Raffael se kousnul do rtu

Raffael se kousnul do rtu a udělal krok dopředu. Natáhnul ruku – a Donatello se otočil.
„Hm? Co je?“
Jemný, středně vysoko položený hlas, co nikdy neklel a chyběla v něm bezmezná energie Michelangela i strážená bezcitnost Leonarda. Donatello řekl sotva jednu větu a všichni věděli, jak je na tom, jeho hlas byl průzračný a čistý.
Raffael se napomenul a konečně odpověděl. „Můžeš na chvíli?“
Donatello naklonil hlavu ke straně. Maličké gesto a zase o něm tolik říkalo. Don byl průhledný jako sklo, protože se nic neobtěžoval skrývat. Neměl se za co stydět – když byl unavený nebo naštvaný, měl k tomu důvod. „Jo, dobře. O co jde?“
Raffael zavřel oči a sbíral odvahu. Natáhnul ruku před sebe a podíval se jinam. Cítil, jak se prsty otřel o Donův plastron. Tiché, tichounké, táhlé nadechnutí – bylo neznatelné. Ale bylo tam.
Raffael jen doufal, že to nebude muset vysvětlovat. Chytrému napověz, a Don byl chytrý, bože, tak chytrý, že mu věci docházely dřív, než Raffaela vůbec napadlo, že můžou existovat.
A teď se za jeho kávově hnědýma očima rojily myšlenky jako včely – bzučely. Soustrojí šrotovalo a plivalo výsledky. Zázračný stroj.
„Máš něco na srdci? Taky jsem se na něco chtěl zeptat…“
„No?“
„Leo se zkouší dostat na Mikiho.“
Nebýt vlastní zkušenosti, Raffael by takový eufemismus nepochopil. Takhle se mohl projednou účastnit té učené debaty a přispět svou troškou do mlýna. „Já měl pocit, že to zkouší Miki na Lea.“
„Jiné úhly pohledu,“ přikývnul Don. Vypadal moudře, staře. Pak se usmál. „Takže je to potvrzené. Něco se tu brzo změní,“ prorokoval jako kněžna Libuše. Raffael k němu obdivně vzhlédl – a skryl to. Donatellovi však stihlo v obličeji blesknout poznání. A s každým centimetrem úsměvu vypadal mladší.
„Nevím, jestli je teď ten nejlepší čas…“ Díval se na ruce a bylo vidět, že si myslí, že je nejlepší čas – ale přiznává, že neví, jestli někdy nepřijde ještě lepší. „Ale rád bych řekl, že takhle myslím na vás všechny. Lea, Mikiho… i na tebe.“
Konstatování viselo ve vzduchu a nastavovalo se, aby s ním Raffael něco udělal. Vzal ho do ruky a hladil. Nebo se nechal přemoci selským rozumem a zabil ho. Raffael nebyl radikál a udělal kompromis.
„Já… v tom mám ještě dost bordel…“ polknul a nemohl odtrhnout oči od Donova ohryzku, i když se s ním vůbec nic zajímavého nedělo. „Ale tak nějak bych chtěl… no… s tebou… být?...“
Donatello na něj zamyšleně pohlédnul. „Kdykoli budeš připravený,“ řekl a dál se usmíval, šťastně, že to byl dobrý čas. Zase jednou vyšel riskantní podnik – a i když Donatello předem zvážil všechny pro a proti, zatímco Raffael na ně kašlal, výsledek byl podobný. Úspěch zajištěný stejnou měrou štěstím jako vrozenou intuicí.
Raffael se naklonil k Donovi a všiml si, že se mu zatajil dech. Naklonil se blíž. Cítil teplý vzduch, který Donatello vydechoval, na rtech. Donatello stál úplně bez hnutí, tiše a čekal, připraven na cokoli a kdykoli.
Raffael si nepamatoval, co přišlo pak. Byla škoda, že se jeho první pusa utopila v černi výpadku rozumu. Pak už věděl jen, že se tyčí nad Donem. Nevěděl, jestli klečí, stojí, leží, nebo plave ve vodě nebo letí vzduchem – existoval jen pro Dona pod sebou, Dona, který vzrušeně lapal po dechu a vyrážel bzučení, které dlouho, dlouho polykal.
A Raffael ho hladil po celém těle a líbal ho, protože dál si zatím netroufnul a Bůh ví, že tohle bylo taky krásné a opojné a vonělo to a hřálo to a třeli se o sebe, až se o sebe popálili.
Že se popálili, došlo Raffaelovi, jakmile se Donatello odtáhnul. Že si bere zpátky kontrolu, svou sebevládu, svou vyrovnanost – a co vůbec Raffael čekal, že může nabídnout tak dokonalé, tak celistvé duši?
Donatello se zastavil jen, aby nabral dech, a odešel.
A Raffael byl sám, točila se mu hlava, chtělo se mu zvracet a nesmírně litoval černé díry ve své paměti.

***

„Dnes je to měsíc,“ konstatoval Donatello. Raffael to věděl. Už týdny počítal dny, počítal polibky, a i když nikdy neměl v lásce čísla, úzkostlivě dbal, aby každé ráno byl první, kdo Donovi ukradne pusu. A osmělovali se.
„Můžeme výročí oslavit,“ navrhnul Raffael. Don se usmál, ten úsměv šíleného vědce, ten křen, co ví, že může – a je jen na něm, jestli ano nebo ne, protože Raffael, pane bože, ten s tím souhlasil, už dávno to všechno povolil, a kdyby byl Don jen o trochu akčnější, už se mohly dít věci, co se vždycky utajují jako velké, nafouklé tajemství.
Raffael natáhnul ruku a dotknul se Donatellova břišního štítu. Nahmatal už teď bouli. Don se zpod přivřených víček díval na tu ruku, jak ho dráždí a svádí, hladí, tře…
„Ah.“
Oba s trhnutím zvedli hlavu. Ve dveřích stál Michelangelo a opíral se o rám, jako by ho bedra tížila a on nevěděl, co s tím.
„Miki?“ zeptal se Donatello tiše. Raffael ho vzal kolem boků v nevědomém ochranném gestu.
„Může to počkat,“ vydechnul Michelangelo a přitiskl se k rámu. Raffael si přitáhl Donovu pánev k sobě.
„Můžeš dál,“ pozval ho Donatello, bez dechu, v očích mu tančily oranžové odlesky a Raffael si vzpomněl, že u Donatella jsou všichni na stejné úrovni.
Michelangelo sevřel futra, až mu klouby zbělely. Polknul strach. Donatello k němu natáhnul ruku. Michelangelo se odlepil od rámu. Raffael si uvědomil vrčení, co se mu dralo z hrudi, a nechal ho se rozpustit. Udělal podrážděný, nejistý zvuk.
„To nevadí,“ dýchnul mu Donatello na krk a něžně ho na něj políbil. Raffael zavřel oči a cítil, jak se Donatello naklání ke straně, protože tahá Michelangela k sobě.
Miki se ho dotknul o pár vteřin později – teplá, teplá kůže, teplejší než Doníkova, teplá jako termofor naplněný horkou vodou. Raffaelovy ruce se povolily, otočil se a jednou paží k sobě přivinul i Michelangela.
A cítil se plný a úplný, s dvěma těly, co si polohlasem šeptala, zatímco on civěl do neznáma.

***

Leonardo klečel na zemi a přímě se na Raffaela díval. Na pravém stehně mu spočívala Donatellova hlava, Donovo tělo se kolem něj ovíjelo jako teplé, živé křeslo. Po Leově levé straně dřepěl Michelangelo, nohy přehozené přes jeho kolena a ruce zaháknuté kolem Leonardova krunýře.
Leonardo pokorně klečel, paže rozhozené po bratřích prozrazovaly sladké naplnění a jeho oči vábily Raffaela, aby se připojil k harému.
V Raffaelově hrudi se vzedmula hydra závisti. Nechal se jí unést, ostře se nadechnul, nakročil k ráně… A zlý had vyčerpaně klesnul a umřel. Raffael došel k bratrům, kleknul si před Leonarda a vzal je všechny do náruče.
Donatello spokojeně vzdechnul a znělo to skoro jako vzlyk, že nemůže věřit, že se to opravdu děje. Michelangelo levou rukou objal Raffaela a přitisknul se i k němu. Leonardo sklonil hlavu a temeno opřel o Raffaelova prsa.
„Don měl pravdu,“ přiznal tichým hlasem, podbarveným vděkem a pokorou a hrdostí, ale ne na sebe, a něčím, co Raffaela přimělo pochybovat o svém odmlouvání, nějaký pocit správnosti, že tohle je místo, kde mají být, jak mají být. Leonardo spolknul sliny a pokračoval. „Vím, že jsem se soustředil na Mikiho. Vím, že on na mě. Vím, že Raff na Dona.“ Jemně se zasmál. „Ale teď vím, že jsem spojený s každým z vás. Jiným způsobem, ale stejně silně. Všichni,“ přivinul si je blíž, „jste v mém srdci.“
A Doník to od začátku věděl. Celou dobu jim tiše, trpělivě říkal, že je chce všechny, každého jinak, ale všechny stejně moc. Raffael se zatřásl nehlasným smíchem. „Kdo souhlasí, ať řekne aye.“
Michelangelovo rozklepané, vzrušené „Aye.“
Donatellovo přiškrcené „Aye.“
Raffaelovo pohnuté, hluboké, jakoby ze dna srdce „Aye.“

Yay, zpět na fanfikce.