tomu nemohl uvěřit. Vztáhnul po něm nevěřícně ruku, aby se přesvědčil, že tam Don opravdu je. Donatello sebou pod dotekem škubnul, zalapal po dechu a mrštil sebou po Leonardovi. Leo se reflexivně připravil na útok, ale Donatello místo toho ovinul paže kolem jeho krunýře a zoufalou, drtivou silou se k němu přitiskl.-
Jak dávno to bylo? snažil se Leonardo usilovně vzpomenout. Kdy se od nás Don začal vzdalovat? Bylo to ve stejné době, jako kdy přišel na to, že mě má… víc než za bratra? Nevědomky se hryzl do rtu. Takže je to moje vina? To já jsem ho nevědomky odehnal? Protože mě nechtěl zatížit ještě větší zodpovědností, přestal mi věřit? A já to nechal jen tak?
Uvědomil si, že v malých kroužcích hladí Donův krunýř a dotek hrubé rohoviny ho uklidňuje. Všiml si, že stejně to zřejmě působí i na Dona. Byl v pokušení Donatella odstrčit a říct mu, aby se sebral, že tohle nejde, a vyděsilo ho, když si uvědomil, že by mu nejspíš neodporoval. Tak, jak se mu vydal, byl neuvěřitelně zranitelný. A Leonardo musel zajistit, aby se mu nic nestalo. To znamenalo, že může udělat jen jedinou věc, a koutek úst mu cuknul nahoru, když pochopil, že tohle je ta část „chtít víc, než by zvládnul“. Chtěl po něm, aby popřel celý svůj žebříček hodnot, aby vyhověl té nejvyšší, své rodině. Leonardo neměl na výběr.
Zvedl se plně na nohy a dlaně položil na Donatellova ramena. Bratr na něj vzhlížel širokýma očima plnýma důvěry a starosti. Leonardovi se dech zadrhnul v krku, musel ho kontrolovat a vtahovat násilím. Celý se musel ovládat a nutit se říkat něco, sám nevěděl co, a Don to – Don to viděl. V polovině věty bez významu otevřel pusu a sám promluvil a zvuk jeho hlasu našel Leonarda v drtivé tíze zodpovědnosti a znovu ho zakotvil v realitě.
„Mrzí mě to. Nechtěl jsem ti to říct, ale neudržel bych to před tebou v tajnosti navždycky.“ Mluvil klidně, jako by ho nic netížilo, a Leonardo si uvědomil, že co nesl na ramenech Don, nese teď on. Ucítil bodnutí zlosti, ale pak si řekl, že tak to být má. Don potřebuje klid v duši, aby mohl žít, a Leonardo podpírá své bratry už odmalička. Stalo se, co se stát muselo. Na to, že to tolik bolí, nesměl brát ohled.
Donatello si Leonardovu ruku jemně stáhnul z ramene, sevřel ji v rukou a přitiskl si ji k ústům. Leonardo pocítil nutkání ji z toho gesta úcty vytrhnout, ale přemohl se. Když ho Donatello pustil, přívětivě na něj kývnul a odešel. Vůbec nevnímal, kam ho nohy nesou, a bylo mu to celkem jedno, dokud to bylo hodně daleko od Donatella.
Někam hodně daleko zapálit si svíčku a tiše přemítat o tom, proč se mu rodina začala rozpadat pod rukama.

Třetí variace... zpátky na fanfikce.