Sai v betonu II

Bože, tohle… tohle jsem nechtěl!
Tohle ne!
Tohle sakra ne!
Sakra, Leo, řekni něco…
Řekni něco, ty když mlčíš, tak vždycky něco řekneš, a…
A zní to, že to má smysl…
Leo, řekni něco.
Nedívej se na mě, otevři pusu a řekni něco!
Nic…
Jen dýchá…
A to bolí.
Ruko, pusť tu sai.
Nech ji zapíchnutou v betonu těsně vedle jeho krku.
Nech ji tam.
Hlavo, padni na jeho rameno.
Padni a otřásej se…
No tak…
Ty se dusíš?
Já…
Já se dusím, ah…
Konečně tečou.
Tryskají.
A Leo leží, nehýbe se.
Nehybně leží.
A já mu pláču na rameni.
Zlomil jsem mu meče.
Zlomil jsem mu katany!
Sakra, vždyť mě shodil ze střechy, jenom proto, že jsem ho chtěl připravit o jeden pitomej meč!
Sakra, Leo…
Řekni něco…
Prosím tě, řekni něco.
Slyším město a slyším sebe.
Sakra, nevzlykej tolik!
Leo, řekni něco!
Udělej něco!
UDĚLEJ NĚCO!
Narovnám se, abych se ti mohl dívat do očí.
Poměříme bolest, ano?
Ty nebrečíš…
Nebo jo?
Nevím, co ti teče po tváři.
Tohle jsem nechtěl.
Tohle ne.
Spoustu jiných věcí, za ně jsem chtěl bojovat, ale za tohle ne.
„Promiň.“
Leo se pohnul.
Leo zvednul paže.
Leo mě svírá kolem krunýře a tiskne se ke mně.
Leo se otřásá vzlyky ještě silnějšími, než byly ty mé.
Jak je možné, že mě to tolik uklidňuje?
Jak je možné, že vidět nebojácného brečet dává takovou sílu?
A beru ho kolem krunýře.
A tisknu ho k sobě.
Jako zelený klenot.
Který se ztratil v džungli.
A teď se vrátil po vlastních dvou nohách.
Nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy…
Nikdy ho už nepustit.
Nikdy ho už nenechat odejít.
Držet ho u sebe.
On je můj vůdce.
On je můj vůdce.
Je můj.
Nikdo mi ho nevezme.
Ostrá bolest v rameni.
Leo sebou škubne.
Ani nestačil osušit slzy…
vyskočíme na nohy…
postavy v brnění… oživlé sochy… červený svit…
a padáme zase k zemi…
ale…
držím Lea za ruku.
Vždycky spolu.
Nikdy tě neopustím.
Nikdy.

Kéž by tohle fungovalo, aspoň by bylo na co koukat... zpátky na fanfikce.