Sai zapíchnutá do betonu

Zapíchl jsem sai do betonu centimetr od jeho krku a byla v tom jakási konečnost. Ukázal jsem, že jsem ji stejně dobře mohl provést jeho očním důlkem nebo krkavicí, a Bůh ví, že by to nebylo těžké. Teď bylo zřejmé, že Leo se mýlil – není lepší než já. Nikdy nebyl.
Už to chápal, už se nebránil, jen ležel a očima se ptal: /Tohle jsi chtěl?/
Chtěl jsem říct: /Ano, Leo, přesně tohle jsem chtěl. Potřebuju tě porazit a podřídit tě své vůli, protože jsi hrozba a jsi příliš silný na to být na svobodě./ Ale pak jsem poznal oči laně, co jsem srazil na silnici.
/TOHLE jsi chtěl?/

Pohled, který mě už tehdy vyděsil svou podobností s tím, co na mě upřel Leo toho dne, kdy jsem si pokusil vzít si své. Pod překvapením byl odboj, pod odbojem byl smutek a pod smutkem byla zrada.
/Tohle jsem nechtěl./
Když chcete Lea porazit, nemůžete na to jít silou. Poražte ho silou a on se vám zvedne. Poražte ho znova a on se vám zvedne zas. Protože tolik věří v to, za co bojuje, táhne ho to kupředu. Když to ale přeženete, můžete ho zlomit. To není vůbec těžké, když víte, jak na to. Beze všeho bych mu uměl uštědřit ránu, po které by zůstal ležet navždy. Ale to nechci. To jsem mu málem udělal a nebylo to hezké. Trvalo mu rok a kus, než se z toho sebral. A já blbec si to zopakuju, jen co se vrátil.
/Tohle jsem nechtěl!/
Než jsem od něj odtrhnul zrak, oči mu zastřela bolest. S tím jsem nechtěl mít nic společného. Tohle se nevyvedlo. Musel jsem pryč. Na chvilku sejít z očí a pak to zkusit znova.
Když jsem ho uslyšel křičet, napadlo mě poprvé, že možná už nebudu moci.

Chudák Raff, má v tom bordel. Třeba se to na fanfikcích vytřídí.