Přiznání IINikdy to nemělo dojít tak daleko, pomyslel si Leonardo smutně a usilovně dýchal. Aťsi Don velkou část života proseděl před počítačem, stejně měl dost síly na to, aby mu přerazil několik žeber. Leonardo zasupěl a odtáhl bratrovy paže od sebe. Don se nepustil, okamžitě se k němu přivinul znova, ale Leonardo to ani nečekal. Stačilo, že teď jeho hrudní koš nehrozil prasknutím.Don nemluvil. Na místě, kde Leonardo čekal vysvětlení a ujištění, že za všechno může on sám, se Don zavěsil na jeho tělo jako na kotvu a pevně se držel. Leonardo si ve svém zmatení povšiml, že Donatellovo prve přerývané dýchání ztichlo a on teď zatajuje dech. Čeká na moji reakci, uvědomil si rychle. Je řada na mně. Jenže jeho sevřené hrdlo nepropustilo sebemenšího hlásku. Mohl jen bez hnutí stát a poslouchat vzdálené kapání vody. V hlavě mu vířilo tisíc věcí, ze kterých se pomalu formovala jeho vina, těžší než kdy předtím. Cítil, jak Don přemáhá nastupující paniku a jeho stisk se křečovitě svírá a uvolňuje. Po chvíli se vyčerpal a uklidnil. Tiše vzdechl mysle si, že ho Leonardo přijmul. Až po delší době bez reakce se zachvěl a projel jím zdušený vzlyk. Leonardo se probral. Nehodlal bratrovi ještě víc ublížit svou nevšímavostí, a proto se pohnul. Zvednul ruce a zlehka mu je položil na krunýř. Don tiše zalapal po dechu a pustil se. Leonardo ucítil ostrý závan strachu – a ať chtěl cokoli, vyděšeného bratra si nepřál – a pevně kolem něj ovinul své paže. Don sebou několikrát trhnul a neslyšně namáhavě oddechoval. Leonardo ho nepustil. Donatello se zhluboka nadechl a zklidnil se. S výdechem se málem rozpustil do Leonardových rukou. Bezvládně se o něj opřel, odevzdaně vzdychl a vydal se na milost a nemilost. Leonardo sklonil hlavu zvráceným dojetím nad tím gestem. Donatello mu právě věnoval veškerou svou důvěru, která mu tak dlouho chyběla a kterou si už nezasloužil. Lehce si opřel čumák o Donovo temeno a v zamyšlení tak setrval. -Donatello se hrbil nad ponkem. Z tvaru součástek poházených kolem Leonardo usoudil, že spravuje toaster. Tiše si mumlal pod vousy, co, to by Leonardo nepochopil, ani kdyby rozeznal slova. Leo ho chvíli tiše pozoroval a mimoděk vyhodnocoval signály, které Don právě podvědomě vysílal. Pohyby jisté, precizní a ladné, dýchání klidné nozdrami i ústy, pozornost celého těla zaměřena na předmět v jeho rukou. Spokojený, v dobré náladě. Mysl upnutá na abstrakci, soustředěná a nezabývající se svým okolím. Donatello netušil, že se bratr připlížil až za něj. „Done,“ řekl Leonardo jasně a položil Donatellovi ruku na rameno. Reakce byla okamžitá. Donatello citelně naskočil, vtáhl vzduch a otočil se tak prudce, že mu Leova ruka sklouzla z ramene. Málem upustil to, co držel. Strnul a napjal se, jeho dýchání se zrychlilo. „U všech želv, to mi nedělej,“ řekl a potřásl hlavou. Leonardo se usmál. V duchu si všímal, jak dlouho Donatellovi trvá se zase uklidnit. Mnohem déle než jeho bratrům. „Rád bych se tě na něco zeptal,“ oznámil a vyhoupnul se na stůl. Donatello sklopil zrak na součástku ve svých rukou, několikrát ji převrátil v prstech a položil ji. „Na co?“ „Pamatuješ, jak jsi loni v červnu měl takové samotářské období?“ Donatello syknul. Leonardovi se rozšířily oči. Bylo to ono. Mistr Tříska se nemýlil, když říkal, že tehdy se něco stalo. „Skončilo, až když jsem ti promluvil do duše. Pak ses sebral. Chci se tě zeptat…“ Leonardo se zhluboka nadechl, aby zakryl své vzrušení. Sedmnáct měsíců. Sedmnáct měsíců je dělilo od té chvíle a on se trefil. Tohle byla brána k Donatellovi, který někdy v té době zmizel. „Co se v té době vlastně stalo? Donatello se nadechl a velmi zjevně se nutil uklidnit se. Vydechl a znělo to jako zmučený vzdech. „Ano.“ Leonardovi se rozšířily oči poznáním a skoro nevěřícně sledoval, jak se Donatellova nevraživost a nucený klid metamorfují do upřímné rezignace. Don zavřel oči, pomalu dýchal a pak zachytil Leonardův pohled a s malým úsměvem se přiznal. „V té době jsem vůbec nemohl spát. Nejdřív jsem užíval sedativa, jenže ta se nesmí brát déle než týden. Tak jsem ten čas začal využívat na meditace o… příčině té nespavosti. O…“ tiché nadechnutí, „o tobě.“ Leonardovi se rozbušilo srdce. „Protože na začátku jsem zjistil, že… že se o tebe najednou nemůžu opřít jako dřív, protože bych… toho od tebe chtěl víc, než… bys zvládnul.“ Leonardo otevřel pusu, ale nic nevyšlo ven. Donatello s hlavou skloněnou pokračoval. „Protože… bych toho po tobě chtěl víc… chtěl bych tě víc než… než bratra… Protože… protože…“ naprázdno mlel pusou a zahanben zmlknul a pevně zavřel oči. „Doníku…“ Leonardo po něm s nevírou vztáhnul ruku, aby se přesvědčil, že tam Don opravdu je a není to jen špatný sen. Donatello sebou pod dotekem škubnul, zalapal po dechu a mrštil sebou po Leonardovi. Leo se reflexivně připravil na útok, ale Donatello místo toho ovinul paže kolem jeho krunýře a zoufalou, drtivou silou se k němu přitiskl.- Je vůbec možné, aby celou dobu šlo o tohle? přemýšlel Leonardo až bolestně usilovně. Když se před námi začal schovávat, bylo to proto, že se za sebe styděl? A nechtěl nám nic říct, protože se bál, že ho nepřijmeme? Nevědomky se hryzl do rtu. A já jsem na nic nepřišel. Nechal jsem ho na holičkách, protože mi to, do krunýře, nedošlo! Já ho zklamal, i jako vůdce, i jako bratr! Uvědomil si, že v malých kroužcích hladí Donatellův krunýř a dotek hrubé rohoviny ho uklidňuje. Všiml si, že stejně to zřejmě působí i na Dona. Byl v pokušení ho odstrčit a říct mu, aby se sebral, že tohle nejde, a vyděsilo ho, když si uvědomil, že by mu nejspíš neodporoval. Tak, jak se mu vydal, byl neuvěřitelně zranitelný. A Leonardo musel zajistit, aby se mu nic nestalo. To znamenalo, že může udělat jen jedinou věc, a koutek úst mu cuknul nahoru, když pochopil, že tohle je ta část „chtít víc, než by zvládnul“. Donatello po něm chtěl, aby zapřel svou čest i vše, o čem si myslel, že je správné. Chtěl po něm incest a Leonardo, zodpovědný za cokoli se Donatellovi mihlo hlavou, neměl na výběr než mu vyhovět. Zvedl se plně na nohy a dlaně položil na Donatellova ramena. Bratr na něj vzhlížel širokýma očima plnýma důvěry a starosti. Leonardovi se dech zadrhnul v krku, musel ho kontrolovat a vtahovat násilím. Celý se musel ovládat a nutit se říkat něco, sám nevěděl co, a Don to – Don to viděl. V polovině věty bez významu otevřel pusu a sám promluvil a zvuk jeho hlasu našel Leonarda v drtivé tíze zodpovědnosti a znovu ho zakotvil v realitě. „Mrzí mě to. Nechtěl jsem ti to říct, ale neudržel bych to před tebou v tajnosti navždycky.“ Mluvil klidně, jako by ho nic netížilo, a Leonardo si uvědomil, že co měsíce nesl na ramenech Don, nese teď on. Ucítil bodnutí zlosti, ale pak si řekl, že tak to být má. Donatello potřebuje klid v duši, aby mohl žít, a Leonardo podpírá své bratry už odmalička. Stalo se, co se stát muselo. Na to, že ho to tolik bolí, nesměl brát ohled. Donatello si Leonardovu ruku jemně stáhnul z ramene, sevřel ji v rukou a přitiskl si ji k ústům. Leonardo pocítil nutkání ji z toho gesta úcty vytrhnout, ale přemohl se. Když ho Donatello pustil, s předstíranou přívětivostí na něj kývnul a odešel. Vůbec nevnímal, kam ho nohy nesou, a bylo mu to celkem jedno, dokud to bylo hodně daleko od Donatella. Někam hodně daleko zapálit si svíčku a tiše přemítat o tom, proč se mu rodina začala rozpadat pod rukama. |