Puberta

Donatello

Donatellovi bylo patnáct, když vstoupil do puberty.
Nic netušil. Pouze se ráno vzbudil a cítil se divně. Přičetl to příliš silné kávě včera večer, natáhnul si chrániče, zavázal pásku a vyšel z pokoje. Jako prvního uviděl Leonarda. Jeho bratr se otočil po zvuku a oči mu zajiskřily.
„Dobré ráno, Done,“ řekl a usmál se. Donatello z něj dlouho nemohl spustit zrak, nedokázal si vysvětlit proč. Ke konci dne málem uváděl Leonarda do rozpaků. Protože se v první řadě snažil přijít na to, co mu na bratrovi najednou připadá tak fascinující, nedával pozor, aby na něj nezíral. Ba zíral o to víc, neboť se na Leonardovi pokoušel analyticky vypozorovat nějakou změnu.
/„Mmmmf! Och óhoho mmhm hmm...“
„Miki, my víme, že ti ta pizza chutná, ale nemusíš si to myslet tak nahlas.“
„Ahhe Rhaff! Uodue ue... ah, mhrmm!“ Michelangelo se vymrštil od stolu, vztáhl ruce k nebi a zaklonil hlavu.
„Co to dělá?“
Donatello odtrhnul oči od Leonarda a hodil po bráškovi pohledem. „Vypadá to, jako by vzýval nějakého boha.“
„Cheche, to bude určitě Pizzodar.“
„Pizzodar?“
„Jo, Pizzodar. Má, teda měl, dokonce vlastní kult Pizzoberů. Rabovali pizzerie v jeho jménu, aspoň dokud jsem s nima nezatočil. Hehehe.“
„To by bylo něco pro Mikiho.“
„Že váháš. Vidíš, jak se mu lesknou oči? Myslím, že bude plakat štěstím.“
„Ale nepovídej.“
Kousavě. „Kdyby ses na něj podíval, Doníku, povídal bys taky.“
„To mě podržte. Takhle bez hnutí jsem Mikiho ještě neviděl, ani ve spánku nebo při meditaci.“
„Vůdce, ty koukáš na Mikiho, když spí nebo medituje?“
„Jen protože musím, Raffe. Dost těžko můžu ignorovat, když usne natáhnutý přes celý gauč nebo se místo meditování vrtí.“
„To máš nějak málo zkušeností s ignorováním Mikiho.“
„Ano, možná to bude tím, že se lidi nejdřív snažím vyslechnout a až pak ignorovat, narozdíl od někoho.“
„Snažíš se něco naznačit, Leo?“
„Ne. Pouze říkám, že nerad lidi ignoruju.“
„Chlapci, podívejte.“ Tříska zamával packou Michelangelovi před očima. „Je to nebývalé, avšak mám dojem, že se Michelangelo nachází v transu.“
„Miki a v transu? To se spíš naučil spát s otevřenýma očima.“
„A nad jídlem by usínal proč?“
„Donatello, podíval by ses na něj?“
„Jistě, mistře Třísko. Hm, v REM fázi není. Rozostřené vidění taky nemá. Buď to hraje, nebo má vidiny.“
„Když je řeč o vidinách, Done, je nějaký zvláštní důvod k tomu, že na mě celý den zíráš?“
„Ty sis všiml?“ Upřímné překvapení.
Poněkud nevěřícný a podezřívavý pohled. „Ano, všiml. Jen slepec by si toho nevšiml.“
„Aha. No... já nějak sám nevím. Co jsem se vzbudil, nemůžu z tebe spustit oči.“
„...Donatello, uvědomuješ si, že tím se dost přibližuješ definici stalkera a hluboce mě znervózňuješ?“
„Ó, slečinka omdlí.“
„Raffe.“
„Promiň, Leo, to jsem si neuvědomil. Vynasnažím se přestat.“
„Děkuji.“
„Nestalo se čirou náhodou v poslední době něco?“
„Proč se ptáš?“
„Pro případ, že na tobě pozoruji změnu chování a podvědomě si ji vykládám jako nutnost dalšího pozorování.“
„...Poslední dobou se nestalo nic, co by stálo za zmínku. Kromě tohohle úkazu s Mikim. Kdy myslíte, že se vzbudí?“
„Chceš říct, kdy ho to omrzí. Ha, mám nápad. Kufrujem, pánové, když nám usíná nad jídlem, dostane, co zasel! Kdo zaváhá, nežere!“
„Moment, Raffaeli, to není moc hezké...“
„Hele, Leo, zrovna tohle pořekadlo přines do rodiny Miki. Jak říkám. Kdo jinému jámu kopá...“
„...Bratři, já slyšel z nebe hlas... PRO SVATÝHO ŽELVISLAVA! Kde je pizza?“
„Odletěla, Miki, narostla jí křidýlka a odplachtila.“
„To ne. To ne! To bylo mé jediné spojení s nimi! Vy nešťastníci, co jste to učinili!“
„Michelangelo, kam to běžíš-“
„Ať se země zavře nad vašimi hlavami!“
-PRÁSK-
„...Leo, co to bylo za houbičky na Mikiho pizze?“
„To nechci vědět, Raffe.“/
Po zbytek večera Donatello přemýšlel, co mohlo ten náhlý zájem o Leonarda vzbudit. Dokonce sepsal všechna dostupná data do sloupce a snažil se to z nich vydedukovat, nesetkal se však s valným úspěchem. Kolem půlnoci došel k tomu, že ráno moudřejší večera, a šel spat. Sen, ta vrtošivá cesta do podvědomí, mu v noci dodal potřebné vodítko.
Zdálo se mu o mlhavých útržcích z boje a cestě domů. Jasnosti nabyl sen až ve chvíli, kdy do jeho pokoje vešel bratr a vůdce a nabídl mu masáž. Donatello rád přijal, a když Leonardo přešel od masírování k hlazení, potěšeně se nastavil. To se opakovalo v několika variacích, aby za kuropění měl Donatello jasno - včera se nějak zvládnul zamilovat do vlastního bráchy.
Zprvu ho to překvapilo, pobavilo, zarazilo a během dvou dnů vyděsilo. Sny nepřestaly, ani když účinky houbiček, kterým je nejprve připisoval, měly dávno vyprchat. Strávil mnoho času pátráním po halucinogenu, který by mu mohl namluvit chtíč po vlastním bratrovi, odpovědi se však nedohledal. Byl nucen pracovně uznat, že to, co se mu děje, je reálné a pravděpodobně dlouhodobé. Pustil se tedy do řešení Problému v sobě samotném.
Donatello, který rád shromažďoval data rozebíráním věcí, se pokusil vzít sebe jako objekt zkoumání. V první řadě se izoloval od svého okolí, aby se nemohli vzájemně ovlivňovat a aby v souvislosti s Leem nepodnikl nějaké nezodpovědné eskapády. Když už musel vyjít z laboratoře, pečlivě tu svou část, která se zbláznila, uzamkl před světem. Napadlo ho sice, že si jeho rodina povšimne změny chování plynoucí z potlačování emocionální stránky své osobnosti, odepsal to však jako přijatelné riziko v porovnání s tím, co by se mohlo stát, kdyby Problém nechal na pokoji.
Jako další krok sešrotoval obrovské množství informací o psychoanalýze. Poprvé do hloubky studoval Freuda, Junga a další velikány aplikované psychologie, ačkoli dříve jim nevěnoval pozornost. Zklamalo ho, že u sebe nemůže provádět velmi důležitý výklad snů, jednoduše proto, že už nedokáže usnout. Zkusil prášky na spaní, ale ty mu navozovaly spánek bezesný. Musel se tedy spokojit s metodami jako hypnóza, což vzhledem k tomu, že nemohl být zároveň hypnotizér a hypnotizovaný, moc nefungovalo.
Ani při vší námaze se výsledky nedostavovaly. Problém byl zapeklitější, než Donatello čekal, neboť narazil na neopominutelné rozpory mezi předpokládanou teorií a praxí. Nezvládal předvídat, co jeho emoce udělají, a ani při nejtvrdším potlačování je nedokázal udržet pod pokličkou. Vystrkovaly růžky, kdy si chtěly, a hluboce mátly jeho i (jak s hrůzou pozoroval) jeho rodinu. Choval se nelogicky, což u želvího génia budilo nežádanou pozornost a velmi ztěžovalo výzkum. Ke konci týdne nemohl dál a uznal, že logikou Problém rozlousknout nelze.
Jakmile se z té nemilé zkušenosti vzpamatoval, vstoupil, ač neochotně, do pole mystiky. Ta postrádala těšivou přesnost dat, byla však dostatečně tvárná na všechny výmysly jeho chorého srdce. Jeho novou zbraní se stala meditace, prostředek sebepoznání, který navzdory Třískovu nabádání nikdy nedocenil.
Během druhého týdne se dopracoval k tomu, přiznat si, že zuřivou analýzou se snaží kompenzovat svůj strach z Problému samého. Toto doznání učinil hned na začátku, což ho povzbudilo a od té chvíle využíval na meditace i noční čas. Jeho zvědavost, vytrvalost a tolerance měly hlavní podíl na tom, že se při pronikání do sebe neodvrátil od toho, co našel. Navázal kontakt sám se sebou a v tomto spojení našel odpověď, jak může milovat svého bratra a nezbláznit se. Když na něj Leonardo začal naléhat, aby řekl, co poslední dva týdny dělal, byl už jen krok od toho, vrátit se z izolace o vlastní vůli. Takto jen v menší panice odmítl sdělit žádané informace a vyprosil si čas, neboť se necítil připravený. Naštěstí se Leonardo spokojil s příslibem okamžité nápravy (Donatello si teď uvědomoval, že o něj sourozenci museli mít starosti) a Donatello se rehabilitoval do normálního života.
V rodinných meditacích za několik dnů dohnal, o co ho Leonardův vpád obral, a s Problémem se docela vyrovnal. Našel v sobě sílu k tomu, podívat se Leonardovi do očí a nenenávidět se za to, jaké pocity v něm bratr vzbuzuje. Počal věnovat pozornost doprovodným příznakům jako náhlý růst a mutace hlasu a záhy si domyslel, že prochází pubertou zmutované želvy. Jeho zamilování tedy nebylo ničím než hrou hormonů, které ho uvedly do sexuální dospělosti. Za to byl rád. Vysvětlovalo se tím, proč tak náhle změnil orientaci z „cokoli se namane“ na „co je stále k dispozici“. Když o tom přemýšlel z vědeckého hlediska, potvrzovala se tím pozorování a závěry, které sám před lety učinil: když přijde potřeba se spářit, pohlaví nerozhoduje, pouze feromony určující správný živočišný druh. Stalo se, co se jednou stát muselo. Fenomén puberty mu kromě toho dal nečekanou naději. Od počátku mu bylo jasné, že v Problému bude sám, že se nemůže obrátit ani na mistra Třísku, protože tohle je jen jeho věc. Jestli však byl Problém fyziologický proces dospívání, existovala šance, že proběhne i u jeho bratrů. A pro tu možnost se Donatello rozhodnul být vždy na stráži a jestli přijde čas, pomoci jakkoli dokáže.
Donatellova puberta trvala měsíc. S jejím koncem odezněly i všechny změny, kterými během ní prošel, a zanechaly pouze své následky. Vyrostl o sedm centimetrů, nabral dvanáct kilogramů, hlas mu klesl a rozšířila se mu ramena. Jak se jeho hormonální aktivita zklidnila, unavily se i jeho jaré city a metamorfovaly se do stálé náklonnosti vůči Leonardovi. Ta se postupně se přenesla i na Michelangela a Raffaela, i když u nich nikdy nedosáhla stejné potřeštěné zamilovanosti, jako tomu bylo v Leonardově případě.

Donatello poprvé menstruoval v sedmnácti letech a vystrašilo ho to, že málem vyskočil z krunýře. Nejen že mu bez varování začala z kloaky vytékat krev, samotný fakt menstruace znamenal alespoň částečně zachovalé samičí rozmnožovací orgány a hrozivě reálnou, jakkoli absurdní možnost oplození. Testy však ukázaly, že hladiny estrogenů má tak nízké, že pravděpodobnost probíhání pravidelného ovulačního cyklu se blíží nule. Pokud měl vaječníky, funkční byl jen jeden a nezvládal zastávat práci obou, ani co se produkce hormonů, ani ženských pohlavních buněk týče. Vzhledem k tomu, že jeho spermie i přes svou životaschopnost a množství neuměly naplnit svůj účel, bylo logické předpokládat, že ani vajíčka (jestli vůbec nějaká dozrávala) nebudou s to splynout se samčí gametou, natož se pak zahnízdit ve sliznici nedostatečně vyvinuté dělohy. (Proč se u něj při mutaci vůbec vytvořila děloha, bylo nad jeho chápání.) V průběhu let se menstruační cyklus nijak neustálil, a tak zůstalo občasné ronění krve obtíží pro Donatella a povyražením pro jeho bratry. I když jim podrobně vysvětlil všechny medicínské okolnosti (možná právě proto), jim z toho v hlavě moc nezůstalo a bez okolků si z Donatella stříleli. Ten si to nechal líbit, neboť mu to až tak moc nevadilo a bez dostatečné motivace bylo nad jeho síly jim zbraňovat.

Puberta je zlá věc. Pojďme zpátky na fanfikce.